Mikah

První díl byl dobrou a poměrně věrnou adaptací předlohy. Během čtení druhého dílu jsem se u některých scén těšila na to, jak je asi zobrazili ve filmu. No, nijak. Film se od knihy odlišuje tak moc, že jsem většinu času nevěděla, jestli se dívám na správný díl. Kniha je pomalu plynoucí příběh o putování a mytologii, film je akční příběh o válce. Vymazali spoustu scén, aby je nahradili scénami, které zabraly stejné množství prostoru, a změnili, co se jen dalo. Z Faramira je záporná postava, Frodo není hrdina, Eowyn, ktera se v knize sotva mihne, má divnou romanci s Aragornem, pasáž s enty změnili úplně, a co tam dělali vrrci a Arwen? Škoda. Další film už si asi nepustím.

Pán prstenů mě vždycky míjel. První film jsem viděla ještě v dětských letech a tehdy mě nudil. Trvalo mi dalších dvacet let, než jsem si k němu našla cestu. Chtěla jsem se s Pánem prstenů seznámit, a tak jsem si přečetla první díl a ihned po něm následoval film, rovnou čtyřhodinová rozšířená verze. Jelikož jsem měla předlohu v hlavě, celou dobu jsem s ní film porovnávala. Jako největší změna mi připadá to, že zatímco v knize sledujeme pouze Froda a jeho družinu, ve filmu je zobrazeno i dění kolem, což neberu jako minus. Co je podle mě ale škoda, že ve filmu osekali putování horami a vymazali některé postavy a důraz je kladen spíš na různé jednotlivé potyčky. Z jedné věty, kde Frodovi něco chňapne po noze, udělali několikaminutový souboj, a boj v Morii je nekonečný. Docela zbytečně přidali laškování s hobitkami a Aragornovo zamilování (v knize není ani náznak milostných vztahů), stejně tak Frodova vidění. Naopak se mi líbilo, že vložili humor a povedlo se i obsazení hlavních postav, až na to, že Aragorn a Boromir jsou si k nerozeznání podobní. Mé výhrady způsobilo porovnávání s předlohou, kterou považuju za tu „správnou“, ale filmová verze je určitě působivá a zábavná a jako dílo samo o sobě funguje skvěle.

Večer s tímto filmem jsem si celkem užila, bavil mě, ale rozhodně se k němu už nebudu vracet. Škoda, že jsem už dlouho neviděla novou pohádku, ze které by se mohl stát kult, na který se díváme každý rok. Líbí se mi samotný nápad postavit pohádku na mýtické postavě z pověstí. Nejvíc mě ale zklamalo, že se Krakonošovi zalíbila Liduška, protože si myslím, že Krakonoš by měl být aromantik povznesený nad tyhle záležitosti, a dokonce Lidušku ještě věznil, čímž se ze strážce spravedlnosti stala záporná postava a incel. Naopak se povedl národopisec Jiráček, který byl až do konce takový, jaký měl být, a ve kterém jsem se docela viděla.