Mikah

Hlavní postavou je půvabná Momoko, co má své vlastní názory na svět a především slušnou zásobu rozkošných šatů a její největší zálibou je mimo nakupování ve stylovém obchodě tvoření vlastního oděvu. Ta se seznamuje se svým opakem, drsnou Ičiko, zdráhající se projevit své city, pro niž je motorka celým životem. Nemají na sebe nejlepší názor, ale když se jejich síly spojí, mohou to dotáhnout daleko. Film vlastně není o ničem, odehrává se v roztomilém šíleném a vtipném stylu. Vizuální stránka je úchvatná, všude plno barviček, něžných krajek a také dobré hudby v kontrastu se surovostí a divokostí života motorkářského gangu, který se řídí zásadou, že ženy nikdy nesmí brečet na veřejnosti. Děj hraje až druhou roli. A to je právě to, co mi tam chybělo.

Válečné filmy nijak nevyhledávám, proto jsem se tomuto filmu docela dlouho vyhýbala s tím, že mi stejně nic neuteče. Ale to jsem se mýlila. Mohu říci, že z těch mála mnou viděných válečných filmů se Welkeom tu Dongmakgol řadí mezi nejlepší. Několik vojáků z armád znepřátelených zemí se společně dostanou do vesnice plné příjemných a veselých lidí, co nemají ani ponětí o tom, že nějaká válka vůbec probíhá. Kolem je nádherná příroda a kouzelná atmosféra. A ve společnosti přátelských vesničanek a vesničanů, jež jejich nesmyslné spory nechápou, pookřejí i vojáci a pochopí, že není třeba se navzájem podezírat jen kvůli své příslušnosti k Jižní či Severní Koreji. Je to velmi pozitivní a hřejivý film.

Takový obyčejný snímek bez jakýchkoli příkras, co si plyne svým tempem. Je rozhodně velice příjemný a milý. Někoho snad nebude bavit začátek a bude mu připadat nudný a nezáživný, ale ke konci se vyjeví spousta věcí, co přispěje k plnému pochopení a docenění děje.

Denša otoko jistě není žádný zázrak s originálním námětem, ale mě velmi potěšil a přinesl mi krásnou hodinu a půl. Po celou dobu jsem se usmívala nebo se přímo smála, je to totiž tak rozkošný a vtipný film, navíc s příjemným obsazením. Hlavní postavou je mladý muž, co se po léta skrývá doma ve světě počítačových her a svých virtuálních přátel, nepřipraven na reálný život. Jednoho dne se ale zamiluje a je to pro něj skvělá příležitost zapracovat na sobě a naleznout štěstí. A možná, že když jeho virtuální přátelé uvidí, že je možné to dokázat, také se rozhodnou se svým životem něco udělat a pohnout se z místa... Jedná se o krásný snímek, který určitě doporučuji.

Pozor, komentář obsahuje spoilery! Chlapec v pruhovaném pyžamu není ani svědectvím o hrůzách fašismu, spáchaných na nevinných lidech, jako spíše o chlapci, který se seznamuje s tím, že nějaké hrůzy vůbec byly páchány. Kolem sebe slyší jen „židé nejsou lidé“, ale on se ptá sám sebe, proč, vždyť mu připadají zcela normální (tedy až na to, že nosí pyžama). Poté, co se spřátelí s židovským chlapcem, jeho nechutenství k válce stoupá. Je to citlivý a silný film, který dokáže dojmout a člověk jen přemýšlí, jak se to skutečně někdy mohlo stát. Konec mě potěšil, ne proto, že bych to Brunovi a jeho matce a sestře snad přála, ale takto se film vyhnul sladkému konci, který by se snažil zavděčit se co největšímu počtu diváků. Takto alespoň bylo zřejmé, že ve „sprchách“ skončí jak židé, kteří jsou zcela nevinní, tak to samé mohlo potkat i děti „přátel státu“, které jsou nevinné stejně tak. Doporučuji i knižní předlohu.

Božské děti pro mě představují mé první setkání s íránským filmem, což je podle mě určitě škoda a své mezery se budu snažit napravit. Protože Majid Majidi mi tímto počinem připravil poměrně nevšední, ale jistě příjemný zážitek. Vypráví příběh o dvou sourozencích, které jako spoustu jiných lidí sužuje obrovská bída, v níž ztráta polorozpadlých bot představuje obrovský problém a přichystá perné chvíle na několik následujících týdnů. Děti v takovém světě se chovají až neuvěřitelně dospěle i přes nízký věk a dokáží se o sebe postarat. Tedy nejen, že tento film skýtá zajímavý příběh s výborným zpracováním, ale rovněž nám poskytuje možnost seznámit se s bídou této části země, podívat se, jak to tam skutečně vypadá.

Balkánské filmy nijak v lásce nechovám, neboť jsou většinou „šedivé“. U Fine Dead Girls to ale vůbec nevadí, možná právě naopak. Je to skutečně depresivní film, který zobrazuje zaslepenost a omezenost některých jedinců, nedostatek tolerance a ve mně je jen otázka, zda je skutečně někdo schopen něčeho takového, proč si lidé navzájem nemohou nesobecky přát prostě trochu toho štěstí...

Zapomeňte na vše, co znáte z amerických filmů a ponořte se do kouzel japonského světa studia Ghibli, plného odvahy, oddanosti a lásky a nejroztodivnějších kreatur, nejrůznějších hrůzostrašných i roztomilých bohů a bůžků, ztvárněných dokonalou animací. Pokusila jsem se sepsat nejkrásnější scény, které mě nejvíce zaujaly, ale bylo jich tolik, že nemá cenu je všechny vypisovat a postačí tedy uvést, že se mi líbil celý film.

Okouzlující! Zaručeně dobije pozitivní energií a rozehraje úsměv na tváři. :))

Velmi milé a příjemné zpestření dne v podání šílené a energické japonské komedie, vyprávějící o kapele čtyř sympatických středoškolaček. Nijak hluboko mne sice nezasáhl, ale bavila jsem se výborně.