HKstars

Předem téhle recenze prozradím, že stále ještě patřím k té malé (pomalu odumírající) skupince exotů, kterým se líbil Tokyo Raiders. Na nespoutaných kamerových eskapádách a divokém samba rytmu, který provázel akční scény zkrátka bylo něco magického, co částečně zachraňovalo všeprostupující stupiditu filmu, i mírnou prkennost jeho akčních hrdinů. Nepřímé pokračování, odehrávající se z drtivé většiny v korejském Soulu, bohužel jede ve stejných kolejích a Jingle Ma už nemá čím překvapit (snad jen tím, jak okatě lze vykrást hudbu z Kill Bill, čeští Snowboarďáci se mají co učit ;). Po Silverhawku bylo jasné, že pro režisérskou sesličku se nenarodil, ale Seoul Raiders prostě dostat musel... za zásluhy. ;) A ze začátku by chtěl natěšený divák snad i věřit, že to bude fungovat. Tony Leung opět vzbuzuje dojem, že pokud má Asie svého Bonda, je jím právě on - jeden lišácký úsměv zvládne vymazat tři nepodařené otočky. Bohužel po úvodním špiónském mecheche s Shu Qi, se všechno podezřele zvrhne. Tony potká Richieho Rena (který vypadá čím dál tím víc jako klon Yuena Biaoa... jeho schopnosti bohužel nepodědil ;), který mu ukradne elektronické pláty, ze kterých se tisknou bankovky a pak se navzájem pronásledují skrz Koreu, aby nakonec zjistili... mno to vám nepovím, ale je to opravdu hodně hloupé, stejně jako scenáristické pokusy o smysluplné zdůvodnění honiček. Tony se postaví před auto, ve kterém sedí Richie, řekne mu, že nemá kam utéct a..? Richie prostě s tím autem ujede. V tu chvíli byste věřili, že Tony má stejně nízkou inteligenci jako jeho tři pomocnice (zřejmě ty z Tokyo Raiders, nicméně je hrají jiné herečky). Ty se objeví jenom v několika scénách, mají prakticky nulovou funkci a doměnka o "hloupých husičkách" je tu zcela na místě. No možná je to proto, aby vynikla emancipovaná a zručná Shu Qi, ta však krom několika úsměvů a kopů nemá divákům co nabídnout (jak smutné) a tak všechno opět zůstává na chlapech. Jenže ani tady není moc o čem mluvit. Dokázal bych uznat, že Seoul Raiders jsou komedie, kdybych se u nich alespoň jednou zasmál (Tony Leung má charisma na rozdávání, ale pokud odříkává nesmyslné dialogy, pranic mu to nepomůže), odklepnul bych je jako akční film, kdyby tu byla alespoň jedna solidní akční scéna. Dočkáte se jen různých strkanic, jedněch psychedelických orgií s talíři a souboje ve skladišti, kde alespoň Richie Ren (nebo jeho doubl) zachrání situaci několika průměrnými kopy. Nezřídka jsem si postesknul nad tím, že Jingle Ma sice hýří nápady a fotogenickými záběry, ale nemá choreografa, ani herce, kteří by dali akčním scénám patřičnou hloubku, drajv... pojmenujte si to jak chcete, ale tady to prostě nenajdete. Především u souboje v bazénu se člověk až zalyká, kam až pověstná hongkongská akční škola došla. Dva solidní herci se tu plácají jako pětiletí haranti na koupališti. Ušetřete mě. U Tokyo Raiders jsem se upřímně bavil, možná i díky (tohle se mi zrovna nechce přiznávat) díky Ekinu Chengovi, který uměl vždycky někoho kopnout a při "chanovské" choreografii se cítil jako ryba ve vodě. Richie Ren je bohužel slabá náhrada a stejně tak nefunguje načrtnutý svět tajných agentů a podrazů na každém rohu. Jingle Ma by nepoznal napětí a atmosféru, ani kdybyste ho s nimi mlátili přes hlavu. Místo rozumného děje nás dokolečka bombarduje přestylizovanými záběry bez emocí a po třiceti minutách to začne být nesnesitelné, k čemuž notnou mírou příspívají ony barbíny ve vedlejších rolích. Shu Qi mi až tak nevadí, ale ty tři další... jaký je proboha jejich úděl? To už hongkongská kinematografie opravdu degradovala do pozice kolovrátku hezkých, ale naprosto nesmyslných obrázků? Nebo by jen Jingle Ma potřeboval poslat na odvykací kůru do Mariánských lázní? K "dokonalosti" Twins Effectů sice tomuhle dílu ještě něco chybí, ale ve filmografii Tonyho Leunga se tenhle komerční odpad příliš vyjímat nebude. 40%

Po velikém úspěchu Jackieho dobového filmu Miracles, se hned následující rok vyrojilo několik podobných titulů. V jednom z nich se do Shanghaie třicátých let minulého století vydává i dobrácký venkovan Yuen Biao, aby zde navštívil svého "velkého bratra" (George Lam) - vojáka a vynálezce. Ten zrovna od svého nadřízeného (Brita jako poleno) dostává za úkol ostražitě sledovat dceru místního mafiánského bosse (Sammo Hung), která právě přijela z Ameriky. Problém je v tom, že Sung (Anita Mui) kdysi s velkým bratrem chodila, stejně jako jeho Ting-Ting, která sice nahání britského oficíra, ale stále poočku šilhá na velkého bratra. Rýsuje se nám tu staronový milostný trojúhelník, před kterým malý bratr (Biao) raději uteče se slovy "ještě něco mám" a jde si prohlížet zákoutí velkoměsta. Příběh se tu půlí do dvou linií - v jedné se velký bratr snaží dokončit dílo Jana Tleskače a zároveň najít tu pravou lásku, ta druhá znázorňuje malého bratra, kterak se nevědomky zaplétá do osidel zločinecké organizace ve snaze pomoci partě akrobatů (samozřejmě, je v tom zase ženská). Zhruba v půlce filmu řekne mafián malému bratrovi: "Neexistuje absolutní dobro, ani absolutní zlo", ale všechny linky příběhu naznačují, že jakkoliv se snaží malý bratr konat dobro, stojí na špatné straně barikády. Do všeho se pak ještě připlete revoluce, mezi jejíž zastánce patří i Sung a Ting-Ting. Velký bratr neví koho by měl vlastně zavřít, ale mafiánský boss v tom má jasno a uzavře s šéfem Britů špinavou dohodu, která má všechno vyžehlit... Robin Kwan měl v roce 1990 smůlu, protože i když natočil osobitý příběh, byl jeho film smeten a zastíněn mnohem známějším Jackieho filmem. Shanghai, Shanghai ale není druhým Miracles, i když by se to mohlo na první pohled zdát. Z Chanova díla si Kwan přivlastnil jen kulisy, bezchybnou práci s kamerou a kouzelnou Anitu Mui. Všechno ostatní už je trochu jiné kafe a Kwan při své anabázi skrz Shanghai třicátých let pokládá trochu závažnější otázky, aniž by však sklouznul k nějakému mentorování nebo se nás snažil naučit cosi o čínských dějinách. Ano, Britové jsou tu opět za ty nejhorší, ale zůstávají v pozadí až do úplného konce (kdy to teda rozbalí v superakčním finále). Příběh se soustředí na skupinku několika postav, které musí čelit překotným událostem. Vojáci se snaží dostat mafii, mafie se snaží dostat tašku napěchovanou penězi určenými pro revoluci a členové revolučního hnutí se snaží dostat se z toho všeho živí, protože po nich jde úplně každý. Scénář není nikterak košatý, ale vyhrává na celé čáře dobře napsanými postavami. Nejvíc prostoru dostává malý bratr Yuena Biaoa, který včas pochopí že peníze nejsou všechno a přidá se k revoluci. Kolem této hlavní linie se točí všechno ostatní a vypíchnout bychom měli hlavně postavy George Lama, Anity Mui a Sammo Hunga - ty hlavního hrdinu vedou a rámují důležité okamžiky filmu. George Lam patří do skupiny těch méně slavných, ale jeho vojenský oficír se smyslem pro čest je oním Mirkem Dušínem, kterého příběh potřebuje, k zachování morální rovnováhy. Anita Mui dostala velice zajímavou roli, která ji nutí hrát hned na tři strany, navíc má dokonalé taneční sólo s Yuenem Biaoem a na konci se za mohutné podpory drátů (choreografie Yuena Taka a Diona Lama je fajn) předvede i v akčních scénách. A Sammo Hung? Ač podivně předabovaný (asi aby se zdůraznila jeho padoušská stránka) je skoro až tragickou postavou mafiána, který postupně shledává, že všichni jeho blízcí ho opouštějí nebo podvádějí, aby mohli konat dobro ve jménu revoluce. No a tak se rozhodne je všechny zabít. Smutné... Shanghai, Shanghai je podařené drama o tom jak to tenkrát mohlo a nemuselo být. Je velká škoda, že narazilo na tak těžkotonážní konkurenci, protože jinak má sakra dobře rozdáno - výprava, herci, samotný scénář, to všechno vysoce převyšuje hongkongské standardy a ani Robin Kwan na pozici režiséra nijak nezaváhal (ač v tomhle oboru není příliš kovaný). Osud filmu nepřipravil plné sály diváků a nadšené ovace, a tak patří Shanghai, Shanghai k těm pověstným "ztraceným perlám". 70%

Corey Yuen proslul jako výrazný akční režisér, který si rád tyká s dráty a neštítí se bok po boku Sammo Hunga využívat ve svých filmech něžné pohlaví v dominanci na tím mužským. To je případ i tohoto filmu (název je ostatně výmluvný), v němž hrají chlapi až druhé housle. Corey ale tentokrát zapátral podstatně hlouběji a před sebou nemáme jen akční oddechovku s cílem emancipovat vše živé. Už od začátku to vypadá, že se bude hrát na daleko vážnější strunu - policistka Mina (Mina Joyce Godenzi) si v první scéně bere za muže Huang Tsung-Paoa (výborný Tony Leung Ka-Fai), jediného chlapa v rodině Huangů, které vládne vdova (Tang Pik-Wan) a její dcery. Všichni jsou tu kolem dokola policisté a Tsung-Paovy sestry samozřejmě trochu na Minu žárlí, takže jsme svědky malých rozbrojů na policejním oddělení, skrz něž se pomalu obnažují kořeny propracovaných vztahů. Ale ještě než stihne Tsung-Pao propíchnout kondom špendlíkem, navzdory přání své ženy, že děti by chtěla až poté, co se stane inspektorkou, uteče z vězení parta Vietnamců (jejich technika opuštění věznice je krutě originální) vedená Yuenem Wahem a pokusí se vyloupit kasino. Pro policii to i před včasné info znamená zpackanou akci a nenávist v rodině eskaluje. Možná by zůstalo jen u pár nadávek, ale Yuen Wah a jeho kamarádi si v jednom parku postavili smrtící pasti, ze kterých by slintal i major Dutch z Predátora a po krátkém souboji je výsledek 1:1 - Mina totiž při akci v kasinu zabíjí Wahova bratra a ten se mstí likvidací Tsung-Paa. Od rozehrané partie se ale neutíká a rodinné vztahy jsou pevné na obou stranách, takže nás čekají další pomsty ve velkém stylu... Každému kdo čekal třeskutou akci vytírá duo Hung-Yuen zrak. Ano, je tu dost akčních scén, ve kterých je Mina Godenzi drsnější než žiletka a strká do kapsy řadu svých mužských kolegů (a Sammo Hung ví jak "prodat" svoji ženu ;) a finální scéna na lodi je i přes nižší schopnosti ženských hrdinek (Mina je výborná, ale na špičku oboru přeci jen nedosahuje) učebnicovým příkladem toho "jak se to má dělat". Aby ne, Corey Yuen a Sammo Hung jsou ti nejlepší učitelé. Ale stejně jako muži tentokrát ustupují ženám (které ovládají všechny klíčové posty příběhu a i poslední souboj se odehraje mezi nimi), ustupuje i akce před dramatem, a vychází to perfektně. Corey si mazácky poradil i s tím, že v každé druhé scéně nevyletí něco do vzduchu a jeho vedení herců je na hongkongské poměry fascinující. Ať už se jedná o hádku ve sprchách nebo rodinnou večeři, jsou to okamžiky, při kterých budete bez dechu - pár gest, pohledů očí, vhodně zvolená replika a nad celou scénou visí napětí, že by se nedalo krájet ani motorovou pilou... Největším majstrštykem ale zůstává způsob jakým jsou oba žánry sesazeny dohromady, ostrý kontrast se nikdy neproboří do sebeparodie a přehrávané party vám nikdy nevyloudí úsměv na rtech. Všechno to balancuje přesně na té hraně jakou Corey zvolil a výsledkem je dojemný akční film, což je sousloví, které asi často nepoužijeme. Na závěr bych chtěl ještě připomenout zásluhy Sammo Hunga. Nejen že ve filmu hraje a dotlačil k němu Minu Godenzi, ale především při choreografii akčních scén opět dokázal malý zázrak a ženské hrdinky jsou tu snad ještě o řád "akčnější", než jejich kolegyně z In the Line of Duty. Právě díky tomu by se snímku neměli bát ani hardcore akční fandové, kteří si spíš než na shakespearovské dialogy potrpí na pořádný kopanec do hlavy. I těch se dočkáte, chlapci. Takže bez bázně a hany, rozeběhněte se do širých lánů a tuhle HK raritku si koukejte sehnat. 80%

Špiónské filmy byly doposud doménou evropských a hlavně amerických filmařů, asijské pokusy o průnik do tohoto žánru bychom spočítali velice rychle a na ty skutečně úspěšné už by stačily prsty jedné ruky. Jenže Korea expanduje všemi směry a tak bylo jen otázkou času, kdy si vyzkouší i podobné řádění. V Shiri nás čekají chladnokrevní zabijáci, tajné jednotky, experimentální zbraně a atentáty. Sounds cool, huh? Film od Kanga Je-Gyua (Tae Guk Gi) svůj blockbusterový původ rozhodně nezapře, ale zároveň vás chce hned na začátku přesvědčit, že korejští tajní agenti jsou trénováni trochu jinak než jejich západní protějškové. Prvních deset minut bude pro někoho možná i nejlepší sekvencí celého filmu, protože trénink jednotek na severu (komunisti, pokud se vám to pořád plete ;) je hodně sugestivní, brutální, ale také účinný. Hyun se po důkladném výcviku vydává za hranice na jih (demokraté), aby tu plnila nejrůznější úkoly. Likvidace osob, objektů a čehokoliv jiného, co by prospělo opětovnému spojení obou republik. Unifikace je náš cíl, takhle řvou severokorejští drsňáci při každém nástupu. A pomalu začínáte věřit, že se jim to povede, protože Hyun je taková ta Brutální Nikita, která je všude o dvě hodiny dřív než konkurence a ještě stihne policistům psát vzkazy na pozvolna chladnoucí mrtvoly. Jenže pak najednou Hyun zmizí a dva agenti, kteří po ní léta pátrali ztratí ostražitost. Léta plynou, jeden z nich má těsně před svatbou, tomu druhému už z práce skoro šibe, když se znovu začnou kupit mrtvoly a rukopis až nebezpečně připomíná starou známou. Krví nasáklé stopy vedou do armádní laboratoře, která vyvinula novou zbraň, tekutou bombu nerozeznatelnou od vody, přesto účinnější než jiné konvenční zbraně. A to může být velký problém. Pokud bych to měl říct ve zkratce (pro ty co někam spěchají): Shiri je průměrný film, obtočený kolem nadprůměrné pointy. Zřejmě už jsem ze sledování tun filmů ročně tak okoralý, že mi to docvaklo asi jen deset minut před prozrazením (přitom Kang vám nabídne řadu nápověd), ale to je čistě můj problém. Na Kangova záda ovšem padá obrovsky rozkolísané tempo Shiri, které jí ubírá za chodu cenné body. Ona tréninková masáž na začátku vás připraví na nekompromisní jatka ve Vietcong stylu, jenže pak najednou střihneme do Soulu a čeká nás kapku rozvláčné špionážní drama plné sledování stop a vykreslování charakterů. Tady si Kang připravuje střelivo pro závěr, ale nestíhá mimo téhle skryté činnosti už nic dalšího. Postavy nejsou úplně ploché, ale dobří herci tentokrát zůstali v korejských archivech, ostatně Choi Min-Sik (Old Boy) tu má jenom vedlejší roli a přesto všechny ostatní přehrává jen svou přítomností. Mizerná vizitka pro hlavní hrdiny a možná taky pro Kanga-scenáristu, minimálně dialogy by zasloužily dopilovat. Přesto se nakonec doklopýtáte ke všeobecné spokojenosti, když vám dojde, že o tu hloupě vypadající bombu s balónkem uvnitř (design toho zařízení je vážně tristní) vůbec nejde a že ti hlavní hrdinové museli všude přijít pozdě, aby se ušetřilo na přestřelkách a zbytečných odhaleních (každopádně jedna velká přestřelka tu je, skoro jako z Nelítostného souboje). V poslední třetině filmu má totiž Kang ještě dostatečnou sílu v pažích, aby vývoj snímku otočit a dostat vás na svojí stranu. Konečně se objeví emoce, začne to do sebe zapadat a užijeme si i tak potřebný character development. :) Ale mohlo to být mnohem lepší, kdyby se Kang víc věnoval scénáři a srazil ten do očí bijící kontrast, který plyne z vykrádání amerických zápletek (tajná jednotka, experimentální bomba, atentát při velké události) a jejich provedení, postavených vedle čistokrevně asijských komorních scén (poslední záběr filmu a několik dalších v jeho průběhu). Výsledek je koukatelný a docela atraktivní, není to však ani ryba, ani rak. Je to někde mezi šedesáti a sedmdesáti, přidejte si podle toho, kolik vám doma leží automatických zbraní (mohou to být repliky ;) 70%

Vyprávět do detailů příběh Silmida, jak to bývá zvykem v jiných recenzí, by vás jedině ochudilo o velký zážitek. Dá se prozradit, že je to víceméně klon Tuctu špinavců, ale zhruba v polovině stopáže se snímek od americké předlohy dost citelně odtrhne a poslední půlhodina je tak strhující, že s odstupem těch několika hodin po projekci jsem hodnocení ještě kapku zvednul. V úvodu jste tzv. hozeni do vody, když sledujete jednotku, kterak se probíjí lesem a hodlá sejmout jakéhosi státníka. Jen znalci historie a vojenských výložek vědí, že 21. ledna 1968 se severokorejská speciální jednotka pokusila zabít jihokorejského prezidenta. Neúspěšně. Jižní Korea samozřejmě nemůže ponechat podobný incident bez odezvy a na veřejnosti se dokonce pálí fotky severokorejského prezidenta Kim Il-Sunga. Pod vedením několika ostřílených vojáků (je mezi nimi i můj oblíbený Ahn Sung-Kee z Musy) se rodí příně tajný projekt. 31 vězňů (někteří odsouzení na smrt) se na odlehlém ostrově začne připravovat na takřka sebevražednou misi - vydají ze sebe během tří let maximum, budou plivat krev, někteří možná trénink nedokončí, ale v jeho závěru bude jednotka číslo 684 připravena na svůj úkol: Proniknout na území nepřítele a zlikvidovat Kim Song-Ila. Za takovou "kládu" je muklům slíbena svoboda, peníze a možná i nějaká ta frčka. Pak už stačí drobný ideologický výplach, pár rázných rozkazů pod vlající vlajkou a jde se do akce, resp. do tréninku, který zabírá první třetinu filmu a je zatraceně dynamický, hlavně díky soundtracku (jméno skladatele jsem nenašel, ale vsadil bych se, že Hans Zimmer si tu udělal nějaký melouch... ta hudba není inspirována jeho Skálou, ale je z jeho Skály ;), přičemž v něm není nouze o dramatické okamžiky a co je hlavní, dokonale tu poznáte postavy, které jsou hnacím motorem každého podobného filmu. Budete jim fandit, budete se o ně bát, budete chtít, aby konečně letěli nakopat ty severokorejské zadky. Jenže film to vezme trochu oklikou a i když vám někde uprostřed bude připadat, že chodíte v kruhu, po nájezdu závěrečných titulků oceníte do jisté míry originální a neokoukané zacházení s dějem. Kredit tu můžeme přičíst scenáristům jen z části (za skvěle napsané postavy), událost podle které je film natočen se totiž skutečně stala a možná i to přispělo k mamutí návštěvnosti filmu (film stál 10 milionů dolarů, stejný počet lidí ho viděl jen v korejských kinech). Stejně jako většina jeho domácích kolegů, i Silmido se může pochlubit nádhernou vizuální stránkou, na které je něco hollywoodský nepostižitelného. Souboje muž proti muži jsou zabírány ruční kameru zblízka (symptom většiny korejských produkcí), dokonale to plní svojí funkci, stejně jako občasné, brilantně zorchestrované, přestřelky. Dramatické a akční části filmu drží při sobě hektolitry patosu, ale nechápejte mě špatně. Není to takový ten ulepený americký patriotismus z Emmerichových filmů, při vojenských drillech vás občas až zamrazí a řeknete si, že tyhle výcviky a výplachy probíhají jako na Jihu, tak na Severu úplně stejně. Jako příprava na scény, ve kterých vojáci svorně zpívají internacionálu to však odvádí svojí práci a vy se rozhodně nebudete posmívat příliš uvědomělým hrdinům, budete totiž vědět, že to mají natlučené v palících. Znovu opakuji, že Silmido není akční film a to i v případě, že by někdo z vás za akční film považoval třeba Tucet špinavců. Je to drama až do morku kostí, ve kterém se občas hodně střílí (takže i zapřísáhlí milovníci akce by to mohli alespoň zkusit), občas hodně mluví a vás bude hodně mrazit, protože přesah a otevřená kritika korejského vojenského systému, které přijdou ke slovu v závěru vám nabídnou úplně novou perspektivu celé události. Poslechněte mě (alespoň jednou), nic si o filmu nehledejte a prostě si ho sežeňte. Skočíte do toho stejně nepřipravení jako hrdinové snímku a užijete si film na sto procent. A on si to zaslouží, věřte tomu. 90%

Jako by nestačilo, že v Hong Kongu vždycky existovali "superhrdinové", Jingle Ma vyrábí i ty západní, bez úvozovek. Dvaačtyřicetiletá Michelle Yeoh přichází ztrestat zlo jako wushu expertka s bohatými předky, stříbrným elastickým ohozem a párem vrhacích aluminiových sokolíků. Všechno ale není jako bývalo a Jingle Ma po nadějných Tokyo Raiders dokazuje, že měl raději zůstat u kameramanského řemesla. S nostalgií jsem nedávno koukal na Police Story III, jednu z posledních "čistokrevných" chanovek (možná to zní trochu povýšeně, ale zkuste se nad tím zamyslet) a říkal jsem si, že Michelle je tam opravdu "fajn". A frnk, uplyne deset let a všechno se mění. Možná je to otřepanou zápletkou, průměrnou choreografií nebo únavnými, samoúčelnými oblety kamery, které se bez okolků dají nazvat vizuálním fetišismem, ale jestli je Silver Hawk budoucností hongkongské filmové školy, pak je na čase upnout pozornost jinam. Kdyby mi někdo řekl, že budu muset pozorovat hongkongské legendy, kterak se v pokročilém věku svíjí v bouři nenavazujících pohybů, ve filmu, který otevřeně vykrádá postarší hollywoodské pecky a myslí si, že kamerová jízda nahradí všechny kaskadéry na světě, asi bych se mu vysmál. Ale proč to raději nerozebrat popořadě. Hlavní postavou příběhu je Lulu, která vyrostla (jak nám naznačí pořádně dlouhý flashback) v jakémsi undergroundovém kung-fu klášteře spolu s Richiem (který si nechává říkat celým jménem Rich Man a nezlobí se když vynecháte tu mezeru mezi jménem a příjmením ;). Už tehdy "to" měla v nohách a po masakrování zlých dítek byla odvlečena mistrem, aby dosáhla maximálního stupně. O třicet (minimálně!) let později se znovu setkávají - ona je bohatá spolumajitelka strýčkovy firmy na mobily a bokem koná dobro jako superhrdinka Silver Hawk (má vlastní batmanovskou jeskyni, udělátka a motorku se kterou přeskakuje Velkou Čínskou zeď a zachraňuje Pandy ;), on je pořád stejný frajírek a policejní inspektor, který chce Silver Hawk chytit, vyslechnout a možná i zavřít. Nějaká ženská se mu přeci nebude plést do práce. Drahnou chvíli mu trvá poznat starou dobrou Lulu, o zjištění identity Silver Hawk ani nemluvě. Jenže to už se přesouváme k šílenému vědci s železnýma rukama, čipu na ovládán í lidských myšlenek a zamilovanému párečku poskoků, který se sestává z odbarvené Asiatky a skutečně hodně svérázně stylizovaného Michaela Jai Whitea (vypadá jako Brumla z Gumídků). Už se dostáváte do obrazu? Jingle Ma surfuje americkými comicsárnami a vyzobává to nejlepší, aby z toho udělal veskrze podprůměrnou omáčku. Ve slepování mu trochu pomáhá Richie Ren, který dovádí model trouby k dokonalosti a pořád krásná Michelle Yeoh, která se neustále směje (to je ostatně její trademark). O dost hůř jsou na tom záporáci - Michaela Jai Whitea už jsme probrali, ale britský import Luke Goss jako hlavní padouch je tu opravdu omylem. Jeho vyholená hlava je sice fotogenická, ale jinak je zoufale mimo. Chápu, že Jingle Ma očekával od hlavního záporáka Bladea II trochu akčního náboje, nějak při tom ale zapomněl, že Goss byl v Bladeovi mohutně doublován. Ono to ale vyjde nastejno, protože choreografující Ailen Sit nic světoborného nepředvádí a i herci s nějakou praxí v bojových umění (Michael Jai White) vypadají ve zpomalených a nekonečně opakovaných záběrech (chcete vidět jednu otočku pětkrát? jste na správném místě) neohrabaně. Jakákoliv akční scéna je kompletně ve slow-motion, takže nečekejte bleskurychlé ruční výměny a podobné parádičky. Michelle ani neudělá svůj pověstný back-kick a obecně jsou její kopy strnulejší než kdy předtím. Není sice všechno špatné jak to vypadá, občas se díky Richiemu zasmějete a pár akčních scén nepostrádá dobré nápady (zmalování protivníků v úvodní scéně, maníci na bungee lanech s hokejkami), ale to provedení - to zamrzí, zvlášť když si spočítáme kolik zkušených borců na filmu pracovalo. Ve světle těchto skutečností nemohu jít s hodnocením ani o píď výš a jen naivně doufám, že v chystaném druhém díle, se tvůrcům zadaří o něco lépe. Pokud si Jingle Ma uvědomí, že méně je někdy více a že jen z hollywoodských odřezků se nic kloudného upéct nedá, pak by se příště mohl dočkat něčeho lepšího než umouněné "skoropadesátky". 40%

Není nad to střihnout si čas od času nějaký ten edutaiment z čínské produkce. Děti, otevřete si čítanky, dnes budeme probírat Čínskou-Holandskou válku. V hlavní roli Chiu Man-Cheuk a pytlíky na zvracení... Předem všeho bych chtěl říct, že ačkoliv si na politikaření ve filmech nepotrpím, dělám výjimku co se týče rudé, rudější a nejrudější produkce plynoucí z Číny. Sino-Duch War 1661 vychází z historických reálií a je prošpikovaná komunismem od úvodních titulků až po závěrečný happyend (proč to neprozradit, stejnak se to dočtete v knihách, nehledě na to, že už z oslavných pohledů hlavního hrdiny brzy pochopíte, že Číňan věci nemůže zvorat). Děj se točí kolem postavy Zheng Cheung Gonga, oddaného služebníka dynastie Ming, který si císaře cení víc než vlastního otce. Problém je, že dynastie Ming je v průseru (ano, až tak ostře...) a otec se rozhodne přeběhnout ke konkurenci, tj. dotírajícím Yuanům. A aby toho nebylo málo ještě tu máme Holanďany (hrané skutečně pekelně nalíčenou hrstkou Evropanů), jež dorážejí na Zhengovu provincii pomocí dalekonosných děl namontovaných na lodích. Už zabrali Tchajwan a teď si dělají zálusk na Čínu. Ale toho bohdá nebude... Po VCDčku Čínsko-Holandské války jsem, už kvůli námětu, hodně dlouho nechtěl sáhnout, ale moje svědomí se nakonec ozvalo a já jsem dal Chiu Man-Cheukovi šanci. Teď už tak trochu chápu, proč tohle byl jeho poslední film. V oblasti zfilmovaných učebnic dějepisu (čínské výroby) jsem naprostým nováčkem, ale pokud někdo natočí historické kostýmní drama, ve kterém se hodinu kecá a pak půl hodiny bojuje, v naprosto šílených dekoracích (ale evidentně "draze", viz spousty komparzistů, lodí a dokonce vynález moderní techniky - cannon time. Kampak na Číňany s kulkou. Ti používají daleko větší kalibr ;) a pozách, které navíc stihne zničit nevhodná práce s kamerou, takhle asi výsledek vypadat neměl. Beru, že soudruzi byli spokojeni s pokornými výrazy všech zúčastněných herců (vypadá to, jako kdyby jim ty grimasy nalepil na tvář) a najdeme si čas i na tradiční čínskou odrhovačku (v hlavní roli loutna), bohužel krom těhle rudých motivů a historických pouček film nepřináší lautr nic, na co by se nestraník mohl těšit. Sáhodlouhé rozhovory řeší oddanost říši, manželkám, manželům a různým částem brnění a ani otec-zrádce, syn-patriot nedokáže ze svého nitra vymáčknout patřičnou dávku osudovosti. Naopak, většina dramatických momentů je díky neobratnosti režiséra spíše k smíchu, za všechny snad moment, kdy se Zheng rozhodne dobýt Tchajwan a pozvedne vítězně meč, který ozáří náhodný blesk. Tohle bych nesežral ani He-Manovi. Třikrát smůla pro Chiu Man-Cheuka, protože (zaprvé) je nucen odříkávat stupidní texty, (zadruhé) v bojových scénách jsou degradovány veškeré jeho schopnosti a (zatřetí) hraje v neuvěřitelně nudném filmu. Alespoň v závěru, kdy Zheng podnikne výpad proti Holanďanům, jsem čekal trochu adrenalinu, ale režisér Ziniu Wu asi prošel před natáčením jakousi dobrovolnou sterilizací. Když uprostřed bitvy, evidentně velkoryse rozehrané, začnu usínat, je jasné, že peníze vynaložené na tvorbu snímku odtekly špatným směrem. A přitom se všichni tak ukrutně snaží, až je mi líto srazit ten film na kolena, ale... když si vzpomenu na některé scény, znovu se mi vybavují ultranudné hodiny dějepisu na střední škole. To radši peklo než se v myšlenkách vrátit na tyhle místa... Vyhněte se obloukem, vaše svědomí vám poděkuje... 30%

Holy crap! Jeffreyho Falcona jsem vždycky považoval za další z gweilů, kteří své otočky rozesely po hongkongských filmech 80. let, ale už kdysi jsem slyšel o tom, že natočil americkou ujeťárnu Six-String Samurai. Tehdy jsem k tomuhle filmu cítil jen jemný "chci to vidět" vztah, který se bohužel neprokousal ke kreditce. K osudovému setkání tak došlo až po letech, kdy mi "šestistruňáka" přinesl jeden kamarád. A dneska je mi skoro líto, že jsem tak dlouho otálel. S-S Samurai je totiž zjevení, které se nevídá často a to teď nemluvím jen o americké nezávislé scéně. Během úvodní pětiminutovky si stihne tvůrčí duo Jeffrey Falcon (scénář, hlavní role) a Lance Mungia (scénář, režie) střihnout takové chuťovky, že by z toho vypadly bulvy i Ching Siu-Tungovi. Ostatně posuďte sami - Amerika se po nukleární nakládačce od Rusů (1957) nachází ve stavu podobném anarchistickým pouštím z Šíleného Maxe. Existuje už jen jediné fungující město - Lost Vegas - kde si právě dali dostaveníčko rokenroloví bozi. Král (Elvis, pokud to někdo nepochopil) je totiž mrtev a někdo by ho měl nahradit. Hlavními kandidáty na vládu ve světě, kde má dobře naladěná kytara cenu stovek lidských životů, jsou čtyřočko buddy, který svou kytaru nosí za pasem hned vedle samurajského meče a jako jediný v okolí dbá na zásady slušného oblékání, a Smrt, tajemný rocker bez tváře s kapelou lukostřelců, kteří zjevně namlouvali droidy v nových epizodách Star Wars. Jak to celé vypadá? Šíleně! Představte si tak trochu kung-fu Desperada (Falcon si užije i pár ručních technik, se samurajským mečem se ale ohání v čínském stylu), dílem i klasického Shogun Assasina (Falcon se cestou musí starat o děcko s vyjadřovacími schopnostmi delfína) a to všechno v prostředí, které jste zaručeně ještě neviděli. Falcon během devadesáti minut zabije STOVKY lidí, ať už jde o různě barevné anarchisty, mexický gang kytaristů (skupina Red Elvises, ruští následníci Elvise s pestrobarevnými botkami, zůstane dočasně ušetřena), pár Gagarinů, KOMPLETNÍ ruskou armádu, maníky s plynovými maskami, žijící v podzemí a taky pár domorodých lovců, jezdících v obstarožních Buicích. A to všechno mečem. Občas je skoro škoda pozorovat, jak jdou ty postavy k zemi, protože co protivník, to unikát, na kterém se duše výtvarníků hodně vyřádila. Šílený Max by měl co dělat, aby Falconův scénář a ochotu Mungia natočit i sebeparodičtější sekvenci dohnal... A nejdůležitější je, že to ani na chvilku nepůsobí trapně. S-S Samurai je až příliš stylizovaný, než aby ho kdokoliv bral vážně, takže pokud ho nevypnete po pěti minutách, s tím že radši podesáté osolíte na telce Ong-Bak, zřejmě u něj zůstanete přibití do konce (a nebojte, potenciál je nevyčerpatelný a s každou další minutou vás čeká nový kulturní šok plus nějaký ten rockový odkaz pro zasvěcené ;). A nebudete litovat, vizuální stránka je na nezávislý film hodně vychytaná (každý dolar je tu využit, nikoliv vyhozen oknem, jak občas bývá zvykem), ta zvuková jí ještě o pár délek předbíhá (v jistém smyslu je to přeci jen rokenrolový muzikál ;) a to všechno s akčními scénami, na kterých by se dnešní hongkongské filmy mohly učit. Falcon sice jen tak máchá mečem, prakticky bez kontaktu a skutečná hand-to-hand bitka je tu jenom jedna, ale všechno je to natočeno dynamicky a oldschoolově, což je jednoznačně fajn. S-S Samurai je film, který se nevejde do žádné škatulky a určitě se nebude líbit všem. Pokud na konci téhle recenze najdete vysoké hodnocení, není to kvůli hustotě akčních scén, ale za vynikající nápady, odvahu experimentovat a schopnost natočit za malé peníze "velký" film. Jeffrey je prostě cool a každých deset minut jsem musel sbírat čelist, protože co si tihle maníci dovolili sepsat a vyrobit, to skoro nemá obdoby. Víc takových filmů. Proč testovat diváckou toleranci v artových filmech, když můžete natočit sci-fi akční westernový kung-fu muzikál? Jeffrey rulez. 80%

John Woo naštval svojí M:I-2 zřejmě i fanoušky v Asii a tak se Wilson Yip rozhodnul, že mu předvede jak se to dělá. Skyline Cruisers se svojí inspirací ve slavné americké sérii nikterak netají a hned v úvodu si ze západních kolegů trochu vystřelí. Samozřejmě se nekopíruje doslovně a v Hong Kongu na visačku CIA moc holek nesbalíte, takže našimi hrdiny je parta hi-tech zlodějíčků, kteří za tučný peníz seženou cokoliv, třeba i experimentální lék na rakovinu o který se perou dva vědci. Tým vede mlčenlivý Mac (Leon Lai) a jeho kámoš ze starých časů, Bird (Jordan Chan), Michelle a Sam jsou pak spíš talentováni teenageři, kteří si rádi přilepší. Žádný sejf pro ně není překážkou, ale nejnovější zakázka je příliš vysokou hrou a tak přijdou na řadu podrazy a taky trochu romantiky, když se Mac zakouká do tajemné June (Shu Qi), kterou potká během jedné nezdařené akce. Může za tohle náhle vzplanutí jeho stále doutnající trauma z minulosti nebo je všechno součástí složité pavučiny intrik? Na to snad ani nemusím odpovídat, ne? Skyline Cruisers se snaží diváka vodit za nos pěkně dlouho, ale zároveň ho dost podceňuje, takže na správné řešení tajenky přijdete pěkných pár minut před koncem filmu a budete se moci utěšovat snad jen pohledem na půvabné křivky Shu Qi a technicky fajnové přepadovky nejrůznějších budov. Tohle má Wilson Yip zmáknuté levou zadní a kdyby hrdinové nemuseli čas od času použít ruce na něco jiného než dobývání zámků, bylo by to skoro bez chybičky. Hongkongská tradice jim však velí zmlátit pár poskoků a tady Yip kompletně ztrácí půdu pod nohama - zpomalené kung-fu v jeho podání je směšné a vykazuje všechny příznaky popové degradace, která žánr na konci 90. let postihla. Zpěváci zkrátka bojovat neumějí a nedočkáme se tu žádného zázraku ala superkop Aarona Kwoka v 2000 A.D. Podobně cuknete koutky, když se hrdinové snaží být cool i za cenu šílených střihů (průjezd termotunelem na bruslích), takových situací je naštěstí pomálu. Yip v zásadě žádnou výraznější chybu neudělal, ale vypůjčoval si příliš mnoho věcí z příliš mnoha filmů a děj snímku rozmělnil do série úkolů (hrdinové někam pracně vlezou, zjistí, že tam něco není a budou muset vlézt někam úplně jinam), které jen zřídka protne nějaké překvapení či dějový zvrat. Navíc se obávám, že kdybych si teď začal ty scenáristovy oslí můstky skládat v hlavě dohromady, ukázalo by se, že to nedává příliš smysl. Podobná aktivita by vás mohla posednout už během sledování samotného filmu, protože pokud máte nakoukané libovolné dva díly televizní Mission: Impossible, nemá vám Skyline Cruisers krom cukrkandlového obličeje Leona Laie (na jeho auru se zřejmě dost spoléhalo) co nabídnout a pokud se o to přesto pokusí (bitky), vyznívá to ploše až směšně. Občas to zkrátka chce ubrat plyn a nesnažit se být za každou cenu "cool", resp. hollywoodštější než Hollywood. Wilson Yip natočil řemeslně vyspělý, ale naprosto prázdný film, který vám proletí hlavou rychleji než kulka pětačtyřicítky. 50%

Další klasika konečně zabloudila i na stránky HK Stars. Pokud můžeme o 36 komnatách Shaolinu tvrdit, že fungují jako etalon toho, co se děje uvnitř kláštera Shaolin, Mistr Shaolin naopak jasně definuje, jak má vypadat správně vychovaný shaolinský mnich. Hlavní hrdina Chi San je totiž Shaolinem odkojený a učí se tu už od svých šesti let. Teď se však nad jeho domovem stahují mračna a Chingové hrozí útokem na klášter, kde se bojová umění vyučují tajně. Chi San odjíždí do sousedního kláštera, aby tu získal modernější zbraně a zároveň trochu vylepšil své kung-fu, mezitím se však Chingové díky svým zvědům nachystají k finálnímu útoku. Chi San se vrací příliš pozdě a nachází klášter v plamenech. Odjíždí do Kantonu, aby zde sehnal peníze na založení nového kláštera, Chingové ho však vytrvale pronásledují. To je drámo, co? Jak vytržené z nějaké knížky. Tahle pecka od Shaw Brothers nakladá s historií hodně volně (klášter Shaolin byl nicméně opravdu zapálen a později znovu založen jinde), ale nikdo se snad zlobit nebude, protože Chi San je maník do nepohody. V klášteře Shaolin strávíme vlastně jen prvních pár minut, ale jakmile přijdeme do kláštera sousedního (vede k němu cesta přes úzkou lávku, která přímo svádí k soubojům), čeká na nás trénink vnitřní energie, při kterém David Chiang v hlavní roli předvede víc libůstek než jiné filmy za devadesát minut. Pokud vás na Mistrovi Shaolinu něco praští do očí, je to bezesporu ďábelské tempo. V tomhle filmu se děje hrozně moc věcí a tak vám nebude dopřáno oddechnutí. Kolotoč událostí navíc jak se patří roztáčejí akční scény, kterých je tu požehnaně. Chi Sana si totiž chce každý "vyzkoušet", zvlášť po požáru kláštera, kdy se v ulicích objevují falešní mniši. Různé zkoušky mu přichystají jeho budoucí sponzoři, ale i budoucí studenti. A zapomenout nesmíme na Chingy, kteří Chi Sana pronásledují a za tímto účelem si najmou i mistra Pai Meie (no ano, toho Pai Meie), který za politickou funkci a pytel rýže klidně zradí své bývalé přátele. Dostane co proto, holomek jeden, ale na to si musíte počkat až do úplného závěru. Mezitím Chi San vymlátí dobrých deset, dvacet protivníků, většinou v soubojích jeden na jednoho. Ideální způsob náboru nových žáků. Záminky jednotlivých soubojů (řezníci např.) jsou sice hodně prostoduché (svou jednoduchostí připomínají tradiční papundeklové kulisy, zvlášť souboj na lávce je peklo), ale herci se občas snaží vtipkovat a opatřit své postavy jakousi nenuceností. Ne že by to fungovalo, ale narozdíl od "venomáckých" filmů se tu nesnaží každý citovat Shakespeare nebo ten výkon ze sebe "vydřít". A potom... už jenom postavy Chi Sana a Pai Meie samy o sobě stačí k tomu, abychom snímek za práci s charaktery postavili. Máme tu arciklaďase a arcišmejda, víc ani není potřeba. Nelze tedy zapřít, že akční scény nejsou naprostou špičkou, alespoň co se týče rychlosti a čistoty provedení, nicméně choreografie je pestrá a David Chiang na dlouhá léta svým stylem ovlivnil, jak má vypadat filmová shaolinská pěst (alespoň v očích českých fandů. I když shaolinskou pěst samu o sobě ve filmu nepředvádí, jde spíš o soubor různých technik a specializací, které jsou představeny v úvodu). Pokud zapomenete na pár divokých střihů (Chiang byl hodně doublován), humorné triky (reverzované skákání po shaolinských schodech) a necháte trochu zapracovat sentiment, spadne vám ta sedmdesátka do klína, ani nebudete vědět jak. Mistr Shaolinu vyhrává u publika především díky nezastavitelné akci, zajímavému příběhu a sympatickému hlavnímu hrdinovi. Ty ostatní prvky musíte během filmu ignorovat, jinak nemáte šanci ho dokoukat do konce. 70%