Sarkastic

„Pánové. Před pěti lety jsme společně vytvořili unii. Dokázali jsme se přenést přes naše odvěké nepřátelství. A mysleli na náš lid. Dokážeme to znovu. Společně!“ Anebo se naopak rozdělí a všichni skončí špatně…Nebudu tady řešit, jak moc je tato fikce inspirovaná skutečnými událostmi. Bavilo mě to dost. Nejvíc asi dobovou atmosférou (na které má lví podíl i prostředí). Nejistotou, podezříváním, dějem plným lstí a intrik. Každé zaváhání respektované královny má za následek oslabení životnosti unie. A po objevení potencionálního následníka trůnu, všemi již dávno pohřbeného, dojde k velkému oslabení. A z pohledu diváka to pak není jednoduché ani s královnou matkou, protože ta začne jednat na základně zjitřených pocitů a dávných mateřských pudů. Publikum chápe její zmatenost, nerozhodnost, zároveň ale vidí, že tím ohrožuje vše, co tak dlouho a pracně budovala. Herecký výkon výborné Dyrholm to ještě podtrhuje. Některá rozhodnutí jsou pak opravdu těžká…a atmosférický konec tomu ještě dodá. Celkově hodnotím solidními 4*.

„Základní pravidlo mého nového systému je to, že žádný pravidla neexistujou. Nebo možná to, že čím míň uděláte, tím míň to pokazíte.“ A tahle rozpolcenost výborně vystihuje i celý film…Naše příběhy mají docela svěží styl a pěkný vizuál ladící s atmosférou tohohle indie snímku. Ta je zcela definována věkem postav. Je plná zmatení, zklamání, iluzí, vzdoru vůči dospělým, ale také bezstarostnosti, užívání si, přátelství a velkých lásek. Čtveřice puberťaček se chová drze i hloupě, ale co do sympatií se pro mě rozdělila přesně na půlku. Zatímco Jessica a Taru pro mě byly nezajímavé kravky, zbývající dvojka mě bavila. Aino láskou k filmům, hokeji a sympatickou dravostí, bohémka Jenny zas pod tou svou hezkou tvářičkou skrývala překvapivě zajímavou osobnost. Konec na mě byl příliš pohodlný a smířlivý, ale jiný se asi ani čekat nedal. Vidím to na slabší průměr, cílovka si možná nějakou tu hvězdu přihodí. „Žába se nepromění v prince. V té pohádce je všechno špatně. To, co se doopravdy stane, když princezna políbí prince, je, že se princ promění v žábu.“

„Ne, nebylo to v pořádku. Nebylo to takové, jaké to mělo být. Otázka, kterou jsem si pokládal znovu a znovu, byla…věděl jsi už tehdy, že za mnou nepůjdeš? Věděl jsi, že tohle je naposled, co se vidíme?“ Trochu hůře uchopitelné drama, ve kterém není tak jednoduché se vcítit do všech postav. Tohle trochu bolestivé probírání se minulostí, bilancování, smiřování s ostatními (a sebou sama) mě ale vcelku bavilo. Stejně jako některé myšlenky (včetně té hlavní o bolesti) a lehce tajemná atmosféra plná melancholie. Nechybí ani solidní řemeslná stránka a dobrá hudba, tak jak jsem u Molanda zvyklý. Osobně to pro mě byl jeho zatím nejslabší film (zvlášť v porovnání s o 3 roky starším Vzkazem v láhvi), přesto ty ještě slabší 4* dám. „Vždy jsem si myslela, že ty úvodní řádky byly děsivé. Že nemusíme nutně hrát hlavní roli v našich vlastních životech. Strašné! Jakýsi život ducha, ve kterém jsem nemohla dělat nic jiného než sledovat osobu, která zaujala moje místo.“ - „Nevěděl jsem, že máš takové myšlenky. Nikdy jsi mi to neřekla.“ - „Ne.“

„Neříkávali ti, že vypadáš jako Uday Saddam Hussein? Neříkali to tak ve škole? Chci tebe, Latife. Chci, abys byl mým andělem. Chci, abys mi byl bratrem. Nic neříkej. Nech si 10 minut. Popřemýšlej o tom.“ - „Co se stane, když řeknu ne?“ - „Máš 10 minut.“ A některé nabídky se neodmítají. Třeba ty, které by měly za následek rozsudek smrti pro celou svou rodinu…Nejdřív mě rušila neautentická angličtina, ale postupně jsem si zvykl. A užíval si dvojroli Dominica Coopera, který se na své postavě mohl vyřádit. Už ta přeměna v „originál“ byla absurdně směšná až děsivá. A nakonec, vše je jen otázkou přijetí své role a osudu…anebo ne? Překvapivě zajímavý film, kterému dávám solidní 4*. „Budou si myslet, že jsi zemřel jako mučedník. Chápu, že je to těžké, ale takhle to Uday chce. Nic jiného nepřijme.“ - „Má rodina bude obcházet všechny nemocnice v Bagdádu.“ - „Až se budeš dnes večer modlit, až zhasneš světla a zavřeš oči, měl by sis říct tohle. Latif Yahia je mrtvý. Zemřel v Íránu. Kéž se nad ním Bůh smiluje. Nyní jsem Uday Saddam Hussein.“

„Teď, když je spoutaná, bezbranná a pod tvou kontrolou, co s ní chceš udělat?“ - „Přestaň.“ - „Co chceš udělat? Rozplakat ji? Praštit ji? Aby pochopila, že ty seš šéf? A můžeš s ní dělat, co jen chceš, co se ti líbí. Jo, o tom přece sníš.“ A pak že psi, co štěkají, nekoušou…Hlavní hrdinka Mia má své fyzické a hormonální potřeby, které její manžel Thomas nedokáže/nechce naplnit. Navíc je dost zvědavá. Natolik, že Thomase ráda špehuje. A zřejmě nezná poučku, že zvědavost škodí zdraví. A já měl díky jejímu chování problém s ní sympatizovat. To se nezměnilo ani poté, co se jí začalo dít příkoří. Ukradené mi bohužel byly i ostatní „pacientky“. Kvůli tomu jsem pak ke konci necítil téměř žádné zadostiučinění. Naopak, díky zvířecí, davové psychóze se pak může lehce stát, že oběť klesne na úroveň svého trýznitele. A to je jednoznačně chyba tvůrců při práci s emocemi publika. A když si k tomu přičtu momenty, při kterých nedávalo chování postav žádný smysl, nezničitelnost některých z nich a trapný závěr k tomu, končím s hodnocením na pouhých 2*.

„A v čem podnikáš?“ - „Jsme v dodavatelským průmyslu.“ - „Tady soudruh grázl je zloděj aut.“ - „Krádež je sprostý slovo! Říká se tomu…pozitivní odnětí.“ Nevím, do jaké míry byl film opravdu inspirován skutečnými událostmi, každopádně to bylo velmi milé překvapení. Příběh chudého kluka, co nemá na školní stipendium, snaží se na něj vydělat, postupně se mu ale mění cíle, ztrácí morální zásady, a nakonec se z něj stane zazobaný gangster v obleku. Film má dobré tempo, dějové zvraty a v neposlední řadě nadhled v podobě hlavního hrdiny vcelku vtipně komentujícího dění trefnými hláškami. Přitom to není ale komedie, pořád je to krimi se všemi zákonitostmi, které byste od daného žánru čekali. Příjemný nadhled si však zachovává i v úplném závěru, který mi dost sednul. Možná bych ocenil o něco větší přímočarost a udržení si tempa bez občasného kolísání, nic to však nemění na mé velké spokojenosti, takže hodnotím silnými 4*. „Al Capone říkal, že to s úsměvem dotáhnete daleko. Mnohem dál to ale dotáhnete s úsměvem…a pistolí.“

Noir úvod byl super, 1 z nejlepších za posledních pár let, navíc příjemně překvapil i návrat Ebena. Právě on zvedal úroveň galavečera, měl minimum hluchých momentů, naopak mnohokrát dokázal vykouzlit úsměv na rtech. Z předávajících pobavili „stárnoucí“ Farna, Vetchý hrající jako Eben či Bohdalová netroufající si ve svém věku radit. Z oceněných vypíchnu Nellis, takhle má totiž pěkně prosím vypadat děkovný projev…čímž se dostávám k délce řečí. Musím se tvůrců pořadu zastat, i když tuším kritiku za to, že onen kouř byl trapný, nevhodný či dokonce ponižující, ale jako by na to Eben neměl dost narážek (egosystém). Někteří by si už měli konečně uvědomit, že tenhle večer má sloužit k ocenění a krátkému poděkování, ne k dementní kritice toho, co mě zrovna štve. Soustředil jsem se na to a ti s „kouřem“ si ho po právu zasloužili, prominout se dal jen Pekové, která se díky své bezprostřednosti postarala o moment večera. I přes tuhle pachuť, za kterou ale tvůrci v podstatě nemohou, to byl oproti loňsku zase krok kupředu, k 4* toho už opravdu moc nechybělo.

„Něco pro tebe mám.“ - „Co je to?“ - „To je stará mušle, kterou mi kdysi darovala moje maminka. Když ji přiložíš k oušku, a budeš pozorně poslouchat, uslyšíš Píseň moře.“ A tahle mušle toho umí mnohem víc…Předesílám, že jsem všechno, jen ne cílová skupina snímku, a proto je dobré brát můj komentář s rezervou. Od filmu jsem nečekal vůbec nic, přesto mě docela příjemně překvapil. Bravurně zvládnutou technickou stránku díla můžu jen kvitovat. Píseň moře má zajímavou animaci, v mnoha momentech bych ji označil dokonce za opravdu pěknou, hudba je zas velmi dobře zvolená. To vše přispívá k vytváření vcelku působivé atmosféry, do které se divák rád ponoří. Na druhou stranu, některé věci na mě vůbec nefungovaly. Podbízivá roztomilost mě minula, postava Saoirse mi svou otravnou zvědavostí a zdržováním šla dlouho spíš na nervy, příběh též nebyl zrovna z nejsilnějších. Víc toho ale k vytknutí v podstatě nemám, dokonce i ten závěr dokázal Moore jakžtakž udržet v mezích, takže tenhle animák ohodnotím slabšími 4*.

„Děti, to je požehnání, děti, že jo? To bude dobrej život.“ - „Řikám, nebude! Dyť nakonec je každej rozbitej, chcípá sám vo nemocech, dyť nic nevydrží, přátelství, láska, to přece vyvane. Nakonec je jen umírání a bolesti, a v těch bolestech si ani nepamatujete ty, jak se říká, dobré chvíle, a když jo, vo to vám je hůř. Přece nemá cenu to celý absolvovat, to sám víte!“ A divák se o tom přesvědčí také…Tušil jsem, že mě film mine. A to se také stalo. Citlivý člověk je film dosti podivný. Zmateným dějem i postavami, z nichž je jedna potrhlejší a zároveň odpudivější než druhá (mou maličkost ale nejvíc iritoval syn Eliáš, která ani nemusel mluvit, stačilo mi, jak se tvářil, a definitivně mě dorazil scénou s pistolí). To mělo za důsledek, že mi bylo srdečně jedno, co se s nimi stane. O něco zajímavější to bylo alespoň po obrazové a zvukové stránce, některé momentky mě přece jen zaujaly. Ale to je na celý film, který mně navíc utíkal dost pomalu, a ještě byl korunován prázdným, nic neřešícím koncem, poněkud málo. Dám tomuhle těžce uchopitelnému dílu 2*.

„Johne, sněz si to!“ - „Nikdo tu nemá smysl pro humor. Co bych si bez tebe sakra počal?“ - „Umřel bys hlady.“ Jenže život má poněkud zvrácenější smysl pro humor…Na celovečerní režijní debut Annette K. Olsen jsem se dost těšil, protože o pouhé 2 roky mladším snímkem Do tvých rukou mě svého času silně nadchla. Bohužel však bylo cítit, že v Drobných nehodách se tvůrkyně teprve hledala. Měla sice už cit pro výběr protagonistů, protože postavy nejsou vůbec špatné (některé vyloženě zaujmou), problém ovšem vidím ve výběru tématu i přístupu k němu. Dramata jednotlivých členů rodiny totiž publikum nijak zvlášť neoslní, nevytáhnou z něj ty potřebné emoce. Režisérka se vydala natolik bezpečnou cestou, až se jí podařilo stvořit veskrze průměrnou podívanou. Ta sice nenudí, ale také nijak zvlášť nezabaví. Jde o řadovou dánskou tragikomedii, která nabízí pár vtipných míst, jinak je spíš vážnější. Vidím to na čistý průměr. „Tati, ne! Živočišný tuk je nejhorší!“ - „Nech tátu, ať si sní ten svůj tuk.“ - „Trocha tuku neuškodí.“