rikitiki

Právě jsem to viděla znovu a opět mě ten film dostal. Tohle je prostě osudová láska ve (skoro)moderním provedení. Ti dva, přes všechno co k sobě cítí, nemůžou být spolu. Nerozdělují je znepřátelené rody nebo sociální poměry, ale jejich povahy a směřování, A to je překážka, která nejde zdolat. /12. 10. 2010/

Nebudu hodnotit, protože jsem viděla jen kousek. Připadá mi to nechutné. Ale co je to za šílenou krávu, která na něco takového vezme své malé děti? / 8. 10. 2010/

Zcela seriózně vzato a i podle mých kritérií je to na tři hvězdičky, ale cítila jsem to na čtyři. Ten moment, kdy suchý a velmi rezervovaný manžel ve věku kolem sedmdesáti let řekne při britsky precizní snídani své sedmdesátileté choti: Tvé akty jsou v Daily Telegraph, drahá. Mohla bys mi podat máslo? je geniální.

Nechutný šraml a lidé ze spodiny společnosti, kteří si ale v průběhu filmu získají divákův obdiv a respekt za svoji opravdovost, snahu a lidskost a to zejména při srovnání s tím oficiálním hnusným pozadím, které se dostalo k moci a určilo svět na další desetiletí,

Vždy, když to běží v tv, říkám si: Už to znám, už nemám povinnost se na tuhle nuďárnu dívat. A vždycky sama sebe přesvědčím, že na kousek se podívat můžu, protože bude suchopárný a dlouhý, takže to bez potíží přepnu jinam. A vždycky to tak je. Skoro. Protože ten dlouhý a suchopárný kousek mě přiměje, abych se podívala na další. A v tom dalším mě to rozvláčně tempo chytne a já přestanu vnímat klipovitě a už se nedokážu odtrhnout.---A všimli jste si, jak rafinovaně se ty scény otáčí o 180 stupňů? V momentě, kdy si na první pohled myslíte, že jde o sex, je to vlastně pokus o vraždu a ve chvíli, kdy to vypadá na brutální znásilnění, je to pragmatický styk? A láska je tam samozřejmě taky, ale nevyřčená. Ach westerny! Naprosto americká záležitost, ale nejlepší dala Evropa: Tenkrát na západě a Limonádový Joe. Dostavník byl velice dobrý, ale z mého pohledu získává bronz.

Výborná kamera a atmosféra, ale příběh se smeknul k naprosté nevěrohodnosti. Mnohem víc by mu slušelo, kdyby se odehrával v devatenáctém století, ostatně i střízlivá barevnost vyvolávala pocit starých fotografií. V Dickensovských kulisách bych věřila příběhu o ztraceném dítěti vychovaném jako poslušný pes krutým zločincem, stejně jako tomu, že z nemyslícího zabijáka se vlivem andělsky hodné dívky, moudrého slepce a klasické hudby opět stane slušná lidská bytost. I ty charaktery ve filmu jako by vypadly z Dickense, ne? / 3. 10. 2010/

Naprosto nechutná odpornost. Tragédie po všech stránkách včetně - při pohledu na trosku Marlona Branda (byť je vidět, že ho ještě přifukuje neumětelský kostým) - dietetické. /30. 9. 2010/

Vadila mi chaotičnost a nedovysvětlenost některých osudů, ale velmi silně mě to zasáhlo. /29. 9. 2010/

Alberto Sordi. Mám ho zafixovaného jako komika, přestože vím, že hrál v hodně vynikajících filmech. A abych předešla námitkám, ano i komedie - a nejčastěji právě ty - považuji za důležité. Alberto nicméně hrál v mnoha lehkých dílkách a tento film se zdá toto schéma naplňovat. Italové a jejich model: Za vše může jen duce a lidé kolem něj, my jsme je nenáviděli a vůbec, patříme k vítězům 2ww... Vím, ale shrnuto - Sordimu a jeho oddílu to věřím. Stejně s elegantním D. Nivenem vnímám tu naši představu o Italech - legrační nabubřelost, oprávněnou pýchu a zbabělost - a stejně tak Nivenovi rozumím, proč nechal Sordiho si myslet, že Adis Abeba, do které jde, je v rukou jeho soukmenovců. Člověk tak nerad bere dětem sny. Působivý snímek.

KOUSEK DĚJE. Ta chvíle koncem filmu, kdy naprosto nefašistický, otrávený a nevojenský Alberto Sordi vezme do ruky kulomet a začne střílet, protože pochopí, že teď už to je jeho válka, před kterou nemůže utéct a ani nechce, vhání slzy do očí. Nehrdinské, nepatetické, ale lidské a statečné,