Volpe

Dosud pro mě neznámý film neznámého režiséra vyniká originálním jazzovým soundtrackem, a především výraznou černobílou kamerou Jana Němečka, jenž klade důraz na kontrasty. Určitým nedostatkem by mohla být zdánlivá vytrženost z dobového kontextu, tu však dostatečně ospravedlňuje specifičnost situace zahraničních studentů a univerzální poselství.

Humorně laděné podobenství bez hlavních postav, velmi ostře kritizující lidskou morálku. O Formanově klíčovém snímku by se dalo říci mnoho (a taky už se řeklo), neboť se jedná o velmi vrstevnaté dílo. Mě osobně zaujali po posledním shlédnutí dvě věci. Snímek prakticky absentuje čistě kladné postavy a oproti předchozím Formanovým filmům opravdu nemá slitování s žádnou z nich. Druhá věc je poté více narativního charakteru, a sice to, že požární siréna rozděluje snímek na dvě části. Zatímco v první můžeme celé poselství brát ještě s humorem a lehkou nadsázkou, v druhé části - po shlédnuté tragédii - divák přestává mít s postavami slitování a z komedie stává velice nepříjemná reflexe bez jakékoliv závěrečné katarze.

Na první pohled by se dalo zcela nepochybně říct, že jde o politickou satiru ostře kritizující socialistické zřízení, které ač se chce jevit jako konečně sociálně spravedlivé, je ve skutečnosti stále stejně byrokratické jako doba před 20 lety, vůči které se tak ostře vymezuje. Pro současného diváka je však mnohem zajímavější skutečnost, že režisérské duo zde zároveň rozehrává sérii komických, fantaskně laděných, situací, jimiž neúprosně tepe do socialistické společnosti. Ta je totiž ve svém jádru (i přes snahu ideologie) stále stejně malicherná jako lidská zároveň a tyto vlastnosti nejdou z povahy člověka vymazat v jakékoliv době.

Proč tak precizně složitě vybudovanou psychologii postav, jejichž mentální napětí se pomalu a nezastavitelně stupňuje v kontrastu ke stále poklidné pohádkové krajině, musí narušovat někdo (oproti sestrám charakterově plochý a otravně věčně vševědoucí) takový, jako je Mr. Dean...

Na první pohled zábavný a místy i stylově nasnímaný film. Když se však divák poté zaměří na implicitní a ideologickou rovinu, stane se z toho pěkně otravná macho podívaná s říšskou představou o vhodné formě reprodukce.

Proč má smysl shlédnout PERLIČKY NA DNĚ i pokud nejste zrovna fanoušek českého filmu? Protože Hrabal je navěky spojen jak s českou literaturou, tak s českým filmem. Protože vnímáni Hrabalovy poetiky navždy (ať už dobře nebo špatně) ovlivnil Jiří Menzel. Protože Menzel zásadní měrou přispěl k utváření obrazu o české kinematografii jak doma, tak na mezinárodní scéně... Především však protože, při finálním srovnání způsobu uchopení Hrabalovy poetiky čtyřmi režiséry, vychází Menzelova povídka z tohoto filmu překvapivě jako nejkonzervativnější a nejslabší článek řetězce.

Jako ze samého počátku, kdy se film teprve dostával do povědomí lidí. Technika tehdy nedovolovala, aby snímek trval déle jak minutu, a tak promítači sestavovali z krátkometrážních filmů tematické programy a oživovaly je hudbou či nápaditým komentářem. Přesně v tomto duchu vzal Frémaux 108 krátkých filmů z katalogu bratří Lumièrů a vytvořil z nich 11 tematických bloků, ve kterých se (s jeho osobním komentářem a stále stejným hudebním doprovodem) dostaneme od vtipných grotesek, přes komplikovanější inscenace, až k pomyslnému vrcholu představení. Občas je až s podivem, že již tehdy přišli s metodami - především v inscenaci mizanscény - které se standardně začali objevovat ve filmu až mnohem později a řídí se jimi tvůrci dodnes. Lumièři možná nebyli první, kdo přišel s filmem, ale jako první ho dokázali technicky i kvalitativně inovovat tak, že se mohl konečně masově rozšířit do celého světa, a to byl ten pravý první krok dobrodružství kinematografie. Střihový dokument, který by měl vidět snad každý skutečný cinefil.

I když je tato Výměna trochu zapadlejší titul, rozhodně by ji neměli přehlédnout fanoušci takových klasik jako jsou Rosemary má děťátko, Osvícení nebo Vymítač ďábla. Mizanscéna je místy opravdu lahůdková a kamera pomocí jednoduchých prostředků (jako např. chytrého užití širokoúhlých objektivů) dokáže vytvořit nezaměnitelnou atmosféru. Bez lekaček i speciálních efektů, jen perfektní souhra obrazu, hudby a zvuků. Škoda trochu nedotaženého scénáře.

Hitchcock bez napětí, spádu, emocí nebo konfliktu. Informace, které se dozvíme o postavách jen podporují zažité pomluvy a neřeknou nic nového. Životopisné drama na úrovni bulvárního článku, i když i ten má leckdy větší spád.

...a ono se to kupodivu zlepšuje. V první sérii mi vadila především celková nevyváženost. Ta byla v druhé vyřešena větším zájmem o ostatní postavy. Občas se sice odbíhá k ostatním tak moc, že to nabourává koncept vypravěče, pořád jde však o skok kupředu. Docela se i těším na třetí sérii...