Sarkastic

„První středu v měsíci nám vozej do fabriky vejplaty. Musí to bejt slušnej ranec.“ - „Na to zapomeň!“ - „Bez peněz se nehneme.“ - „Nejsme zloději!“ - „Ale voni sou.“ Kým vlastně byli Mašínové? Stále kontroverzní téma, na kterém se mnozí neshodnou. Přesto si nemyslím, že by tohle mělo nezaujatému divákovi překážet ve fandění hrdinům tohoto filmu. Pokud ho tedy nebude štvát kombinace jejich horkých hlav a amatérismu. Stejně jako fakt, že nepoučená část publika (včetně té zahraniční…Oscaři, ehm?) asi nebude pobírat motivace postav, kterým tu nebyla i navzdory délce díla věnována dostatečná pozornost. Ale problém filmu vidím jinde. Až do hlavní „akce“ totiž nebyl příliš záživný. Útěková sekvence sice pak vlila snímku krev do žil, a to natolik, že mě skutečně bavit začal, ale proč na to musím čekat více než hodinu? Je pozitivní, že se režisér Mašín od dob 3 sezón v pekle a Wilsonova konečně posunul, ale Bratry na víc, než lepší průměr nevidím. „Tebe neštve, že nás takhle rozdělili?!“ - „Nás nikdy nic nerozdělí!“ - „Slibuješ?“ - „Jasně, že jo!“

„Neptám se na váš sexuální život ze zvědavosti. Ale pro mnoho bezdětných párů je erotika spojená s frustrací. Zajímám se o to, jak zvládáte, že váš společný život nepřináší žádné plody?“ - „Ok. Chcete vědět, jakému zvířeti se podobá náš sexuální život?“ - „Řekněte první, co vás napadne.“ - „Morče.“ Neměl jsem vysoká očekávání, přesto ve skrytu duše doufal, že to nebude úplná blbost...No, romantická komedie je to každým coulem, místy navíc docela trhlá. Což by ani nevadilo, ale humor v ní je jednodušší, a ne vždy úplně funkční. Těch míst k zasmání bylo ve výsledku jen pár, nepomohlo tomu ani nečekané zvážnění. Jak se blížil závěr, doufal jsem, že to nebude zakončeno „hollywoodsky“, ale má prosba nebyla vyslyšena, samotný konec je debilně kýčovitý až to bolí. A mně nezbývá než konstatovat, že pro mě sedmý viděný film z dílny ostřílené režisérky Susanne Bier byl zatím její zdaleka nejslabší, a já musím hodnotit pouhými 2*. „Kdybyste vy dvě byly figurky z Člověče nezlob se, byly byste teď vyhozený? Myslím to čistě metaforicky.“

„Je to divnej pocit. Člověk se cítí…“ - „Smrtelnej?“ - „Chtěla jsem říct spíš jako člověk.“ Technologie nejsou dokonalé. Už začátek se skenem známek života ukáže jejich nespolehlivost. Ale co když je ten největší problém v jejich stvořiteli, tedy člověku? Jistě, uvědomuju si nedostatky snímku, který není dokonalý. Dají se asi zmínit povětšinou nepříliš povedené dialogy, scenáristické veletoče či slepá, nepříliš pasující ulička ohledně „dárečků“ (včetně toho pomrkávajícího na konci). Ale pořád je Bod obnovy moderní české sci-fi, které nepůsobí trapně. Ba naopak, má kvalitní řemeslnou stránku, zajímavý futuristický svět, atmosféru, napětí a v neposlední řadě myšlenku. Ta v sobě sice může mít technologické mouchy, ale po stránce psychologické/etické? Rozhodně stojí za úvahu. Ústavní právo na oživení v případě nepřirozené smrti, zneužití systému…Hlozův celovečerní režijní debut určitě má něco do sebe. I přes zmíněné zápory tak dám slušné 4*, milé překvapení. „Jak dlouho to potrvá? To prázdno?“ - „Jestli to někdy zmizí, dám vám vědět.“

„Biologové chtějí vidět dánské vlečné sítě.“ - „Tu máš ty, Kesse.“ - „Já si nikoho na loď nevezmu!“ - „Jsou za to tři tuny ryb.“ - „Jen nám stěžují život.“ - „Časy se mění, Kesse.“ - „Jo, dřív by byli prostě hozený do vody!“ Hlavní hrdina Kesse má rád svůj klid, rutinu a neměnný život. Zvykl si na to, naučil se žít sám, jen nebýt těch finančních problémů. Ale tohle by se možná dalo vyřešit…Měsíčník začne jako čistokrevné drama a stejně tak i skončí. Tragikomických, vtipných (či dokonce i romantických) chvilek si tak divák příliš neužije. Tyhle momenty zahřejí (obzvlášť to vzájemné nesmělé oťukávání 2 nesourodých členů posádky), ale celek jako takový až nepříjemně studí. Divák sice Kessemu fandí, aby se dal dohromady po pracovní i osobní stránce, tuší ovšem, že riskuje až příliš. A pád z výšin na dno se může přihodit tak snadno…Kesseho úsměv na konci filmu má zřejmě publiku dodat naději, nezanechat ho v depresi. Mně ale vzhledem k vývoji děje asi až příliš zhořknul. Vidím to tak jen na čistý průměr. „Ty se snadno nezlomíš, co?“ - „Neplánuju to.“

„Ragby mě vůbec nezajímá.“ - „O ragby přece vůbec nejde. Santiago de Chile za 45 dolarů! Viděl jsi někdy levnější letenky?“ - „Nikdy.“ Způsob, jakým režisér Bayona před časem pojal katastrofický žánr ve filmu Nic nás nerozdělí, zde dokázal vypilovat téměř k dokonalosti. Ne úplně, výtky v podobě přestřelené stopáže (natahovaný konec) a faktu, že ani po víc než 2 hodinách jsem si nebyl schopný zapamatovat víc než pár jmen přeživších, mi brání v hodnocení nejvyšším, přesto silné 4* si film jistě zaslouží. I navzdory délce umí diváka výborně vtáhnout do děje a přímo na místo dopadu, jako by tam byl spolu s nimi. Už pasáž pádu je skvěle řemeslně natočená, podobně jako bouře či laviny. A z hlediska psychologie zas zaujme to kolektivní napjaté čekání (mix váhání, strachu, hanby, znechucení), kdo najde tu vůli udělat první „krok“. Stejně jako otázka víry. A nejen v Boha, ale vůbec v to, že mohou přežít. „Marcelo uvízl pod sněhem. Konečně necítil ten chlad, necítil nic. A necítit nic je úleva. Na takovou chvíli čekáme už 17 dní. Na chvilku klidu, oddechu.“

„Co to říkal o gayovi u vodárenský věže?“ - „Ebbe je naštvanej, že skončil v nemocnici.“ - „Proč?“ - „Bojí se, že půjde na policii.“ - „Ne, proč jsi ho zmlátil?“ - „Protože byl gay. Trik je v tom zmlátit jen gaye, kteří to tají, protože ti se bojí to někomu říct. V naší organizaci nemáme gaye rádi, víš?“ Lars je zhrzený vyhozením z armády a otrávený snahou rodičů řídit mu život. Jeho osamělost a vyděděnost zaujme neonacistického předáka Tykkeho, který v něm vidí silného potencionálního člena Strany. Larsova ostrá zásadovost se začne otupovat…Zajímavý náhled na nečekaný vztah uprostřed neonacistické skupiny. Baví počáteční nevraživostí, postupným oťukáváním, dobíráním se až skutečným jiskřením. Neměl jsem problém těm 2 jejich vzplanutí věřit, stejně jako přicházející obavy, pochyby, podezíravost. Natolik byli Lindhardt a hlavně Dencik přesní. A Bro byl zase dokonalý představitel demagoga, který ví, jak jednat s lidmi. Konec byl nevyhnutelný, přesto jeho podoba trochu překvapí, aneb co člověk zaseje, to i sklidí. Vidím to na solidní 4*.

„Nikdo neodporuje Schinkelovi.“ - „To se všichni zbláznili? Mám královskou pečeť, že tu mohu být. Zákon je na mé straně.“ - „Na tom nezáleží. Když Frederik Schinkel něco chce, pak to bude mít.“ Jenže Ludvig Kahlen není z těch, kteří jsou zvyklí se vzdávat…Jestli v tomhle filmu funguje něco naprosto skvěle, je to divákovo fandění hlavní postavě Ludvigovi. Jeho neústupnost, tvrdohlavost, disciplína (vysoké nároky na sebe i ostatní), přímost, smysl pro spravedlnost a samozřejmě nezlomná víra ve svou misi staví diváka zcela na jeho stranu, a to se ještě násobí díky slizkému záporákovi, stejně jako výbornému Mikkelsenovi. Divák si s Ludvigem prožije všechny pády, a zde je třeba pochválit Arcelovu zdařilou práci s emocemi publika, které vždy dostane tam, kde ho chce mít. Vůbec to pro mě byl jeho režijně zatím nejlepší film. A s výjimkou rasové otázky, která pro mě moc nefungovala (stejně jako ta příliš chtěná dětská roztomilost), a hořkosladkého konce, který bych čekal o něco drsnější, nemám víc výtek, a Bastarda hodnotím silnými 4*.

„Co je to za lidi?“ - „Máma s tátou.“ - „Jsou divný. Co tu dělají?“ - „No, žijí tu se mnou.“ V očekávání tragikomedie jsem se těšil, že se občas alespoň trochu zasměju (i kdyby jen hořce), což více než půl hodinu nebyla pravda, a já úplně nechápal, na co se to vlastně dívám. Od konfrontace rodičů se synem (a především jeho silně nekonvenčními kamarády), film konečně dostane nějaký náboj a celá ta absurdita má své vtipné momenty. Střet konzervativního (otec) a anarchistického (Tenx) způsobu myšlení, ale i života jako takového je vlastně konfliktem generačním. Na druhou stranu, vzhledem k věku Radostina (pouhých 12 let) a chování jeho i zmíněného Tenxe jsem chápal především otcův přístup (i jeho rezignovanost). Každopádně, na komedii (či její tragi příbuznou) mi to nepřišlo dostatečně vtipné, pokud to měla být satira, tak byla v podstatě nic neřešící, takže Sholevův celovečerní debut hodnotím pouze slabším průměrem. „Takže seš dospělej a můžeš si dělat, co chceš, co? Pít, volit, kouřit…“ - „Nevolím. Radši piju. Co vy?“

S tím vyvoláváním kontroverze bych byl opatrnější, Seidl se zde totiž rozhodl vylíčit pedofila jinak, než by mohl člověk očekávat, a navíc nebyl explicitní (až na scénu s králíkem, ta ale vzbudí odpor z jiného důvodu). Že se Ewald chová divně a není schopen fungovat v partnerském vztahu, divák pochopí záhy. Jenže ač to zní možná neuvěřitelně, při své interakci s dětmi je v podstatě neškodný, takže v publiku nevyvolává prvoplánovou nenávist. Z části proto, že s chlapci je bezstarostný, šťastný, dětinský a spíš „mazel“ než cokoliv jiného, co máte spojeného s pedofilií. Zároveň má výčitky svědomí, které ho i brzdí v tom, aby byl něco víc než slizký pozorovatel (při sledování, focení chlapců a následném soukromém prohlížení fotek). A v prostředí zapadlé rumunské vesnice se Ewald chová k dětem paradoxně lépe než jejich primitivní rodiče. Seidl navíc dobře pracuje s očekáváním diváka, vývoj není předvídatelný, přitom konec naznačí, co se asi bude dít dál. K závěru filmu trochu docházel dech, ale na slabší 4* to stačit bude.

„Menuju se Milo a sem závislej. Tak sem zas zpět. Cítím, že je čas, abych se dal dohromady, protože dnes slaví má dcera narozeniny. Bude jí 25. A já sem slíbil, že uvařím jídlo pro 45 lidí. Takže mám dost práce. Je pro mě důležitý, abychom měli povedenou oslavu. Hlavně si musím pamatovat, abych si nebral tu první dávku, pak bude vše v pořádku. Doufám, že tentokrát neklopýtnu.“ Protože Milovo klopýtnutí by mohlo mít pro jiné fatální následky…Odvážný tah obsadit vedlejší postavu z předchozích dílů do hlavní role kupodivu fungoval. Milo je natolik zajímavý, že diváka baví ho sledovat. Zvlášť, když se najednou poprvé stává dlužníkem on. Gradace děje si dává na čas, což zamrzí, ale od chvíle příchodu Poláků film dostane šťávu a nabere na obrátkách. A potěší i návrat starého známého. Každopádně Milo a jeho nepřítomný výraz při zbavování se těla je možná to nejdrsnější v celé trilogii. Ostatně celá ta chladnokrevná pasáž je chuťovka. A znovu nechybí otevřený konec. Dám solidní 4*, překvapivě jde asi o opravdu nejlepší ze všech 3 dílů.