HKstars

Psal se rok 1995, když se sešel jeden z nejzářivějších štábů, které Hongkong pamatuje. Vyzbrojeni jen ambiciózním cílem natočit důstojný remake legendárního filmu Bruce Leeho Fist of Fury a dovednostmi, které by Hollywood ani tunou zlata nevyvážil, ozvala se první klapka a začala se rodit historie, stručně řečeno - jeden z nejlepších filmů o bojových uměních, které kdy celuloid nesl... Ale možná bude lepší přejít od přehnané teatrálnosti k faktům: hlavní postavou filmu je Číňan Chen Zhen (Jet Li) studující v Japonsku. Nemá to lehké, protože mezi Japonskem a Čínou zrovna zuří skrytá válka, která by se sice dala přirovnat k souboji Davida s Goliášem, nicméně jak známo z pověstí - i prcek může obra překvapit. Chen Zhen se dovídá od místního senseie Funakoshiho (Yasauki Kurata), že jeho mistr byl zabit v souboji. Vrací se tedy do Shanghaje, aby pátral po okolnostech smrti člověka, který pro něho byl jako otec. Po setkání s mistrovým synem, a Chenovým dobrým přítelem, Ting-Onem (Chin Siu-Hou) se vydává do japonské školy, ve které k tragickému úmrtí došlo. Poté, co naučí místní oddíl dobrému chování, vyzve mistra Akutagawu, údajného vraha svého učitele, na souboj. Jeho výhra je natolik přesvědčivá, že Chen začne pochybovat o příčině mistrovy smrti. Brzy se dozví, že za vším stojí někdo mnohem mocnější - japonský generál Fujita (Billy Chow), mistr bojových umění a nemilosrdný zabiják. Schyluje se k rozhodující bitvě, která přenese válečný stav Japonsko vs Čína do rozměrů souboje muže proti muži... Zní to béčkově? Na pozadí jednoduchého příběhu ale rozehrává režisérské duo Yuen Woo-Ping a Gordon Chan pravé akční orgie. Ping se tentokrát drží s dráty zpět a bojové scény staví jako velkolepé koncerty, ve kterých jsou lidská těla dokonalými nástroji úžasného tance. Každý boj má jiný charakter - ať už je to úvodní bitka v japonské škole, kde se choreografie soustřeďuje na maximálně efektivní prvky, vyřazující rychle protivníky z boje, nebo masakr v dojo, kdy Chen Zhen bojuje proti dvěma desítkám protivníků naráz - všechny zvládne rychle, bezchybně a tentokrát se dočkáte i mimořádně působivých úderů, které navíc Gordon Chan stíhá vynalézavě snímat - právě střih a proklatě chytré záběry vám umožní vychutnat si boje jako nikdy předtím. O bojových scénách bych mohl básnit ještě dlouho - třeba souboj generací, kdy je Chen donucen bojovat s Funakoshim, který má zkušeností na rozdávání a navzdory jeho věku mu to stále kope - všechny souboje jsou fantastické do jisté míry i proto, že všichni důležití herci jsou opravdovými mistry bojových umění a mají za sebou nejeden úspěšný film. Když na sebe takoví experti narazí, navíc v choreografii mistra Pinga, musí vzniknout dílo, na které budou vzpomínat generace. Prostě ukázkový bojový film, jehož akční scény jsou výkladními skříněmi, do kterých dal Yuen Woo Ping své celoživotní zkušenosti. Jet Li zahrál hlavní roli správně odměřeně (v tradici Bruce Leeho) a do akčních scén vložil svoje maximum, které zřejmě hned tak (jestli vůbec) nepřekoná. Ostatní mu zdatně sekundují, ale nad všechny ční postava Funakoshiho, jehož mentorský part Yasuaki Kurata zvládl na výbornou. Nevím, jestli není hříchem vypotřebovat tolik chvály jen na jeden film, ale myslím, že Fist of Legend si to zaslouží. Fanoušci bojových filmů tento snímek by měli mít v "povinné četbě" na předních pozicích. Konec konců nezbývá než zopakovat větu, kterou končí většina recenzí tohoto filmu: "Pokud byste měli vidět jeden snímek s bojovým uměním, doporučili bychom vám tenhle." 100%

Čína, začátek 20. stol. Stejně jako se světem šíří pokrok a průmyslová revoluce, tak se rozlévají i američtí a britští osadníci. Nyní dorazili k břehům Číny. V rozsáhlém území vidí nejen levné parcely, ale hlavně levnou pracovní sílu, kterou lákají na své lodě pohádkami o zlatých dolech a velkém bohatství. Američané samozřejmě čínské vládě "mažou med kolem huby", a tak není divu, že jim jdou úředníci na ruku. Nic z toho ještě neví Wong Fei-Hung (Jet Li), vynikající lékař a skvělý bojovník. V nejbližších dnech bude ale svědkem událostí, které změní jeho život. A které z něj udělají legendu. Američtí osadníci a vojáci jsou plni arogance, stejně jako jejich pušky jsou plné střelného prachu. Není se tedy co divit, že brzy dojde k prvním potyčkám mezi Fei-Hungovou lokální armádou a "americkými ďábly", výsledkem jsou bohužel tvrdé sankce vedené proti Fei-Hungovi. Poté, co je Fei-Hungova škola bojových umění a zároveň klinika vypálena sousedním gangem (nemalou zásluhu na tom má druhá hlavní postava příběhu Foon (Yuen Biao), ve skutečné historii jeden z nejslavnějších Fei-Hungových žáků) a nad Čínou visí hrozba zákazu bojových sportů, objevuje se ve městě mistr Yim (Yam Sai-Kwoon). Ovládajíc unikátní techniku železné košile (viz. níže), chce si ve městě otevřít školu. Aby si ovšem zajistil dostatečnou publicitu, musí porazit toho nejlepšího. Vyzve tedy na souboj Fei-Hunga. A tím teprve ty pravé potíže začínají... HK instantní akce většinou nejsou založeny na příběhu, ale na principu. Nezáleží ani tak na tom, co se v nich děje, jako spíš na tom, jak se to děje. Filmy ze zlaté éry měly většinou stejný scénář ve stylu "mladíkovi (hlavní hrdina) zabijí rodiče/bratra/sestru, načež on začne tvrdě trénovat a ve velkolepém finále to zloduchům vrátí i s úroky". Once upon a time in China je ale právě pověstnou výjimkou (netvrdím, že jich neexistuje víc). Její příběh se rozlévá jako divoká řeka do všech stran a dějové linie příběhu lze těžko spočítat na prstech jedné ruky. To ale samozřejmě neznamená, že by tvůrci zapomněli na to ostatní. Filmy z této série (a zvláště tento první díl) jsou hlavním stavebním kamenem kariéry HK superhvězdy Jet Liho. Sice ho diváci (převážně v asijských zemích samozřejmě) znali už od skvělého Shaolin Temple, ale teprve tohle byl ten pravý superhit a mezi fandy kung-fu filmů se stal velice rychle nehynoucí klasikou. Jak by také ne, přes úctyhodnou délku (128 minut, existují ovšem i podstatně kratší, prostříhané, verze) si film díky brilantnímu scénáři drží hyperkinetické tempo, které "ukazuje zuby" ve vyšperkovaných bojových scénách. Občas sice přes všechny ty dráty není vidět, nehledě na to, že Tsui Hark si tenkrát s návazností střihů (na některých místech) starosti nedělal, i tak ovšem film obsahuje bojové scény, které patří do zlatého fondu akční kinematografie. Samozřejmě mluvím hlavně o slavném žebříkovém souboji na konci filmu, ale i vodním baletu s kládou. Pokaždé, když se Fei-Hong utká s mistrem Yimem, je to zážitek, mysl však zůstává stát i při ostatních scénách, např. při úvodním tanci s drakem. Once upon a time in China je pádným důkazem pro všechny, kteří si myslí, že kung-fu filmy jsou béčka s poskakujícími šílenci... Je to v pravdě umělecké dílo, které obsahuje přesně dávkované porce nevídaných bojových scén, přiměřených hereckých výkonů, vypečené atmosféry, to vše sloužící ve prospěch celku, provedené elitou HK kinematografie. Podobné filmy se netočí dvakrát, a proto byste neměli propásnout šanci tenhle kus shlédnout. Kdo ví, třeba se váš názor na HK kung-fu filmy změní. Ti, kdo Once upon a time in China viděli, už vědí svoje a cestou necestou si určitě pobrukují hlavní hudební motiv, který se vám s neodolatelnou drzostí dostane do hlavy a už v ní zůstane... 100%

Yuen Woo Ping se zas jednou odvázal a na začátku devadesátých let, těsně po Harkově Once upon a time in China se rozhodl přispět do čínské historie i svou filmovou troškou... S hvězdami nižší svítivosti (Donnie Yen a Yu Rong Guang) natočil klasický příběh o čínském Robinu Hoodovi, který bohatým bere a chudým dává. Hood se tentokrát jmenuje Iron Monkey (železná opice) a se schopnostmi Yu Rong Guanga by mu zřejmě hrdina z Sherwoodu mohl jen závidět... Když ale do města přijede mistr bojových umění Wong Kay Jing (Donnie Yen) s desetiletým synem, Wong Fei-Hungem, schyluje se k pořádnému souboji... přimíchejte do toho ještě zrádce Shaolinu a máte ideální bitevní pole... Wong Kay Jing samozřejmě brzy zjistí jak se věci mají a spojí se s Iron Monkey, aby to mohli ve finále všem nandat. Ping natočil Iron Monkey jako klasický čínský příběh s kinetickými bojovými scénami... drátů je tu požehnaně, ale hlavně díky rychlým a přesným kopům Donnieho Yena a mrštnosti Yu Rong Guanga, cítíte že se vám před očima odehrává něco ojedinělého... vynikající bojové scény potom vrcholí soubojem s hlavním záporákem, kterého ztvárnil Yam Sai-Kwoon (hraje mistra Yima v prvním díle OUTC). Závěrečná bitva na hořících kůlech vás donutí sbírat čelist spadlou na stůl a je vážně něčím co je i v hongkongské kinematografii ojedinělé... Yuen Woo Ping se prostě vytáhnul - sedm let před Matrixem a osm před Tygrem a Drakem, dokázal nevěřícím, že pokořit limity není nic těžkého... jen musíte mít hodně drátů :) 100%

Možná se budu opakovat, ale znovu musím prohlásit, že rok 1993 byl pro hongkongské filmaře a speciálně pro wuxia žánr zaslíbený. Nikdy předtím ani nikdy potom nevzniklo tolik filmových klasik a jen tehdy se po asijských kinech proháněly ne desítky, ale stovky superhrdinů. Bey Logan přirovnává filmy jako Chinese Ghost Story, Evil Cult nebo Tai-Chi Master k asijským X-Menům a při troše nadsázky s tím nelze nesouhlasit. Na začátku devadesátých let si tenhle žánr vyzkoušeli úplně všichni, kdo v hongkongské kinematografii něco znamenají a došlo i k několika velice zajímavým spolupracím. Tsui Hark se spřáhnul s Yuen Woo-Pingem na Iron Monkey a podobný dreamteam se sešel i u Moon Warriors - režisér Sammo Hung, choreografové Ching Siu-Tung a Corey Yuen, kameraman Arthur Wong (OUTC, Iron Monkey, Dragon Gate Inn) a Andy Lau, Maggie Cheung a Anita Mui v hlavních rolích. Podobné allstar sleziny nejsou v Asii až takovou výjimkou, ale tahle září na všechny strany a je výjimkou z pravidla "kdo chtěl víc, nemá nic". Moon Warriors jsou neobjevenou a podceňovanou klasikou, možná proto, že stojí přesně na hranici mezi umírněnou asijskou produkcí, která se dočkala mezinárodních ohlasů (Tygr a drak, Hrdina) a Siu-Tungovými akčními šílenostmi (Evil Cult, Swordsman II, Chinese Ghost Story), které běžného návštěvníka multiplexů připravují v křečích o poslední zbytky zdravého rozumu. Sammo Hung si z postu režiséra pohlídal choreografii a i když Siu-Tung občas vymyslí neuvěřitelné věci, je uvážlivě krocen i Corey Yuenem na postu spoluchoreografa. Díky tomu je ve filmu mnohem víc kontaktů než v jakékoliv čistokrevné Siu-Tungovině, ovšem převládají divoké skoky, klasické souboje na meče a trademarkové kamerové jízdy, zjevně i proto, že žádnou z hlavních postav nehraje skutečné eso zběhlé v bojových uměních. Poznat to ale není (zvlášť Andymu Lauovi jeho schopnosti bez problémů uvěříte) a i kdyby, tenhle film stojí především na svém příběhu a dechberoucí formě. Sammo nám představuje Yena (popová hvězda Kenny Bee), panovníka, který musí utéct ze své země poté, co je vláda násilně převzata jeho mladším bratrem. Yen cestuje inkognito se svým doprovodem zahrnujícím sličnou bojovnici Hsien (Maggie Cheung) a v lese je zachráněn šikovným rybářem (konečně nějaké sympatické povolání pro mistra bojových umění ;) Feiem (popová hvězda Andy Lau). Ten je zavede do své vesnice a pomůže jim objevit tajnou hrobku Yenovy rodiny (překvapení). Yen naléhá, aby se Fei doprovodil k sousednímu panovníkovi, jehož dceru Wuen (ne úplně popová hvězda Anita Mui) si má jednoho dne vzít. Chce to trochu urychlit a za pomoci posil obnovit svůj nárok na trůn. Yenův bratr je ale o krok před nimi a jen tak tak se podaří zachránit Wuen a jejího otce. Při útěku před nepřáteli se musí hrdinové rozdělit a Fei cestuje s Wuen, což dopomůže k finálnímu tvaru milostného čtyřúhelníku. Zatímco Hsien tajně miluje Yena, Fei se zakouká do Wuen, aniž by věděl, že ona si musí vzít Yena, jak jí to bylo předurčeno (zřejmě sudičkami)... Nikdo ale netuší přítomnost zrádce, který tajně podává informace Yenovu bratrovi. Moon Warriors je romantika jako trám, pevně propletená s akčními osudy hrdinů. Zápletka je na první pohled jednoduchá a obyčejně se v případě úspěšného filmu argumentuje vynikajícími hereckými výkony (i tady jsou, samozřejmě), tentokrát je to ale hlavně scénář, který dokonalým způsobem vystihuje nemilosrdné moc lásky, koření to několika všemocnými čínskými příslovími a nabízí charaktery tak živé, že nad jejich osudy až slzu uroníte. Hodně záleželo i na režijním uchopením, osobně si nemyslím, že by Ching Siu-Tung v roli režiséra udržel podobnou atmosféru a sílu, kterou film oplývá, ale docela mě překvapilo s jakou precizností si s tímhle žánrem poradil Sammo Hung, znovu dokazující, že zvládne cokoliv. Vedle Tsui Harka ho řadím k nejdůležitějším režisérským osobnostem tohoto období a Moon Warriors jsou odpovědí na všechna "proč", která by se vám při této skutečnosti mohla rodit v hlavě. A pak je tu samozřejmě vizuální stránka věci, která film proslavila. Ani zdaleka se nedá říct, že by forma zabíjela obsah, jde spíš o nevídanou symbiózu. Na některých záběrech je sice vidět, že Arthur Wong je přímo posedlý fotogeničností vody tříštící se o lidská těla, cákající krve nebo poletujících jisker, ale našel by se snad nějaký hříšník, který by mu to vyčítal? Dokonale zaranžované scény, kouzelná kamera a chytře využité filtry jsou někde mezi až vyumělkovanou dokonalostí Yimouova Hrdiny a rozverným přebarvičkováním Harkovy Once upon a time in China. Tím chci říct, že to vypadá fantasticky a i v samoúčelných záběrech, ve kterých si Andy Lau hraje s kosatkou (ta má dost klíčovou roli v celém příběhu), jen aby ho mohla přeskakovat v západu slunce, najdete kus celuloidové duše. Na prstech jedné ruky bych spočítal filmy, které mají tak dokonalý souzvuk všech složek, které určují jejich kvalitu. Moon Warriors by byl mezi nimi. 100%

Hongkongské filmy s čínským lidovým hrdinou Wong Fei-Hungem (Iron Monkey, série Once upon a time in China a série Drunken Master) patří mezi to nejlepší, co v oblasti kung-fu filmů vzniklo. Jak by také ne, když si populární postavu zahrál jak Jet Li (OUATiC), tak Jackie Chan (Drunken master). Mít tyto filmy ve sbírce je ctí, a tak jsem se nemohl dočkat, až uvidím poslední z nich, pokračování legendárního Drunken mastera z roku 1978, Drunken master 2... Příběh začíná cestou Fei-Hunga a jeho otce. Vracejí se z jisté provincie, kde nakoupili zásoby a exotické věci... Díky své prohnanosti ovšem Fei-Hung narazí ve vlaku na zloděje... Vydá se tedy za ním a při souboji si oba nevědomky vymění balíčky. V jednom je kořen ginsengu, v tom druhém nefritová skříňka, kterou ukradl ambasador z čínského muzea. Muž, se kterým Fei-Hung bojoval, byl vládní agent a Fei-Hung spolu s ním brzy odhalí nelegální vývoz čínských cenností ze země. Pokud Fei-Hung nechce, aby se jeho potomci jezdili za svou historii mimo Čínu, bude tím muset něco udělat. Jeho protivníci jsou tvrdí, ale Fei-Hong má ještě eso v rukávu. Ovládá totiž unikátní bojový styl - Opilou pěst. Základní zápletka sice není až tak propracovaná (co také můžete čekat od kung-fu filmu), v Jackieho filmech je ale vždy jen základem pro rozvíjení jednotlivých scén a gagů. A hlavním těžištěm filmu jsou právě bojové scény a všudypřítomný Jackieho humor. Zvláště dialogy jsou neselhávající, nejen díky Jackieho komediálnímu talentu, ale i díky dalším skvělým hercům. Anita Mui v roli jeho matky a Ti Lung (možná ho znáte z Lepšího zítřku) jako jeho otec předvádějí skvělé výkony a dávají tak gagům a humorným scénám patřičný říz. Druhou kapitolou humoru jsou pak samotné souboje. Opilá pěst samozřejmě spočívá v tom, že abyste ji dobře zvládali, musíte být opilí. Opilec necítí bolest a navíc je protivníkem podceňován. Jackie je ale tím obratnější, čím víc toho vypije. A ne vždy je to alkohol... Bojové scény ale nejsou tajtrlikaté poskakování, choreografie je skvělá (a to říkám z pozice člověka, který viděl většinu nejlepších filmů Jackieho Chana i Jeta Liho), exceluje nejen Jackie, ale i vládní agent Fu Wen-Chi v podání režiséra Lau Ka Leunga... nebo hlavní záporák Johnny, který má zatraceně rychlé nohy (a kterého hraje Ken Lo, v reálu bodyguard Jackieho Chana). Navíc film obsahuje dokonalou masovou kung-fu scénu (díky spolupráci s HK asociací kaskadérů), kdy Fei-Hung spolu s Fu Wen-Chim vymlátí celou hospodu, do které se hrnou "stovky" gangsterů. Tato scéna je spolu s exhibicí Opilé pěsti tím nejlepším z filmu. A samozřejmě je tu závěrečná, více než 20 minutová bojová scéna, která obsahuje jedny z nejtěžších kaskadérských kousků (např. koupel v rozžhaveném uhlí, bez triků!). Drunken master 2 je dokonalým mixem humoru a akce, jedním z nejkrystaličtějších, který můžete vidět, navíc okořeněn exotickou příchutí minulosti (i když na některých místech je vidět, že je ukrutně těžké udělat v současnosti film z dávné Číny, což je možná jeden z hlavních důvodů, proč se dvojka vůbec nepodobá jedničce). Milovníci jedničky možná budou překvapeni odlišným rázem druhého dílu, ale Drunken Master 2 je živoucím důkazem toho, že pokračování na to může jít úplně jinak a přitom být stejně kvalitním filmem a kung-fu mezníkem jako první díl. Akční film, humor, kung-fu, Jackie Chan, pokud máte rádi alespoň jeden z uvedených termínů, neměl by vám Drunken master 2 ujít. Přeci jenom, pokud jste neviděli tento film, nemůžete se považovat za odborníka v oblasti akčních a kung-fu filmů. A už vůbec nemůžete být pravověrným fandou Jackieho Chana... 100%

V roce 1985 se Jackie Chan rozhodl "přehodit výhybku" a za tehdy astronomický jeden milión amerických dolarů natočil akční film nové HK vlny. Současné lokace, minimum humoru, maximum akce. Kvůli tomuhle trháku vzniknul proslulý "Jackie Chan´s stunt team" a není se co divit, protože Police story je plná fantastických, dnes již stoprocentně kultovních, kaskadérských kousků (úvodní průjezd vesnicí, zastavení autobusu, závěrečných třicet minut). Krom toho Jackie dokazuje, že i bez podpěry v podobě humoru je schopen uhrát náročnou roli. Skvěle mu sekunduje Bill Tung jako starší inspektor, Maggie Cheung jako jeho přítelkyně (tato role ji proslavila) a v neposlední řadě Yuen Chor jako dokonale slizký záporák. Jackie v rozhovorech prohlašuje, že první Police Story dodnes považuje za svůj nejpovedenější a nejoblíbenější film. Není divu - pětihvězdičková akce, neuvěřitelné výkony a svěží filmový vánek, který v HK kinematografii nenechal kámen na kameni. Jestli jste Police Story ještě neviděli, zákonitě si musíte připadat méněcenní ;). 100%

Druhý díl Božské relikvie nabízí všechno co slibují pokračování hollywoodských spektáklů ve svých prohlášeních - je akčnější, zábavnější a tak trochu všechno "víc" než jednička. Ačkoliv nemůžu říct, že by se mi jeden nebo druhý líbil víc, je právě série Božské relikvie ukázkovým případem povedeného pokračování. Jackie se tentokrát (už jako zaměstnanec obchodníka z jedničky) vydává za tajemným nacistickým pokladem, který je ukryt kdesi na Sahaře. Jeho společníky budou tentokrát tři mladé ženy - chladná vědkyně Ada, vnučka nacistického pohlavára Elsa a mladá trhovkyně Momoko, která se vyzná v poušti. Jackie potřebuje všechny tři, jinak poklad nenajde, ale zkuste se vydat na dobrodružnou výpravu s třemi hašteřivými ženskými... Možná to byl právě přerod do šílené komedie, který dvojku naprosto odlišil od jedničky. Výjimečné spojení klasických a fyzických gagů (infiltrace do domu Ady, honička v arabském hotelu) spolu s několika nezapomenutelnými postavičkami (různí skupiny gangsterů jdoucí po tomtéž, arabský hoteliér) vytvářejí ideální podloží pro něco, co jste pravděpodobně ještě nikdy neviděli. Je pravda, že místy je to trochu přitažené za vlasy (rozhodně je to nezvyk oproti jiným Jackieho filmům), ale ve většině případů to funguje bezchybně a divák se směje. Posledním hřebíkem do všech nevěřících recenzentů je pak finále v nacistickém podzemním bunkru. Jackie v každé vteřině překvapuje i skalní fandy svou nezdolnou fyzičkou a kreativitou - souboj na kývajících se plošinách nebo groteskní akce ve vzdušném tunelu jsou toho důkazem. Osobně považuji Božské relikvie za jeden z vrcholů Jackieho kariéry. Nejen díky vzácné vyváženosti obou filmů, ale především pro neskutečnou nabušenost kaskadérskými kousky, gagy a výtečnou choreografií. Možná i ten počet vzletných přídavných jmen dokazuje, že tyhle filmy jsou něco "extra" v Jackieho filmografii. Kdo neviděl, nepochopí... 100%

Byla nebyla jedna thajská vesnička s posvátnou sochou jménem Ong-Bak. Socha přinášela vesnici štěstí a blahobyt, ale jednoho dne se objevil záhadný "muž z města" a sochu ukradl (resp. její hlavu). Na vesnici padlo neštěstí - studny vyschly, úroda se neurodila, dobytek uhynul... nezbývalo než vyslat do města nejlepšího bojovníka z vesnice, aby věci napravil a ukradený artefakt získal zpět... Ve městě potkává prostý vesničan svého zcivilizovaného příbuzného (=vychcánek, podfukář a zlodějíček), který se svou kamarádkou obráží bary a vydělává si jak to jen jde. Zprvu nemá o breptání vesničana zájem a vidí v něm spíš příležitost k výdělku, ale nakonec se obrátí zpět na víru a pomůže vesničanovi sošku získat. Takhle nějak zní thajská legenda o Ong-Baku ve filmovém podání Prachnyi Pinkaewa, které se v redakci HK Stars stalo jedním z nejsledovanějších akčních titulů poslední doby. Není to tak dávno, co jsme v hlubinách internetu vyštrachali Making of videa ve kterých se děly neuvěřitelné věci. Teď film konečně vyšel v Thajsku na DVD a tak jsme po něm ihned hrábli. A byla to doslova miliónová koupě. Ong-Bak totiž v "plném" 105 minutovém balení nabízí solidní příběh (i když zní první dva odstavce jako největší klišé na světě, dokonalé proložení akčními scénami, usilovně hrající herci a podivné postavičky dovedou udělat i z uhlí diamant ;) a především jedny z nejúžasnějších akčních scén poslední doby. Na to jsme se těšili, na to jsme čekali. Je tu všechno co jste viděli v ukázkách a ještě mnohem víc. Ačkoliv se ve filmu hodně používá replay úderů a zvuk je trochu zatlumený, výsledek nepůsobí televizně nebo "dokumentárně", zejména díky skvělé kameře a báječným obrazovým filtrům (které jsou trochu přemrštěné, ale jednou za čas si rád potýrám oči kýčovitými barvičkami). Co se týče provedení jednotlivých pohybů a stuntů, myslím že není o čem diskutovat. Plynulost a rychlost technik zkrátka musíte vidět na vlastní oči, stejně jako pár nebezpečných kaskadérských kousků (mezi něž počítám i reakce na údery) a nemístnou kreativitu (zejména bitky v aréně). Nutno dodat, že moře talentu nepobral jen hlavní hrdina Phanom Yeerum, jeho Muay Thai protivník ze závěru je taky "pořádnej borec". Nevím co dodat, protože tyhle řádky píši pár minut po shlédnutí a ještě se mi klepou ruce. Ong-Bak určitě mohl mít propracovanější příběh, lepší herce a kvalitnější kulisy, ale na tyhle "drobnosti" zapomenete ve chvíli, kdy Phanom Yeerum začne dělat to, co mu jde nejlíp - mlátit lidi (nejen) loktama. Bojuji, tedy jsem - to je heslo Ong-Baku, protože poměr dialogů k bojovým scénám se pohybuje kolem 40:60 ve prospěch akce. Zamyslete se nad tím a dojde vám, že je to opravdu hodně. Pokud ještě dodám, že nadšení, úsilí a kreativita v těchto sekvencí jsou nevídané, musí vám dojít, že tenhle film je opravdu "něco". Jsem nesmírně rád, že takhle poctivá akce se točí i v současnosti a těším se na chystané pokračování. Filmy jako tento dokazují, že tradice budovaná hongkongským průmyslem v sedmdesátých až devadesátých letech se nevytratila a žije dál. A to je dobře. Zatraceně dobře... 100%

Někteří z vás určitě znají populární japonskou show Takešiho hrad. Je to vlastně velká zábavná soutěž s exotickými disciplínami, která se nám snaží (celkem úspěšně) vštípit, že Japonci jsou veselý národ. Celá show je pojmenována podle herce a režiséra Takeshi Kitana. A to už se pomalu dostáváme k jádru pudla. Takeshi hraje i v novém japonském filmu Battle Royale, který má ovšem k mírumilovné soutěži hodně daleko... Vzhledem k tomu, že dnešní mládež už není, co bývala (a stále častěji se na školách opravdu střílí), rozhodne se ve fiktivní budoucnosti Japonsko řešit problém vcelku originálně. Každý rok v loterii vyhrává jeden školní kolektiv (42 žáků) a ten pak za odměnu pošle na opuštěný ostrov. A není to obyčejný ostrov milé děti, což se naše vyvolená třída brzy dozví. Kompletně vylidněná oblast totiž poslouží jako simulované bojiště. Všem jsou na krk zavěšeny explozivní obojky, které jsou navíc zapojeny do dvojic - když se jeden z dvojice vzdálí na víc jak padesát metrů, následuje hlavotrh. Kdo by snad nechtěl bojovat, skončí s hlavotrhem. Kdo bude campovat (tj. vyčkávat stále na jednom místě a odstřelovat ze zálohy nebohé spolužáky) toho čeká hlavotrh. A kdo všechny vyvraždí a zůstane posledním přeživším, tomu vystavíme diplom a pošleme ho domů. Kruté? Věřte, že některé vysokoškolské zkoušky z fyziky bývají horší. ;) Pravidla netradiční "soutěže" Battle Royale, nového zákona, který má vštípit mládeži úctu k "dospělákům", jsou Takeshim rychle vysvětlena a vy, spolu s partou dvaačtyřiceti patnáctiletých hrdinů, začínáte chápat, že to nebude legrace, i když to tak vypadá z televizní instruktáže, odkříkávané roztomilou Japonkou (režisér Fukasaki má asi anime hodně rád ;). První kapky krve ostatně dopadnou na zem už v briefingové místnosti, takže každý raději v zájmu sebezáchovy popadne přidělený ruksak a vyběhne do venkovní temnoty. Překročením prahu končí veškerá přátelství, city nebo lidská sebeúcta. Většině ze dvačtyřiceti kamarádů se teď honí hlavou jediná myšlenka... Přežít. Battle Royale byl posledním filmem tehdy sedmdesátiletého Kinjiho Fukasaky (zemřel loni v lednu). Za svou kariéru natočil přes šest desítek filmů a přesto zůstane Battle Royale jeho nejslavnějším, možná i nejoriginálnějším a nejzajímavějším. Myšlenka nevinných školaků, vhozených do náruče mimořádně kruté hry, která v podstatě nemá vítěze (abyste zvítězili, musíte jako lidská bytost prohrát a někoho zabít - někteří se této "povinnosti" vyhnou sebevraždou, myšlenky jiných přeruší pípání obojku, ale většina studentů nakonec pochopí, že zábrany musí pryč.), pochází z hlavy spisovatele Koshuna Takamiho a pro stříbrné plátno ji přepsal režisérův syn Kenta Fukasaku. Poté co odhodíte za hlavu sarkastické úvahy o tom, že "takhle by se to tedy mělo řešit v českém školství", nemůžete neocenit neotřelost a zároveň zrůdnost takového projektu - dvaačtyřicet nevinných duší se během boje o život vybarvuje do nejrůznějších odstínů zla, vzteku, nenávisti. Někteří mají své malé tajemství, svá traumata, která působí jako katalyzátor touhy někoho zabít (tedy... když už musím zabíjet, že?). V plné míře se také projevují dobré vlastnosti, ale i nad těmi dovede zvítězit paranoia - scéna v majáku dokáže všechny tyto aspekty vykreslit na ploše několika málo záběrů a sedmdesátiletý Fukasaku dokáže šokovat tím, jak moc je schopen se dostat mladému obsazení pod kůži, jak je schopen z v konkurzu vybraných herců vymačkat maximum. Cítíte jako byste tam opravdu byli a díky hlavnímu hrdinovi celého příběhu - Shuyovi Nanaharovi sledujete vítězství i prohry lidské duše v téhle marné třídenní soutěži. Podrazy, přátelství na život a na smrt, nehody a náhody, to všechno způsobuje řídnutí hráčů a film spěje k nevyhnutelnému konci přeřezáváním jednoho vlákna za druhým, až se pavučina vztahů rozpadne a my konečně vidíme podstatu celého příběhu. Samozřejmě vám nic neprozradím, snad jen doporučím, abyste si sehnal speciální edici, která obsahuje pár scén navíc a hlavně sérii epilogů, které snímku dodávají trochu naléhavější nádech. Někoho jistě potěší, že ve speciální edici jsou vylepšené "krvavé" efekty, ale věřte, že i bez pomoci počítačů vypadají úmrtí jednotlivých aktérů patřičně sugestivně. Ne kvůli množství krve, ale proto, že díky Fukasakově umění a mimořádně šťastné konstelaci všech složek štábu (od výtečné kamery, přes dokonale padnoucí hudbu až po mrazivý výkon ostříleného Takeshiho Kitana), jste je znali a soucítili s nimi jako s lidskými bytostmi. Málokterý film mě dokázal praštit přes nos tak silně, abych o něm ještě dlouho a dlouho po zhlédnutí přemýšlel. Nakonec totiž zjistíte, že ačkoliv námět Battle Royale vypadá jako sci-fi, operuje s obecnými skutečnostmi na takové úrovni, že se až začnete bát, aby vaše třída také nevyhrála v podobné loterii. A začnete přemýšlet nad tím jestli je lidská rasa skutečně tak zvrhlá a jestli byste se pod tlakem zachovali stejně, a nebo to takhle funguje jen v tomhle filmu. Každopádně přemýšlet budete, Fukasaku vás k tomu donutí - i vás, kteří jste si tenhle film půjčili, protože jste od kamarádů slyšeli, že je to pořádná "krvárna" a "teenagerská vyvraždovačka". Pod povrchem se totiž mnohdy skrývá mnohem víc, jen nesmíte být líní kopat... 100%

Holy crap! Jeffreyho Falcona jsem vždycky považoval za další z gweilů, kteří své otočky rozesely po hongkongských filmech 80. let, ale už kdysi jsem slyšel o tom, že natočil americkou ujeťárnu Six-String Samurai. Tehdy jsem k tomuhle filmu cítil jen jemný "chci to vidět" vztah, který se bohužel neprokousal ke kreditce. K osudovému setkání tak došlo až po letech, kdy mi "šestistruňáka" přinesl jeden kamarád. A dneska je mi skoro líto, že jsem tak dlouho otálel. S-S Samurai je totiž zjevení, které se nevídá často a to teď nemluvím jen o americké nezávislé scéně. Během úvodní pětiminutovky si stihne tvůrčí duo Jeffrey Falcon (scénář, hlavní role) a Lance Mungia (scénář, režie) střihnout takové chuťovky, že by z toho vypadly bulvy i Ching Siu-Tungovi. Ostatně posuďte sami - Amerika se po nukleární nakládačce od Rusů (1957) nachází ve stavu podobném anarchistickým pouštím z Šíleného Maxe. Existuje už jen jediné fungující město - Lost Vegas - kde si právě dali dostaveníčko rokenroloví bozi. Král (Elvis, pokud to někdo nepochopil) je totiž mrtev a někdo by ho měl nahradit. Hlavními kandidáty na vládu ve světě, kde má dobře naladěná kytara cenu stovek lidských životů, jsou čtyřočko buddy, který svou kytaru nosí za pasem hned vedle samurajského meče a jako jediný v okolí dbá na zásady slušného oblékání, a Smrt, tajemný rocker bez tváře s kapelou lukostřelců, kteří zjevně namlouvali droidy v nových epizodách Star Wars. Jak to celé vypadá? Šíleně! Představte si tak trochu kung-fu Desperada (Falcon si užije i pár ručních technik, se samurajským mečem se ale ohání v čínském stylu), dílem i klasického Shogun Assasina (Falcon se cestou musí starat o děcko s vyjadřovacími schopnostmi delfína) a to všechno v prostředí, které jste zaručeně ještě neviděli. Falcon během devadesáti minut zabije STOVKY lidí, ať už jde o různě barevné anarchisty, mexický gang kytaristů (skupina Red Elvises, ruští následníci Elvise s pestrobarevnými botkami, zůstane dočasně ušetřena), pár Gagarinů, KOMPLETNÍ ruskou armádu, maníky s plynovými maskami, žijící v podzemí a taky pár domorodých lovců, jezdících v obstarožních Buicích. A to všechno mečem. Občas je skoro škoda pozorovat, jak jdou ty postavy k zemi, protože co protivník, to unikát, na kterém se duše výtvarníků hodně vyřádila. Šílený Max by měl co dělat, aby Falconův scénář a ochotu Mungia natočit i sebeparodičtější sekvenci dohnal... A nejdůležitější je, že to ani na chvilku nepůsobí trapně. S-S Samurai je až příliš stylizovaný, než aby ho kdokoliv bral vážně, takže pokud ho nevypnete po pěti minutách, s tím že radši podesáté osolíte na telce Ong-Bak, zřejmě u něj zůstanete přibití do konce (a nebojte, potenciál je nevyčerpatelný a s každou další minutou vás čeká nový kulturní šok plus nějaký ten rockový odkaz pro zasvěcené ;). A nebudete litovat, vizuální stránka je na nezávislý film hodně vychytaná (každý dolar je tu využit, nikoliv vyhozen oknem, jak občas bývá zvykem), ta zvuková jí ještě o pár délek předbíhá (v jistém smyslu je to přeci jen rokenrolový muzikál ;) a to všechno s akčními scénami, na kterých by se dnešní hongkongské filmy mohly učit. Falcon sice jen tak máchá mečem, prakticky bez kontaktu a skutečná hand-to-hand bitka je tu jenom jedna, ale všechno je to natočeno dynamicky a oldschoolově, což je jednoznačně fajn. S-S Samurai je film, který se nevejde do žádné škatulky a určitě se nebude líbit všem. Pokud na konci téhle recenze najdete vysoké hodnocení, není to kvůli hustotě akčních scén, ale za vynikající nápady, odvahu experimentovat a schopnost natočit za malé peníze "velký" film. Jeffrey je prostě cool a každých deset minut jsem musel sbírat čelist, protože co si tihle maníci dovolili sepsat a vyrobit, to skoro nemá obdoby. Víc takových filmů. Proč testovat diváckou toleranci v artových filmech, když můžete natočit sci-fi akční westernový kung-fu muzikál? Jeffrey rulez. 80%