Dikaiarchos

Nepřetržitá tekutá přítomnost po sobě nezanechává žádný ekvivalent notového zápisu; zpětně ji nerozezníme, plně nezaslechneme, nedekódujeme (a dekódujeme vůbec bezprostřední přítomnost?; je tu proto?). V sarkofágu ze slov, symbolů, obrazů, v pozůstalosti někdejší fluidní přítomnost neleží. Přesto s pozůstalostí můžeme dál kreativně, vědomě, přítomně, se zřetelem k povaze Přítomnosti, hýbat, tak jako jí hýbe dokument, kterému, navzdory mrtvolným zvyklostem, kraluje dynamicky živoucí hrající hra. Jsem pro: hrát si, ne si zahrávat. Tak to možná chtěl i J. K.

Jak uvidět film, který ve skromném filmovém trenažéru simuluje UNIVERSální pohyb neboli motoriku veškerého bytí? Jenže jak už počítá s předdefinovaným viděním, viděním zacloněným dávno zform(ul)ovanou touhou člověka po jisté myšlence, jistém zážitku, posudku…, čili viděním jen skrze ni, nevidomou privátní touhu, která ho vždycky automaticky, a to je objektivně prokletí otroka a subjektivně libá „svobodná“ možnost seberealizace, vykolejí na starou známou trať - jak je viděné viděno. Na ne/naplnění touhy, na toužícím jak, závisí, zda se zrak viděnému přiblíží nebo ne. Zdymadlo touhy reguluje vzdálenost.  Sistiagův film, zdá se mi, je tu pro zrak, co opustil zmechanizovaný, prefabrikovaný mód vidění, svůj zrcadlivý dóm, co zkrotl do bystré nevinnosti, protože jen pohledem z ní zahlédne, jak všehomírný pohyb vlní nerozdílně viděním i viděným. / Někdo v tom neuvidí nic. Někdo všechno. Jak se to vezme.

Pochválen buď každý počin, co současně s povědomím prohlubuje i uvědomění, - jako tenhle LISTnatý dokument. A jelikož to, souKMENovkyně a souKMENovci v okolí, vnímáte stejně, není pochyb, že se naše mentální KOŘENY dotýkají. / MÍZA proudí.

Po D. A. další poctivá výpověď zvlášť pro neobeznámené. / V úvodu projde dokument Chauvetovou jeskyní k malbám, které před 30 tisíci lety vytvořili primitivní lidé, primitivní, protože ještě nepojmenovali každou jednotlivinu světa a neobjevili diamantový důl jeho vlastností, protože vychytrale nelisovali krev z reality (druhého, Země) čistě pro libost z důležitosti, moci a nadbytku, protože se mentálně nevydělili ze skutečnosti a neudělali z ní předmět užitný toliko k identitárnímu utvrzení sebedůležitosti, moci a nadbytku, protože se jednotlivě nebo kolektivně neprohlašovali za místodržitele či rovnou vlastníky pravdy, a proto se vzájemně neproklínali do bezmezné spleti posudkářství a názorovectví (kdo z nás se dlouze trmácí pro Názor k Obzoru?), a tím do hořkého proudu konfliktu a oddělení, primitivní, protože by nerozuměli větě: homo sapiens zejména globalizovaného typu, poté co exkomunikoval z biodiverzity jiné druhy, míří z vlastní vůle k témuž? Co v malbách v Chauvetově jeskyni zahlédneme? Nebo si s nimi zas uděláme selfíčko? / Nic proti, selfie je jen symbolická zkratka pro špičku tajícího ledovce.

Když už dokument přiharpunoval slovo moudrost k velrybám, dobrá. Pak jsou ale ve stavu moudrosti nejen velryby, ale cokoli, co přirozeně, přítomně, tak, jaké je, pluje skutečností, která je, a stav moudrosti tu synonymicky odpovídá nezpronevěřenému stavu bytí, tak kvalitativně odlišnému od stavu oblbenosti (Bondy), v němž se to dokolečka obsedantně mazlí s bůžky Já a Mít. / Pokoj lidem nepokojné vůle.

Důležitá, filmařsky průzračně formulovaná teze: buď člověk v životonosné vodě (neboli v celém oceánu Skutečnosti) rozpozná sám sebe očima vody, z níž sestává (=totožnost se Skutečností/vodou/druhým; pak přestává být boj za jakoukoli formu antropocentrické identity relevantní, zůstává proměnlivá rozmanitá jednota Skutečnosti), nebo mu hladina vody/Skutečnosti/druhého poslouží jen k zrcadlení vyfabulovaného obrazu sebe sama (pak je třeba si identitu obrazu opětovně utvrzovat, jakkoli pomýleným ostřím hájit nebo v jejím jméně útočit, aby identita obrazu nevybledla, aby nebyla zastíněna jinými vyfabulovanými obrazy či přímo Skutečností). Každý ze dvou pohledů na hádvěó je předpokladem jiné kvality žití a spolužití. Zatím se nám nadmíru aktivně podařilo verifikovat, a film přihazuje další důkazy, zpropadené důsledky druhého pohledu.

Madaviho film o dvou svíravých poločasech je stylizovanou případovou studií člověka – laboratorního zvířete, které se uvědomilo. // Ty šťastné minuty prozření: čerstvě vidoucí zrak, renesance vnímavosti, kompaktní zřejmost… Kdy naráz prohlédnu obluzující tendence lidské korporace až do jejich buněčných jader (labyrint iluzí, že tudy jdu/jdeme Někam), balvanovitost světa, co dusí a tarasí, a nejen to, že mě obestírá, ale že já sám ze setrvačnosti replikuji nebo parafrázuji bludnou strukturu kamenění; že jsem za bytnost své bytosti přijal balvan, který se v té chvíli, kdy ho uznám za základní, stane náhrobním; a konečně vidím, jak monotónně dosazuji do chorých vzorců vydávených minulostí svou živou přítomnost a jak jsem „šťastný“, vyjde-li mi v té pekelné algebře můj vlastní omezený vesmír, má „jedinečná“ identita v říši šablon; jak skutečný vesmír - nerozdílně uvnitř a vně sebe - ničím ze strachu, abych v říši ostnatých plochých šablon nebyl ničím. A tak se mentální prostor Georga Hausera volně nadechl a rozeběhl a zdá se, že i sanquentinovská kazajka už je na jeho osvobozenou mysl krátká.

Vida, „drobnost“, plná souladu, klidu a jisker dění. // Dílo Díra se odpojilo od analytických obvodů, a přesto nepřestalo žít vibracemi zdroje, nechalo vyletět úsudek z klícky, a on přesto nefrnknul za obzor, nýbrž s obzorem splynul. Zkrátka Díra jenom dlouze nazírá; meditativně, a přesto realisticky, jemně, a přesto ostře snímá podmanivost čisté skutečnosti, nic z ní nesnímá, nic k ní nepřiřazuje, ostatně není co sejmout, co přiřadit, vpíjí-li se film přímo do ní, do hlubiny skutečnosti. Z hlubiny, která sama hledí jedním okem do útroby Země, druhým do nezměrnosti nebe, vyvstává klid, soulad a jiskry dění a speleologové, stařešina v paralelním výhonku filmu, a potažmo režisér nedělají nic jiného, než že to reflektují – osvětlujícíma, nikoli vysvětlujícíma očima. // Jenže oplotil film plaňkami slov je jeho rozpoložení vzdálené; příhodnější je představa slov jako důlků do země; ať do nich chvíli děcka cvrnkají kuličky a pak ať zarostou bejlím.

Vesmír mám rád; nebudu přece sám proti sobě. Filmy o vesmíru mám rád; i tenhle pamětnický, předapollový se na plátně živě rozpíná. Kromě toho, že zprostředkovávají kosmodata, jsou svým obsahem moudré. Překonávají totiž, i když ji samy podprahově sugerují, přízemní optiku -  dobývat vesmír (stále totéž echo nefunkčního, ale rozhýbaného pozemského podmanit, ovládat, využít, zpeněžit), neboť čím dál v kosmickém prostoru od Země doputují, tím patrněji dokazují lidskou nepatrnost a unikátnost, a tak v hlubinách kosmu objevují nejcennější astronomický poznatek - uvědomění: ve vesmírném řádu není absurdní naše bytí, absurdní je, že jsme v mnoha ohledech sami proti sobě. // Sagan to efektně shrnul.

Když režisér film koncipoval, byl orloj jeho bytí už jen miniaturou dál se hroutící do sebe, ale odbíjel - nepřímo úměrně tomu - pořád hlasitějš. Konvenční čas se scvrkává, nezpochybnitelná vnímavost intenzivní – v ostrosti, hloubce, jasnosti. Závěr Polletova života se otevírá jinobytí, ještě pár fotografií v domě, na zahradě, vůně zvuků, pod postel zakutálená klubka vět; ať ještě trvá oslava vjemu, ať je vjem hoštěn, ať se rozhosťuje. Vjem, který je soběstačný, sám sebe opodstatňující, mocný tím, že nic (ani sebe) nepřemáhá, nevypověditelně očitý, vždy autentický, nemodifikovatelný, nezbadatelně v realitě kořenící a stejně nepostižitelně se v realitě rozprostraňující; mluví s ní leda tichem, je s ní plně srozuměný, sounáležitý s její nesmírností, je jí; vjem ve sledu vjemů, vjem v blízkosti vjemů. // Dám pět, i když tady – ve skutečnosti – hodnocení neexistuje.