Sarkastic

Veskrze průměrná pohádka. Příběhem, výpravou ani hereckým obsazením z něho nevystupuje, zapamatování hodná je vlastně jenom Hapkova správně strašidelná hudba. Potěší však, že alespoň dvojice zamilovaných má minimální chemii, Nárožný s Hrušínským přispějí do jinak spíše infantilního humoru sem tam vtipnější hláškou („Já se vám omluvuju.“), Kopecký zase nadhledem, a pohádka divákovi docela rychle ubíhá. O pár logických kiksech (hlavně co se týče kouzel) raději pomlčím. Překvapilo mě ale větší zapojení německé strany, která nepřispěla jenom penězi na triky a pronájem natáčecích prostor, ale také několika herci v důležitějších rolích. „Jak seš pitomej, tak máš asi pravdu.“

„Závist je věčná! Cha cha cha…“ a Bohdalka taky! Ne teď vážně, musím uznat, že při posledním zhlédnutí se mi Nesmrtelná teta líbila o něco více než dřív. Princezna a její milý byli sice hodně jaloví, ale ostatní herci v menších rolích už tolik ne (nejvíce mě z nich pobavila Smoljakova pidirolička: „Ale…já jsem muž! Ale…já jsem opravdu muž!“), navíc je tu vcelku odzbrojující prostoduchý Hanzlíkův král („Růženka, chuděra, zastřelila sebe sama na lovu.“) a samozřejmě nad všechny ční nesmrtelná Jiřinka se svými nejenom vnitřními komentáři („Našeptávat umím, co závidět druhým.“). Vyprávění je občas trochu zmatené, ale zase protkané nějakými těmi (morálními) ponaučeními (Šaty dělaj člověka; Rozum není nic platný bez štěstí atd…) a divák se zas tolik nenudí. Hodnocení měním na lepší 3* a sám jsem zvědavý, jak na mě Nesmrtelná teta zapůsobí příště. „Pod čepicí s bambulí, hlava mě už nebolí!“

„Bleskům, třeskům, fí fí fí!“ To jsem zas jednou sebral odvahu podívat se na novější pohádku. Jestliže se člověk musí stydět za většinu postav, je to velmi zlé, ale dá se to třeba ještě nějak přetrpět. Když mu však div nezačnou krvácet uši při papírem šustících partech Abrháma či jeho dialozích s Šafránkovou (ta z toho díky menšímu prostoru vychází lépe), chce se jednomu brečet. Jenže divák se bohužel při vší té mizérii nedočká ani špetky humoru, i když zde nějaké pokusy jsou (Dejdar se svým: „Už zase zavírají komedianty!“…ha ha ha, tomu se říká ironie). I ta animace a triky, které se zpočátku nezdály tak špatné, jdou postupně do kytek. Za těch pár nadějných nádechů nad vodou, které nakonec skončily utonutím, ještě 1*.

„To, že chce drak princeznu, to není nic novýho, toho jsou plný pohádky.“ Moderní hudební pohádka, která vznikla díky snění malého chlapce v reálném světě. A díky této základní situaci si film může dovolit střílet z určitých žánrových konvencí, ale přitom to dělá tak, aby z nich úplně nevybočil. Každopádně princezna s elektrickou kytarou, která používá královské jablko jako ladičku a přeje si nové struny je výborný nápad („Mám se stát drakovou ženou anebo večeří?“). Pak jsou tu další postavy, a to zábavné (král v Menšíkově podání hláškuje jako o život), k pousmání (Lábus jako Bachacha víceméně vtipný) a pláči (Roman Skamene a jeho ultratrapný Hlaváček), ale kvalitnější humor přece jenom převládá. Samotnou kapitolou je hudební složka. Ta je myslím více než zdařilá, písničky jsou docela chytlavé a text k nim dobře napsaný (výborná práce pánů Uhlíře a Svěráka), co však neklaplo, byly otřesné pěvecké výkony (i když možná to byla třeba od Čenského postavy obrácená sebereflexe, když haněl princeznu za to, že neumí zpívat). Převládající spokojenost a slušné 4* navrch. „O čem jsem teď mluvil?!“ – „Nevíme Vaše veličenstvo, ale souhlasíme.“

Film začíná relativně poklidně, o Karinině nemoci se sice mluví, ale divák nevidí nic fatálního (někdo to může brát jako nudu). Avšak zanedlouho začne před jeho očima postupný dívčin rozklad projevující se úzkostí, slyšinami, přecitlivělostí, únavou, záchvaty paniky, návaly a stavy transu, přičemž Harriet Andersson to vše zdobí svým výborným hereckým výkonem. Na přetřes dochází i ostatní členové rodiny, ale ti vedle výše zmíněné herečky jakoby jen přihrávali. A ani v tomto díle si Bergman neodpustil otázku (ne)víry v Boha. Jako kaňky však působí 2 nesrovnalosti v podobě až příliš jasného vyjadřování hlavní hrdinky po podání uklidňujícího prostředku, stejně jako helikoptéra-sanitka, která tu fungovala jako taxík na počkání. Každopádně solidní 4* si film zaslouží.

Další z těžkých nikoli však těžkopádných „Bergmanů“. Snímek Hosté večeře Páně mi velmi připomněl Bressonův Deník venkovského faráře, se kterým má společného opravdu hodně (i kvalitu), ale tentokrát nechci příliš porovnávat. Bergmanův farář je člověk, který je „dvojnásobně“ nemocný; krom chřipky je totiž hluchý (neslyší Boha, má krizi víry-výborná scéna u splavu, kdy je ta hluchota vyjádřena ještě lépe). Do toho se potýká s komplikovaným vztahem se ženou, která ho omezuje, ale zároveň by bez ní nejspíš nemohl žít. To, co je na filmu tak působivé, se těžko popisuje, ty myšlenky, emoce…. Björnstrand je každopádně maximálně věrohodný, jeho existenční problémy spolu s krizí víry divák prožívá naplno s ním, i když v některých scénách se mu odcizuje a pak se publikum soustředí spíše na jeho partnerku Thulin, která podala neméně strhující herecký výkon. Avšak něco mi přece jenom sedlo více u Bressona, a to konec, který je v případě Hostů hodně otevřený, na můj vkus až příliš. Jestli budu mít v budoucnu možnost se dostat k filmu znovu, rád se podívám podruhé, výživných a mnou ne úplně zpracovaných myšlenek je tu požehnaně. Každopádně pro teď to budou silné 4*.

„Trochu doleva. Nahodilost se dělá obtížně. A pozor, ať ti tam nevleze pořádek!“ Hravý, milý, úsměvný výlet do snů a představ hlavního hrdiny (přičemž několikrát jsem se přistihl, že nevím, zda sní či bdí) překypující spoustou různorodých, často střelených a originálních nápadů (nejvíc se mi líbilo únikové papírové auto). Naproti tomu realita postupně přestává být tak příjemná a zábavná, jako byla zpočátku, spíš je vlastně čím dál víc smutnější a v dramatických pasážích film rozhodně neselhává, spíš naopak (nejsilnější mi z tohoto pohledu přišly scény s hádkou na schodech a potom návštěvou před odjezdem, obě mně přišly dost opravdové, teda když pominu hořícího chlapíka). Veselejší je rozhodně pozorovat hlavní bláznivou dvojici snílků, když provádí svoje ztřeštěné představy, které se okamžitě stávají skutečností, jejich vzájemná chemie je v tu chvíli dokonalá. A vše uzavírá hořko-sladký konec, který mě popravdě řečeno docela překvapil, čekal jsem ho trochu jiný, ale čím víc o něm přemýšlím, tím mi přijde, že k tomuto fantazijnímu příběhu vlastně dokonale sedne a neměnil bych ho. Objektivně to na plný počet není, ale za ten silný emoční efekt, který ve mně snímek vyvolal, těch slabších 5* přece jenom dám (takže po Věčném svitu je to 2:0 pro Gondryho). „Jako by sis sahala na penis levou rukou.“ – „Nemám penis!“ – „Ale máš levou ruku.“

Japonské psycho Tetsuo zaujme především obrovskou fantazií, nápaditostí a originalitou. Sází na výbornou zvukovou a hudební stránku, které jsou v dokonalém propojení, dále pak na masky, triky a superrychlý střih. Směrem ke konci sice už pomalu začíná ztrácet šťávu a závěrečný souboj je poněkud zdlouhavý, ale nic to nemění na tom, že jako celek diváka baví po většinu své stopáže. Má navíc mnoho zapamatování hodných scén, jako jsou třeba diskotéka, telefonní rozhovor, dostaveníčko na toaletách, taneček hadicové ženy (nezaměňovat s hadí), stolování, erekce či společná projížďka (vše v uvozovkách). Tetsuo jako bonus nabízí pro někoho možná trochu nečekaně i romantiku (vražednou lásku až za kov), žhavou erotiku (přefiknutí je zde nahrazeno provrtáním) a humor, který vzniká díky kumulaci těch nejabsurdnějších scén (všechny 3 atributy poněkud zvrhlým způsobem…no vlastně hodně úchylným). A samozřejmě je třeba brát na zřetel, že to zároveň rozhodně není film pro každého (spíš naopak) a někteří u něj dost možná budou cítit znechucení či nudu (neustálé opakování určitých pasáží může diváka přestat bavit). Ode mě to budou každopádně solidní 4*. „Co třeba změnit celý svět na kov?!“

Duchařina jak se patří. Už nesmírně působivá a mrazivá úvodní scéna mě ihned navnadila a naznačila mi, že se mně tenhle snímek pravděpodobně bude líbit. A také že ano. Dostal jsem přesně to, co od hororu očekávám, tj. tu správnou žánrovou atmosféru, napětí a lekačky. K tomu jako bonus naprosto perfektně sedící hudbu, nehostinné prostředí a stejně tak jeho obyvatele, k tomu navíc vcelku děsivé postavy (žena v černém + děti). A ne, neměl jsem větší problém s tím uvěřit Radcliffovi jeho roli. A vcelku mile mě překvapil konec (myslím co do nenaplnění mého skeptického očekávání). Silné 4*, spokojenost.

Ohledně filmu mám převážně kladné pocity, ale na rozdíl od mnohých se mi právě opěvovaná část s Goslingem líbila nejméně (nezodpovědný a přelétavý floutek se dozví o hříchu z minulosti, který s tím otřese tak, že se najednou celý změní a s ním i jeho život? Ne, psychologii jeho postavy jsem prostě nevěřil). Mnohem více mě zaujal prostředek s postřeleným policejním hrdinou (přeživší, ale za jakou cenu? A už dlouho jsem z filmu necítil tak silně to, jak někoho pálily cizí peníze). Třetí část byla nadprůměrná, i když trochu klišoidní a obsahující pár logických kiksů (nejvíc jsem nepobral ten s peněženkou + mi přišlo, že si maskéři zrovna vzali dovolenou), ale zase se mi hodně líbil závěr ala A kruh se uzavřel… Takže ve výsledku to vidím na slabší 4*.