Výkřik

Výtečný film, osobně mě ale přece jen nedostal tolik jako pozdější Antonioniho vrcholná díla Noc, Červená pustina nebo Zvětšenina (srovnávám samozřejmě nesrovnatelné). K hlavní postavě si těžko hledat cestu - kromě jazykové bariéry italštiny je tu i těch neskutečných 60 let, které už uplynuly od natočení snímku a během nichž se náš svět dramaticky proměnil. Některé scény tak mohou na dnešního diváka působit až nepochopitelně (protože je už nedokáže vnímat v dobovém kontextu), jako např. ta, v níž Aldo před lidmi zbije Irmu, která následně pronese: "Tím jsme spolu skončili, Aldo." Proto jsem psal, že je těžké s hlavní postavou nějak sympatizovat - dnešní společnost jakékoli násilí na ženách odsuzuje, a příliš pochopení si Aldo u diváka nezíská ani svým bezvýchodným putováním odnikud nikam, bolestínským fňukáním po ex-partnerce, opuštěním vlastní dcery, jakož i závěrečným dramatickým rozhodnutím, jímž celý film smutně zakončí. Svým laděním je to tedy smutný film, kde pro humor není místo, a který se celý odehrává v dosti nehostinných lokacích. Osobně mi je trochu líto, že zde více prostoru nedostala postava Aldovy dcery, protože mi připomněla Wendersův snímek Alice ve městech, který je také o putování dospělého muže a malé dívky, a který mě osobně oslovil víc. Čili, jak jsem už napsal, Výkřik je podle mě skvělý film, ale Antonioni později natočil lepší věci - proto hodnotím "jen" 4 hvězdami. (13.07.2017)

Výkřik je jedním z prvních samostatných filmů Michelangela Antonioniho, italského modernistického filmaře, jenž v dějinách filmu ukotvil pojmy jako nedějovost (děj je pouze citový), ultra pomalé tempo vyprávění a záměrné podvracení diváckých očekávání. Z jeho rozmanité, avšak poněkud nepřístupné či těžko stravitelné tvorby, nejvíce oceňuji filmy Dobrodružství a Povolání: Reportér. Kultovní Zvětšeninu pak považuji za Antonioniho nejpřístupnější a nejzásadnější film. Nicméně i Výkřik, přestože na rozdíl od režisérových dalších snímků nese přímé ozvěny neorealistické poetiky, jež se tak trochu pere s modernistickým přístupem vyprávění, je filmem nesporně zajímavým a velmi intimním. Hlavní hrdina je opuštěn svou ženou, vydává se tedy s malou dcerkou na dlouhé putování po pusté krajině Pádské nížiny (zachycena velmi chladně). Věčný koloběh nespokojenosti Alda ve vztahu k ženám (epizodicky stavěno) se chvílemi jeví jako groteskně směšný lidský problém (malost hraničící s buržoazními návyky), jenž však postupně vyústí v nevypočitatelný, ale o to údernější (a také depresivnější) závěr a celkové závažnější vyznění filmu, s jehož hrdinou se lze ztotožnit na mnoha úrovních. Čímž se dostávám k tomu, co mi u Antonioniho děl trochu vadí (resp. chybí např. ve vztahu jeho díla k dílu Felliniho); Antonioni vypráví o zlých věcech a na konci se vše ponoří buďto do depresivního oparu, nejistoty či konce, který by spíše něž za "konec" šlo označit za "film prostě přestane." (25.09.2023)

Antonioniho začátky, stejně jako u většiny italských modernistů, spadají do neorealismu. Řada neorealistických scénářů z kraje 50. let vyšla z ruky tohoto filmového vizionáře. Ale Antonioniho režijní rukopis šel dál. Svou cestou. Film VÝKŘIK nese zjevné znaky neorealismu. Život chudého venkova, snaha o autenticitu. Ale neorealistický film to není. Ta doba již byla překonána. Psychologické pojetí problému a téma odcizení nechává pocítit Antonioniho hlavní téma existencionalismu, které následně dokonale rozvinul ve své tetralogii citů. Nekonečné bloudění člověka světem, který pro něj ztratil význam. Ztráta existenciální podstaty (Důvodu, kterým si člověk odůvodňuje svou existenci) je zde pojata jednodušeji. Jednoduchá interpretace bezvýchodné situace skrze myšlenkově jednoduššího člověka nabízí i jednoduché rozuzlení. Obžaloba moderní společnosti vystupuje již zde. Téma smrti jako jediného východiska je ateistickému existencionalismu vlastní. Přesto v pozdějším Antonioniho díle se neobjevuje. Povahově a intelektuálně složitější postavy totiž svádí těžší vnitřní boje a hledají jiná řešení, ačkoli jsou ve stejné bezvýchodné situaci. Tento boj, který vede k postupnému zhroucení a rozkladu osobnosti, je nejlépe dotažen asi v ČERVENÉ PUSTINĚ. To už je ale píseň let následujících. 84% (08.08.2011)

Klasické dílo italského neorealismu, začátku moderní filmové řeči, jakoby neosobně rozebírá způsobem, který je dnes samozřejmý, ale v době svého vzniku zejména v Itálii byl jen stěží představitelný, na první pohled banální téma. Partnerský rozchod. Jeho bližší okolnosti zanikají v režisérově emancipačním uchopení: podstatná je svobodná vůle ženy, nespokojené s dosavadním vztahem. Vyváženost pohledu ukazuje další líčení mužova osudu včetně jeho tragického vyvrcholení. Dobová konvence - v italské realitě bylo toto téma žhavé ještě v polovině šedesátých let - by byla kázala pravý opak. S jistou nadsázkou lze dodat, že toto dílo patří do základů moderní evropské současné identity. (25.08.2007)

Po režijnej stránke dokonalý snímok, ktorý ma žiaľ nedokázal pohltiť zvolenou témou, nehovoriac už o identifikácii sa s hlavným hrdinom. Vzťah muža a ženy vnímam predsa len v odlišných odtieňoch. Že to bol i napriek tomu ZÁŽITOK, od ktorého obrazov som sa nedokázal odtrhnúť ani po polnoci ale o čomsi svedčí. Teším sa na ďalšie Antonioniho filmy! (18.07.2006)