Mikah

Skutečnost, že jsem se na tento seriál bezmezně těšila a věřila jsem, že ho budu zbožňovat, jen umocňuje mé zklamání. Dokonce jsem se do každého dílu musela nutit a musím se přiznat, že poslední dvě epizody zůstaly mnou netknuty, protože jsem si uvědomila, že by to byl zbytečně strávený čas, když navíc seriálu nevěnuji téměř žádnou pozornost. Základem celého seriálu je hudba, což mi je velmi sympatické, tóny překrásných vážných skladeb doprovází prakticky celý film, i poměrně časté koncerty školního orchestru pro mě byly vážně pohlazení. Bohužel je to to jediné, na co jsem se těšila a pouhá hudba neutáhne celý desetihodinový seriál, když příběh pro mě nestál za nic. Vlastně mám pocit, že o příběh tam vůbec nešlo, Nodame kradla svačiny, Čiaki neustále myslel na nehodu v letadle, co se mu před lety přihodila, oba se navzájem přesvědčovali, aby se šli vykoupat, všichni vzdychali po Čiakim a hráli koncerty. To se mi zdá trochu málo. Ztvárnění je chaotické a nerealistické podle vzoru mangy. Navíc mi všechny postavy byly neskutečně protivné, zejména Nodame. Seriálu dávám tři hvězdičky pro průměr. Nemyslím si, že by seriál byl přímo špatný, ale asi ho ocení diváci a divačky, kteří nedají dopustit na mangu a nevadí jim stejné ztvárnění i na obrazovce, což já bohužel nejsem. Soundtrack ale stojí za to :).

Přiznávám, že o Beatrix Potter jsem nikdy neslyšela, ale o to víc mě okouzlil tento film. Ta žena, co myslela svou vlastní hlavou a šla si za svými sny, které se natolik příčily viktoriánské představě o řádné dámě a ze všeho nejraději kreslila a vymýšlela příběhy plné fantazie, navíc ztvárněná Renée Zellweger, která se pro roli dokonale hodila, se mi velmi líbila. Nejen příběh, ale i provedení je skvělé, krásná výprava, příroda Lake District a mnohé ostatní si na 88 minut získaly mé srdce. Skutečně hezký, snivý film...

Mladá Belgičanka Amélie se chce stát Japonkou, a tak se vrací do rodného Japonska, aby tam nastoupila do firmy a pracovala jako tlumočnice. Ukáže se, že její rozhodnutí jí pořádně znepříjemní život, protože pro svou podřadnou práci nakonec ani znalosti japonského jazyka nepotřebuje. Setká se zde se zesměšňováním a pohrdáním téměř ze všech stran a to do té míry, že se s tím jedna její část smíří a ona se zmítá na pochybnostech, zda skutečně není psychicky narušená, jak se jí to mnozí snaží namluvit. Skutečně v průběhu není jisté, kam se příběh bude dále rozvíjet a to mě nutilo pozorně se dívat dál. Na jednu stranu je to děsivý film, ale také komedie. Velmi zvláštní a zajímavý film, u něhož jsem se rozhodně nenudila.

Mladá učitelka Kumiko Jamaguči, která se se svou na první pohled nervózní povahou a řečmi, které jsou jakoby „trochu odjinud“, snaží zkrotit tu nejhorší třídu na škole. I přes počáteční nelibost a neochotu studentů spolupracovat a vzít učitelku vůbec na vědomí, později zjistí, že vyniká nejen v bojovém umění, ale také je to osoba, která jim toho může mnoho nabídnout, chce je chránit jako své studenty a je pro mnohé vzorem. Nakonec se zapletou do obchodu s drogami, kdy se učitelka se svými žáky snaží vyřešit případ a očistit tak jméno jednoho bývalého studenta. Děj zavání akčností a také ohraným námětem, ale to první musím vyvrátit, až na několik krátkých bojových scén se zde nic vyloženě akčního neděje a samotné vyšetřování probíhá v porovnání se západními filmy poměrně poklidně. Námět sám o sobě je možná ohraný, ale vůbec to nevadí, protože je podaný naprosto originálně a poutavě. Rádoby dojemné proslovy učitelky o lidském štěstí a kolektivu jako prostředku jeho dosažení na mě sice nezabraly a spíše mě obtěžovaly, ale jsem ochotna to snímku prominout, protože jsem se jinak bavila. Samozřejmě se zde vyskytuje i milý humor, který mi v kombinaci s přehlídkou hezkých herců zajistil úsměv na tváři.

Muž se zamiluje do mladé dámy a chce s ní být i nadále, ona mu ale řekne, že pokud do týdne neopustí svou manželku, vezme si jiného. Má to háček – během svatby dal slib tchánovi, že svou ženu nikdy neopustí a sliby musejí být dodrženy. Naštěstí má přátele, kteří mu poradí, jak situaci řešit. // Bláznivé, ujeté, úchylné, trapné...

Nečekala jsem, že mě film tak dostane. V hlavní roli je parta mužů, co hodila vše za hlavu a odešla na nevelkou loď, aby umožnila lidem slyšet moderní hudbu, jež byla striktní britskou vládou zakázána. Řídí se zásadami volného životního stylu, nebrání se drogám a nezávaznému sexu a žijí pro hudbu a své fanoušky. A polovina Velké Británie žije pro ně. Tisíce věrných fanoušků v jednom kuse poslouchaly jejich Radio Rock, které jim pomáhalo přežívat a dodávalo jim do života radost a nadšení a smysl. Byli svědky všeho, co se na lodi odehrávalo, někteří se sami cítili členy/členkami posádky a to jim pomáhalo uniknout od šedivých všedních dnů. I přestože bych mezi muže z Radio Rock asi nezapadla, oblíbila jsem si je stejně jako celý film.

Viktoriánský Londýn, chudé ulice plné špíny a zápachu a v nich městská lůza. Hlavním dějištěm se stává nenápadný dům, bydliště lidí tak chudých, že i kdyby jim to jejich přesvědčení zakazovalo, musejí si peníze na živobytí obstarat i nečestnou cestou. Všichni vědí, že nikomu nemohou věřit. A právě v tomto domě, který je proslulý tím nejlepším výhledem na šibenici, vyrůstá Sue. Vše nabere na obrátkách, když se objeví pan Rivers s nabídkou právě pro mladou Sue, aby šla pod záminkou přivydělání si dělat služebnou slečně Maud, uvězněné v sídle jejího strýce. Je to hodně dlouhý film, ale někdo zde psal, že oproti knižní předloze je hodně uspěchaný, takže na délku si nelze stěžovat. Mně osobně ta délka vyhovuje, za tu dobu jsem si na postavy stačila dostatečně zvyknout a ke konci už mi připadaly blízké. Je to krásně propracovaný film s úžasnou výpravou a zajímavým příběhem, kde se neustále něco děje a stále více se to zamotává, až ke konci vše sedne na své místo.

Od tohoto filmu jsem si hodně slibovala, jako od plodu spolupráce Tima Burtona, Johnnyho Deppa, Heleny Bonham Carter, Alana Rickmana a Dannyho Elfmana. Rovněž jsem předpokládala, že si Tim nemohl vybrat námět lépe, neboť pro jeho osobitý styl jakoby byla Alenka v říši divů od Lewise Carrolla jako stvořená. Bohužel jsem se dočkala něčeho jiného, než jsem si slibovala. Bylo skutečně poznat, kdo je režisérem, krásná vizuální stránka, dobrá hudba, originální postavy, kouzelná atmosféra a některé scény jako z říše snů, ale i přesto mi to jako celek připadá málo Burtonovské. Odpustila bych mu, že se odklonil od předlohy, ale to, že se odklonil od svého typického stylu, pro který ho milujeme, mě zklamalo. Bohužel musím Alenku zařadit mezi slabší snímky Tima Burtona, ale to neznamená, že to není povedený film.

Tak krásný seriál. Ještě v průběhu druhé epizody jsem přemáhala chuť to vzdát a vypnout. Připadalo mi to jako začátek seriálu, který se zabývá životem ztřeštěných středoškolaček a jejich trápením s první láskou, což sice v japonském seriálu nemusí být vždy špatné téma, ale od Koizory jsem přece jen čekala něco víc. V duchu jsem přemítala, proč právě „Láska nebeská“, zdálo se mi to spíše jako nešťastný příběh mladé ženy, která věří v dokonalou lásku a bezmezně se trápí tím, že se zamilovala právě do někoho, kdo jí splnění jejích snů nedokáže a ani nechce splnit, do egoistického, namyšleného násilníka. Záhy jsem však poznala, že seriál je hoden svému názvu a pár skutečně spojuje to, co by každý z nás chtěl prožít. Příběh je čistý jako křišťálová voda a plný nebeské lásky a lidského štěstí a radosti, které z ní pramení, stejně jako trápení a hluboký žal. V jednu chvíli jsem se přistihla, jak v duchu křičím: „Proč zrovna oni?“ Ale i přes smutný konec je závěr optimistický a hřejivý a společně s Mikou se spokojeně usmíváte a přejete ji její štěstí a obdivujete ji. Na kvalitách seriálu mají samozřejmě zásluhu zejména dobří herci a herečky; i přestože se mi tam zprvu nelíbil představitel Hira, o to víc jsem si ho oblíbila v dalších dílech. Koizora je naprostý klenot a doporučuji ho těm, co mají rádi příběhy o lásce a nebrání se smutným příběhům, jež neodmítají jako citové vydírání.

Od Tecuji Nakašimy jsem zatím viděla dva filmy, tak jsem se s radostí podívala na Kiraware Macuko no Iššó, protože nevšední a poutavý styl režiséra mě hodně zaujal. Tentokrát se však nejednalo o komedii ani o rodinný film, ale především o drama. O drama o nešťastné ženě, která se kvůli jedné události, do níž se dostala jen náhodou, děsí samoty, a tak raději žije s nejrůznějšími muži a bohužel nemá štěstí na nikoho jiného než na egoistické násilníky, až nakonec zůstane sama. Optimistické ztvárnění plné barev a kytiček a veselé písně jsou jakoby v kontrastu s osudy Macuko. Určitě se jedná o zajímavý a i originální film, ale myslím, že by neuškodilo mírné zkrácení stopáže. Nenudila jsem se ani chvíli, ale film může působit poměrně zmateně kvůli množství postav a nechronologickém řazení epizod ze života Macuko a zkrácení o několik minut by to mohlo napravit. V každém případě je to zajímavý film, kterému bych přála více pozornosti.