Banšun
Obsahy(1)
Mladá Noriko se příkladně stará o svého starého otce. Příbuznými je ale přemlouvána k tomu, aby se řádně vdala a měla již vlastní rodinu. Noriko svatbu ale odmítá s poukazem na nutnost péče o otce. ke svatbě nakonec dojde pod laskavou otcovou domluvou, který se po svatbě vrátí do opuštěného domu... Tento snímek je v Ozuově filmografii asi nejvíce zaměřen na konfrontaci tradičních japonských hodnot s moderní společností a liberálním pojetím rodiny. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (31)
český název: Pozdní jaro, ze série "ročních období". Pokaždé jiná a přesto pokaždé tolik stejná rodina se objevuje v Ozuových filmech. V po sobě následujícíh třech filmech (Pozdní jaro, Sklizeň obilí, Příběh z Tokia) vystupuje stejný ansámbl herců a vládnou tu podobně idylické poměry. Ve stejném nenápadném stylu se tu odehrávají velké události (sňatek, stáří, smrt). A zároveň staré Japonsko se proměňuje v nové. (V tomto filmu se dozvídáme dokonce o dvou rozvodech!) - Noriko, opět se tu hlavní hrdinka takto jmenuje, stojí na konci svého mladého věku (pozdní jaro). Její spolužákyně ze střední školy se už všechny provdaly a i na ni přišla řada . Rodina (zde jen otec a teta) na ni uplatňuje nenápadný tlak, aby tak učininila. A protože si nenašla partnera sama, učiní tak za ni. Noriko musí pochopit, že štěstí není výsledkem náhodného výběru, ale je to meta, které lze dosáhnout až dlouhodobou prací. (PS: Je to asi jediný film o mladé dívce, která se na konci filmu vdá a v němž při tom neuvidíte jejího nastávajícího! Prostě to není důležité.) Dlouhé záběry na postavy sedící na rohoži, zatímco někde na kraji stoupá pára z konvice, jízda na kole či tramvají a záběry ubíhající krajiny - to vše + pomalý příběh dělá z tohoto filmu typického Ozua. Pokud si to jednou oblíbíte, tak vás Ozu asi nikdy nezklame. ()
Jeden z mála japonských filmov, ktorý som videl, a ktorý nebol od Kurosawu. Film, ktorý ma príliš nezaujal, pretože bol obvykle japonsky pridlhý, bez deja a pripomínal mi nejaký variant reality show. Veľa klaňania, veľa náznakov, veľa domácich i spoločenských rituálov. Neprekážalo mi to, ale fanúšika tejto podoby japonských filmov to zo mňa neurobí. V podstate som obdivoval iba ich sed na pätách, ktorý je vďaka operovaným kolenám pre mňa nedostižný. ()
Film začal skoro jako nevinná veselohra, ne nijak zvlášť odlišná od našich předválečných žánrovek, ale později se začal měnit v příjemné drama (společně s tím i obličejová mimika hlavní hrdinky; překvapivě mě docela fascinovalo, jak se dokáže někdo tak dlouho zvláštně usmívat a pak být najednou skoro až do konce filmu vážný). A líbil se mi i vývoj děje, kdy se počáteční zdánlivá předvídatelnost vytratila a snímek skončil jinak, než by si divák po pár minutách mohl myslet (a vlastně i hezky). A přestože jde v podstatě o docela obyčejný příběh, dokáže velmi dobře vtáhnout a nabídnout několik zajímavých postav a vztahy mezi nimi. Slabší 4* a nebýt faktu, že mě asijská kinematografie nijak zvlášť nepřitahuje, zajímal bych se o tohoto pana režiséra více. ()
V Pozdním jaru (žel již nikoliv v tom mém) se mi otevřel poprvé Ozuův svět a nadchl mne především tím, jak se do zvolna stkávaných obrazů, zdánlivě nekonečných a statických záběrů na kompozice živé i neživé přírody, vtělující existenci smyslového světa, otevřeného všem, zapouštějí lidské emoce, jako skvrny do sukna. Příběh sám, čistý a silný (může být ostatně čistota bez síly?), zde slouží jako koncept pro rozvíjení pocitů, pro vnitřní zrání. Je to vlastně jen prostý výsek z „reality“, přesněji z její neuralgické fáze, v níž se bortí iluze a člověku se nakládá o nejedno břemeno navíc, ale jeho dramatičnost dokáže diváka pohltit. Psychologické dokonalosti film dosahuje také skvělými hereckými výkony, z nichž musím vyzdvihnout Setsuko Hara, která hrdinčin vnitřní otřes, palčivou explozi tmy vrhající mysl do závrati, zformovala naprosto jedinečně – v jeho celé, ze všech sil krocené expresi. ()
Ozu bol mág. Jeho príbehy sa javia ako strašne všedné. Nič sa tam výrazne nedeje. Je to len konverzačka v určitej atmosfére ako keby odrezaná od sveta aký je teraz. Tradície a skutočné hodnoty sa tam miešajú s trendami novej modernej spoločnosti, čo ako vieme už sami dnes nedopadlo práve najlepšie. Secuko Haru moc nemusím, hoci jej Noriko má presne tú správnu mieru dievčenskej nevinnosti a smutného výrazu dospelej ženy. Čišú Rjú je ako obvykle fantastický. Late Spring je príbehom o vzťahu medzi dcérou a otcom. O manželstve a o bezpečí rodiny. Jemný humor je náznakový. Rovnako aj dôležité emócie. Scéna v divadle Kabuki je svojou umiernenosťou veľmi silná. Jej zakončenie kedy sa Noriko odpojí od otca je krásnou definíciou generačnej priepasti, ktorá je na konci kompletne zotretá. Túžby ustúpia povinnosti a nikto nie je tak šťastný ako na začiatku. Veci sa zmenili a my sami nevieme ako. Pritom sa jedná o veľmi všednú , ale pútavú obrazovú meditáciu. Dom v ktorej býva Noriko s otcom.. totiž na konci príbehu dôverne poznáme. ()
Reklama