Slovo

Víra je buď fanatická, posedlá nebo šílená, a nebo žádná. Tak to je, a kdyby to bylo jediné poselství tohoto filmu, stačilo by. Ale je tu mnoho navíc?: nádherné fotografie, krásní, přesvědčiví a sympatičtí herci (včetně pastora i doktora). A především genius Theodora Dreyera, který divadelní hru Kaje Munka, převedl do jiného formátu, v němž zůstane až do "dalšího příchodu Krista", abychom zůstali ve filmové terminologii. Když se dívám na tento film (nebo na jiné Dreyery filmy) uvědomuji si, kolik (i současných) režisérů jsou mu zavázáni, a tím nemyslím jen Ingmara Bergmana nebo Larse von Triera. Kromě obrazové kompozice je třeba vyzvednout i kompozici mužské části Borgenů; každý jiný, ale přesto všichni patří sobě a k sobě. Stejně tak vzájemný vztah Johannese a jeho malé sestřenice tvoří po celý film jeho tušenou páteř. Pozn. 1: Mezi komentáři jsem našel jeden, který je rozhodně je k zamyšlení (Bebacek ****): "Nemůže být pro mě geniální něco, čemu sama nevěřím." Nesdílím ho, navíc se domnívám, že geniální může být je to, čemu nevěřím. Pozn. 2: Uvedení Sørena Kierkegaarda jako zdroj Johannesova pomatení mi nepřipadá moc vhodné. (18.02.2017)

Jak mám hodnotit film o víře, její důležitosti a dokonce moci, když je mi ta víra naprosto cizí? Natočený je Ordet výborně - atmosféra je seversky tíživá, záběry jsou místy až nepříjemně dlouhé, ale děj jimi přesto neztrácí na zajímavosti. Téma samotné, ač podané dramatickou formou konfliktů, nepochopení a hledání, je dost slabé - nepropracované, jednostranné a místy až dogmatické. Navíc mi celé zakončení snímku, které snad mělo nějak přesvědčit, přišlo jako velice špatný vtip - takovým happyendem (nějaký ten zázrak, nejedno láskyplné objetí, slzy, prozření...), se často nemůže chlubit ani lecjaký (pod)průměrný americký film. 2 jsou málo a 3 možná až příliš - 2,5 (01.12.2009)

Ordet je předposlední Dreyerův film, bývá považován za jedno z jeho mistrovských děl. V době jeho vzniku už pracoval Bergman na scénáři Sedmé pečeti – i ona nese s odstupem padesáti let rysy „starého“ filmu – přesto je Bergman o generaci mladší a na jeho estetice je to znát. Staroba u Dreyera se projevuje v dramaturgii poznamenané němým filmem a melodramaty třicátých let; dále v hudbě (neznám filmovou hudbu až do šedesátých let, která by nepoužívala sacharínovitě sirupovité falešné smyčce…), v rozvleklosti výstavby situací. Dreyerův film působí dnes bez ohledu na vznešenost poselství chvílemi jako surreálná Krkonošská pohádka (je to tedy jakési retro na druhou, reálný čas je 1925; je to až na pár záběrů zjevná studiovka; herci jsou stará škola – Trautenberg je přesný, jen Anči je v druhé půli filmu trochu cítit formaldehydem). Celé mi to zatuchlostí připomnělo také atmosféru bytu staré bigotní babičky – v něm je také vše na svém místě, přepečlivě uklizené (jak účelně a – divadelně – na sebe situace navazují: když někdo skončí dialog, už se objeví někdo další ve dveřích!), retro designové kousky (záběry kamery jsou občas úžasně art-deco – viz mrtvola!) na nás pomrkávají ze všech koutů, ale když se něčeho dotkneme, zjistíme, že to lepí (co ti naaranžovaní sektáři a smuteční hosté??), případně je kolem toho kolečko zašlé špíny (oddělené postele manželů, bigotnost na námluvách) – staří lidé uklízí už také jen na oko, pro návštěvu – ani Dreyer mě nepřesvědčil o tom, že víra pomateného quasi-Ježíše je v závěru filmu silnější, než zoufalství čerstvého vdovce anebo čistota mladé lásky. V dialozích je znát silná inspirace Ibsenem (a Strindbergem), ale obrazy, které oni dva dovedli vyvolat byly mučivější, ostřejší, přesnější, než obrazy Kaje Munka, autora předlohy. Film je chvílemi nepříjemně morbidní (když lékař přestřihuje nůžkami prahy rodiččiny vaginy – zvuková stopa!), přičítám to kalvínské urputnosti a fascinovanému vztahu seveřanů ke smrti; to, že nechal Dreyer udát se v závěru filmu „zázrak“ je myslím libovůle věřícího tvůrce na úkor výrazu a pravdivosti situace. Zřejmě i pro mé pohanství mi takový nesourodý prvek v jinak velmi stroze působícím (ty úsporné střihy!), o realističnost se snažícím snímku, způsobil nanejvýš křivý úsměv na tváři – asi jako kdyby byl na pohřební hostině dort a na něm šlehačkou bohatě nazdobená rakvička. (12.10.2010)

Čekal jsem pořádnou porci bergmanovských pochyb, nejistot a otázek. Toho se mi dostalo v míře vskutku vrchovaté, ale stejně mám po zhlédnutí snímku chuť minimálně podat přihlášku do semináře. To pochopitelně především díky závěru, pro nějž je označení hypnotický zcela nedostačující. Interpretací by bylo - mně se nejvíce líbí ta o nezlomné víře malého dítěte a jako jedno z hlavních témat vidím problém víry a modlitby brané jako pokus, jako co když třeba? Snímek, který působí jako balzám na duši unavenou zmatky, otázkami a pochybnostmi. (29.06.2006)

Slovo je vzkříšením nenadále (a z jiného úhlu pohledu také nadále) destruovaného života vnitřního i vnějšího. Slovo je adaptací divadelní hry dánského dramatika a pastora Kaj Munka Na počátku bylo slovo z roku 1932, byť s obměnami, a tím však také bez dovysvětlení počátečního stavu věcí. Slovo od svého počátku stvoření mělo magicko-náboženskou moc, tedy bylo tvůrčím principem, z něhož všechny věci vyvstávaly ve svých stvořených jsoucnech, bylo rituálním obřadem k posvěcení života, dosud ještě mýtického. Nebýt slova, nebyl by ani svět, zůstal by neosmyslený, nepojmenovatelný, nevyslovitelný a nereflektovaný. Dětství, to je výsostný věk zázraků a kouzel. Ne nadarmo si Luther přál věřící s vírou ještě dětskou. V příběhu je víra luteránská, jedna liberálnější - grundtvigianismus -, druhá konzervativnější - ortodoxní pietismus -, třetí bytostná, niterně prožívaná. Hrdiny příběhu jsou členově rodiny Borgenových: starý, sérií ran osudu zaskočený farmář Morten (Henrik Malberg), jeho nejstarší syn bez víry pro víru a do své ženy stále zamilovaný Mikkel (Emil Hass Christensen), druhý syn s bytostnou vírou i přesvědčením Johannes (Preben Lerdorff Rye), nejmladší syn v touze mládí po naplnění lásky Anders (Cay Kristiansen), Mikkelova o mnohé starající se manželka Inger (Birgitte Federspiel), její malá a důvěřivá dcerka Maren (Ann Elisabeth Groth). Z dalších rolí: hrdější pietista a krejčí Peter Petersen (Ejner Federspiel), jeho tichá, poslušná dcerka Anne (Gerda Nielsen), náročný porod řešící lékař (Henry Skjær) či zaskočený nový farář (Ove Rud). Slovo aneb nenadálé rány života, a k tomu pochybnosti, těžkomyslnost, etický podtext, transcendence a existence bytí pro bytí. Esteticky vyměřené obrazy. (10.04.2024)