Sarkastic

„No já to věděl, že si Slavia odveze z Vídně nejmíň 4 kusy. Mám já nějakou radost na světě?! Nemám! Můžu já vůbec existovat?! Nemůžu!“ A vtip o 2 cestujících ve vlaku jste slyšeli? Nebo já ho dořeknu jindy…Snímek je plejádou výborně napsaných postav a vtipných dialogů. Nejvíc prostoru tu má překvapivě Fialův „pašák Eman“ Habásko, svůdník to k pohlední („Můžu vás na něco upozornit?“ - „Na co?“ - „Na sebe.“), dobře nahrávají hádavá Načeradcová (Vanerová), vdavekchtivá Ouholičková (Kysilková), starostlivý otec, krejčí Habásko (Plachta) či „klidnej, rozvážnej“ holič Šefelín (Pištěk). Samostatnou kapitolou je pak Haasův „nedochvilnost se netrpí, řeči se nevedou“ Načeradec trousící hlášky na počkání (dojal i při vypisování cenovky: „Dříve 500 kč, nyní 499…499,50 kč“), jenže kupodivu (a pohříchu!) nemá tolik prostoru. Což je i jediná větší vada filmu (víc Haase, méně Fialy!), proto „jen“ silné 4*. „Maminko, maminko, ty jsi mně dobře říkala, abych si nebrala takovýho člověka, teď to mám!“ - „Mně maminka nic neříkala a mám to taky, no!“

„Hádám, že seš dost opilá na to, abys mi řekla svůj smutnej příběh.“ - „Proč si myslíš, že mám smutnej příběh?“ - „Seš příliš zajímavá na to, aby nebyl.“ Shalom-Ezer pro mě bylo dosud neznámé jméno, ale naše první filmové setkání klaplo. My Days of Mercy je romantické, intimní drama, které staví jak na docela neokoukaném tématu cestování po demonstracích proti popravám, tak hlavně na vztahu 2 odlišných žen, resp. hereckých výkonech jejich představitelek (obě jsou výborné, zvlášť Page). Tyto demonstrace proti (ale i na jejich podporu) dost možná patří k americké „kultuře“, hovoří pro to i fakt, že aktuálně cca 30 amerických států má stále platný trest smrti. Každopádně to slouží jako dobré pozadí pro setkání 2 dívek, které se začnou přitahovat, i když Lucy je odpůrkyní trestu smrti a Mercy stojí na opačné straně barikády. Vývoj jejich vztahu mě bavil, narušení důvěry v těžké době také udělalo své. Dobré byly i tácy s dobrotami jako předzvěsti další popravy (objeví se i tác pro otce?). Konec byl za mě v pohodě, takže dávám solidní 4*.

„Co budeš dělat?“ - „Nic. Nic špatnýho jsem neudělal.“ - „Ale někdy na tom nezáleží.“ Na tuto minisérii jsem se moc těšil a nepřipouštěl si, že by mě mohla zklamat. Má očekávání byla vyslyšena! Dostal jsem totiž britskou kvalitu v té nejryzejší podobě. Už od začátku je The Victim silně atmosférické, napínavé, co do emocí a psychologického vykreslení postav silné. Pro diváka nabízí řadu dilemat, ať už jde o otázku oběti, viny, trestu či odpuštění. Přání je totiž otcem myšlenky, když nenávist, utrpení, žal a spalující touha po pomstě převáží. A vzít pak spravedlnost do svých rukou je tak samozřejmé…Divák si je vědom toho, že řada postav něco skrývá, směrem k závěru tak nechybí i nějaký ten twist a The Victim nabízí nefalšovanou emocionální bombu, která je ovšem komorně laděná a o to přirozenější. Z herců jsou skvělí zejména James Harkness a Kelly Macdonald (v případě mé oblíbenkyně jde asi o její nejlepší roli vůbec). Půl hvězdy strhávám za nedostatečné objasnění okolností 2 vedlejších postav, celkově to tedy bude slabší plný počet.

„Jak dlouho jste spolu? Ty a tvá žena?“ - „15 let.“ - „Sex pořád dobrej?“ - „Musíme o tom mluvit, Gavine?“ - „Ne, můžu skočit.“ Když se dozvíte, že jste vlastně celý život neplodný, a přitom vám doma cupitá párek dětí, máte zrovna náladu na všechno, jen ne vymlouvat potencionálnímu sebevrahovi skok z budovy. Jenže co když má ten „skokan“ na římse opravdu dobrý důvod…Začátek byl výborný a moc mě bavil. Dávka tajemna a nesporný thrillerový potenciál slibovaly poutavou podívanou. Ovšem postupně se z toho vyklubalo romantické drama. Z čehož jsem sice nebyl vyloženě zklamaný, ale má očekávání byla prostě někde jinde. Navíc, z mileneckého vztahu moc jisker nesršelo, možná v podání jiné dvojky by to bylo jiné, ale chemie páru Hunnam-Tyler na mě příliš nefungovala. Ke konci snímek konečně chytne nefalšovaný thrillerový nádech a samotný závěr mě překvapil (resp. jeho půlka), škoda, že na to došlo tak pozdě. To a pár slušných dialogových partů (nejlepší byla ostrá debata o Bohu) filmu v mých očích zachránily slabší 4*.

„A proč se perou?!“ - „Pro nějakou ženskou povětrnou! - „Vždycky, když mám pěkný těsto, tak se semele nějaké lotroctvo, zatracený ženský pokolení!“ Chudák rychtář, chvíli pokoje mu nedají…Počestné paní pardubické jsou spíš úsměvnou moralistní satirou než komedií jako takovou. To ovšem neznamená, že by se u ní člověk nebavil. Ani ne tak koncentrací hlášek jako spíš kreacemi protagonistů, z nichž se mnozí vyřádili a jejich postavy tu a tam rozesmějí. Plachtův Rychtář („Kde husy tam štěbety, kde ženy, tam klevety, zatracený ženský pokolení!“), svérázná hraběnka Brzkové, jedovaté paničky (Valentová, Bušová, Medřická), ušlápnutí manželé (Kohout, Kreuzmann) či správňácký „katovský“ pár Smolík a hlavně Štěpničková („Ale já se ti do toho nechci plést, dělej, jak myslíš.“), ti všichni umí vyloudit úsměv na tváři. Oceňuju i snahu o dobovost (nejvíc zaujmou pěkné kostýmy a… ehm, nejedna dmoucí se hruď), naopak škoda je uspěchaného konce. Za mě slušné 4*. „Řekni jim tam své mínění!“ - „To jako myslíš tvé mínění?“

„Odjel jsem ve dvaceti. A nevrátil jsem se. V životě jsem dokázal jedinou věc, unikl jsem Salasu.“ Jenže jeden se prostě neponaučí…Už úvodní ostrý projev naznačí, že Danielovi není brutální upřímnost úplně cizí. V Argentině, kde vše funguje jinak, se slavný navrátilec nejprve těší přízni, úsměvům a publicitě. Jenže jak se místním znelíbí, úsměvy ztvrdnou a dobré způsoby zmizí. Gradace nepříjemných událostí, kterým Danielova upřímnost a podrážděnost vůbec nepomáhá, tak na sebe nenechá dlouho čekat…Snímek je bilančním dramatem, hořknou tragikomedií stejně jako kousavou satirou (a z „lovu“ zatraceně zamrazí). Ano, Daniel mohl prchnout dřív, technická stránka filmu není nijak mimořádná a co předcházelo závěru se nevysvětlí. To ale nemění nic na tom, že duo argentinských tvůrců dobře vědělo, o čem vypráví, a tento příspěvek k tématu „vracet se po letech domů není dobrý nápad“ by neměl zapadnout. Za mě solidní 4*. „Nate. Papír snad chytne.“ - „To je kniha, kterou jste napsal?!“ - „Pálím vlastní knihy, abych přežil.“

„Co se stalo, Matthew?!“ - „Zkazil jsem pokus o samoléčbu.“ - „Co to znamená?“ - „Že jsem pozřel příliš tabletek na spaní. Anebo málo. Záleží, jak se na to díváš.“ Režisérka se stejně jako v předešlé Helen může opřít o herce. „Američan“ Caine sice působí britsky, ale hraje výtečně. Casting se vydařil jak v případě Poésy, tak Anderson (i na malém prostoru se až překvapivě vyřádila), jen Kirkův syn byl nesympatický. Líbil se mi ale poměr komedie a dramatu (střídání vážných, emocionálních scén s odlehčenými nijak neruší). Nechybí ani trocha té myšlenkové potravy, zdařilé dialogy a milá, místy křehká, melancholická atmosféra (závěrečná píseň Norah Jones ji přesně vystihla). Jen škoda, že po cca hodině a půl přijde moment, jenž mnohé pokazí, a trochu zazdí i hrdinčinu motivaci, která už tak byla na hraně. Jinak spokojenost, za mě slušné 4*. „Víš, jací jsou chlapi.“ - „Ne, jací jsou?“ - „Všichni stejní. Zírají na tvý kozy a tváří se, že ne.“ - „Doufal jsem, že já takový nejsem.“ - „Ty jsi jinej. Proto jsem s tebou ráda. Zíráš na mě bez důvodu.“

„Neber si to osobně. Přemýšlejí, jestli nejsi zlatokopecká fuchtle…jako moje manželka.“ Na některé svatební noci se nezapomíná…Tušil jsem, že se mi film trefí do nálady. Ono narazit na novější horor, který není tupý a smrtelně vážný, je složité. Krvavá nevěsta je každopádně svěžím závanem. Lehce brutálním, krvavým, černohumorným…a přestože dané téma není vyždímáno na maximum, spokojenost u mě převládá. Člověk sice musí ignorovat detaily (a fakt, že „handicapovaná“ blondýna vážící 50 kilo i s postelí, disponuje výdrží a silou udělaného chlapa), ale film má nadhled, takže proč ne. Krom suchých hlášek mě bavily i postavy, hlavně ústřední Grace Samary Weaving (bonus v podobě nádherně chrochtavého smíchu), maminka Andie „Omlouvá mě, že už jsem dlouho nestřílela.“ MacDowell (naprosto přesná), tlouštík „Seznamte se s kuší“ Fitch či tetička Helen (perfektní afektovaná rašple). A nechybí dobrý konec, takže dávám solidní 4*. „Aspoň, že nenosíme ty uhozený masky.“ - „Ty vymyslel táta. To víš, osmdesátky.“

„Slečno, já vám musím říci něco velmi důležitého. Totiž já se nesmím bohužel nikdy oženit! Já jsem sexuální zločinec, pyroman…a já ani nevím co všechno.“ A navíc je to ještě inteligent, „abštinent“, tichý telefonista, osel a nemrava! Než se Okénko (prý „mezera ve vědomí a otrava alkoholem“) rozjede, jde o slabounkou komedii. Baarová rozesmává, ale jen nechtěně (v takhle příšerné roli jsem ji ještě neviděl), Nedošinská převádí pouze svůj průměr a v případě Haase jde o jeho nejslabší film (alespoň z těch mnou viděných). I on sám jako by se dlouho hledal, až po nějaké době začne bavit a sypat hlášky z rukávu tak, jak je jeho dobrým zvykem (a dotáhne tenhle rozvrzaný vlak až do cíle prakticky sám). Z celé romantické linky pak funguje jen scéna se zločinným souzněním. Slavínský navíc filmu ublížil přestřelenou stopáží (třeba takový výslech v kanceláři je celý na vystřižení). Kvůli některým povedeným Haasovým výstupům to bude ještě za slabší 3*. „Ale škrtil jsem vás, to mi neupřete!“ - „Vždyť vy máte oči jako chlapeček.“

„Erikovi se ulevilo, když se konečně potvrdilo jeho podezření. Byl naprosto bez talentu.“ Filip a Erik jsou nejlepší kamarádi už od druhé třídy. Oba se touží stát velkými spisovateli. Filip prorazí, jenže pak se vše obrátí…Trierův celovečerní debut je sebevědomý (místy možná až moc), v určitých ohledech osvěžující a hodně pocitový. Režisér měl spoustu nápadů, někdy trochu až neukotvených, jak je ze sebe nechal proudit jako gejzír. Vše působí poměrně autenticky, zvláště niterné scény mi přišly hodně opravdové a správně procítěné, a proto je škoda, že od nich Trier občas odvádí pozornost jinam (třeba i rychlým střídáním dějových rovin). Témata a jejich zpracování mě ovšem moc bavila. Odcizení, snaha oživit to, co už zdánlivě (?) nefunguje, síla, ale i (sebe) destruktivita přátelství, nastolování rovnováhy, posouvání se vpřed ale i stagnace…a přestože se ve filmu hodně hovoří, díky pohledům, gestům a prostřihům za sebe scény často mluví i beze slov. A nechybí i specifická atmosféra, částečně podobná té z Oslo, 31. august. Za mě silné 4*.