sportovec

Dobrý průměr prvorepublikové produkce třicátých let, jehož nenápadné přednosti vyniknou jak ve srovnání s naivními "rychlokvašenými" filmy té doby, tak s pozdějšími díly vítězného "socialismu" padesátých a občas i sedmdesátých let (KAM LÉTAJÍ ČÁPI, HROCH). Kvalitní herecké obsazení filmu rozhodně neublížilo. Spíš naopak.

Protifašistický film protektorátní éry mohl mít - a míval - nejrozmanitější ráz. Vytýká-li se Burianovu ZLATÉMU DNU prvoplánovost a až agitační plakátovost, v tomto případě víme jistě, že máme co do činění s mnohem prvoplánovější a mělčí idyličností. Jinak mimořádně slabý film zachraňují špičkové umělecké výkony protagonistů, zejména Plachty a Marvana, pominout však nelze ani duo mimořádně sympatických uličníčků, kteří nezahálejí ani vteřinu i svérázné pojetí trestů, které na nich uplatňuje jejich něžný otec. Charaktery a vůbec osobnosti jsou tu degradovány do červenoknižního dětinského propadu, který mírou své naivity a neumělosti na sebe upozorní i jinak nanejvýš shovívavé diváky. Přesto bych tento film pro jeho nezaměnitelnou, prvoplánovou naivní rázovitost zcela nezavrhoval.

Aniž bych chtěl nadměrně chválit či vynášet tuto postmoderní českou pohádku, nemohu nezdůraznit právě akcent na slovo postmoderní. Doba, která programově rezignovala na hodnoty, lumpeninteligence, jejíž hlavní přínos spočívá v nihilistické anihilaci jakéhokoliv kvalitativního hodnotícího rozlišování, se nemůže neprojevit ani v rázu zdařilé televizní pohádky. Zdá se, že ani scénáristé, ani režisér nedokázali - nebo také dokonce vědomě ani nechtěli - rušit původní půdorys Macourkova námětu. Je-li tomu tak, nalezneme v pohádce nejen karikující pohled na metrosexuálního Lucipera, hraného s mimořádnou bravurou Csongorem Kassaiem, (celé peklo doslova vrže postmodernou), ale především na praktiky, které posléze vedou ke kýženému vítězství dobra nad zlem; pozitivní tunelování pekla, které přitom vytane na mysli, je ovšem víceznačné a nese paralelně celou řadu konotací, jež toto zdařilé dílo vracejí do standardního řádu klasické české pohádky psané, divadelní i filmové, jež svůj dosavadní zenit prožila v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Teprve v tomto nazírání oceníme bravurní královskou kreaci Josefa Sommra, nadanou paralelou s osudem opakovaně dějinně zkrušovaných českých politiků druhé a třetí čtvrtiny minulého století, i pro svěží a pozoruhodný výkon slovenské herečky Taťány Pauhofové, jejíž osobité pojetí princezny-hrdinky nevylučuje okamžiky nejistoty a zárodky selhání; jakoby tu navazovala na velkolepou galérii princezen o generaci starší Libuše Šafránkové; buďjakbuď se tu před šesti léty divákovi prezentoval silný a původní talent, který už tehdy nebyl jen příslibem. Zralý výkon nestárnoucí ženy zralých středních let babího léta Ivy Janžurové je dalším přínosem otázkové pohádky ČERTVÍPROČ. Opomenout nelze ani pěvecký vklad Zuzany Navarové, která během natáčení filmu sváděla statečný, bohužel však i beznadějný boj se smrtelnou chorobou. České televizi se nesporně podařilo vytvořit pozoruhodné dílo, které je současně věrným obrazem naší doby. Patří jí za to, za její nezastupitelnou roli, srdečný, upřímný dík.

Pravidlo zpravidla s Burianem stojících a padajících filmů jakoby tu bylo zcela prolomeno. Zřejmě erbovní kus reperoáru Burianova divadla je zdařile převeden do filmové podoby, v níž si režie podává ruku se scénáristy i hereckými protagonisty. Burian je tradičně skvělý, na výši svých úkolů jsou však i ostatní: Marvan, Kabátová, Svozilová, Romanová, Šlégl (jehož výkon voní "kocharovštinou" Burianova barona Prášila), Ferbasová a ve svých drobných úlohách si neméně zdatně vedou i Filipovský, Nedbal, Neumann a věčný herec malých rolí Trégl. Prvorepublikové zapomnění bylo určitě účinnou náplastí i pro dobové publikum, které ještě nepřekonalo šok z tíhy perzekuce druhé heydrichiády, a právě prožívalo těžkou depresi z nacistických úspěchů na blízkovýchodní i východní frontě. Úsměvná, nápady i gagy hýřící salónní veselohra patří určitě k tomu nejlepšímu z Burianova i Cikánova odkazu.

Film o ne vábných stránkách kapitalismu lze udělat nejen s vkusem, ale i úsměvem a nadhledem. Měšťácké pokrytectví (existuje ovšem i proletářské a zdaleka se neomezuje na komunisty) bylo a je vděčnýn tématem. Zatímco soudobý konzumismus je chápán a nazírán současnou veřejností odlišně, zdaleka ne vyhraněně, ten starý byl za stara skoro vždy kritizován. Zprava, zleva, zespodu - a když to jen trochu šlo - i zeshora. Svým způsobem čítankový příběh ve stylu Olbrachtovy ANNY PROLETÁŘKY "ozvláštňuje" několik "maličkostí": vedle brilantní Krejčíkovy režie k tomu přispívá i scénář Jiřího Frieda a pak přímo přehršel uměleckých výkonů, jimž v titulní roli vévodí stařičká Zdena Baldová, pro niž nesmíme zapomínat na Fabianovou, Tomášovou, Šejbalovou či tehdy zvláště mladou Janu Brejchovou. Zhýralost sluší i standardní suverenitě Vladimíra Ráže. Zapomenout nelze ani na dobře fabulovaný obsah, v němž je protikladem jásotu jedné strany (kolem paní Dulské) i postupný nárůst sebevědomí hlavní hrdinky. Právě toto odmítání schematického chování "výcviku a zase výcviku ..." v duchu obligátního dobového černobílého vnímání problému, je zdrojem síly Krejčíkova přístupu. Ocenění zaslouží i rázné pojetí Šejbalové v její roli rázné, přímočaré dívčiny tety. Nezávisle na datu natočení máme před sebou jeden z mála filmů padesátých let, které svou úrovní i sdílností oprávněně oslovují již několik generací filmových diváků.

Nesporně prominentní autor komunistického období Bohumil Říha byl a zůstává současně klasikem české dětské a mládežnické literatury. To, co dnes znamená s Harry Pottrem Rowlingsová pro anglickou literaturu, ve své době - a pro ty nepředpojaté i dnes - reprezentuje tento nedoceněný klasický velikán. Komu připadají tato epiteta ornans nepřiměřená, nechť se podívá do řady mezinárodních ocenění i na výšku nákladů, v nichž Říhovy knihy vycházely. Pokud bychom hledali pro tyto zdánlivě nepochopitelně neuchopitelné skutečnosti vysvětlení, musíme a můžeme je nacházet ve velmi nepopulárním faktu, že po větší dobu svého trvání byl komunistický režim - samozřejmě s vydatným - přímým a ještě silněji zprostředkovaným - přispěním mocenských mechanismů - pro většinovou část populace víc než přijatelný; míra jejich ideologické intoxikace byla nepředstavitelná. Lidé čas od času mohli mít - a také měli - pocit, že se jim žije lépe a že jejich život v jeho prostých lidských souvislostech má své smysluplné oprávnění. Říha byl vynikajícím básníkem prozaického pera dětské části tohoto ne zcela virtuálního štěstí. A byl básníkem tak přesvědčivým, že jeho tvorbě uvěřily děti nejen v zemích někdejšího sovětského ruského impéria, ale i v podstatné části tzv. třetího světa (dnešního Jihu) a kupodivu i světa svobodného. KONÍK RYN je jen jedním z více důkazů pro tyto vývody, kterým nerad naslouchám i já sám. Záměna naivního dětského a poučeného dospělého pohledu disponujícího po desetiletí utajovanými fakty je pro svou prezentistickou povrchní jednorozměrnost neudržitelná. Vnímat věci tak, jak skutečně jsou, to je východisko i základ skutečně nepředpojatého kritického myšlení.

Bez ohledu na viditelné slabiny obvyklého slavínského filmového výtvoru patří MÁMA v kontextu tvorby třicátých let k lepší části produkce obstojně zvlátnutým filmovým řemeslem. Nad rámec rutiny se povznáší tradičně skvělý výkon Antonie Nedošínské, naopak do jeho močálu se propadá mladičký Svatopluk Beneš (v době natáčení se pohyboval na rozmezí sedmnáctého a osmnáctého roku svého předlouhého života), Slavínským tlačený do sentimentálního přeslazeného výrazu, který měl zaručit kýžený kasovní úspěch (nepochybně se dostavil; byla to droga, se kterou pověstný Slavínský-filmař stál i padal). Film stojí za zhlédnutí, poměrně slušně obstojí i jako vzpomínka. Nabízí to, co od něj lze čekat. Je to přiměřenost, která si nedělá nároky na přehnanou kvalitu, jak u Slavínského v celé jeho fimografii bylo až železným pravidlem.

Prvorepublikový monumentální film to neměl snadné. Tam, kde chtěl triumfovat a strhávat, zpravidla nudil a otrávil - především před svým dobovým premiérovým publikem. Jsou čestné v ýjimky, které jen potvrzují toto nepříliš povzbudivé pravidlo (JÍZDNÍ HLÍDKA, ŠKOLA ZÁKLAD ŽIVOTA, BÍLÁ NEMOC). ZBOROV stojí na pomezí této problémové křižovatky prvorepublikové národní kinematografie. Výhrady vznášené k dobovému filmovému řemeslu jsou na místě, pokud nepřekračují rámec osobního diváckého pocitu, na který má každý své nezadatelné právo. Podstatnější je, že přesně zachycuje zrod, motivaci i sociální zázemí našich legionářů, jejich dělnickorolnický i živnostenský základ s nemalým vkladem české inteligence (Štěpánek, Kopta, Kratochvíl, Medek, Pavlů, Moravec či Moravcové). A tlumočí city a pocity, které upadly do zapomenutí. Reflexe tohoto filmu na tomto fóru zachycují právě tento moment. Moment odcizení historické paměti, které ve všech svých formách naší polistopadové skutečnosti tolik škodí. A abych zůstal práv skutečné kvalitě tohoto filmu, nemohu neupozornit, že dalším pokračováním v této řadě jsou monumentální filmy druhého exilového odboje a třetí republiky (VĚRNI ZŮSTANEME či REVOLUČNÍ ROK 1848, z nichž vyrůstá mj. Vávrova husitská trilogie a posléze filmy šedesátých let; jejich společným jmenovatelem je tíhnutí k uměleckému dokumentu). ZBOROV tak dnes víc vypovídá o našich deziderátech než o kvalitách svých tvůrců. V každém případě nám předkládá ne příliš povzbudivou bilanci.

V galerii schematických výtvorů budovatelské doby jásavých pochodových písní, hromadných justičních zločinů všech dosažitelných a představitelných forem a hluboké systémové devastace národního hospodářství, kultury i češství jako takového vznikala díla, která domněle ukazovala, na čí že straně je vlastně pravda. Tzv. zakladatelská - lze mluvit právem i o zločinných - léta komunistického režimu ještě prohloubila úpadek a ztráty, které za sebou zanechala Druhá republika a protektorát. Ve velkovýrobě tohoto plakátového braku fráze a lži vznikaly alespoň občas koukatelné filmy. Jedním z nich je i tato sága podvodu o rozsáhlých - většinou domnělých - infiltracích západoevropských a amerických zpravodajských služeb. Film byl svérázným dárkem k blízké tzv. měnové reformě, která okradla široké vrstvy obyvatelstva, chudinské i střední vrstvy, bez rozdílu. Také expresně.

Úsměvný pohled na vnějškovou anglofílii "lepší" české společnosti třicátých let naznačuje směr, kterým by se tato společnost patrně ubírala, kdyby nebylo Mnichova a následných tragických událostí. Na naše elity středních a horních vrstev tehdy bylo opravdu zaděláno. Specifičnost SATURNINA je mj. dána tím, že autor předlohy Zdeněk Jirotka byl při jejich skicování viditelně inspirován suchým anglickým humorem. Televizní iscenace větší část půdorysu románu zachovala, v mnohém však zůstala až příliš poplatná literární předloze i za cenu jistého - ne ovšem závažného - obroušení filmové podoby a limitace televizní řeči. Postavy jsou redukovány - tak je tomu již v Jirotkově předloze - na společenské typy s jednou výjimkou, kterou je právě Saturnin, navenek nejkonvenčněji a "nejuniformněji" pojatý. Těžiště príběhu spočívá v řetězu úspěšně zkomponovaných a zvládnutých gagových situací. Excelentní herecké obsazení svá vyměřená pole pokrývá beze zbytku se šarmem a zřejmým potěšením z námětu i obsahu SATURNINA. Zcela neobvyklou úložku tu hraje - v saturninovské retrospektivě - Jitka Molavcová; i ona si počíná s úplným zdarem. Dá se říci, že se Věrčákovu týmu podařilo vytvořit nadprůměrné dílo, jehož nadčasovost je budována ze stejných základů jako literární předloha. Její součástí jsou i nedokonalosti, které již byly popsány; nejenže neubližují, v některých ohledech dokonce nezaměnitelně a působivě spolucharakterizují. Dobu, v níž se dílo odehrává, i čas, který si pro adaptaci vybrala naše dnes už vlastně také minulost počátku předposledního desetiletí minulého století, tu splynuly v harmonickém, duši i srdce těšícím utěšeném celku.