sportovec

Kontroverzní český režisér Steklý byl schopný opravdu všeho. Absolutních žump, politické pornografie i vrcholů filmového umění. Jeho dvojdílná adaptace Haškova životního díla je jen velmi obtížně překonatelná. Vedle skvělých hereckých kreací Hrušínského, Kopeckého, ale i Filipovského nebo Milana Neděly k tomu patří i okolnost, že film byl natočen v době, z níž ještě zcela nestačila vyvanout určitá nostalgie, ale i povědomí o habsburskolotrinské monarchii. Tato pamětnická ingredience je k prospěchu věci znát a kvalitě díla určitě prospívá. Můžeme být jen rádi, že disponujeme těmito skvělými (Trnka) filmovými převyprávěními jednoho z mála skutečně světových děl naší národní literatury.

O kvalitě Trnkova přetlumočení-přepodstatnění švejkovské látky nemůže být sporu. Souhlasím s názorem literárního historika Radko Pytlíka, že jde o dosud nejlepší zfilmování Haškova románu. V té souvislosti nejde nepřipomenout Werichovo namluvení, které je pro Švejka stejně nezastupitelné jako Ladovy ilustrace. Ke škodě věci není animovaný film více využíván pro realizace tzv. vážných témat; možnosti, které nabízí, do značné míry hraný film postrádá. Ale ani kvality Steklého zpracování a podle pověsti i prvorepublikové adaptace nejsou - nebo nemají být - špatné.

Z našeho pohledu mimořádný německý film jakoby nadaný hrabalovskou poetikou a jakoby jemným český krůpějovým humorem je a chce být komedií o tzv. ostalgii, tedy o nostalgických pocitech za zaniklým Ulbrichtovým a Honeckerovým státem. Typický příběh rodiny, jejíž angažovanost nestačí na exil otce rodiny do druhé části Berlína, aniž by byl s to zlomit náruživou matčinu víru v idealistická východiska komunistické utopie, přerůstá do širšího podobenství okamžikem vnitroněmeckého mocenského zvratu na podzim 1989. Srdeční kolaps stále živitelky rodiny, dlouhodobé bezvědomí a posléze - po měsících - zázračné probouzení do nového světa vyvolávají u syna-hlavního vypravěče příběhu úzkostnou touhu šetřit matčino zdraví a nedopustit její předčasný odchod. Příhody improvizovaného studia neexistující enderácké státní televize vytváří stále působivější atmosféru, jejímiž mediálními démanty se stávají např. objev cocacoly vědcí NDR v padesátých letech a angažmá prvního německého kosmonauta Jähnichena, v té době jednoho z mnoha berlínských taxikářů. Matčin očekávaný skon, jemuž předcházelo obnovení rodiny, tak rámuje velkolepý zážitek, vycházející z jak skvělého scénáře, tak dobré režie i mimořádných hereckých výkonů. Za velký úspěch autorů filmu je potřeba považovat skutečnost, že se podařilo zachovat a zvládnout plynule, nenásilně přechod z výchozí dětské fáze, přes prostředkující teenagerskou podobu až po takřka dospělý pohled hlavního hrdiny. Film, jehož ostalgie v žádném případě není nekritickým nytím za zašlým komunismem, naznačujes úspěchem složitost vyrovnávání se sovětizační komunistickou érou a tím nepřímo jednu z odstatných příčin toho, co Václav Havel před více než deseti lety označil za "blbou náladu".

Nedoceněný film zřídka vídané hloubky a věrohodnosti je důkladným zobecněním i popisem skutečné povahy "akční" práce, v tomto případě druhoodbojové aktivity. Na "detaily" a "pouhý" dětský život soustředěné režisérčino oko prozrazuje jeho další přednost: alternativní - a obohacující - ženský pohled. Neschematické uchopení ideových klišé a zdůraznění živých lidí v jejich mnohdy rozporuplných aktivitách završuje výčet předností tohoto televizního filmu. Televizní v tomto případě neznamená méněcenný, ale žánrově specifický. Herecký výkon Blanchettové je nejen standardní, ale i posunující - zdá se, že v jeho pozadí se skrývá konkrétní osud živé předlohy ze skutečnosti. Buďjakbuď - ve svém celku jde o objevné, hluboké umělecké dílo s úspěšnou odvahou hledat a nacházet všelidské v nejvšednějším nejnelidštějších představitelných lidských podmínek a vztahů tragické mezní situace. Příklad okupované Francie je navíc pro nás, neznalé, i vědomostně obohacující (připomínám tuším dvojdílný film o tragickém osudu vedoucí postavy domácí fracouzské rezistence - JEANA MOULINA).

Historická linie uzavřené Bergmannovy tvorby je stejně invenční jako ta současná. Dokonalé převedení tak plochého a dějově nevýrazného žánru-textu, jakým je legenda, nebylo snadné. Přesto i tady opakovaně osvědčil Bergman vůli i schopnost sledovat a vysledovávat na pozadí přesně zachycených historických dobových reálií podstatnou dějovou linku. Tragický osud zprvu rozmarné, a posléze tragické mladé ženy, bezesporu takovou linkou byl a je. Geniální vždy působí jako samozřejmé, spontánní a přirozené.

Zdařilý film nadprůměrně zvládající volnější skladbu čtyř milostných povídek, čtyř různých pohledů na lásku, to všechno v rámci jednoho melancholického účtování s lidským životem. Oproštěnost až protikladnost od leckdy samoúčelného akčního kvapíku devadesátých let filmu očividně prospívá. Krásná krajinná kamera, jedno z posledních setkání velikánů - Mastroianniho a Moreauové - jsou dalším pohlazením filmového diváka. Uvážíme-li, že takto zdařilý film natočil umělec v pokročilém věku - 80 let - po předcházející mrtvičné příhodě, naše uznání se nemůže nezměnit v obdiv. V obdiv k životu, který s vervou a na takové bojuje - doslovně se rve - o své přežití nejen lidské, ale i umělecké, tvůrčí.

Klasické dílo italského neorealismu, začátku moderní filmové řeči, jakoby neosobně rozebírá způsobem, který je dnes samozřejmý, ale v době svého vzniku zejména v Itálii byl jen stěží představitelný, na první pohled banální téma. Partnerský rozchod. Jeho bližší okolnosti zanikají v režisérově emancipačním uchopení: podstatná je svobodná vůle ženy, nespokojené s dosavadním vztahem. Vyváženost pohledu ukazuje další líčení mužova osudu včetně jeho tragického vyvrcholení. Dobová konvence - v italské realitě bylo toto téma žhavé ještě v polovině šedesátých let - by byla kázala pravý opak. S jistou nadsázkou lze dodat, že toto dílo patří do základů moderní evropské současné identity.

Je a zůstává veřejným tajemstvím, že meziválečné levicové kulturní avantgardy filmem byly okouzleny, avšak současně s ním s velmi protiřečivým úspěchem zápolily. Uvědomíme-li si, že třicátá léta svou rozmanitostí početní i tématickou jsou zakladatelskou érou naší národní, již plně zakotvené kinematografie, a dobou nástupu první generace velkých režisérských (Machatý,Vávra, Frič, Haas) i hereckých (Štěpničková, Haas, Mandlová, Bárová, Pešek, Pivec,Štěpánek,Nový,Vítová) osobností, budeme lépe rozumět i trnité kinematografické cestě obou klasiků Osvobozeného divadla. Stejně tak lépe budeme chápat Tigridův výrok, že kdo z mladých v třicátých letech necítil levicově, byl považován za zvláštního. V+W již tehdy byli oproštěni od nekritického pohledu na komunisty jednostranně propagovanou sovětskou skutečnost (scéna s masló-strojem). Není pochyb, že tento i dnes živý a nápaditostí hýřící film je zralým výstupem početné filmografie těchto špičkových osobností moderní české kultury. Za zmínku stojí i to, že projekt družstva Hej-Rup! měl svou dobovou paralelu v podobě velkého mediálního koncernu MELANTRICH, vlastněného členskými odborovými svazy národně socialistické odborové ústředny.

Možná nedoceňovaný režisér Jiří Svoboda, kterému svého času - po listopadu - bylo nabídnuto na Barrandově místo kotelníka, v tomto filmu podává jeden ze svých nejlepších uměleckých výkonů. Film jakoby - ve vyhrocenější podobě - tvořil po patnácti letech určitý pandán k Vláčilově ADELHEID. Míra tragičnosti je srovnatelná, míra vyhrocenosti ještě o poznání vyšší. Cennost - a do jisté míry i nenahraditelnost - filmu spočívá v důrazném připomenutí německočeských vlkodlaků (wehrwolfů); řada českých trestně právně postižitelných excesů prvních týdnů a měsíců (přerovský případ, ústecké vraždění) byla odpovědí na tyti pochmurné zločiny páchané dávno po hodině zlých duchů (konci druhé světové války).

Odvrácená tvář odboje - to je drsný příběh z moravskoslezského pomezí z konce druhé světové války, ztvárněný zřejmě jeho přímým účastníkem Laco Mňačkem do průrazné stejnojmenné knihy, která si dodnes zachovala svou hodnotu. Filmové ztvárnění knize ještě leccos přidalo. Výkony tehdy mladých herců Jana Kačera a sličné, předčasně zesnulé Slovenky Evy Polákové stejně jako silné a jisté režie jsou strhující a tragédii doby, která v ničem nesnižuje, ale naopak zvyšuje závažnost a neodpustitelnost nacistických zločinů, otevírají otázky jdoucí za a přes rámec své doby. Otázky aměřující k Pražskému jaru, ale i ke gorbačovovské přestavbě/přelomu. Řečeny a naznačené ne v prvním, ale v druhém plánu dále zvyšují hodnotu plnohodnotného, nezkreslujícího líčení partyzánského druhoodbojového odporu. Dvojznačnost pohledu také mj, charakterizuje zoufalý povzdech ženské hrdinky: "Za statečnost pod nepřítelem se vyznamenání nedávají".