Nevítaní

nevim proč, ale o mě koluje takova vžita představa, že se směju postiženejm lidem...neni to teda vubec žadna pravda.... tadle fáma vznikla při jedny hodině čj, kdy jsme dostali za ukol utvořit věty s některejma, nám ještě v tý době nepříliš známejma výrazama... já tenkrát dostal slovo IRONIE.. a my sme meli ve tride jednoho vochrnutyho kluka na vozejčku, kterej měl ještě navic řečovou vadu... a já nevim proč, jestli na me byl byl vod pani učitelky vyvijenej nějakej neúnosnej tlak,,,nebo to bylo tim že sem byl tekrát podviživivenej (jednou sem dokonce spolknul panáčka z lega (a taky sem si stavěl domeček z matrací,ale to sem nepatří)), ale já nevymyslel nic lepšího než NEJVETSI IRONII JE, KDYZ SI CHLAP NA VOZEJKU SLAPE NA JAZYK...no a vod tý doby sem takhle vocejchovanej.... já teda nemám paměť na ména, takže už ani nevim, jak se ten chudák menoval, tak bych se rád touto cestou omluvil alespon zde účinkujícím..... bylo by to tedy pro čápa, krocana, tu slečnu s těma palčákama a ostatní kytovce,,,,držte se frajeři, a žádný vopičárny (09.10.2010)

Shlédnuto v rámci festivalu dokumentárních filmů o lidských právech - Jeden svět v Opavě, 2010. Další shlédnuté filmy: Mizející ryby (2009) - dokument o lovu ryb až k jejich vyhubení *****, Bombajská spojka (2009) -neúnosná dopravní situace v 20mil. městě ****, Země bez lidi (2009) - lov za peníze a turismus v Tanzánském národním parku Serengeti a hlavně osud Masajů v rukách vlády *****. (26.03.2010)

Časosběrný film, který získal Cenu Pavla Kouteckého je sondou do života pěti tělesně postižených lidí, kteří své mládí prožili v Jedličkově ústavu, aby se pak každý svou cestou pokusil osamostatnit a uplatnit se v normálním životě. Tito lidé byli odmítnuti jak svými rodiči hned po porodu, tak i společností - výrustali za komunismu, v ústavu izolujícím je od okolního světa. Přesto všichni zvládli svůj "návrat" do normálního života, mají rodiny i naprosto zdravé děti. Tomáš Šrdklant namixoval s velkou dávkou empatie (avšak bez jakéhokoli patosu) dokonalou mozaiku pěti osudů, výpovědi těchto "nevítaných" dětí se mísí s jejich dospělými já a každý má tak možnost sledovat společně s režisérem jejich cestu životem, jejich pokusy poznat své rodiče, jejich vztahy i nevztahy, jejich pocity. Jaké je to být uvězněný v takovém těle? Nevítaní ví. "Ptala jsem se, proč mám jednu nožičku zakrslou a zkroucenou, ale nikdo mi na to neodpověděl." (11.02.2010)

Takýchto osudov je bohužiaľ príliš veľa. A je len dobre, keď sa o nich hovorí a majú šancu sa dostať do médií. Za totáča boli ukrývaní v rôznych kláštoroch, bokom od bežného obyvateľstva aby nerušili socialistickú idylu. Aj z tohto pohľadu sa treba pozerať na počínanie ich rodičov. My ostatní im akurát môžme držať palce.. (01.10.2010)

Časosběrné dokumenty vždy obdivuji (ta trpělivost, já nedokážu napočítat do deseti, abych aspoň 2 čísla nepřeskočil:)a tento je zkrátka výborný. Je zvláštní sledovat osudy pěti zatracenců, kteří se i přesto dokázali zařadit do systému společnosti o mnoho lépe než zdraví jedinci a nebo naopak neunesli (celkem pochopitelně) svoje vzevření a propadli alkoholu a drogám. Dalo by se říci, že tak malý podnět, jako vidět na minutu svojí matku dokáže rozhodnout o zbytku života. Na konci jsem byl hrdý za ně. (01.10.2010)