Mikah

Chápu, že se mnohým film líbit nebude, někteří ale budou nadšeni. Jde o film tak trochu s pohádkovým nádechem, s originálními nápady a hlavní je tu úchvatná vizuální stránka. Spousta lidí se bude ve filmu ztrácet a stěžovat si, že nemá žádný smysl a já je chápu, jsem ale ráda, že jsem si Imaginárium užila. Zážitek mi kazila jen Lily Cole, která mi byla šíleně nesympatická, kdo ví proč. Zajímalo by mě, co bych za magickým zrcadlem našla já...

Velmi příjemná komedie o mladíkovi, který nalezl malé dítě s lístkem, že je to jeho syn a nezbývá mu nic jiného než odhodit svou dosavadní tvář a okusit strasti člověka, co zůstane sám s dítětem. Štěstí, že má ochotnou kamarádku. Na pobavení skvělé, nenáročné, úsměvné.

Když jsem viděla upoutávku, řekla jsem si, že to bude krásný film a vůbec jsem se nemýlila. Jsem moc ráda za to, že se nějaký takový objevil a dal mi naději, že i přestože česká kinemafografie upadá, občas se vynoří nějaký zářivý klenot, který má na to, dobýt srdce nejen českého publika. Proto i když má několik much, ráda mu to odpustím a ještě zatleskám. Jistě, je to film převážně pro děti, ale myslím, že je pro ně pouze jakýmsi sledem obrázků, sice krásným a lehce si ho zamilují, ale tu hlavní dějovou linii asi jen tak nepochopí, což ale vůbec nevadí, protože i přesto pravděpodobně budou spokojeny. Proto soudím, že v tomto filmu si něco najde každá věková kategorie, a proto je škoda, že u nás lidé nepůjdou na film, který je označován jako film pro děti.. Film nepostrádá originální nápad a jeho nádherné ztvárnění, je mile vtipný a kouzelný a jde vidět, že si s ním tvůrci s láskou vyhráli. Na můj vkus možná až příliš dlouhý (to ale asi bude můj subjektivní pocit, jedno dítě v kině chtělo čekat na druhý díl).

K Hospodě Na mýtince jsem se dostala po roce a půl od zhlédnutí mé první hry Divadla Járy Cimrmana a až Hospoda mě nalákala na jejich další hry, protože jsem se až překvapivě bavila. Konečně přicházím na chuť tomu našemu slavnému Járu Cimrmanovi, jehož kult jsem nikdy nechápala. Teď vím, po čem sáhnout, až budu mít chuť na něco ryze českého, zábavného a oddechového a s dobrými herci.

Film jsem viděla jen se španělskými titulky, takže jsem tomu nerozuměla dokonale, ale i přesto jsem si to užila a dokonce jej zařazuji mezi nejlepší filmy, co jsem v poslední době viděla. Díky plakátu jsem očekávala nějakou zábavnou a milou romantickou komedii, avšak plakát může klamat a přišlo něco silnějšího. Jedná se o spojení čtyř příběhů (z toho dva mi nic moc neříkaly) odlišného rázu a vyskytují se zde jak úsměvné momenty, tak i hodně smutné. Celkový film ve mě zanechal hlubohý dojem a během závěrečných titulků s insrumentální hudbou jsem s podivnou melancholií, vyvolanou filmem, zbavena slov zírala na obrazovku a nevěděla jsem, jestli se mám usmívat nebo se rozbrečet.

Řekla bych, že plakát trošku klame a v neprospěch snímku navozuje dojem stylu americké komedie plné roztomilých zážitků a nesnází s domácími mazlíčky. Na ty také dojde, ale v tomto filmu jde především o něco jiného. Mladá dívka, jejíž matka těžce onemocněla, najde v zahradě štěně a rozhodne se nechat si ho a pojmenovat ho Socks. Poté, co její matka zemře, dívka se se Socks o to více sblíží a považujeho ho za tu nejbližší bytost. Po asi deseti letech však dívka odejde studovat a její mysl začnou zajímat jiné věci a lidé než je její pes. Když si ale vzpomene na deset slibů, které před léty dala Socks (a které zároveň dala své matce, již si se Socks spojuje), uvědomí si své nesprávné počínání a chce to napravit. Zní to jednoduše, ale v jednoduchosti je krása.

Spojení věcí, které jsou pro některé diváky stěží stravitelné, reinkarnace, homosexuality a sebevraždy, mě potěšilo. Ovšem zde se diváci dělí na dva tábory, na ty, které to stejně jako mě zaujalo a oceňují odvahu tvůrců, a na ty, co se na obojí dívají skepticky nebo to přímo odsuzují. A já oceňuji nejen odvahu, ale i ten úžasný nápad, nanejvýše poutavý příběh a tu smutnou krásu, do které je celý film něžně zahalen. Je pravda, že vztah ústřední dvojice ještě za života Tae-hee mohl být lépe vykreslen, abychom jim více věřili, že je skutečně spojuje silná láska, ale i přesto jsem spokojená.

Ani jsem nečekala, že mě tento seriál tak pohltí a já ho zhlédnu za pouhé dva dny. Děj se odehrává v anglickém městě Cranford, které se brání moderním změnám, vystačí si s jedním obchodem a všichni se navzájem znají. Není divu, že když se zde usídlí mladý doktor s pořádně neodzkoušenými novátorskými metodami, mnozí se k němu staví s nedůvěrou. Vyskytuje se zde spousta postav, ale ne tolik, aby to vyvolalo zmatek, naopak jsem si na všechny zvykla a mnohé si oblíbila. Jelikož zde je důležitá postava lékaře, můžeme vidět spoustu scén, v nichž hraje důležitou roli fyzické utrpení, bolest a smrt, ale hodně prostoru získaly také běžné radosti a počátky nových hlubokých vztahů. Nemohu nezmínit výpravu a kostýmy, které se velmi zdařily, stejně tak zobrazení některých názorů a přesvědčení Anglie 19. století. BBC nezklamalo.

Když jsem se na film chystala podívat, měla jsem trochu strach, neboť od Akiry Kurosawy jsem zatím nic neviděla, protože mě jeho filmy nelákaly, ale tušila jsem, že se bude od jeho ostatních filmů lišit. Jedná se o několik příběhů, které skutečně připomínají snové výjevy. Všechny z nich mají poněkud odlišný charakter, některé jsou poetické, jiné spíše fantasy nebo horory, přirozeně tedy každého některé baví více než jiné. Většinou nám ale sdělují jednu hlavní myšlenku – uctívat a chránit přírodu a nesnažit se přehlížet fakt, že jsme její součástí. Určitě bych Sny Akiry Kurosawy nedoporučila těm, co se neobejdou bez akce a spádu a nudí je dlouhé záběry na „nic“. Naopak by se měli rádi nechat unášet poetickými obrazy a fantazií a měli by chovat úctu k přírodě, aby film dokázali ocenit. Mně se tedy film líbil moc a hodnotím pěknými 4 hvězdičkami.

Hlavním tématem filmu je to, jak vše, tady konkrétně zapomenutá píseň Fish Story dokáže změnit celý svět. Zdá se, že je to obehrané téma, ale jeho hezčí a originálnější zpracování jsem doposud neviděla. Do poslední chvíle se zdá, že se jedná pouze o vyobrazení náhodných scén ze života rozličných lidí, ale na konci je vše vysvětleno a já jsem se musela jen smát, jak to do sebe krásně zapadá a jak to ti Japonci zase hezky vymysleli. Celková atmosféra filmu je zvláštní, místy podivně tajemná, ale nechybí bláznivý japonský humor, roztomilost, která rozehraje úsměv na tváři, a příjemná hudba. Po dlouhé době film, který mě opravdu potěšil a zvedl mi náladu.