sportovec

Když se dívám na tenhle film, napadá mě opakovaně, že jde o zdařilý remake HRABĚTE MONTE CRISTA. Je to samozřejmě jen pocit, ale ten pocit je neobyčejně silný. Přesně zachycená vězeňská atmosféra genia loci tohoto ponurého místa a tradičně skvělý Eastwood, patřící do tvořivější části amerického herectva, jen dotvářejí hluboký dojem, který ve mně ÚTĚK vyvolává. Že k tomu patří perfektní zvládnutí a propojení všech složek výroby-tvorby filmu, je zřejmé. Co se pro mě zatím nezdá být zcela jisté, je otázka nadčasovosti díla. Pro mne osobně o kladné odpovědi nemůže být pochyb, některé reakce v komentářích ovšem naznačují i další možnosti.

Klasické drama o tradičním tématu vzájemného prorůstání organizovaného zločinu a veřejné správy i praktické politiky se v mnoha ohledech příliš neliší od té části současné ruské filmové produkce, která se zabývá ztvárňovaním po desetiletí tajené odvrácené tváře někdejší sovětské společnosti. Tradičně dobré historické výkony, značně nadrutinní režie i scénář a nosné téma - musím souhlasit - povyšují film jak nad standard jeho přímo i nepřímo deklarovaného žánrového zařazení, tak nad průměr tehdejší produkce. Lehké to zkrátka nemá nikdo: ani ti, kteří zákon "poctivě" porušují, ani ti, kteří se živí tím, že zodpovídají za veřejný pořádek a eliminaci zločinu ve všech jeho formách.

Sedmdesátá léta, plná terorismu a počátku stupňujících se sociálních, ale i mravních a hodnotových nejistot, se stala prvním obdobím rubu lesku poválečného sociálního státu. Klasická situace v tomto případě komunální politiky zobrazuje člověka v soukolí moci a a následné bezbrannosti vůči nepodloženým informacím. To, co ponižuje nejvíc, není fakt existence dezinformace samé, ale způsob, jakým na ni reaguje okolí. Filmy tohoto druhu založily podle mého názoru světové jméno Annie Girardotové, skvělé herečky a nenapodobitelné představitelky první generace úspěšných feministických žen. Skutečnost, že tento proces ve filmografii Girardotové není vyznívá ploše, jen dále zesiluje význam tohoto jejího dnešního odkazu de facto (Girardotová podle dostupných informací těžce onemocněla a její další umělecká kariéra tím má být ohrožena). Za připomínku stojí, že za úspěchem Girardotové stojí skvělý předlistopadový dabing a její česká audioztělesnitelka, nedávno zesnulá Věra Galatíková.

Film, který jsem viděl před desetiletími, mi přesto zůstal v paměti. Je to příběh dvou již nemladých lidí a průlom konvence vymezující této věkové kategorii mezi mládím a stařincem jakýsi sociální vejminek svého druhu. Červánky moderního feminismu - i tak je možno kultivované, civilní herectví Girardotové popsat - neokázalý kult krásy na venek všedního ženství, žijícího niterným bohatým duchovním a citovým životem, jehož vnitřní krása prosakuje do výrazu obličeje již nemladého, to všechno bylo své době průlomem. Dnes se mi zdá, že to slovo kdysi je vlastně anachronní, protože "kulty" současnosti jsou takové, jaké jsou. Jakoby se čas obracel.

Když se do lesa zavolá "dobrá komedie", ozvěny sice následují, je však jisté, že nebudou přemnoženy. LEPŠÍ UŽ TO NEBUDE do této kategorie určitě patří. Způsob, jakým je pohotovou a ráznou ženu doslova rozebrán nerudný muž (je zřejmé, že se jdná o polovědomou masku, za kterou skrývá svá zranění), nadaný mimořádnou schopnosti nadělat si v libovolném čase neuvěřitelně velké množství nepřátel, je pozoruhodný, neboť neslevuje nic ani na kvalitě žánru, ani na poselství příběhu. Nicholson, který má ostatně více prostoru, i Huntová své nesnadné úlohy zvládají nejen s viditelným potěšením, ale i strhující bravurou. Náprava lidské duše se daří a spokojený divák nadšen odchází. Kéž by tomu tak bylo vždycky!

Příklad úspěšné adaptace na nové prostředí - i takto lapidárně lze shrnout Formanovu exilovou tvorbu. Že jde o dílo špičkové a mimořádné ve všech ohledech, je zřejmé. Někteří z nás však až příliš hýří superlativy, aniž by přihlíželi k domácí Formanově tvorbě (LÁSKY JEDNÉ PLAVOVLÁSKY, HOŘÍ, MÁ PANENKO), i špičkovým světovým dílům (KŘIŽNÍK POTĚMKIN, FRIGO NA MAŠINĚ, MONSIEUR VERDOUX, FORREST GUMP ad.). Atmosféra zneužívaného, neutěšeného psychiatrického ústavu propojená s bojem za základní lidskou důstojnost proti mafii v bílých pláštích, je určitě jedním z dominantních témat a výzev naší současnosti. Oskarového ocenění se Formanovi nedostalo jen tak. A film, jehož obsah určitě není fikcí, šel za hranice svého předlohového vymezení. Naopak. Ruské "psychušky" brežněvovské stagnace vždy měly nějakého souputníka v dalších zemích. Nicholson, kterého jsem si v tomto filmu před lety všiml poprvé, naskytlou nevšední příležitost využil beze zbytku. S jedním zhlédnutím se v případě PŘELETU opravdu nedá vystačit. Tomu, kdo dokáže být trpělivý, se pak Formanovo dílo víc než štědře odmění nevšedním zážitkem. A my i po letech stojíme před Čechem, který jaksi samozřejmě dokázal proniknout až na vrchol pomyslného kinematografického amerického Olympu (nebo spíš Parnasu). Stojíme a žasneme.

Klasika nemusí znamenat mrtvolnou strnulost a lehký žánr jednosměrné synonymum pro kýč. Zní to otřepaně, ale alespoň čas od času je to pravda. Římská poválečná romance, prosycená nejen cukrkandlem, ale i skutečným citem, dotovaným neskutečně dobrými hereckými výkony Hepburnové i Peckovým, to je všechno atmosféra, která nás přes první hmatatelné projevy poválečné ekonomické i sociální a kulturní regenerace unáší do nadpozemských světů skvělých citů, jimž navzdory věříme všechno, co nám sdělují nebo se sdělit snaží. Princezna je princeznou, milenec milencem se všemi přednostmi americké spontánnosti a ... a ... ještě mnoho by se dalo napsat na téma této mimořádně zdařilé komedie. Spokojím se jedním tvrzením: smějí se na nás ze stříbrného plátna dodnes. Materiál, na němž jsou PRÁZDNINY nasnímány, možná zestárl, oba dva protagonisté již také nejsou pár let mezi námi, ale příběh, kterým nás na početná vyžádání oslovují, se na nás usmívá přátelsky přírodním chrupem, nezdefraudovaným četnými protézami. A jeho hrdinové nezestárli. To jen vděčné publikum neustále mládne. Mládnou i ti, kteří vzpomínají na premiéru a prvá uvedení filmu. Zdá se, že ti ostatní, ti diváci, kteří zde jsou, i ti, jejichž čas teprve přijde, budou tu krásnou omlazovací kúru uměním brát stejně jako jejich vděční předkové.

Na socialisticko(komunisticko)-kapitalistickou koprodukci vzniklo nevšední dílo, jež převyšuje srovnatelné hrané filmy té doby víc než patrně (NORMANDIA NĚMEN, BITVA U EL-ALAMEJNU). Tklivý příběh zmařeného partnerského vztahu, zoufalství italských vojáků pod Stalingradem, kde bojovali ne za sebe, ale proti sobě samým a své vlastní zemi, i tragédie paralelní existence, která postavila hlavní hrdinku do neřešitelné situace, v níž by v nanejvýš bolestném, delikátním srovnání vyzněla prokázaná partnerova smrt jako žádoucnější řešení, vypovídají o nesmyslnosti jakékoliv absurdní války vše. I přes takřka čtyřicetiletou propast času, jež uplynula od premiéry a natáčení filmu, zůstávají v paměti některé výrazné scény (Mastroianniho a Lorenové omeletové zhroucení uvozující svatební noc, šedivost sovětské reality šedesátých, zřejmě ještě chruščovovských let, brilantní výkon Saveljevy, zvládající stejně bravurně aristokratickou, jakoby fluidní Natašu Rostovu i usouženou sovětskou ženu-matku doby svého mládí - Saveljevě tehdy ještě nebylo ani třicet let). V každém případě se tu jedná o divácky vděčné, nadčasově klasické dílo nejen ruské a italské, ale určitě i evropské a světové kinematografie hraného filmu. A o trvalý zážitek, na který se nezapomíná.

Hrůza, které se lze smát, ztrácí mnoho na svém účinku. Zločinec, který je směšný, stává se skutečný - a vlastně velmi male ubohý - ve svém opravdovém lidském rozměru. Ve filmu, který v mnoha ohledech svého námětu připomíná naši BÍLOU NEMOC (Štěpánkův Maršál je však víc Mussolinim než Hitlerem), podal Chaplin jeden ze svých vůbec nejlepších výkonů (později totéž téma rozpracuje z jiného úhlu v ještě propracovanějším díle MONSIEUR VERDOUX). Dvojí dějová linie ještě více obnažuje skutečnou podstatu "myšlenek" nacistických blábolů a brutální podstatu jejich aplikací. V některých ohledech je výprava filmu ovšem naivní (scény z koncentračních výborů; dostupné disponibilní informace prostě nebyly a Wannsee teprve mělo přijít). Nemění to však nic na jeho bytostném humanismu a pozitivnínm vyznění. DIKTÁTOR je nepochybně jedním z nejlepších děl hrané kinematografie svého tématu na naší planetě. I po takřka sedmdesáti letech, která uplynula od jeho uvedení do kin.

Přelomový film v celé Chaplinově filmografii znamená jeho definitivní loučení s němou érou a otevření dveří k té druhé, řekněme zralé. Hrůzy hospodářské krize třicátých let dnes, sedmdesát let poté, mohou působit krajně nepravděpodobně. Je však jisté, že tato krize, první paralelní krize modrých i bílých pracovních plášťů, znamenala mimořádný hodnotový i sociální otřes, který byl nadto zvětšován postupným prosazováním mechanického taylorismu i do mimoautomobilových a vněindustriálních odvětví (poslední srovnatelný otřes byl zaznamenán o 80-100 let dříve nástupem prvních moderních strojů). U nás asi nejlépe tyto skutečnosti vyjadřují dva filmy osvobozených: PUDR a BENZÍN a zejména SVĚT PATŘÍ NÁM. Mechanizace-zvěcnění a odcizení člověka, které s tím souviselo, nemohlo nevyvolat adekvátní rezistenci, živenou desetimilionovými zástupy nezaměstnaných a současně i stejuně vehementní protest lidské tvořivosti. Humor i satira, které se v MODERNÍ DOBĚ prolínají, nejsou tedy levné a anachronické, ale současně dobové i nadčasové (s určitým posunem se tato doba dnes může vrátit rychleji, než jsme s to si sami připustit). Toto dílo rovněž nesporně patří k absolutním životním vrcholům nejen Chaplinovým, ale i filmového umění vůbec.