Foma

Pro mě osobně zatím asi nejlepší Ozuův film, mně se sice líbí všechny, ale tenhle ve mně zůstal asi nejhlouběji zavrtán (i když se mi teď v hlavě pořád ozývají vzpomínky na Tokyo Story). Opuštěnost Čišu Rija na konci by se dala krájet a Setsuko je v tomto filmu taková nejsladší a nejkrásnější. Všechno je zde naprosto vyvážený, dokonalý, kamera, záběry, hudba, herectví, režie, vše s takouvou jemností podaný. Opravdu úžasný a pokud by na něco platil výraz "zen v umění", tak prosím na tento film určitě.

Pozor na Jalsaghar! Může se stát, že ho shlídnete a řeknete si: „No, dobrý, zajímavý.“ Za tejden zjistíte, že na film pořád myslíte a že se Vám jeho postavy vryly do paměti a za měsíc si řeknete, že je to dokonalý filmový dílo. Taková filmová Madona ve skalách (radši ta londýnská). Jde o příběh stárnoucího aristokrata, kterej si nechce přiznat svůj ústup z popředí společnosti a dělá vše pro to, aby tam zůstal, což ho stojí nejenom majetek a rodinu, ale i ....... Film má bezesporu jednu z nejlepších hudeb vůbec, od bengálskýho génia sitáru Vilájata Chána (Vilayat Khan), což je jako by hudbu k filmu psal třeba sám Chopin, a dále obsahuje naprosto strhující scénu indickýho tance. Stálo by za to jej vidět už jen kvůli tomu, ale bylo by to „jen“ jako vidět anděla z výše zmíněný Madony.

Při vědomí, že Mizoguči nebyl s tímto filmem zcela spokojen, musel dělat nějaký změny na přání studia, si nedovedu představit, jak by vypadal, kdyby byl podle jeho záměrů, protože už v tehjle podobě je to jeden z nejpůsobivějších filmů všech dob. A nemyslim si to jenom já, naštěstí! Příběh o ideálu, pro kterej má cenu žít, kterej i přes ohromný osobní tragédie (film je hodně smutnej a víceméně plnej neštěstí) přináší spásu, klid a dává životu smysl. "Bez soucitu je člověk jako zvíře." Příběh sestry a bratra ztrativších rodiče a unesených do otroctví a uchování si soucitu i za cenu těch největších sebezapření.

Nejenom jeden z nejlepších westernů, ale jeden z nejlepších filmů vůbec. Silnej příběh, ale hlavně skvěle podanej, epických rozměrů, jako román od Tolstoje. Možná nejlepší role Johna Wayna, jehož postava prodělává nenápadnou a přitom velkou a nesnadnou proměnu. K tomu je ještě třeba přičíst fantastický exteriéry americkýho západu, tenhle film je prostě velký umělecký dílo.

Génius, kterej dojímal a bavil v Kidovi, pobláznil nás s Cirkusem, rozněžnil ve Světlech velkoměsta a donutil nás přes všechen smích přemejšlet o nástrahách strojový společnosti, nakonec (ne tedy úplně nakonec, ještě točil dál) dospěl, alespoň z určitýho pohledu, v rovnocennýho protivníka Hitlera.

Paradžanov, alespoň pro mě, překračuje hranice filmu, nebo je posouvá, nebo filmu přináší něco novýho, nebo...... Je to malíř, básník, skvěle používá hudbu, jak řekl Godard: "Je to mistr v chrámu filmu". Stíny zapomenutých předků jsou velmi hlubokým vystižením povahy života určitýho národa (Huculů na Ukrajině), promísení pohanství a křesťanství, nenávisti a lásky, tmy a světla.

Symfonie. Nádhera, takový zachycení solidarity, naděje, víry (i když tý i s kritickým podtextem, alespoň směrem k víře organizovaný) a touhy po svobodě, to mě vzalo. Po chvíli se do mě film zakous´ a držel mě v rozechvění po celou dobu, po filmovej stránce taky dokonalý a Mozartův hudební doprovod už jen potvrdil slzy úžasu.

Člověk by přemejšlet, kterej Tarkovskij je nej, což je hloupost, krásný jsou všechny, určitě Rublev, Stalker nebo Oběť jsou díla, z nichž každý by mohlo bejt klidně vyhlášený nejlepším filmem všech dob (sorry pane Kane). Ale Zrcadlo je výjimečný tim, že to je sled obrazů bez děje, který ovšem dávaj smysl, mají vlastní vntiřní děj a díváte se na to bez dechu, jako na nějakej dobrej thriller :-). Opravdu!

Hned po shlédnutí jsem chtěl napsat, že to je Kurosawův nejlepší film. Možná jo, možná ne, ale je to jedno. Je to tak silný a nádherný, že se těžko hledají slova. I to Rusko tomu dodává svou porci atmosféry, Kurosawa je znát snad z každý scény. První polovina filmu je snad o malinko lepší, jestli to jde vůbec říct, ta Arseňjevova squadra v ní byla taková sympatičtější. A taky mohli o trochu víc ukázat panoramata krajiny, ale to je detail. Úžasnej motiv přátelství. A vedle výkonu Munzuka se mi moc líbil Solomin, stálo to taky hodně na něm.

Slovo paradoxně odvane jakákoliv slova, jsou zbytečný. Po Slově stačí už jen mlčení :-).