Renfield

Ten závěr naprosto sedí, o tom žádná, zároveň však dává spoustu dalších možností, jiných, ale stále východních příslibů... tohle zaslouží pokračování. Zasloužila by ho také Anna, jejíž linie nepůsobí nejlépe, v mnoha momentech velmi naivně, což by se alespoň občas dalo vysvětlit zájmem o bližší poznání Nikolaje a tady by se právě dalo pracovat. Viggo Mortensen ho pojal výborně, do určité doby nepřístupně, nejednoznačně. Dokáže udělat gesto, které působí svým způsobem dobrácky, aby vzápětí udělal ono gesto po schůzce. Podobně jako Armin Mueller-Stahl, jenž tu neuvěřitelným způsobem hraje vlastně toho nejhoršího, toho, co jde za svým cílem, ať to stojí cokoliv, ať mu v cestě stojí kdokoliv. Je to především o těch dvou, tedy i z tohoto pohledu je scéna v lázních vrcholem a to dokonale realistickým. Což ovšem neplatí jen o ní, je tu tetování, přesvědčování Kirilla a nakonec i ten závěr, protože to místo má atmosféru, stejně jako celý film. 80%

Škoda, že školní hodiny dětí jsou spíše předehrou, čímž zbytečně rychle vyklízí prostor pro třídní schůzku. Přesto mají své partizánské momenty, které to učitelce alespoň částečně vrací. Ona schůzka je dobře napsanou divadelní konverzačkou, na jejíž uvěřitelnosti ještě přidávají méně známý a výborně hrající herci. Zaujme například i typové obsazení dle profesí a s ním spojená mluva, nejlépe Martin Havelka a jeho častý parťák do diskuze soudce. Její průběh má navíc výbornou gradaci, aby ve finálním aktu vše tak nějak potichu vyšumělo? Stalo se a je to opravdu škoda, kterou už nenapraví ani závěrečné přenesení do "dnešní doby". 75%

Zůstalo jen u zajímavého pohledu do jihoamerických slumů. Což je škoda, protože prostředí samozřejmě nepostrádá atmosféru, za to příběhovou gradaci a lepší práci s postavami ano. Většina z nich je tu pouhou kulisou příběhu, objeví se a zmizí, ústřední trojici život nijak neovlivní. Ta sama o sobě také příliš nenadchne, jedinou skutečně zajímavou je Ana, kterou jsem v závěrečné akci viděl stejně nerad, jako po boku Marcose... Zasloužila něco lepšího. 60%

Nic globálního, jde především o malou rybku, o ty dva. Méně potom také o Samanthu a Bena, jejichž příběh tu má též svůj prostor, aby krom jiného ukázal další z možných konců. I když to působí jednoznačně, není snadné říct, který je horší... emočně, myšlenkově. Emma a Jude svůj kruh uzavřou nejlépe jak mohli, ten závěr je výborný, velmi silný, přesto se zbytečně netlačí na city, takto to prostě je, musí skončit. To mi přijde jako velký klad filmu, plyne si ve své převážně chladné atmosféře, aby ve flashbacích občas lehce ohřál, než se k nim zase vrátí v jeho mrazivé realitě. Poslední půlhodina je z tohoto pohledu samozřejmě nejsilnější, přesto se to emočně nepřehání, nedělá to hudba, nedělá to kamera, ani intenzita příběhu, která zůstává ve svém pomalejším tempu. Je tu stejná pláž a na ní stejné "rybky", až na ten jeden zásadní rozdíl, který vše ničí. Má to pěknou kameru, příjemně nenápadnou hudbu a především fajn hereckou dvojici, mezi kterou to opravdu funguje. Což je pro film podobného typu zásadní. 80%

Frank nemá o přízeň Lotte zrovna zájem, jeho pohled se však mění v dost zvláštním momentu. Takových podivných reakcí "na něco" je tu více a je to velká škoda, protože jinak je to velmi fajn bytovka. Postupně má Chodba až hororovou atmosféru, kamera si na malém prostoru umí najít zajímavý záběr, třeba takové pohledy na dveře, nebo skrze kukátko v nich. Herecky zaujme Emil Johnsen, nevyspání a postupný propad do depresí je na něm znát. Závěru by však sedlo více času. 75%

Vůbec by mi nevadila mluva kluků, kdyby ji herci alespoň trochu uhráli a ne pouze strojově chrlili. Atmosféra filmu je velmi povedená, obzvlášť Stínadlům nechybí tajemno. Klikaté uličky plné domů s opadanou omítkou, dvorky a zákoutí. Vtáhnout do nich dokáže hned úvodní detailní jízda kamery po zdech, aby v závěru přišlo stejně silné rozloučení, vždy s hlasem výborného vypravěče Petra Čepka. Kapitolou samou o sobě jsou často lehce hororové flashbacky s Janem Tleskačem. Zkrátka atmosféru to má, stejně tak povedenou kameru a hudbu. Jenže potom je tu obsazení, v jehož výběru neměl Petr Kotek příliš šťastnou ruku a to ani typově. Herecké výkony zkrátka Rychlým šípům hází klacky pod nohy. 60%

Není snadné být upírem. Právě z tohoto, do té doby netradičního pohledu, mi přišel Louisův příběh nejzajímavější. Boj s novým věčným životem, ale také stvořitelem, to i přes očividné silné pouto, kterému později dává další rozměr Claudia. Ten příběh by však dal na seriál, styl vyprávění tak občas působí zkratkovitě. Jednání postav je v některých scénách nedořešené, chybí motivace, mám pocit, že v pozadí je ještě něco, co nebylo řečeno... vím kniha. Naštěstí se vše odehrává v nádherných kulisách, obzvlášť první polovina má fantastickou výpravu, díky které je příjemně temná romantika cítit. Druhá je řekněme více prosvětlená, je to už jiný příběh, jenž má trochu té upírské kultury v podobě Theatres des Vampires. Obě pojí výborný soundtrack Elliota Goldenthala, který k atmosféře gotického hororu též řekne své. Jenže právě ta forma zkrátka vítězí. 60%

V rámci českého filmu především formou velmi zajímavé, zároveň však právě díky ní místy hodně rušivé. Totiž, nenápadně schovat takhle velký fotoaparát není zrovna jednoduché a stejně tak není jednoduché s ním na některých místech natáčet. Jinak je ten svět pohledem Tomáše ale fajn, alespoň tam kde být fajn má, což je ta kratší část filmu. Žánrově se totiž jedná spíše o drama a jako drama také Pojedeme k moři funguje nejlépe, včetně silné pointy. 65%

Souboje, snad vyjma toho závěrečného s Jane, příliš nenadchnou, což není pro film podobného typu ta nejlepší vizitka. To okolo nich je překvapivě lepší, i když z větší části okopírované, případně svým způsobem zparodované. Takže, povedl se bar, povedla se velmi originální sestava likvidátorů škod, která se v něm schází a její představení. Samozřejmě tomu sedí i Scott Adkins, akorát mu mohl častěji někdo zavřít hubu, protože on dokáže nahlas přemýšlet i při bitkách. Zdaleka nejlepší je však část z jeho mládí, v niž objasní, jak k této práci přišel. Ono to sice zase něco připomíná, ale je to takové příjemně britské a Ray Stevenson tomu vyloženě sedí. 60%

První konverzační rovina trojúhelníku včetně modelového intra mi překvapivě přišla nejsilnější. Carl a Yaya řeší zaplacení večeře a od toho tématu se dostanou až... úplně jinam. Je vlastně škoda, že jsou ve druhé rovině vhozeni na loď, kde se sice odehrává to nejdůležitější, ovšem oni jsou spíše doplňkem. Tady to táhne Zlatko Burić a jeho Dimitry, obzvlášť když se po kapitánské večeři chopí mikrofonu. Dění po večeři satirický smysl dává, přesto nemůžu říct, že mi úplně sedlo, dalo se ubrat, což platí i v případě "In den Wolken". Třetí rovina vrací do hry Carla a Yayu, ale je už pouze velmi dlouhým dojezdem. Všeobecné nadšení v tomto případě tak úplně nesdílím, snad je to i dobou... 70%