Volpe

Po první sérii můžu říct, že Sheldon show trpí především strašnou nevyvážeností. Hlavní postava prostě nemá rovnocenné protihráče, tak jako tomu bylo v Teorii. Přemíra scén se Sheldonem má pak za následek, že už se mu nesmějete. ale začíná vás pomalu štvát. Ke konci řady tomu dávají naději Missy a doktor Sturgis, takže zkusím ještě dál...

Pokud je Výměna, krom silného příběhu, něčím opravdu zajímavá, pak je to její využití schématu klasického hollywoodského filmu. Především styl, podobně jako v ostatních Eastwoodových filmech, tyto klasické normy perfektně naplňuje. Kamera, střih i mizanscéna se stávají téměř neviditelnými a nechávají na diváka plně působit sledovaný svět. Proto taky většině diváků utkví v paměti nejedna scéna či postava. Naopak narativ se tříští do 3 separátních vývojových linek a klasické vyprávění téměř rozkládá. Místo toho abychom si kladly otázky ohledně ztraceného syna jsme nuceni několikrát změnit směr a zabývat se něčím úplně jiným. Na spoustu otázek nedostaneme odpověď a konec pak rozhodně nevede k obvyklému naplnění či nenaplnění cílů. Ve výsledku je tak Výměna velmi komplexním filmem, který klasické hollywoodské vyprávění stejně tak naplňuje jako jej popírá.

Po stylistické stránce úchvatné, z hlediska obsahu jen těžko stravitelné.

Pro mě jeden z nejpozoruhodnějších – alespoň co do podávání implicitních a ideologických významů – československých snímků 60. let, který nepatří do kánonu novovlnných děl...Josef Kudrna, který donedávna vedl stavbu elektrárny, má být exemplárně potrestán lidovým soudem za to kolik chyb a kompromisů během stavby udělal. Jde však překvapivě o člověka zásadového a oddaného straně… Samotný proces s Kudrnou se odehrává během dvou dnů, a stejně tak se do dvou částí dělí i děj samotný, nicméně zdánlivě jednoduchý dynamický vzorec jednotlivce proti celku zde výrazně ozvláštňuje skutečnost, že obě strany zde sdílejí stejné ideály. Celý proces tak namísto ostrého střetu dvou protipólů připomíná spíše diskuzi o tom, co je v socialistické společnosti možné či nemožné a jde o diskuzi vskutku podvratnou. Zatímco je totiž divákovi v první polovině systematicky podrývána představa socialistické práce, v druhé půli se role všech zúčastněných obracejí rovnou o 180 stupňů – nedotknutelný dělník je obžalován, výstražný proces kočí ústupkem a Kudrna najednou odmítá kompromisy. Pozorováním obou stran tak divák rozkrývá paradox, jenž stojí na pozadí všeho dění. Naplnění socialistických (potažmo komunistických) idejí není možné.

Snad každý, kdo má rád filmy ví, jak je občas těžké popsat své nejoblíbenější, které jeho lásku k filmu budovaly. Pro mě je takovým filmem právě Vymítač ďábla a důvod k tomu není jen atmosféra, zvolený žánr nebo herecké výkony. Od prvního shlédnutí mě něčím nevýslovně přitahoval. Byl jsem jím fascinován, ale nevěděl jsem proč. Při každém shlédnutí jsem se zaměřil na jinou postavu, ale nedokázal jsem si vybrat, která je důležitější. Kdybych vynechal jednu scénu, nedávala by mi smysl jiná. Proč se film třeba nevěnuje Regan tak, jako všem okolo? Dlouho mi trvalo, než jsem pochopil o jak komplexní dílo se vlastně jedná. Že ta, pro někoho až nesnesitelně natahovaná délka filmu je velmi funkční a pro finální vymítání nezbytná. To neustálé sledování všech důležitých postav. Než přistoupíme k něčemu tak radikálnímu, jako je zavření dvou kněží do pokoje malé holčičky, musíme přece nejdříve vyřadit všechny reálné možnosti a odůvodnit to i na uvažování postav. Narace nás v tomto ohledu vede výborně. Předkládá nám všechny důležité motivace k tomu, aby jsme pochopili jednání všech postav, ale přitom tak činní nenásilným způsobem. Vymítačova vrstevnatost může být patrná už jen v jeho pojetí hororu, kdy strach nevytváří jen explicitní projevy démona, ale také ztráty jistot a rozklad morálky. Samotné nadpřirozeno tak napomáhá jen efektivněji podat už tak dost dramatickou látku, se kterou by si obyčejný film dosyta vystačil. Poprvé jsem si naplno uvědomil jak musí být těžké vytvořit svět na plátně tak, aby dával smysl. Vymítač ďábla samozřejmě není zdaleka jediným filmem, který takto pracuje. Vůbec bych se nebál třeba v tomto ohledu srovnání s o rok starším Kmotrem, který postupuje do jisté míry podobně jako právě Vymítač ďábla, kdy nás primárně nezajímá co se stane v další scéně, ale fascinuje nás ponořování se stále hlouběji do sledovaného světa. Pravděpodobně proto je Vymítač ďábla jedním z mých nejoblíbenějších filmů. Protože mě asi nikdy nepřestane fascinovat komplexnost jeho světa, kterou jsem si v rámci filmu naplno uvědomil právě u něj a pokaždé, když ho sleduji, mě dokáže vtáhnout do cinefilní nálady.

Rozhovor vytvořený k příležitosti ocenění Jaroslava Seiferta Nobelovou cenou. Zároveň by mě zajímalo, zda se tito tři lidé opravdu spolu při této příležitosti setkali. Všímejte si zajímavých detailů, jako např. měnící se vzdálenosti oken mezi záběry, poněkud zvláštního umístění kamery nebo jiného osvětlení postav. Za mě ideální příklad konstruktivního střihu.

Střihový dokument o absurditě totalitních režimů, ukázaných v plné síle. O tom jak se dokáže zdánlivě neškodná myšlenka spojit s dalšími a vytvořit tak stroj na zabíjení. Film nám pomocí kontrastů jak v obraze, tak v satirizujícím komentáři, ukazuje v plné síle nesmyslnost nejen fašismu, ale v podstatě každého totalitního zřízení. Paradoxně tak utočí i na samotné místo vzniku, tedy tehdejší SSSR. Působivý dokument spojující velice vážné téma s prvky černého humoru.

"Vy jste měli válku a co máme my? Měli jste jeden bod který vás spojoval, všichni jste mu rozuměli a snažili se udělat vše pro to aby znovu válka nebyla." Lidé mluvící o svých názorech a svém smýšlení od puberty až po dospělost. Zároveň dotýkající se témat, která jsou stále aktuální. Význam hudby, chování pod vlivem skupiny, vandalismus... Hledání sebe sama, svého stylu, svého významu, uplatnění, smyslu života... Časosběrný dokument s mezigeneračním přesahem.

Krásná žánrovka z internetové produkce. Atmosféra bez chyby, dobře vedení herci a svižně šlapající děj. Jedinou výtku mám ohledně dialogů, které mi přišli v některých částech až rušivé. Naopak největší síla režiséra je dle mého v částech, které nebyly ve scénáři tak detailně popsané a kde mohl povolit uzdu své fantazii. Tak či onak skvělý seriál, u kterého jsem se bavil a rozhodně stojí za doporučení.

Nic neříkající, rádoby cool, komedie. O obsahu nemá cenu psát. Film snažící se o motivační charakter, který ve výsledku nemá o nic větší hloubku, než současný teen pop.