sportovec

To, co domorodec často prožívá v případě, že si oblíbené téma jeho země zvolil muž či žena, kteří je pojednají po svém a často velmi volně, se při pohledu zvnějšku nezřídka mění v pominutelnou maličkost, pokud je to ovšem divákem - i velmi poučeným divákem! - tohoto typu vůbec zaznamenáno. V případě STATEČNÉHO SRDCE vznikla strhující epopej o důležitém zlomovém dějinném okamžiku stále existující skotské identity. Pokud by Wallace neuspěl, anglická nadvláda nad Irskem by přišla o 300-500 let dříve s průvodními negativními dopady pro skotskou skutečnost někdejší současnou. Dynastie Bruceovců a Stuartovců posunuly tento mezník hluboko do XVII. století a spoluzasloužily o významný podíl na současném přelomovém stavu srbské národní i regionální identity. Wallace je tu popisován jako skotská obdoba Wata Taylora, Jiřího z Poděbrad nebo Matyáše Korvína. Gibsonův výkon v hlavní roli je strhující, kresba prostředí i konfliktu rovněž. Otázka, zda exteriéry byly točeny tam nebo jinde nebo zda do posledního bodu souhlasí historická identita fakt, souvislostí, dobových sebereflexí je z tohoto hlediska irelevantní. Skutečnost strhujícího obrazu je jednoznačná, tragické vyústění Wallaceova života rovněž. Hlas divákův, hlas boží!

Dozvíme-li se, že seriál, o který se zajímáme, má více než 30 epizod, propadneme chmurám a skleslosti; je to očekávání, které se takřka nemýlí. MASH, ta zkratka amerických zdravotních praporů z krvavé korejské války, zvané pro časté frontové přesuny v první polovině jejího trvání také "čtverylková", je velkou výpovědí o stavu americké společnosti na počátku poslední čtvrtiny minulého století. Na rozdíl od filmu a jeho syrovosti, která neskrývá nic z drsností tohoto absurdního, de iure dodneška trvajícího konfliktu, reprezentuje MASH od počátku jakousi zprostředkovanou a velmi vzdálenou variaci na všelidská témata, která je soustavně provozována v kulisách z Korejského poloostrova. Jak víme z amerického dokumentárního filmu o Aldovi, první měsíce a léta seriálu nebyla valná; jeho popularita stoupala pozvolna a začala kulminovat zhruba od 3.-5. ročníku. tj od doby, kdy se podstatně změnil jeho tvůrčí tým, jehož stále viditelnějším protagonistou se stával krok za krokem právě Alan Alda. Výrazněji se v něm také začal zrcadlit povietnamský syndrom, dědictví paralelní války, v níž Američané utrpěli porážku a jež byla v levicově cítící části americké společnosti těžce diskreditována svou krutostí, značnými počty válečných zločinů i zločinců, jež provázely tuto "americkou misi". To všechno vyvolalo velké pochyby, které do aldovské části MASHe vnášejí pocity ne padesátých, ale zcela jednoznačně sedmdesátých let. Tvůrčí dílna, ve kterou se seriál nečekaně proměnil, i celá řada postupných změn, které takto do něj byly vnášeny včetně minimálně jedné generační obměny, docílily již popisovaný unikátní efekt: čím více epizod seriál měl, tím více stoupala jeho úroveň. Řečeno s jistou nadsázkou, Aldovi se podařilo do této tvůrčí dílny vnést ducha dědiců autorských manufaktur všech dob a věků. (U nás obdobné postupy s jistým, zhruba desetiletým předstihem uplatňovala ve svých průrazných avantgardních inscenacích kdysi liberecká Ypsilonka kolem Jana Schmida). Za zmínku stojí, že v přepočtu na standardní časové trvání seriálové produkce se jedná o seriál vlastně ne tak rozsáhlý (počet epizod se tímto způsobem zmenšuje z 255 na cca 60-120). Přesto - nebo právě proto - jde o dílo, které svou mimořádnou kvalitou zasáhlo nejenom amerického a českého, ale z toho, co je známo, i světového televizního diváka. Dílo, které je oslavou lidské poctivosti, slušnosti, pracovitosti, ale i veselosti, shovívavosti k lidským zvláštnostem a odlišnostem, jež nesdílíme, schopností sebeironie, sebesrandy, ale také pochopení pro okamžiky, kdy nevíme kudy kam. Dílo oslavy lidské solidarity a sounáležitosti, tedy toho, co soudobá společnost postrádá snad nejvíce.

Má-li hraný film svou klasiku s velkým K, tento film jí bezpochyby je. Výčet jeho zřejmých předností začíná už kvalitním námětem i následným scénářem. Příběh z podsvětí a líčení pokusů o únik z jeho sítí lze pojetím i vyzněním označit za průlomový. Osnova, na kterou jsou navlečeny až orgie gagů, je více než funkční. Ačkoliv vcelku logicky v popředí stojí obě mužské postavy (Curtis i Lemmon jsou skvělí, přesto bych dal přednost přece jen andělštěji působícímu Lemmonovi), zbývá dost prostoru i pro božskou MM. Dnes je vnímána o poznání kritičtěji; vzpomínky na to, jak i u nás až po letech byla prezentována její smrt - byla líčena jako "ikona" Ameriky a v tomto ohledu byla paralelou obdobného francouzského kultu ve stejné době rovněž předčasně zesnulé Edith Piaf - jsou ovšem jednoznačné. Švih a tempo, které tato "neakční kriminální komedie" nasazuje od samého počátku, nepomíjí až po působivý konec. Nadšení a zvědavost, se kterým je tento skvělý americký film sledován diváky všeho světa po dlouhá desetiletí i při opakovaných produkcích v kinech i před domácími obrazovkami, nepomíjí. Ve prospěch filmu i jeho stále početných fanoušků.

Strhující drama z druhé světové války je natočeno v tradičním stylu čtyřicátých let, ale s jasnou vůlí po přesazích a nadhledu. Říci, že dílo nepřekonává dobovou hranici dobrodružného žánru, je neobhajitelné. Přes určitou hrubozrnnost psychologie i hlavních postav filmu a některá zjednodušení je tu zřejmá snaha o neschematický pohled, přesah hollwoodské konvence kultu nyvosti a přímočarné nadbíhavosti zprůměrnělému diváckému vkusu a v neposlední řadě hned celá sada skvělých hereckých výkonů, kterým vévodí Gregory Peck, Anthony Quinn a Irene Papasová, která je skutečnou plnokrevnou Řekyní. Právě snaha o alternativní pohled na jinak černobíle pojednávané děje druhé světové války povyšuje toto drama do vysokého nadprůměru tehdejší filmové produkce. Snad toto konstatování platí i pro soudobého mladého diváka; přál bych si to.

Zatímco velkolosinské katolické justiční vraždy (čarodějnické procesy) nejsou ve veřejném povědomí neznámy, o jejich protestantských protějšcích na soumraku středověku je známo podstatně méně. Ještě více to platí o bigotním osadnickém prostředí vznikající Nové Anglie. Perfektní rekonstrukce procesů, byť ne zcela prosta některých kasovních zrcátek, dokazuje jedno: hloupost, která se snoubí s krutostí a zavilostí, doslova nezná hranic. A škody, které tropí, i následky, jež po sobě zanechává, nemají daleko k živelným pohromám. Bylo by dobré, kdyby druhý program České televize někdy přehrál obě dvě filmové adaptace, starší i novější, a doplnil je diskusí pozvaných odborníků. Filmy i týmy jejich tvůrců by tím divácky mohli jen získat.

Lidský život může být nadmíru obtížný i tehdy, když navenek působí sebestraktivnějším dojmem. Melodramatický příběh NOČNÍHO MOTÝLA překonává svá idylická východiska a nyvá směřování do červenoknižních jistot kýče zdařilou psychologií postav, pevnou režií i nosnými hereckými výkony; mimo tradičně ceněnou Vítovou bych ještě více zdůraznil Mandlové výkon ve zdánlivě vedlejší úloze prostitutky Kiki. Jakkoliv se případ, který dal námět pro MOTÝLA, může zdát nepravděpodobný, v čase našich prarodičů a praprarodičů byl častější, než bychom byli bývali s to sami sobě ochotni připustit. Titulní melodie filmu vypovídá víc než jen o nostalgii za jedním zmařeným lidským životem. Otázka sociální může mít - bohužel - širší rozměr a hlubší záběr. V každé době a v sebekostýmnějším filmu ze sebeatraktivnějšího prostředí.

Musím s Radkem souhlasit. Literární předloha tuším Adolfa Branalda, dnes doyena českých spisovatelů (zanedlouho 98 let), je poctou všem bezejmenným dělníkům české Thálie z nejrůznějších nespočetných kočovných hereckých a divadelních společností, které kdy táhly českými a moravskými krajinami. V pojetí hlavních postav objevíme bez větších nesnází řadu tylovských reflexí. Mimo vynikajícího Rösnera, který tu hraje jednu ze svých nejlepších rolí, je nutno upozornit na dominantní brněnskou herečku středočeského původu Petru Jungmanovou. Režie Kdysiliberečana Jana Schmida původní Branaldův raný román posunula do vyšší kvality a dále umocnila tento neokázalý hold všem, kteří se kdy postavili na prkna, o nichž se tvrdívá, že znamenají svět. Neiluzívnost, syrovost tohoto pohledu niternost a přesvědčivost holdu lidsky prohloubila a proteplila.

Cimrmanovský fenomén v československé kinematografii osmdesátých i sedmdesátých let zanechal výraznou stopu. Nenápadná skupinka z nealkoholické vinárny v Malostranské besedě vnesla do normalizační kinematografie nadhled, schopnost sebeironie a novou formu dosud neznámé hravosti. Bezděčná - a výnosná - mystifikace, kterou jinak slušně vychovanému, ale ne dobře placenémuži s rodinou přihrála náhoda, rozpoutává řetězec gagů, slovních obratů a především jednu z nejlepších úloh, ale i výkonů jednoho z nejvýraznějších současných českých herců starší generace. Proslulá honička vrchních obohatila i tak bohatý karlovarský genius loci o nový prvek, bohatý příběh. Moralita, která z takto rozehraného tématu mohla hrozit, se prostě nekonala. To, co se koná, je zážitek i úlevný, i blažený, i hladivý. Vždyť přece Svěrák a Smoljak ... cimrmani jsou.

Klasická televizní iscenace Nezvalovy klasické divadelní hry ve verších přináší vše, co je na Nezvalovi a jeho způsobu tvorby nejcennější: jiskřivý verš, nezkalený milostný cit, lyrickou, neopakovatelnou atmosféru, nabitou pozitivním napětím. Čistotu mladí, které je čisté, i když vlastně zkalené: to je osud titulní hrdinky. Není náhodné, že přes viditelně se prosazující normalizaci mohla vzniknout pozoruhodná báseň v obrazech, silou imaginace překonávající původní, podstatně prozaičtější literární předlohu z raného francouzského novověku. Petr Štěpánek a Jana Preissová, oba mladí a krásní, se v klíčových rolích svých uměleckých drah víc než osvědčili; špičkový výkon mnohdy i za hranicemi svých možností odvádějí i ti ostatní. Zdá-li se někomu, že poselství meziválečných levicových avantgard vyčpělo, MANON - a není v tomto ohledu zdaleka osamělá - prokazuje opak. Jako bychom i dnes cítili paže, natažené z obrazovky k televiznímu divákovi, jako bychom i dnes slyšeli zvonivý smích i přidušený šepot milenců. Křehké, chvějivé, nehmotné lze zachytit. Silou básnické myšlenky, mírou básnického talentu, okouzlením, které není jedincovým majetkem, ale může být a je sdíleno i druhými. V černobílém provedení času navzdory.

Sentiment, pro který vylál - určitě ne neoprávněně - Tylovi ještě za jeho života muž nové generace Karel Havlíček Borovský, ovšem pro docenění a postižení Tylovy osobnosti nepostačí. Historka, podle které se oba giganti moderního češství setkali, oba na prahu smrti, někdy na přelomu let 1855-1856 a smířili se, odpovídá tenoru jejich společného úsilí, kterým byla vášnivá láska k našemu národu a úsilí o jeho emancipaci, jejíž dovršení bylo popřáno až Masarykově a Benešově generaci jejich vnuků a prapravnuků. František Kožík, podceňovaný a nedoceňovaný Jiráskův pokračovatel a dědic, ve svém rozsáhlém díle zachytil celou řadu skvělých osobností a epoch nejen českých. Zakladatel české rozhlasové hry (CRISTOBAL COLÓN) důsledně demytizuje obraz tohoto miláčka národa a nevyhýbá se ani Tylově dvojženství. O to větší je jeho důraz na postižení skutečného nadčasového rozměru Tylova odkazu. Režie i herectví hlavních představitelů toto Kožíkovo předsevzetí dokázaly naplnit. Tylovská kreace patří k těm, které založily vysoký prestiž, spojovaný se jménem Viktora Preisse. Ostatní tomuto nevšednímu výkonu se zdarem sekundovali. Hold Tylovi je i holdem soudné a vzdělané části českého diváctva; na kotoučích DVD by byl holdem ještě přesvědčivějším.