Mikah

Skvělé. K hororovému dílu to má celkem daleko, je to spíše velmi příjemná komedie plná milého humoru, jen situovaná do Karpat mezi upíří společnost. Spousta hezkých záběrů, vtipných scén a děj, který mě ani chvíli nenudil.

To bylo tak krásné. Vizuálně dokonalé. Myslím, že by tento film neměl uniknout pozornosti všech, co nedají dopustit na díla typu Občan pes, Karlík a továrna na čokoládu nebo Pushing Daisies. Pako no mahó no ehon je ještě kouzelnější, barevnější, pohádkovější a s větším využitím animace. Během prvních minut jsem obdivovala pouze provedení a litovala, že filmu schází silnější a ucelenější příběh, ale po nějaké době jsem tam objevila i poutavý příběh a užívala si originalitu, půvabnou ujetost a přitom hřejivý optimismus.

Úžasný a nezapomenutelný zážitek. Celovečerních filmů od Jana Švankmajera jsem bohužel zatím neviděla mnoho, pouze Šílené a právě Otesánka a oba mě dostaly, i když každý něčím jiným. Otesánek je originální a u jiných režisérů (nejen) z našich končin nevídaný kousek, na který jsem po celou dobu trvání se zaujetím zírala a neskutečně se bavila. Film není pro každého, ale příznivkyně a příznivce pana Švankmajera a jiné lidi, kteří se nedrží zajetých kolejí a rádi přijmou něco netradičního a nerealistického, zcela jistě potěší.

Jedná se o první japonský hraný seriál, co jsem viděla, a hned takto dobrý. Kdyby u země původu byla napsána jiná země, ani by mě nenapadlo se dívat na nějakou proměnu osamělé dívky v tu nejpopulárnější hvězdu školy. Ale vím, že Japonsko dokáže udělat i s hloupým a ohraným tématem divy. Nobuta wo produce mě chytlo už od první epizody, a to natolik, že jsem měla chuť si ji hned celou pustit podruhé. Naštěstí mě seriál s dalšími epizodami nepustil, naopak mě naprosto dostal a stýská se mi po něm už teď, několik hodin po zhlédnutí poslední epizody. Seriál v sobě mísí prvky dramatu, ale také komedie plné neodolatelného šíleného humoru. Je to přehlídka těch nejšílenějších postav. Ne vše, co se tam odehrálo, jsem zcela pochopila, ale myslím, že to byl i záměr. Svět v Nobuta wo produce je takový trochu jiný svět, v němž jsem se ale velmi ráda ztrácela a nechala se unášet jedinečnými nápady japonských tvůrců. Těch 10 hodin jsem nemohla strávit příjemněji.

Nejsem jedna z těch, co se dokáží na seriál podívat za jeden den, ale aby mi to trvalo čtyři měsíce, se mi ještě nestalo. Určitě to není proto, že by mě to nebavilo, ale nedokázal mě zcela pohltit, že by mě to nutilo na seriál v jednom kuse myslet a neustále se dívat na další a další díly. My Name Is Kim Sam-sun pro mě znamenal příjemnou hodinu či dvě týdně, kdy jsem se velmi bavila, ale tím to pro mě na několik dní haslo. Seriál je to ale bezpochyby dobrý. Pravdou je, že jsem se na něj začala dívat jen díky Hyeon Binovi, ale postupně jsem se začala těšit i na jiné, zejména na Joo Hee-jin, kterou ztvárnila Jeong Ryeo-won, a jejího společníka Henryho. My Name Is Kim Sam-sun je dobrý seriál, ale přesto se řadí mezi ty slabší z těch několika jihokorejských seriálů, co jsem doposud viděla.

„Oba jsou přesvědčeni, že je prudká vlna pocitů svázala dohromady. Jistota je tak krásná, ale nejistota je ještě krásnější ... Náhoda si s nimi hrála. Nechtěla se ještě změnit v jejich osud. Přiblížila je, oddálila je, stoupla si jim do cesty a s tichým smíchem uskočila na stranu.“ Prostě krása, která mi vyrazila dech...

Film pro mě byl pouze náhodným výběrem, vůbec jsem tedy nevěděla, co čekat. Ukázalo se ale, že to byla dobrá volba. Vypadá to jako setkání nejvěrnějších fanoušků, kteří chtějí uctít památku milované zpěvačky, pozvolna se při tom dostanou k přemýšlení, jak se asi mohla stát její vražda. Avšak nakonec může být vše jinak... Zpočátku to vypadalo na tlachání o obdivované Miki a na vzájemné závisti ohledně co největších sbírek, postupně se to ale rozjíždělo a nedovolilo mi se nadechnout. Jen jsem zírala, usmívala se a byla napjatá, jak to skončí. Doporučuji.

Spousta lidí zde srovnává Mari iyagi s japonskou Cestou do fantazie. Mám-li být upřímná, dost dobře to nechápu, jelikož tu podobnost nevidím, společné spolu mají možná pouze to, že se hlavní postavy dostaly do trochu jiného světa než je ten náš. A i kdybych je snad měla srovnávat, tak by u mě jednoznačně zvítězila druhá strana, protože miluji Mijazakiho tvorbu. Takže raději zpět k Mari iyagi. Čekala jsem více. Je to pohodový, příjemný snímek s krásnou animací, díky které došlo ke k vytvoření kouzelného druhého světa. To vše je krásné, nicméně ve druhé polovině jsem začala pociťovat nudu ze stále se opakujícího děje. Jako by něco chybělo.

Nic moc jsem od filmu nečekala a po celou dobu trvání jsem se učila a napůl sledovala film. Nijak zvláště mne nezaujal, ale k učení mi připadal docela příjemný. Nemohla jsem jinak a srovnávala ho s jihokorejským snímkem Daenseoui sunjeong, který je založen na stejném tématu, kdy se jedna osoba kvůli získání práva na pobyt v zemi rozhodne vdát se či oženit se. A musím říci, že u Daenseoui sunjeong bych se učit asi nedokázala... Ale i přesto příjemný film.

Už dlouho se mi nestalo, abych film ani jednou nestopla. Pohodlně jsem se usadila, užívala si film a nevnímala nic jiného. Film obsahuje jak vtipné momenty, tak romantiku a dohromady to zde tvoří velmi milé a optimistické dílo s rozkošnými postavami v podání sympatických hereček a herců. Dalo by se říci, že je to spíše romantická komedie pro mládež, ale jistě potěší všechny příznivce asijské romance/komedie. Určitě se jedná o velmi příjemný zážitek, který mi jistě zaručí dobrou náladu až do večera a jeden z nejlepších filmů, co jsem v poslední době viděla.