Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Akčný
  • Krimi
  • Animovaný

Recenzie (33)

plagát

Následky (2021) 

Jen poznámka k tvůrčímu záměru nerozpracovávat podrobně samotný incident, který podle všeho může někdo chápat jako chybu - i přestože je zcela zřejmý už z názvu filmu. Téma "school shooting" bylo ve filmu zpracováváno již dříve. Vždy přitom byla nemalá část pozornosti (ne-li celý příběh) vedena na samotné atentátníky. Takový přístup zde skutečně chybí. Obecně filmy odsuzující násilí nikdy nemohou být ve svém záměru důsledné, pokud násilí samotné explicitně zobrazují, neboť jej automaticky definují jako podívanou - v určitém okamžiku diváka může násilí sice odpuzovat, ale zároveň jej fascinuje, čímž vyvolává citlivost, stejně jako ji zároveň otupuje. Totéž se pak děje i ve vztahu k samotnému agresorovi, jehož přímá reprezentace může negativní status umocňovat, zároveň však jej automaticky relativizuje. The Fallout tyto negativní jevy potlačuje na absolutní minimum. Nikdy nevidíme přímou střelbu - slyšíme pouze křik a rány v dálce. Krev zahlédneme jen jednou na oblečení, dotyčné osobě však nepatří. O samotném střelci se poté dovíme pouze jméno, které nám nikdy není dovoleno vnímat jinak než absolutně negativně. Nebudu tajit, že je mi tento přístup, i vzhledem k tématu, sympatický - zvláště v době, kdy je nutno až absurdně polopaticky vysvětlovat, že ve vztahu agresor vs. oběť je viníkem vždy agresor (!) - a zaslouží si být spíše kvitován než kritizován. P.S. Je třeba uznat, že The Fallout je film vyžadující empatii, což je požadavek velice specifický, odvíjející se od individuálního naladění diváka - někdo to v momentální situaci přijme, někdo ne a moc si z filmu neodnese. Obojí je ok. P.P.S. Uvedení The Fallout v Česku proběhlo až trestuhodně bez povšimnutí, což je důsledek nevýrazné distribuce skrze VOD platformu. Pro zájemce o podrobnější recenzi přikládám tři odkazy: The Hollywood Reporter, IndieWire, Variety.

plagát

Nie je čas zomrieť (2021) 

Předně, nemá smysl diskutovat o tom, do jaké míry je No Time To Die ještě bondovka či zdali je Daniel Craig dobrý James Bond. K oběma těmto otázkám bylo již vyřčeno mnoho a nehodlám zde opakovat cizí teze. Ve zkratce snad lze říci jen krátký vzkaz těm, co stále odmítají uznat neustálý vývoj této bezmála šedesátileté série, dokola opakují své pofidérní představy o jediné přesné podobě agenta 007 a odmítají uznat, že Craigovo osobnější pojetí hlavní postavy zachránilo celou sérii, topící se ve vlastním stínu: „Do you know what time is it? Time to die!“. Relevantnější otázkou by bylo, zda má série sílu ještě pokračovat. A ano to sakra má, a No Time To Die se nebojí experimentovat hned s několika možnými směry najednou, které zároveň tvoří jeho hlavní hodnotu. Předně, snad nejčastější výtkou, kterou na adresu 25 bondovky slýchám je "nevýrazný padouch". Na to existuje však poměrně jednoduchá odpověď: nemá nás zajímat. No Time to Die si jednoduše nedává za cíl rozvíjet další konflikt se superpadouchem, ale uzavřít předchozí čtyři filmy do komplexního pentalogického celku. Proto je celá linie záporáků efektivně „upozaděna“ na funkci narativního prostředku, jenž pomáhá zápletku rozvíjet, ale rozhodně není jejím ústředním tématem. Nejsem si jist, do jaké míry je takto formální upozadění padouchů inovativní z hlediska špiónského žánru, ale minimálně v rámci bondovského universa jde o novátorský krok, který budoucím bondovkám otevírá dveře úplně novými směry. Jde přitom o krok o zcela adekvátní, neboť pokud předpokládaným cílem bylo opravdu tímto filmem uzavřít čtyři předchozí bondovky (stavící na čím dál větší prokreslenosti hlavní postavy), logickým vyústěním bylo zaměřit se v posledním díle maximálně právě na postavu Jamese Bonda, čím se dostáváme k druhé přednosti tohoto filmu. No Time to Die představuje doposud nejkomplexněji propracovaný charakter Bonda, který jsme mohli za bezmála šedesátiletou historii série vidět. Zpětně se tomu blíží pouze pojetí agenta 007 v (mém oblíbeném) díle série On Her Majesty's Secret Service (na který ostatně tento film nejednou odkazuje). Bondova osobnost ve všech směrech výrazně dospěla a jeho tolik diskutovanou mužnost to nejenže neoslabilo, ale naopak ji to vystřelilo do závratných výšin a otevřelo úplně novou nevyzkoušenou paletu emocí. Už dlouho, minimálně od Casina Royale, jsem neviděl Bonda tak moc naplněného životní energií, která je vidět např. ve scénách z Norska, kde Bond v sobě v jeden moment kombinuje chladnokrevného zabijáka s osobou se zodpovědností, láskou i strachem. Co však víc, to s čím se koketovalo již v předešlých Craigovkách (zejména ve Skyfallu) je zde dotaženo do konce. Postava Jamese Bonda se tímto filmem konečně definitivně odtrhává od podřízenosti se celé sérii, a naopak si ji přizpůsobuje pro své individuální potřeby, a tím tak odemyká nové možnosti vývoje tohoto charakteru do budoucna, a přitom bez ztráty vzájemné potřeby obou těchto elementů. Poslední, neméně podstatným směrem v No Time to Die, je pak přístup k samotné úloze postavy bondgirl. Již dříve byl v bondovkách kladen důraz na ženskou emancipaci (jak u kladných, tak záporných postav). Tyto předchozí tendence však No Time to Die finálně završuje krokem, kdy je tato postava povýšena definitivně na pozici druhé, ve všech směrech rovnocenné, protagonistky s individuálním prostorem pro vlastní příběh i paletou emocí, která Bonda nikterak nezastiňuje, nýbrž se oba vzájemně partnersky doplňují. Šli by uvést dalšími příklady (ne však bez zásadních spoilerů), nicméně už toto je základním důkazem toho, že zatím poslední film této série, je jedním z nejradikálnějších za celou její existenci, a že bondovské universum ještě zdaleka neřeklo své poslední slovo. A pokud Casino Royale otevřelo celé sérii dveře do jednadvacátého století, a Skyfall ji neortodoxně vybojoval vlastní specifické místo na trhu přesyceném filmovými vesmíry, potom se nebojím říct, že No Time To Die je bondovkou revoluční, která má po desetiletích znovu potenciál vytvářet filmové trendy.

plagát

Marnie (1964) 

Psychologicky možná nejambicióznější Hitchcockův snímek, hned po Vertigu.. O to více zamrzí, že při porovnání úplně neobstojí, a tím nemyslím lehce nevydařené skloubení kriminální a psychologické zápletky, jako spíše genderové pojetí. Premisa, kterak frigidní ženu dokáže vyléčit pouze muž hrající si na Freuda, působí minimálně z dnešního pohledu, prostě jako pěst na oko. Dá se namítnout, že Vertigo je také tematicky kontroverzní snímek (bezpochyby), avšak tam postavy byly alespoň ve svých zvrácenostech upřímné. Zde je myslím zásadním problémem obsazení (jinak skvělého) Seana Conneryho, který opravdu nedokáže svým machistickým vzezřením zahrát emocionálně složitou postavu a interakce jeho Marka s Marnie má blíže ke genderovým válkám než k fetišistické lásce. Je to škoda, protože příběh potenciál má a vizuální stránka filmu dokonce dokaže v nejedné scéně jít (implicitně) proti společenským konvencím.

plagát

Dáždničky zo Cherbourgu (1964) 

Asi nikdy mě nepřestanou udivovat lidé, kteří vědomě jdou shlédnout muzikál a pak si stěžují na to, že se tam zpívá. Paraplíčka jsou přitom zajímavý experiment, který zdaleka neodkazuje jen k hollywoodským muzikálům, ale především navazuje na tradici francouzského boulevard theatre - ke které zkrátka patří zpěv, jednoduchý (ale účelný) příběh a výrazná stylizace - a snaží se ji dále rozvíjet (např. dlouhými záběry a nonstop hudbou).

plagát

James Bond: Diamanty sú večné (1971) 

I když mám bondovky rád, herce jsem si nikdy nekanonizoval, tudíž mohu s klidným srdcem říct, že toto je jeden z nejhorších dílů série. Hlavní postava filmu Diamonds Are Forever prapodivně osciluje mezi machistickým Bondem předchozí dekády a žoviálním Bondem následujících dvou desetiletí a tato ambivalence tomu dost ubližuje. Podobná rozpolcenost se pak promítá i do celého vyprávění, kdy druhá polovina znatelně zaostává za tou první (i když tedy objímání sebe sama taky není moc cool špionská technika) a závěrečná bitva skoro budí dojem, že tvůrci ani neměli chuť upravovat hrubý sestřih. Při zpětném pohledu tak jedinou předností tohoto dílu může být fakt, že zde opravdu znatelně cítíte přechod k přístupu, jenž bude v následujících letech reprezentovat Roger Moore. Tak či onak jsem našel, po A View to a Kill, jednoznačně svou druhou nejméně oblíbenou bondovku.

plagát

Vražda ing. Čerta (1970) 

Autorka si v tomto svém podobenství nebere servítky ani s jedním pohlavím, které se prostřednictvím svých typických vlastností – mužská poživačnost a takzvané „chlapáctví“ VS ženská „poddajnost“ – snaží dosáhnout pouze svých osobních cílů. Žena se zde cíleně poddává mužským poživačným vlastnostem pro vidinu životní jistoty až do té doby, kdy pozná že to již nemá smysl. Jediným východiskem z této nevyrovnané situace se pak paradoxně stává povýšení sebe sama na úroveň svého utlačovatele a jeho následná eliminace. Jak už se však zpívá ve zdejší písničce ani tím to vše nemusí ještě skončit...

plagát

Sousto (1960) (študentský film) 

Na tomto krátkometrážním debutu mě zaujalo snad úplně vše, neboť jeho filmovost je cítit v každé minutě. Ať už je to měnící se tempo střihu, práce se zvukovou stopou – která některé ruchy zdůrazňuje a jiné naopak utlumuje, podle toho, na co se má divák soustředit – či obecně práce s napětím nebo samotný fakt, že celý snímek se odehrává v reálném čase. Němec zde, podobně jako ve své pozdější povídce Podvodníci z filmu Perličky na dně, demonstruje svou maximální zručnost a znalost filmového média, díky které dokáže odprezentovat situaci v nejvyšší možné intenzitě, avšak bez zbytečného sentimentu a podbízení se divákovi.

plagát

Pytel blech (1962) 

Největší předností Pytlu blech je bez debat tvůrčí ambice snímat téměř vše z jednoho pohledu hrdinky „průvodkyně“ Evy. Většinu toho, co ve snímku spatříme vychází z jejího subjektivního pohledu na prostředí a je komentováno jejím vnitřním monologem. Zároveň jde však i o největší slabinu. Ač natáčeno podobným dokumentárním stylem jako Strop (i se stejným kameramanem), v momentě, kdy se toto aplikuje na pohled jedné postavy po celou stopáž snímku, přestává kamera jednoduše stíhat a způsobuje spíše zmatečnosti a zadrhávající dynamiku. Výpovědní hodnota však zůstává stále silná a možná by neškodilo pustit si Pytel blech jako prolog k Láskám jedné plavovlásky.

plagát

Štěňata (1957) 

Jestli mi Štěňata přijdou v něčem opravdu zajímavá, pak je to především ambice referovat potíže tehdejší dospívající mládeže (a tehdejší stav Prahy) s takovou důsledností, která je spíše typická pro filmy následující dekády.  Sledujeme zde humorně laděný (i lehce ironický) vývoj mladého páru, který prochází od jednoho nezdaru k druhému, dokud si oba neuvědomí, co vlastně jeden od druhého chtějí. Navíc se nám zde otevírá obraz tehdejší Prahy, která má se svými špinavými zákoutími a drolící se omítkou opravdu daleko k blyštivému charakteru socialistického velkoměsta. Ne nadarmo se nejspíš na filmu podílel jako scénárista a pomocný režisér Miloš Forman.