Renfield

Více než příchodu antikrista a nacistů se film mohl věnovat vztahům (protože milostný trojúhelník je v tomto případě poněkud málo) na statku. Dění tam sice má zdaleka největší prostor, čímž výše zmíněné působí zbytečně navíc a to včetně "pointy" v podobě antikrista, přesto však nechává otázky, které jsou pro vztah zásadní. Především, čím si Roháč Julišu nakonec získal? Dítětem? Ke změně jejího pohledu na něj zřejmě došlo mnohem dříve. Chováním ke své ženě, synovi a k ní samotné to jistě také nebylo. Tak že by jiné motivace? Těžko říct, ten moment jsem ve filmu nenašel. To kamera na rozdíl od scénáře vyprávět umí, vůbec krajinářské kompozice nejednou prosvítí přetrvávající depresi. Ovšem na výbornou jsou i interiéry statku, vždy pečlivě nasvícené a to včetně tváří herců, z nichž především Judit Bárdos a Attila Mokos dokáží mluvit pohledem. Minimálně tam, kde pohled stačí, ale vše nikdy neřekne. 65%

Důkaz, že se při přepadení vyplatí být Santou, protože hned přesně víte, kdo je kdo a jak moc v životě zlobil. Jenom jeho pytel je v dnešní době poněkud zbytečný, pokud se tedy nechystáte k nějakému "podnikavějšímu" dítěti, jehož dárky by i v této situaci jistě šlo využít. Mix vánoční pohody a nepohody, jemuž ta pohoda obzvlášť ve druhé polovině tak úplně neprospívá. Je tu Santa, který dokáže "vylepšit" scénu prvního letu z hospody, navíc nemá problém se trefně ohnat palicí a potom ten klasicky vánočně rodinný. Takže rodinného nechat stranou a raději jít daleko do historie k Santovu původnímu zaměstnání, protože právě to vysvětlí nejlepší akční scénu vůbec, perfektně natočenou likvidaci komanda. Fajn jsou i odkazy na vánoční klasiky, obzvlášť půdní scéna. Když jsem u nich, místo Johna Leguizama mohl být hlavním záporákem Billy Bob Thornton jako Bad Santa, to bych snad i tu pozitivní atmosféru odpustil. 65%

Nebylo by vůbec na škodu, kdyby děvčata neměla na vrcholu věže čas na řešení svých vztahových prohřešků. Na druhou stranu toho času tam bylo opravdu hodně, předtím se nějakou dobu neviděly a Becky ono zjištění jistě pomohlo s vyrovnáním se jak se smrtí Dana, tak s pochopením otce. Ale sakra, tohle opravdu neměla být vztahovka, vůbec když děj právě v těchto částech zbytečně selhává. Snad i ne úplně logická rozhodnutí dvojice na věži ho ruší méně, protože ta, ať jsou jakkoliv úsměvná, mají alespoň adrenalin, o nějž tu má jít především. Což ve většině filmu také funguje, z větší části díky kameře, která dokáže zachytit a hlavně přenést výšku a pocit strachu z ní. V závěru jsem si myslel, že se Becky snese dolů zavěšená na nohou mrchožrouta. Ale celkově to přepnutí do přestřeleně akčního módu tolik neruší, navíc nabídne velmi originální obal na mobil. Ale také podivný střih, ten zdaleka ne poprvé, což už je horší. 70%

Výborný snový nápad a bezesporu nejlepší díl série, v němž mi přesto Robert Englund ještě do role tak úplně nesednul. Nebo takhle, jeho "komediálnější" výstupy bych nechal na klauny, kterých je v žánru také dost. To násilně úchylná část je už úplně jiná, právě ta sedí k velmi fajn scéně jeho přípravy na vstup do snů. Z té se možná dalo vytěžit ještě více, ale vlastně proč, vždyť je tu ten fantastický záběr z vany, zeď nad postelí a úplně nejlépe Tina. Mordy jsou povětšinou velmi originální, ten nejsilnější však přichází krátce po úvodu... tam je rychle vymalováno. Soundtrack je sám o sobě kultovní, přesto nemůžu říct, že obzvlášť u scén vražd nějak prohlubuje atmosféru, je tomu spíše naopak. Spojení klasicky osmdesátkové hudby a stříkající krve působí občas lehce úsměvně, takže vlastně originálně. Vzezření Freda je však dokonalost sama. 75%

Jít si tvrdě za svým cílem, kvůli němu doslova zbourat veškeré možné hranice, sebe sama mnohokrát překonat a své původní já zapomenout. Když je motivace v podobě Fletchera, jehož učební metody jako vystřižené z Olověné vesty umí vyzvat na souboj, jde to všechno mnohem "snáz". Andrew výzvu přijme a neváhá jít v tomhle souboji na krev. Může však mít něco takového vítěze? Hudebně sportovní, nebo sportovně hudební film, v němž se sympatie přelévají ze strany na stranu, aby v závěru zmizely? Ne tak úplně, něco přeci jen zůstane. Má to výborný scénář, kameru a zvuk. Taktéž Milese Tellera a přímo démonického J.K. Simmonse. Děj nenechá vydechnout a graduje ve famózní závěrečnou pasáž, ve které pohledy a hudba promlouvají zdaleka nejhlasitěji, aby to celé končilo přesně tam, kde mělo a aby vítěz, pokud vůbec je, nebyl jednoznačný. 85%

Martinovo rychlé vzplanutí ve vztahu k Rut působí z dnešního pohledu poněkud neuvěřitelně. A to vůbec pod tíhou jeho občasného chování k ní. Ale obojí k tehdejším filmům noir svým způsobem patří, takže vlastně nijak více neruší. Martin je tím, do nějž jde snadno vidět, Rut potom pravým opakem, tou zajímavou, tajemnou a to až do posledních chvil. Gunn Wållgren ji hraje velmi dobře a je to právě její postava, za které je scénář Ingmara Bergmana cítit nejvíce. Výborná je však i kamera, vůbec pomalé procházení interiérů a využití odlesků světla v nich. Třeba taková první návštěva bytu Rut. 75%

Říkal jsem si, že by nebyl špatný prostor pro souseda, přeci jen si též vytrpěl své. Ale nakonec to vynechání kompenzované několika krátkými rozhovory s jeho ženou, určitý smysl dává. Je to totiž především o matce a dceři, jejich společném životě, snad proto jen lehce načrtnuté vedlejší postavy, což ale například u Daniela zamrzí, ten má v životě Melanie podstatnější roli. Právě život Melanie a vliv nemocné matky na něj, je tou nejzajímavější části filmu. Z jejího pohledu je to čistá bezradnost, zbytečná snaha odměněna několika velmi nepříjemnými momenty. Její trpělivost je možné obdivovat, stejně jako nechápat. Ten vztah matky a dcery je vykreslen velmi dobře, stejně jako život s nemocí. Zajímavý počin s pěknou kamerou a velmi dobrou Stefania LaVie Owen. 75%

Kritika tehdejších poměrů je to nečekaně nekompromisní, což dělá z Ingeborg Holm dílo v jistém smyslu stále aktuální. Scény z chudobince jsou z tohoto pohledu nejsilnější, dokonce silnější než samotný závěr. Tady se totiž Ingeborg stává další z davu, přítěží, o jejichž příběh nikdo nemá hlubší zájem, vždyť takových tu bylo a bude. Hilda Borgström ji hraje výborně, jak je v idylické části nenápadná, po smrti manžela se dostává do popředí a to i svým hereckým projevem, na němž je postupný rozpad osobnosti znát. Stačí vzpomenout třeba na scénu nedobrovolného návratu, záběr kamery na její nepřítomný pohled plný beznaděje, když se za jejími zády řeší právě ona, avšak bez ní. Victor Sjöström celkově dokáže výborně pracovat se scénou, zdaleka to není pouze tento moment. Viděl jsem třiasedmdesáti minutovou verzi, zkrácení ji neprospělo, některé scény působí nedokončeně, čímž emočně tolik nezasáhnout. Přesto je i tato verze výborným filmem. 75%

Nesmyslné, přesto stále aktuální téma v podáni, které svým způsobem ničím nevybočuje, což mu však nebrání strhnout. Nemá to sílu 4 měsíců, 3 týdnů a 2 dnů, snad ani mít nemělo. Audrey Diwan si jde svoji vlastní cestou, dokáže být až poetická, aby v patřičných scénách řádně přitvrdila. Nemám na mysli pouze ty potratové, které samozřejmě v hlavě zůstanou, ale například i neustálé odmítání Anne, její propad do beznaděje a uvědomění si, že je na vše sama, jakkoliv se to zdá nemožné. Anamaria Vartolomei je v její roli výborná a snadné to nemá, kamera ji prakticky neopouští. Laurent Tangy s ní tvoří zajímavé kompozice, dalo by se napsat nádherné, ale vzhledem k obsahu filmu... Platí to tak alespoň pro tu občasnou a krásně nasvícenou poetiku v nich. 75%

Nabízel by se závěr hodný pozdějšího Dreyera. Lépe by potom vyzněla i kritika zbytečných a život značně omezujících tradic... viz. tajné scházení. Více než do dramatu je to však laděné do komedie, podle čehož také to noční tajné scházení, nebo příchod ďábla vypadá. Zajímavých momentů je však spousta, když zůstanu u komedie, za zmínku rozhodně stojí představení adeptů na pozici pastora. Z těch více dramatických zaujme svatba, pohřeb, otrava, taková už více Dreyerovská trojice scén. První dvě částečně i z dokumentárního pohledu, poslední zase mimo jiné díky kameře, která otravu dokáže zachytit a hlavně přenést. Velmi dobré jsou i herecké výkony, obzvlášť Einar Röd a Hildur Carlberg. 70%