Strach a chvenie

Nahlédneme do japonské firemní kultury spočívající v jasné a neobejditelné hierarchii. Řád se nesmí porušit, ač je sebeabsurdnější. Západní způsob myšlení je zde postaven do konfliktu s rigidním japonským myšlením, ve kterém se "západní" člověk cítí jako v knihách Franze Kafky. Stejně jako v knize ZÁMEK, je nemožné se čehokoliv dovolat, vyžádat si práci ke které jste přijatí, nebo snad si postěžovat - NENÍ KOMU.... (12.10.2009)

Tohle šlo na tělo!! Měla jsem v Německu dvě nadřízené, jedna byla Japonka, druhá Němka. Obě ledově chladné jak sněhová bouře. Jako bych se v tom sama našla!! Amelie byla skvělá!! Kdo se nikdy nesetkal osobně s japonskou mentaitou, může jen nevěřícně kroutil hlavou nebo v jednom kuse zívat - nepochopí! Amálka se dopustila jedné malé chybičky - do Japonska jela hleda sama sebe, ale chyběla jí citlivost pro to křehké těžko pochopitelné, co je v Japonsku podstatné. Válčila statečně, leč zbytečně. Ale zato velmi zábavně a roztomile ... :o) (19.05.2014)

Moje počáteční pocity byly silně ambivalentní, ale ani ne po půlhodině se roplynuly a mohla jsem tak vidět jednu z nejzvláštnějších dramédií v poslední době. Dva rozdílné světy, dvě rozdílné kultury, dvě rozdílné ženy, každá s trochu jiným přístupem k zaměstnání, kdy jedna chtěla hlavně uplatnit své vzdělání a druhá toužila dosáhnout co nejvyššího stupínku v hierarchii firmy. Rozdílnost obou žen byla jasně vyjádřena metaforicky, například i v jejich vizuálním projevu. Jestliže si Alain Corneau přál, aby film byl originální a přitom působivý, tak se mu to rozhodně povedlo a já byla maximálně spokojená. Osobně jsem byla nadšená z vnitřních monologů hlavní představitelky, kterou hrála naprosto skvěle Sylvie Testud. Amelie to rozhodně neměla jednoduché a i kdyby jen polovina z toho co jsem viděla, byla pravdivá, tak před ní smekám i když předpokládám, že to v některých momentech bylo až příliš nadnesené. (02.12.2012)

Předesílám, že na film jsem se musela koukat povinně a vzhledem ke svému chladnému postoji vůči východním kulturám jsem tušila, že nadšením oplývat nebudu. Strach a chvění je názornou ukázkou, co jsou Japonci vlastně zač, jak vypadá jejich šílený svět a hierarchie v pracovním prostředí, což je vlastně prostředí, kde tráví maximum času. Co drželo v Japonsku tu potrhlou Belgičanku, netuším, nicméně se divím, že tam vydržela tak dlouho. Neustálé kecy "překrásné" Fubuki o "západních mozcích" jsem snášela jen se zaťatými zuby a říkala si, že jestli se opravdu takhle japončíci koukají na Evropu, tak je nechci nikdy potkat. Další negativní pocit ve mně vyvolávalo Améliino chování, ze kterého jsem usoudila, že je buď jen divná nebo lesba. Hvězdičky především za povedený závěr.Po shlédutí pár Almodovarových filmů jsem napsala, že Španělé jsou blázni, ale beru zpět, blázni jsou Japonci. (23.06.2010)

Ztraceno ve skladu (toaletních potřeb).. Dle tradice se má před císaře přistupovat se strachem a chvěním a pokud jste žena, rovnou nechte na recepci tokijské firmy Yumimoto i sebeúctu a drtivou většinu evropských pracovně-vztahových zvyklostí, neboť vás právě čeká po boku Sisyfa roční angažmá u velkého šutru. Ne nadarmo se říká, že mrav se liší krajem a zfilmovaná mandlově hořká autobiografie Amélie Nothomb vám dokáže vykouzlit trvalý úsměv na rtech i když k smíchu vlastně vůbec není.. (26.04.2010)