Renfield

To se tak jednou probudíš a najednou... vhození do akce. Nejdříve v domě, potom v ulici a nakonec skrze parádní pohled kamery v části města. Na seznámení s postavami bude dost času v obchodním centru, kde tohle neskutečné tempo přeci jen zvolní. Právě díky zajímavé skupině přeživších, to však ničemu nevadí, je čas na nějaký ten vtip, výborné rozhovory, nebo dokonce hry (nikoliv pouze deskové) skrze cedule. Ani tady však není nouze o akci, třeba takový transport potravin a následný rozhovor přes vysílačku. Závěr je dle očekávání opět masakrem a ten druhý titulkový potom dvakrát tolik, především svoji absurdností. Dokonale nadsazená akční jízda s výbornou kamerou a velmi slušným hereckým obsazením, obzvlášť Sarah Polley a Jake Weber jsou velmi fajn. 75%

H20 a docela zbytečná modernizace po vzoru Scream přináší do série řekněme komediální nádech. Do Laurie neustále někdo naráží, Michael krade na pánských toaletách dámské kabelky, před nimi potom "děsivá" auta a chvíli mu trvá, než ho napadne použít ve vhodnou chvíli klíče. Svůj prostor tu má i naprosto nezajímavá mládež, samozřejmě vyjma výborné bruslařské scény s Josephem Gordonem-Levittem. Hlavní prostor je však věnován Laurie, jejímu traumatu a částečně i vztahu s bratrem, což vyústí ve výbornou závěrečnou scénu. Dvacítka oproti zbytku série nestojí na mordech, těch nakonec není mnoho a ve většině případů nejsou vidět. Je více o tísnivé atmosféře kolem Laurie a z tohoto pohledu funguje velmi solidně. Vzpomínky na Michaela, vidiny, jeho neustálé přibližování, až jednou... Její cesta k závěru je výborně budovaná, což se ovšem nedá říct o výše zmíněném kolem, škoda té komedie. 60%

Přátelství, které v tomto případě zažívá Del a Cody, sice není nic nového a samozřejmě jsou filmy, v nichž bylo tohle téma zpracované zajímavějším způsobem. Ale ani Driveways nezaostávají a nabídnou třeba závěr, který není právě pro to téma tím nejtypičtějším. Tím nemyslím nějakou zásadní pointu, přesto to nejlepší možné zakončení a při Delově monologu velmi hluboké zamyšlení. Ale není to jen o nich, proměnou si tu projde Kathy, k čemuž ji vlastně pomůže její sestra... Při jejím poznávání poznává i jiné, což ji postupně mění. Příjemný film. 75%

Světlonoc lépe funguje ve své dramatické části, vizuálně však zase v té hororové, žánrová roztaženost jí tak neprospívá. Střet s místními je příliš na sílu, nebylo by špatné z těch témat ubrat a nechat pouze ty, jenž se týkají domnělé čarodějnice. Nejen že by tím zbylo více prostoru pro hororovou část, ale především by lépe fungovala atmosféra filmu, kterou jedna scéna má, aby hned v té následující téměř zmizela. Řekněme mystické až halucinogenní pasáže, fungují z tohoto pohledu zdaleka nejlépe. Kamera a obzvlášť výborný soundtrack jim dává sílu, přesto v celku působí až nepatřičným dojmem, spíše jako nějaké odkazy na Eggersovu Witch. Střet s místními a předsudky tak zůstávají tím vůbec nejdotaženějším. 60%

Úvodní ďábelské průlety kamery městem vtáhnou do děje. Její let končí až po obkroužení ještě neznámé pětice ve výtahu, dalo by se říct, že tam je její cíl. Neznámá pětice začne být postupně představována, hra na to kdo je kdo může začít a jde jí to, co se budování atmosféry týče, velmi dobře. Patří k tomu i práce se světlem/tmou, jenž mi u ďáblových činů nepřišla nijak rušivá. Efekt byl právě opačný, blikání zvyšovalo napětí, nutilo sledovat a přemýšlet kdo. Tohle se dařilo držet až do pointy, která ještě v rámci možností fungovala. Což se ovšem nedá říct o děj srážející finální projížďce. 70%

Chytře, ale v první půli také zdlouhavě natočená kritika s rodinným přesahem. Naštěstí ji nechybí řekněme tradičně japonská závěrečná pasáž, v niž se skloubí výborná kamera, světlo a soundtrack s příběhovou gradací. Jenže cesta k tomuto zážitku vede přes mnoho hudebních hodin, ať už těch odpoledních, nebo večerních, které ovšem též nachází svůj "vrchol", to když se objeví kolega z práce. 65%

I když se film snaží jít výš, zůstává červenou knihovnou, proto nebudu řešit naivní vyšetřovací část ani o něco lepší soudní jednání. Vražda je tu pro ozvláštnění a hlavně střet s masou, což už patří k tomu zajímavějšímu. Základem příběhu je však Kya a tady to začíná drhnout hned v dětství, aby částečně pokračovalo i ve stáří... Vím, dětství nemohlo dostat tolik prostoru, přesto více vysvětlit opuštění malé holky vlastně celou rodinou by přišlo vhod. Když už k tomu došlo, její přežívání na samotě v bažinách má také více otázek než odpovědí. Holt červená knihovna, pohádka, tohle se příliš neřeší, jenže já doufal ve víc. Svoji příběhovou část Daisy Edgar-Jones neuvěřitelně táhne, fungují v ní vztahy, obzvlášť ona a Tate, tam mluví pohledy. Jenže potom přijde nečekaný a zbytečně rychlý skok do stáří, který bych oželel. Holt pohádka si své "žili spolu navěky" zřejmě žádá a stejně tak si žádá i úplně zbytečnou pointu. Přitom tajemná Kya si o ten otevřený konec vyloženě říkala. Zkrátka vše v mezích červené knihovny a to včetně kamery, která poetiku a romantiku bažin umí vystihnout, i když mně seděly spíše úvodní temnější pohledy. Atmosféru to však i díky ní a výborné hudbě Mychaela Danny rozhodně nepostrádá. 65%

Filmařsky dokonalé, scénáristicky a režijně však neuvěřitelně zidealizované. V některých chvílích působí až směšně, jak jsou všichni kolem Johna chápaví a jak je vše, i přes jeho nemoc, svým způsobem snadné. Druhá polovina sice přitvrdí, přesto se dalo jít především ve vztahu s Alicií mnohem více na dřeň a co teprve v těch nejzásadnějších scénách spojených s nemocí. Russell Crowe i Jennifer Connelly výborní, ale kvůli výše zmíněnému patří ty nejlepší scény Parcherovi Eda Harrise, mají totiž napětí a především atmosféru. Také mi právě v nich nejvíce sedla spolupráce Jamese Hornera a Rogera Deakinse. 75%

Emocí je to plné stejně jako samotný hlavní hrdina. Samozřejmě by tam byly, ale cítit jsou snad jen v úvodní a závěrečné scéně, takže přesně tam, kde být cítit mají, protože to mezi tím se děje tak nějak náhodou, je spíše důsledkem. To mezi tím je také fantasticky napsanou dialogovou smrští, ve které je někdy náročnější vše správně pochytat. Děj sledujeme, nejsme jeho součástí, tady to klasicky Fincherovské odosobněný sedí dokonale, stejně jako chladná atmosféra. Má to výborný střih, kameru a hudbu... tu snad především, dává vzpomenout na místa, v nichž se nemluví. Tahle spolupráce opravdu nejvíce vynikne v jediné "zbytečné", přesto parádní scéně, závodu veslic. Ta souhra tam však je od prvního momentu, jen je na ni méně času, což je další z důvodu, proč to vidět vícekrát. 85%

To se to většinu filmu buduje, trefně lehce naznačuje, aby v závěru bylo vše neuvěřitelně doslovně vysvětleno a tím vlastně pohřbeno. Potom například postava Franka (a nejen jeho) působí docela směšně. On byl tím tajemným v pozadí, tím do něhož se nevidí, který mluví pouze v nezbytně nutných případech, aby najednou v jeden moment přešel do módu "tak já vám to teda řeknu"? Chris Pine je i na malém prostoru výborný, jeho upozadění mi kvůli výše zmíněnému dává smysl a do příběhu tím zapadá, až do té chvíle. Podobně jako fantastická Florence Pugh, jejíž Alice také více věřím ženu, která něco tuší, odhaluje, zároveň se však propadá do víru halucinací, než řekněme akční hrdinku. Právě ty halucinace, právě to rádoby dokonalé, až idylicky kýčovité okolí kolem připomene ty nejlepší z bytových hororů. Tady se právě pouze naznačuje a propadá, čemuž dopomáhá i hudba Johna Powella. Zase jeden z těch samostatně hůře poslouchatelných soundtracků, co však ve filmu tvoří atmosféru scén. A že je opět v té větší části výborná... Tady to hold chtělo pokračovat v naznačování a tím nechat závěr více na divákovi. Nebo alespoň vymyslet něco originálnějšího, když už s tím bylo nutné jít ven. 65%