Wardan

Kdyby by někdo řekl, že uvidím film Zacka Snydera s jednodenní mezerou po něm film bratří Russoových a ten od Snydera mi bude připadat jako chytřejší, soudržnější a méně přeplácaný, tak bych mu fakt nevěřil. Ale stalo se. P.S.: Nevěřil bych, že ze mě dneska ještě někdo bude zkoušet tahat emoce tak, že do dramatické scény narve operní hudbu. To je fakt síla.

Snyder fully overboard. To je zároveň jeho největší pozitivum a zároveň jeho největší slabina. Paradoxní dílo, ve kterém se střetává Snyderova fetišizace materiálů a jejich deformací a destrukcí, a to nejen v tom, že po sobě superbytosti házejí auta a prorážejí baráky, ale i třeba kapky vody tříštící se ve zpomalovačce na tváři Aquamana. Zároveň i fetišizace emocionálně vrcholných momentů (a občas i těch méně vrcholných). Snyderovo zaměření se na scénu, či její krátký segment, který pečlivě vypiplá, přičemž to občas vypadá, že nedokáže udržet myšlenku více než po dvě scény. Zároveň zjevná ambice vyprávět epické, velké příběhy osvětlující historii světa a vesmíru, které mají své kořeny v milióny let vzdálené minulosti (např. celá motivace Steppenwolfa) a které mají svůj oblouk přes celých pět filmů (v plánu měl Snyder Justice League 2 a 3 a až na koci trojky měl Darkseid konečně dostat do huby), což je také důvod představování postav, které v tomto snímku vlastně nemají vůbec smysl (podobně jako v BvS). Zaměření na moment je také nejspíš důvod velké množství dekorativních prvků stylu, což někdy narušuje tok vyprávění (zpomalování obrazu až do takřka úplného zastavení, kdy se obraz podobá políčku z komiksu) a někdy trochu logiku světa (proč má sejf pro extrémně nebezpečnou zbraň ornamentální díry ve střeše? a to tam ty amazonky takhle stojí s napřaženými zbraněmi celé dny a noci?). Oproti kinoverzi se moc nezměnila jednoduchá základní kostra příběhu, je však obalena velkým množství vedlejších linií o minulosti a potenciální budoucnosti postav (které jako takové nemají moc přínos pro quest zabránit záporákovi ve zničení planety) a pozadí fikčního světa. Film podivný i ve své rytmizaci, kdy se expozice jednotlivých prvků vyprávění vkládá i do relativně pozdních částí vyprávění. Alespoň se mi tak zdá, na hlubší analýzu tohoto přepáleného (stopáží, počtem postav, trikově excesivních scén, zpomalovaček a vůbec vším) kolosu fakt nemám teď nervy ani čas - ale třeba jednou v návalu geekovství budu.

Ze začátku dost hrozné, hlavní hrdina má z nějakého důvodu prorocké schopnosti (díky ůvodnímu snu odhalí někdy kolem půlky nebezpečí) a akční scény trpí nevhodnými zpomalovačkami (vrcholem je dost strašná rvačka ve vězení na jeden záběr, který se dost špatně sleduje). Během finále, ale dojde k překvapivému obratu. Hafþór Júlíus Björnsson je impozantní záporák, zaklapnou do sebe některé motivy, zpomalovačky začnou náhle přícházet tak, aby dávaly smysl (například hrdina začne mít navrch a chce zasadit konečnou ránu, zpomalovačka přijde během úderu a při záběru na reakci hrdiny, když zjistí, že úder neměl žádný účinek). Celý souboj je také docela slušně vystavěný (v předchozím díle trpělo finále tím, že hlavní hrdina celou dobu dostává na držku, ale pak dostane nějaký podnět a zloducha lehce vyřídí, to se tady nestane a celou dobu je to hezky jako na houpačce). Bylo by asi spravedlivější dát dvě, ale ten závěrečný souboj jsem si tak užil, že zvednu na tři. Plus slepý trenér Van Damme hlásající moudra jako šaolinský mistr, to je prostě cute.