Poďme kradnúť kone

Norský režisér Hans Petter Moland natočil melancholií prostoupený film, který se odehrává v samotném lůně nádherné severské přírody. Zestárlý muž v podání skvělého Stellana Skarsgårda smutně vzpomíná na dávné letní dobrodružství, jež dost dramaticky ovlivnilo jeho další životní směřování. Jsem nadšená, že jsem zase po dlouhé době viděla krásný film, v jehož průběhu jsem neměla sebemenší tušení, co se bude dít dál. Aby toho snad nebylo málo, tak mi snímek Jít krást koně poskytl i jedno nenadálé prozření. - „Sami se rozhodujeme, kdy to bude bolet.” (90%) (22.03.2021)

Spomalená melanchólia alebo nadávkovanie smutným spomienkovým vizuálom z preneseného pocitu vinu. Film ja založený hlavne na zvedavosti z toho, akým štýlom postupne odkrýva črepinky minulosti, aby nakoniec ostal zakliesnený v neuchvacujúcom príbehu, ktorý však niektorých osloviť môže. V oživení veci minulých si totiž pán v najlepších rokoch spomína aj na časy, kedy o erektilnej dysfunkcii ani nesníval a prichádza tak k šíreniu genofondu kadejakým divným spôsobom i v lesných porastoch, ale vraj aj v tom je krása mladosti. (08.04.2024)

„Ne, nebylo to v pořádku. Nebylo to takové, jaké to mělo být. Otázka, kterou jsem si pokládal znovu a znovu, byla…věděl jsi už tehdy, že za mnou nepůjdeš? Věděl jsi, že tohle je naposled, co se vidíme?“ Trochu hůře uchopitelné drama, ve kterém není tak jednoduché se vcítit do všech postav. Tohle trochu bolestivé probírání se minulostí, bilancování, smiřování s ostatními (a sebou sama) mě ale vcelku bavilo. Stejně jako některé myšlenky (včetně té hlavní o bolesti) a lehce tajemná atmosféra plná melancholie. Nechybí ani solidní řemeslná stránka a dobrá hudba, tak jak jsem u Molanda zvyklý. Osobně to pro mě byl jeho zatím nejslabší film (zvlášť v porovnání s o 3 roky starším Vzkazem v láhvi), přesto ty ještě slabší 4* dám. „Vždy jsem si myslela, že ty úvodní řádky byly děsivé. Že nemusíme nutně hrát hlavní roli v našich vlastních životech. Strašné! Jakýsi život ducha, ve kterém jsem nemohla dělat nic jiného než sledovat osobu, která zaujala moje místo.“ - „Nevěděl jsem, že máš takové myšlenky. Nikdy jsi mi to neřekla.“ - „Ne.“ (22.03.2024)

Moland se tentokrát nechal unést melancholií a depresí. Lákal mě Stellan, protože ho mám ráda. Moc si ho, ale neužijete. Hodně vzpomíná a vrací se do minulosti svého života za mlada, kde ho ovlivnili celkem tragické, o to víc zásadní události na celý život. Je tam spousta krásných záběrů norské přírody. A také spoustu tíživých momentů, na které prostě nejde zapomenout. Psychologická linka postav je slušně zvládnutá, ale myslím že Moland umí líp a krimi žánr mu sedí mnohem víc.Zajímavý film, ale stačilo jednou. (17.07.2020)

Obrazy z minulosti, vzpomínky beze slov, prostřihy, úklid v sobě, detailní záběry flóry a fauny, neštěstí, bolest, samota, vina, ztráta, trauma a život plyne dál. Krásná kamera, nevšední  film, který plyne v příliš pomalém tempu, komorní drama. Dobové scény mají silnou atmosféru. Vytěžené dřevo tažené koněm, sekery, loupaní kůry, plavení kulatiny po řece, brilantní záběry, vynikající střih. Jsou filmy rychlejší, veselejší, atraktivnějších žánrů, pravda, mě však tento, z kategorie skandinávských, dostal. Naštěstí mě rozpačitý úvod neodradil. Škoda, že režisér hřebík nedoklepl pořádně. (23.11.2020)