Mikah

Takový „obyčejný“ film, bez známých klišé a sentimentality, jakou známe z jihokorejských filmů, prostý a především moc hezký.

Mé pocity těsně po zhlédnutí byly trochu zmatené a nevěděla jsem, co si o celém počinu myslet, avšak za chvíli už jsem měla jasno. Je to vlastně geniální dílo. Nemocnice, stojící na místě, kde běliči bělili prádlo, se spoustou nekonečných chodeb a v nich lidé s nejrůznějšími, leč zajímavými charaktery. V průběhu každého dne prožívají spoustu neobvyklých událostí. Skýtá v sobě prvky hororu, které způsobují hrůzostrašné mrazení v zádech, ale také humorné prvky, jež rozesmějí. Je znát, že celý seriál je natočen s nadhledem a tropí si žerty nejen z jiných filmů. Vyskytuje se zde spousta tajemství, která zůstanou neodhalena, možná o nich bude zmínka v pokračování.

Tento snímek z jiných korejských filmů, co jsem zatím viděla, příjemně vybočuje. Zobrazuje to, čemu se filmy z této země často vyhýbají, a to chudé části země. Celkový film je realistický, neobjevují se v něm žádné kýčovité výjevy a nesnaží se divákovi vehnat slzy do očí, naopak zobrazuje realitu, kdy se pětice mladých žen po ukončení střední školy, kde si byly velmi blízkými a nerozlučitelnými, vydává vlastní cestou a tím se vzájemně oddalují. Určitě je to film stojící za pozornost, alespoň pro mě to byl nezapomenutelný zážitek a při sledování jsem se ani chviličku nenudila.

Úchvatné. Ta animace...!

Šestý díl knihy je pravděpodobně můj nejoblíbenější, proto mě mrzí, že z toho vznikl můj nejméně oblíbený film. Myslím, že David Yates má šťastně vykročeno ke tvorbě komerčních trháků, ale Harry Potter se mu nevydařil. Jak u předchozího dílu, tak i u tohoto mám dojem, že celý film je beztvarý, postrádá celistvost a není si jistý, co chce vlastně sdělit, do zápletky se pořádně nezakousne a místo toho sleduje trapné scény a rádoby vtipné dialogy dospívajících, které by se hodily spíše do teen komedií. Při úvodní scéně v podniku jsem se až lekla, že pokud to takto bude pokračovat, tak se asi nedodívám, ovšem naštěstí se to trochu spravilo. Tento díl klade důraz na osobní život postav. Pravda, dřívějším filmům jsem vyčítala, že se jich vůbec nedotýká, ovšem pokud to učiní tak necitlivým a neopatrným způsobem, pak by bylo lepší, kdyby se tvůrci a tvůrkyně věnovali hlavní dějové linii a psychiku postav ponechali úloze knihy. Jinak vznikne poněkud rozbředlý film, nepojednávající takřka o ničem a v divačce/divákovi neprobudí nic, pro co by si ho zapamatoval na déle než pár minut, maximálně potěší ty, kteří jsou spokojeni už jen s tím, že se jedná o Harryho Pottera.

Je to velmi zábavná a příjemná road-movie, v níž v hlavní roli vystupuje jedna rodina, v níž je každý tak trochu bláznivý. Nejmladší Olive má sen stát se Miss Sunshine a celá rodina se s ní vypraví na dlouhou cestu jí tento sen pomoci splnit. I přestože téměř všichni z této rodiny měli neobvyklé sny a vymykali se společenským předpokladům, navzájem se neodsuzovali a nakonec ukázali soudržnost a vzájemnou podporu v individuálním rozvoji. Vůbec jsem nečekala, že se budu tak bavit.

Ten nejjasnější šperk. Každou minutu jsem si chtěla náležitě vychutnat, tak jsem seriál zhlédla za dva měsíce, a stále si nemohu zvyknout na to, že už je to za mnou. Nikdy po skončení jsem nepocítila takovou chuť pustit si celý seriál znovu. Někdo nazývá podobné seriály telenovelami po korejsku; tématem k telenovelám možná není tak daleko, ale to zpracování... Je to tak milá a rozkošná záležitost, která mě přiměla po celou hodinu neodkládat úsměv, s výborným obsazením a perfektně napsanými postavami, jež si nejde neoblíbit (já jsem si oblíbila zejména No Sun-kiho). Všichni jsou tak trochu šílení a drží při sobě. Nejsem si jista, zda bych měla možnost někoho takového potkat na ulici a realismem celého děje také ne, ale vždyť jde o seriál, který má sloužit právě k úniku od reality a k pobavení. A to se Coffee Prince daří excelentně a už jen vzpomínka na něj mě hřeje u srdce.

Ponořte se do sebe a tvořte verše vycházející z vaší jedinečnosti, kterou nesmíte potlačovat, pusťte se do hledání krásy ve světě a snažte se, abyste si na konci života řekli, že jste si ho užili. Když se tuto myšlenku Kapitán v podání Robina Williamse snaží předat studentům, vzbudí mezi nimi nadšení, neboť dosud žili ve světě, v němž se od nich požaduje, aby splynuli s ostatními a dělali to, co se od nich očekává. To se pochopitelně příčí přesvědčení učitelů i rodičů a všemi silami se musejí pokusit studenty opět srovnat do jedné řady. Krásný film s hodnotnou myšlenkou a láskou k umění.

Černobílí občané a občanky černobílého idylického amerického městečka 50. let zažívají šok – svět a lidé v něm se začínají zbarvovat a městečko tak získává novou tvář. A co teprve když zaprší! Původci všeho dění jsou dva mladí lidé téměř 21. století, jež se neúmyslně dostali do oblíbeného seriálu, který pro mnohé sice může na obrazovce vypadat dokonale, ale když jej okusí na vlastní kůži, už to nevidí tak růžově a cítí, že to tak nemohou nechat a musí ukázat lidem v něm, že se dá žít i jinak. Pro některé je to přítěží a v těchto změnách vidí zkázu, vždyť občané/občanky ztrácejí své hodnoty, na kterých bylo celé město až doposud postaveno, a co je nejhorší, už by na muže doma nečekaly usměvavé manželky s teplou večeří. Jsou zde ale i tací, kterým návštěvníci otevírají oči a cítí svou příležitost, uvědomují si, jak neplnohodnotným životem žili, zatímco si mohli užívat každého dne. Určitě je to velmi lákavé téma, jak do černobílého světa vplouvá barevná vlna nové síly a nových myšlenek. A byla to zajímavá a příjemná podívaná, ovšem myslím, že by neuškodila trochu kratší stopáž.

Měla jsem docela strach, jelikož se jedná o americkou komediální road movie o teenagerech, ovšem mé obavy byly zbytečné. Některé části sice byly nad hranice mého vkusu, ovšem výborně jsem se bavila. Čtyři přátelé se vydají na koncert své milované kapely, aby si tím uskutečnili svůj největší sen, a cestou se musí vypořádat s různými překážkami, ale co by pro KISS neudělali... Je to svižný film plný překvapivých zvratů, dobré hudby a humoru.