HKstars

Moving Targets je nejnovější z hongkongských áčkových kriminálek, které operují s Triádami, podplacenými policajty a vůbec vším, čím nás hongkongská kinematografie v posledních letech zahrnuje. Musím říct, že když odrolovaly závěrečné titulky, zůstaly ve mě smíšené pocity. Opět byl natočen vynikající film, ale kdybych měl spočítat filmy, ve kterých se mladí policisté (které hrají buď Edison Chen nebo Nicolas Tse nebo Daniel Wu) potýkají s morálními problémy, zřejmě bych se nedopočítal. Nechci milovanému průmyslu upírat právo na žánr, který doposud vždycky dokonale fungoval, ale změna nikdy neuškodí. Fascinující je, že tenhle film natočil Wong Jing (nechtěl jsem tomu věřit, zjistil jsem to až po zhlédnutí filmu), člověk, který ve svých filmech bere malé roličky podivínů s brýlemi, jenž obsahují stěrače a ještě loni (oops... vlastně předloni - 2003) natočil šílenou parodii, plnou jeho trademarků, nazvanou Spy Dad (v níž dostávají co proto nejen Spy Kids, ale spousty dalších hollywoodských i asijských fláků). Neměl bych se zřejmě příliš divit, Wong Jing byl vždycky hlavně producent a tak jde tam, odkud tečou peníze a Hong Kongem zkrátka posledních pár let hýbou dobře napsané a zahrané kriminálky. Moving Targets jsou bohužel i bohudík ukázkovým příkladem. Když už jsem se vyplakal nad nedostatkem bezhlavé akce a přírodovědných dokumentů, mohli bychom popojet. Pro Wong Jinga to popravdě není první výlet do krajin akčních thrillerů, natočil ještě Colour of the Truth (nezaměňovat s filmem, který už je na HK Stars zrecenzován!), který snad brzy otestujeme také (a budeme ho muset nějak zábavně pojmenovat, aby nedocházelo k omylům). Moving Targets je překvapivě adaptací televizního seriálu z osmdesátých let (ve kterém mj. hráli i Tony Leung nebo Maggie Cheung), což vypadá, že Wong Jing přesně věděl, proč točí zrovna tohle (a stejně to bylo k ničemu, protože snímek v hongkongských kinech v podstatě propadl). Hlavní hrdinové jsou tu dva. Kit (Nicolas Tse) se dal k policii, protože si už v mládí hrál na policajty a zloděje. Jeho otec, když bylo Kitovi šest, postřelil matku, odjel a už se víckrát neukázal. Fit (Edison Chen) je Kitův kamarád z policejní školy, je to jedno z těch přátelství až za hrob. Tenhle informační foršpan vám Wong Jing poskytne už během úvodní, velice efektní, přestřelky, která je sice absolutně nelogická (parta "arabášů" přijede na scénu a začne střílet do všeho kolem, naši hrdinové jsou "náhodou" poblíž ;), ale plní svůj účel. Po téhle jednoduché představovačce se začne všechno komplikovat. Na místo činu totiž přijede Kitův otec, který také pracuje u policie, nicméně svého syna patnáct let neviděl a Kit si navíc změnil jméno. Vzájemná nevraživost těch dvou ze scény přímo sálá a Fit uvězněný uprostřed tohoto neviditelného duelu se jen nervózně ošívá. I on si však prožije těžké chvilky, protože vztah otec-syn je v jeho podání stejně "na nože". Dojde to tak daleko, že Fit musí svou rodinu zachraňovat před jedním z triádích šéfů. To že je policista, je v tomhle případě spíš na škodu, protože Velkej Bryan právě shání obětního beránka, který by mu na policisty donášel. Během několika filmových minut se tak bortí všechny skálopevné svazky a Wong Jing nasazuje depresivní nálady. Děj Moving Targets je celkem uvěřitelný a obratně odhaluje drobné detaily, které jsou příčinou onoho krůčku, vedoucího za hranici té či oné barikády. Nic není černobílé, jak v první půli filmu prohlásí Kitův otec (hraje ho Simon Yam). Zjistí to i Kit. Kde je tedy problém? (vždycky je někde nějaký problém, jinak bychom se my recenzenti takhle blbě neptali :) Wong Jing se díkybohu nesnažil do hry zapojit humor a tak je atmosféra napjatá na nejvyšší možnou míru, nicméně bez této berličky jeho režijní umění ztrácí na stabilitě. Některé dějové zvraty jsou příliš vynucené a nebýt skutečně dobře obsazené hlavní dvojky (o obou jsem si dřív myslel, že to jsou jen neškodné popové tvářičky, ale už je to pár filmů nazad, co jsem vzal svoje slova zpátky. Především Edison Chen je tu hodně ve formě), byla by křečovitost scénáře, která všemu velí zapadnout do té správné pozice (i kdyby to mělo znamenat sice dočasnou, ale absolutní ztrátu logiky), mnohem okatější. Takhle je to "ok", což ovšem na úplnou špičku žánru nestačí. Víc než kdy jindy jsem si u Moving Targets uvědomoval, že tohle už jsem někde viděl a zřejmě i v lepším provedení. Proto ostatně ten povzdech na začátku recenze. Po úvodní přestřelce jsem si říkal, že akční scény tenhle film posunou trochu jinam, ale na to jich je až příliš málo a Wong Jing se snaží, aby byly hodně "cool". Což je bohužel špatná cesta, protože při vší úctě k choreografii Chiu Lee-Tata (má ve filmu i malou roličku zabijáka Dicksona) - krátké a nevýrazné souboje nestačí vylepšit divokým pohybem kamery, popř. vyhozením několika filmových políček (naopak, tohle spíš akční scény zabíjí). Akčním vrcholem filmu tak zůstává nadupaná přestřelka v úvodu. Škoda. Wong Jingova nezkušenost s žánrem místy filmu podkopává nohy (vykrádačka 24 a jejího "okýnkování" se sem skutečně nehodí), ale co naplat, ten chlap si umí zaplatit největší hvězdy a ten scénář není úplně nejhorší, takže nakonec i tenhle celuloidový míč s jistotou spadne do koše. Moving Targets jsou sázkou na jistotu, na kterou zřejmě brzy zapomenete. Všechno tu funguje jen proto, aby to fungovalo a pod naleštěným zevnějškem se toho moc neskrývá. Jsem docela zvědav na Colour of the Truth, kde si prý Wong Jing poradil s látkou trochu lépe, ale abych pravdu řekl, doufám, že hongkongská kinematografie začne brzy natáčet víc jiných žánrů. I kaviáru se člověk jednou přejí, bez ohledu na to jak moc mu chutná. 70%

Pojďte s námi do krajin, kde si duchové nedávají dobrou noc, ale znásilňují nevinné poutníky, popř. rozšiřují své řady rafáním do náhodných kolemjdoucích. Seznamte se s mistrem Gauem (Lam Ching-Ying), místním expertem na vymítání a jeho dvěma učedníky Manem (Ricky Hui) a Chouem (Chin Siu-Hou). Jeden je příliš dutý, druhý zase příliš naivní, což je kombinace, která dá zabrat nejen mistrovi a půvabné dcerce místního obchodníka (naprosto úžasná Moon Lee), ale především vašim bránicím. Hlavně díky eskapádám těhle dvou film není nějak seriózně se tvářícím hororem, ale naopak velmi uvolněnou komedií - Ricky Hui dokazuje, že v jeho rodině se rozděloval talent rovnoměrně (jeho bratra Samuela Huie jistě znáte ze série Aces Go Places) a Chin Siu-Hou je při svém zaláskování do ducha tak roztomilý, že proti němu nelze mít vážnější výhrady, tím spíš, že spolu s Lam Ching-Yingem zajišťuje nezbytnou bitevní omáčku (té je tu ale skutečně minimum). A to už se dostáváme k hlavní postavě (nepočítame-li tedy titulního Mr. Vampire v podání k nepoznání zamaskovaného Yuena Waha) - mistru Gauovi. Mr. Vampire není zdaleka prvním filmem, který si zahrává s čínskými duchařskými historkami a vymítáním zlých duší (vzpomeňme např. na Encounters of Spooky Kind Sammo Hunga), ale sešlo se v něm šikovně dost věcí, aby to rozpoutalo duchařskou mánii - vzniklo bezpočet pokračování (tuším že pět oficiálních), klonů a inspirací a mistr Gau, s trademarkovým obočím, se stal Lam Ching-Yingovou životní rolí (kterou hrál i v úplně jiných filmech, často jako cameo). Není těžké pochopit proč, jeho Gau je nejen mentorem těch dvou pošuků, ale především elitním lovcem zombies a upírů (i když v Asii se to nijak nerozlišuje), s trochou nadsázky bychom ho mohli označit za asijského Bladea, protože splňuje všechny předpoklady - umí bojová umění, má řadu technických udělátek, která mu umožňují efektně likvidovat nemrtvé a jeho postava je podepřena jednak pečlivě vybudovanými pravidly okultismu (abyste je pochopili úplně, je potřeba vidět víc podobných filmů, ale Mr. Vampire je na začátek to nejlepší), druhak jakousi aurou, kterou není nepodobná té, kterou kolem Wong Fei-Hunga vykouzlil Jet Li. Mistr Gau je přísný, ale spravedlivý... někdy vypadá jako bůh, jindy zas až příliš jako člověk - scény s pitím "anglického" čaje nebo vytahováním hlavy z mříží se tak až nebezpečně podobají Wongovým eskapádám v OUTC sérii. Náhoda, skrytá Harkova inspirace nebo tajemství dobře napsaných postav? Vyberte si sami. Jenom na Gauovi ale Mr. Vampire nestojí, podařilo se mu zaujmout i neasijské diváky hlavně proto, že sám sebe nebere ani na chvilku vážně. Ono by to ani nešlo, protože běžný Evropan jen tak nezkousne poskakující zombie mrtvoly, kýčovitě oblečené vymítače a brutální čínské make-up triky. Humor tu naštěstí vytváří tolik potřebný můstek a neinformovaný divák bere vzhled filmu jako součást předem promyšleného plánu (to mu vydrží zhruba do doby než uvidí další podobný snímek a začne chápat, že takhle je to úplně "normální"). Je na vás jak budete Mr. Vampire brát a záleží to v první řadě na vašem vztahu k hopkajícím mrtvolám. Pro někoho to bude kultovní podívaná, pro jiného jen nadprůměrná komedie s dobrými herci a zajímavou zápletkou. Já osobně stojím někde mezi, tj. hopkající mrtvoly mi nevadí, ale že by mě s nima museli krmit denně, to ne. ;) Takže velice pěkná sedmdesátka, která k vyšší metě chybí jen pokročilejší triky a trochu akčnější tempo. 70%

Na prvního Mr. Vampirea jistě vzpomene nejeden fanda asijských hororů (měli by tedy všichni, protože tenhle film je v podstatě etalonem), nejen kvůli životní roli Lam Ching-Yinga, ale především originálnímu prostředí a faktu, že se to celé nebere ani vteřinku vážně. V tomhle režisér Ricky Lau nezaváhal, moc dobře totiž věděl, že s primitivními triky diváka nemůže vystrašit. V prvním Mr. Vampire jsou tak hororové prvky zdatně kombinovány s odzbrojujícími gagy a trademarkem celé série... hopkajícími upíry, kteří se těm západním nepodobají snad v ničem. Pětka se drží osvědčených věcí a opět za ní stojí Ricky Lau. Naši hrdinové (Lam Ching-Ying jako Gau a jeho dva pomocníci Man (Ricky Hui) a Chou (Chin Siu-Ho)) se prakticky nezměnili, jen jim do party přibylo malé upíří pískle (doslova, jeho vyjadřovací schopnosti jsou dost omezené), o které se Gau stará a celá parta funguje ala Krotitelé duchů. Kdo zaplatí, toho zbaví duchů a čar rychle, levně a profesionálně. To poslední však platí jen o Gauovi, jakémsi MacGyverovi všech taiostů. Ten musí tahat své dva učedníky z nejrůznějších problémů a vymýšlet často šílené kombinace, aby se na poslední chvíli zbavil dotěrných duchů. Kromě jednoduchých případů bude muset čelit křesťanskému kostelu, v němž sídlí duch starého kněze (a jedna hodně energická jeptiška se skupinkou půvabných sester), Man a Chou zas řeší záhadu bludného ducha, jenž je proklel. Pokud najdou jeho (resp. její) tělo, přestane je strašit, celá záležitost ale zdaleka není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát a všechny dějové smyčky se začnou pozvolna stahovat k onomu kostelu, když policejní šéf místo studny vykope mrtvolu a odmítne jí obřadně spálit. Mohl bych teď dramaticky naznačit, že Gau se bude muset utkat se sokem, jehož síla přesahuje lidské chápání a zřejmě bych ani příliš nepřeháněl, ale proč budovat napětí, když se Ricky Lau vydal úplně jiným směrem. Na prvním místě je vždycky humor a pečlivě budovaný chaos (jedinou výjimkou je úmyslně hororová scéna s jeptiškami a netopýry, ta ale, naštěstí, trvá jen krátce). Spoustu témat nechává Lau nedotčených (křesťanství vs. taoismus, pohledné jeptišky vs. Man/Chou), ale přesto je proč pálit posvátné papírky a sesílat na duchy mocná kouzla - pořád se něco děje a moc důvodů k zívání vám tvůrci neposkytnou (přesto bych nějaké našel, onen malý upírek je vážně stupidní a podbízivý nápad, ve chvíli kdy začne gestikulovat, nejradši byste mu vrazili dřevěný kůl do oka). Příznivci rychlého tempa a jemného hongkongského humoru najdou na pátém Mr. Vampire jen málo nedostatků, obě ingredience se umí rázně postavit před chatrný scénář (o čem to celé vlastně je?), jenže Lau vůbec nerozvíjí daný koncept, v podstatě jen rýžuje na už čtyřikrát obdělávaném políčku - je sice vidět, že Gau pilně studuje a přichází s neustále komplexnějšími metodami vymítání a je to pořád zábava (místy i akční, Chiu Siu-Ho dostane šanci protáhnout šlachy a nějaká akrobacie zbyla i na Lam Ching-Yinga), je však potřeba dodat, že nenáročná a hodně bych si rozmýšlel, jestli to má nebo nemá znít pejorativně. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se džbán utrhne a být ve filmu víc otravných poskakujících upířat, zřejmě bychom plakali nad rozlitým mlékem. Pětka je naštěstí posledním dílem série, což naznačuje, že nejen filmaři, ale i producenti mají čas od času rozum. 60%

Každá země musí mít svůj velkofilm, takže poté co i Turci natočili svoje "Muž, který zachránil zemi" (s nezapomenutelným Cuneytem Arkinem a kulisami ze Star Wars), rozhodli se Korejci, že do toho taky praští. Až přestanete zbožně líbat zemi během děkování za tuto jejich prozřetelnost, budete si moct přečíst recenzi... Pohnutý příběh Musy - Válečníka se odehrává v době války čínských dynastií Yuanů a Mingů. Někde hluboko v Korejském království zrovna popravili vyslance Mingů, což pochopitelně netuší výprava korejských diplomatů, která stojí přímo před branami Mingského paláce. Jejich vůdce, generál Choi, je z pěkně tvrdého těsta a ve chvíli, kdy jsou vládou vyhnáni ze země (to ještě dopadli docela dobře), nebere při cestě přes poušť ohledy na nikoho (vyslanci už jsou k ničemu, tak proč se s nimi zdržovat). Poprvé tak přichází do kontaktu s mlčenlivým a bezejmenným otrokem, který chrání svého pána, jednoho z vyslanců. Po několika dnech krušné cesty svitne skupině malá naděje, když jsou Mingové zmasakrováni partičkou Yuanů a Korejci se tak dostanou na svobodu. Čeká je však ještě dlouhá cesta přes poušť, s minimem vody a jídla. Musí se dostat až k moři a tam si stopnout loď do rodné země. Tedy museli. Jejich plány narušili Mongolové sloužící Yuanům, kteří unesli Mingskou princeznu (Zhang Ziyi). Ve chvíli, kdy Choiovi dojdou dvě věci - a) tohle se nedělá; b) ta holka je docela kus, ocitá se malá korejská jednotka ve smrtelném nebezpečí, protože úsudek jejího velitele má k logice na míle daleko. A co teprve, když se princezna rozhodne Choiovy city neopětovat a dá v lásce přednost bezejmennému otrokovi (který získá v průběhu filmu jméno i svobodu, ale nezdá se, že by to vojenskou část výpravy nějak zajímalo, až na rozvážného Jinlipa). A zapomínat nesmíme ani na Mongoly (vedené Yu RongGuangem), kterých je HODNĚ a kteří si krádež princezny nenechají líbit. Tahle poušť (ve které se drtivá část filmu odehrává) má zkrátka na co vzpomínat... Musa - Válečník je film z roku 2001 a do našich videoték se dostával hodně klikatou cestou. Nejdřív byl uveden na filmovém festivalu v Karlových Varech (loni, tj. v roce 2002) a pak si ho vzali do parády Američané (dodnes ho neuvedli v kinech, jak bylo slíbeno a možná i díky tomu přišla Musa o možnost Oscarové nominace. Myslím, že by s přehledem složila k zemi jakoukoliv konkurenci). Naštěstí nemusíme čekat než se pomazané hlavy v Hollywoodu dohodnou a můžeme si dopřát tenhle asijský klenot hned. Stačí dojít do vaší oblíbené videopůjčovny a sáhnout po něm. Zřejmě ho nebude mít nikdo půjčený, protože korejské filmy jsou u nás neznámou veličinou. I když velká fotka Zhang Ziyi na obalu... Raději spěchejte, aby vám ten disk neošoupali ;). Režisér a scenárista Kim Sung-Su dodržel sliby, které dal sobě i divákům a natočil velkofilm jako svi... ne, nemůžu být hrubý, i když tváří v tvář Muse možná každému ujede nějaké to slovíčko. Příběh ztracené korejské výpravy jako by vystupoval z historických reálií (tohle se dost dobře mohlo stát) a i když Kim Sung-Su nabíhá už v úvodu na model skupinky různorodých bojovníků, nepodaří se mu spadnout do propasti plné klišé, protože jeho postavy (a herci) by si raději usekly ruku, než aby vypadaly nevěrohodně. Ať už jde o generála Choie, který je sžírán zodpovědností svého postu a později i láskou k princezně, o moudrého lukostřelce Jinlipa, jenž se nakonec ukáže být tím pravým guru celé skupiny nebo o hlavního hrdinu - mlčenlivého ex-otroka Yeosola. Ten se svou dlouho kšticí a vražedným kopím jako by vypadl z nějaké počítačové hry nebo comicsu. Skutečně toho moc nenamluví, ale jeho činy ho povyšují nad ostatní postavy. Není divu, že vůdce Mongolů (Yu RongGuang konečně dokazuje, že akční škatulka hongkongských filmů pro něj byla až příliš těsná) mu závidí jeho schopnost ohánět se kopím a nejradši by ho měl ve vlastním týmu. Dostáváme se tak do fáze těžké ironie, kdy se nepřítel k hrdinovi chová lépe než členové jeho vlastní skupiny (zvlášť Choi s Yeosolem celkem zametá a to i předtím než zjistí, že o něho má zájem princezna). Ve výčtu těch zajímavějších výkonů figuruje i Zhang Ziyi. Svou nafoukanou princeznu sice odehrává s lehkým stínem role z Tygra a Draka, ale nejen že ona pubertální frackovitost bezvadně sedne do děje, ale Ziyi během dvouhodinové stopáže rozvede svoji postavu a pozvolna ji nechá v žáru bitev dospět... Ehm, řekl jsem bitvy? Ano, od těch rečiček o "character developmentu" se dostáváme k tomu, na co řada lidí čeká od chvíle, kdy otevřela tento článek. Předem bych chtěl jako obvykle zdůraznit, že Musa na bojích nestojí (mnohem víc a důležitěji se tu bojuje pouhými pohledy očí), ale to vás stejně nezajímá, takže jdeme na to... A ještě malou odbočku, nebo spíš předmluvu. Kamera Musy je fantastická. Někomu možná polezou oči z ďůlků nad použitými filtry, které vše zahalují do oranžova a všichni se budou divit tomu, že prázdná nekonečná poušť může být fotogenická. Kamera olizuje duny s hotovou slastí, divoce i jemně najíždí a objíždí hrdiny a občas zachází do takových detailů, až to není duši příjemné. Bitky v Muse jsou totiž skutečné maso (ano, fandové gore-festů, už je to tady). Komu se zdál Tygr a Drak nebo Hero příliš učesaný a tajně doufal po usekaných končetinách a spoustě krve, dočkal se a dostane porci brutality navíc. Režisér nejenže si nebral servítky a nezastavil se před usekanými hlavami, proklátými hruděmi a beznohými torzy, ale navíc respektoval i množství krve v lidském těle, takže do písku se při akčních scénách vsaje hodně moc červené tekutiny. A navíc, musím to hříšně poznamenat, všechno je to skvěle natočeno, takže to i skvěle vypadá. K zvýraznění chaosu v bitvě je použito vynechávání snímků (známé třeba z Gladiátora), díky čemuž působí pohyby trhaněji. Kamera také výrazně zdivočí, ale tento záměr brzy pochopíte, protože záběr se vždy dramaticky zastaví ve chvíli důležitého úderu. Je to trochu experimentální, ale také originální a koukatelné. Během akčních ohňostrojů plných svištících mečů, létajících končetin a prostřelených těl také naplno oceníte soundtrack, který dodává válečnému běsnění pocit jakési majestátnosti. Scén ve kterých mluví zbraně je tu mnoho, ale liší se délkou a jejich funkce je vždy podřízena příběhu (např. finále lesní přepadovky, ve kterém Yeosol zachrání princeznu ze spárů Mongola, takovou atmosféru vytřískáte snad jedině z anime). Ani na chvilku tak neztrácíte kontakt s hrdiny, jejich emoce k vám promlouvají z každého úderu mečem, každého bodnutí kopím, každého šípu, který se zabodne do nepřítelova pancíře... Možná se vám zdá, že plácám, ale to je pokrok, protože bezprostředně po shlédnutí Musy jsem nebyl schopen napsat ani čárku. Korejská kinematografie mnohým fanouškům splnila sen o dokonalém válečném filmu. Žádné zakrývání "reálné" brutality v honbě za nižším ratingem, žádný uměle komplikovaný děj, který divákovi zamotá hlavu. Musa nabízí jen působivý příběh několika vojáků, kteří se v nesprávný čas ocitli na nesprávném místě. Žánrové zkumavky jsou namíchány v dokonale vyváženém poměru, akční scény jsou po stopáži rozesety s chirurgickou přesností ostříleného dramaturga a herci odvádějí maximum, aby vás opravdu vtáhli do děje. Určitě se jim to povede, a to i bez těch osmadvaceti minut, které se cestou z kin na DVD ztratily. Těžko říct, co bylo jejich obsahem, ale když se ohlédnu, nic mi v Muse nechybí, takže s radostí přijmou stotřicetiminutovou verzi, která je velkolepým zážitkem. 100%

Být ženou v mafiánské organizaci, k tomu ještě na druhém nejvyšším místě, není žádná sranda. Musíte mít pohled ostrý jako žiletky, svým podřízeným (mužům) neustále nadávat a ráno dělat padesát kliků na jedné ruce. Takhle se udržuje respekt a Eu-Jin to ví - s nožem, pistolí a pohledy se umí ohánět jako nikdo jiný a tak není divu, že si na její organizaci nikdo netroufne a to včetně konkurenčního Bílého žraloka. Problémy jsou ale na obzoru, jak už to tak ve filmových zápletkách bývá, a tak je cílevědomá Eu-Jin zabržděna znovuobjevením své sestry Ji-Jin, která ji opustila v útlém věku, vydala se ve své kariéře úplně jiným směrem a momentálně umírá na komplikované zdravotní potíže. V záchvatu velkorysosti je Eu-Jin ochotna sestře slíbit cokoliv. Třeba i takovou blbost, že si najde chlapa a bude mít kopu dětí. Tady by se daly vysledovat záminky k tomu, proč je My Wife is a Gangster propagována jako akční komedie. Eu-Jin pověří své slaboduché poskoky, aby jí našli rovného partnera, což nakonec dopadne (po zaručených radách jedné "profesionálky") katastrofálně, protože Eu-Jin nikdy o chlapy nestála a nehodlá se k nim chovat nějak uctivě, doposud ji sloužili jako terče na vrhání nožů, takže proč by najednou měla měnit zvyklosti. Ubohý úředníček, který nakonec naivně padne do její svatební náruče ani zdaleka neví, co ho čeká za utrpení. A co teprve ve chvíli, kdy Eu-Jin "potřebuje" otěhotnět... Zatímco se ale leaderka organizace věnuje svým povinnostem, aby sestře splnila první a poslední, začne si Bílý žralok brousit zuby na viditelně oslabenou konkurenci. Jak tohle dopadne...? To vám samozřejmě neprozradím, ale mohu se vám svěřit, že jsem se to také málem nedozvěděl. Marketingové nálepky "nejúspěšnější korejský film roku" a "super akční komedie" sice fungují při samotném nákupu, ale při vložení disku a absolvování několika úvodních minut spíš vyvolají na tváři velké otazníky. Scenárista vytáhl z pod postele gagy, které sice formují osobnost hlavní hrdinky, ale na jejich pointu budete koukat s otevřenou pusou, stejně jako některé postavy, při reakcích na kameňáky, kterých má Eu-Jin v rukávu tucty. Navíc se většinou jedná o těžce epizodní kousky, které okamžitě dávají sbohem nějaké celistvosti děje. Eu-Jin zpravidla příjde domů a svého manžela buď nějak urazí, zneuctí nebo rovnou znásilní - není to vtipné a díky minimalistickým hereckým výkonům herců (zvlášť Shing Eun-Kyung v roli hlavní hrdinky to s tou "drsňačkou" trochu přehnala... ani Yukari Oshima ve svým nemluvných záporáckých rolích nebyla tak úmyslně nevýrazná.) to celé spíš připomíná nerozhodné drama. Dobré vtipy by se daly spočítat na prstech jedné ruky, právě vytažené z akvárka piraní, a manžel hlavní hrdinky dostává takovou zabíračku, že už jde skutečně všechna legrace stranou. I ty povedenější fóry jsou bohužel provařené jak německé nudistické komedie a nezachrání to ani koňská noha jako zbraň jednoho z poskoků, ani Won Jin, naprosto degradovaný v roli jednoho ze Žralokových bodyguardů (ale možná to není on... jsem na vážkách, protože nikde není kompletní obsazení a Korejci jsou si dost podobní). Alespoň že s choreografií si vyhrál, ale tři solidní akční scény rozpuštěné do dvou hodin nelze považovat za nějak výrazný element (přitom patří k tomu nejlepšímu z filmu a jejich vizuální stránka se od zbytku liší rozdílem několika tříd). Nudil jsem se. Hrozně jsem se nudil a přiznám se, že nechápu nadšení přímo pryštící z recenzí některých zahraničních kolegů, kteří vyzdvihují do nebeských výšin herecké výkony a perfektní koncept převracející role obou pohlaví (hodný a úslužný manžel vs. nejdrsnější manželka na světě). Asi jsem viděl jiný film nebo nemám geny pro "dobře napsané korejské dialogy", ale film mě začal chytat až v poslední třetině, kdy konečně začal vztah mezi hlavními hrdiny nabývat jasnější obrysy (po hodině a půl humoru ve stylu "Slečna drsňák"). Problém je, že v tu chvíli už po komedii nebylo ani vidu, ani slechu a snímek se dal klasifikovat jako ukázkový thriller. Ne že by mi vadilo mixování žánrů, ale styl kterým to dělají korejští kolegové je přinejmenším nečitelný a je příčinou momentů, při kterých si budete marně ťukat ukazovákem na čelo... A nebo možná ne, možná jsem jen blázen a mám momentálně horší náladu než statisíce Korejců, kteří nechali v kinech pěkný balík peněz, který ospravednil tvůrce k natočení dalšího dílu. Komu věříte? Mě nebo těm Korejcům? 40%

Hongkongskému marketingu někdy stačí málo a tak v roce 1993 nebyl problém pojmenovat snímek po slavném Naked Killerovi jen proto, že v něm hrají dva stejní herci (Chingmy Yau, Simon Yam) a... chce se mi napsat "taky se v něm souloží ostošest", jenže tady se moc nesouloží, jen se tu mluví dost sprostě. Režisér Lau Wai-Keung sice věděl, že točí něco "na motivy Naked Killera", ale rozhodl se pojmout příběh úplně jinak, takže jediným společným prvkem jsou některé přímé odkazy (na konkrétní scény jedničky), jinak je to ale úplně jiné kafe. Chingmy Yau je opět ústřední postavou a tentokrát hraje studentku práv a hvězdu televizní reklamy na mléko, Yau Yuk-Nam. Její kamarádka Man Man také vystupuje v reklamě a pak je tu spousta kamarádek, které sice nevystupují v reklamě, ale znají tajemství sexu a tajemství "ledu a ohně"... díky tomu je rozjezd dost vtipný a řízný, k čemuž pomáhá i nástup kapitálního úchyla Marka Chenga (s přehledem nejlepší herecký výkon filmu) a na druhé straně i šéf Triád Tat (Simon Yam), kterého Nam osloví s žádostí o rozhovor, načež se do ní on bezhlavě zamiluje. Problém je, že Nam miluje i nás vrchní úchyl a za to, aby si s ním mohl zasouložit jde doslova přes mrtvoly. Přestěhuje se, prodá auto, svede Man Man a vymyslí ďábelský plán jak si jednou pořádně "vrznout"... S původním Naked Killerem tak jeho "pokračování" skutečně nemá nic společného (není divu, že plnohodnotný sequel byl považován až Naked Weapon) a oba již zmínění herci tu hrají naprosto odlišné charaktery (Chingmy Yau ovšem její údernost zůstala, Simon Yam naopak musel otočit o stoosmdesát stupňů, když ztvárnil cholerického frajírka, až po uši zamilovaného do hlavní postavy). Naked Killer 2 je ovšem schopen stát na svých vlastních nohách, protože jeho dějová kostra je o poznání chytřejší než v případě jedničky a skutečně vám tuhne krev v žilách, když vidíte bezchybnost plánu hlavního záporáka, jenž je navíc ztvárněn nezapomenutelným způsobem - Mark Cheng si to opravdu užil. K dobrému dojmu se přidává i hodně střízlivá stopáž 85 minut (IMHO nějak příliš střízlivá, v závěru filmu mi u některých scén chybí návaznost a IMDb udává o deset minut větší délku... no nebudeme do toho rýpat ;), takže pokud nejste příliš nároční, můžete si užít slušnou detektivku se sexy obsazením, několika nezapomenutelnými hláškami (o ty se však zasloužili spíš překladatelé titulků) a chytrým vyvrcholením (nebrat dvojznačně), nebudu nic prozrazovat, ale hlavní záporák to dostane "sežrat i s chlupama" (nebrat doslova). Takže je tu vlastně nějaký problém? Je... Chingmy Yau ke smutku všech v tomhle filmu není ani zabiják, ani nahá. Je tu jen jedna scéna, v níž si převléká tričko a tu nelze považovat za něco extra. Je pravda, že i první Naked Killer byl na odhalené scény skoupý, ale dovedl navodit onu atmosféru prodchnutou erotikou. Dvojka se o to nesnaží ani náhodou, režisér spíš z jakéhokoliv náznaku erotiky rychle utíká, skoro jako by se styděl - o sexu se tu sice namachrovaně mluví, ale nikdo vám ho neukáže (a že by někteří chtěli, Chingmy je se vzrůstající stopáží tak "hot", že je to obrovský hřích nestrhat z ní šaty). Film se tak dostane do slepé uličky a jen solidně odvedená zápletka mu rychle přestává stačit k úspěchu. Nemá trumfy, kterými by šokoval, podobně jako první díl - žádné vzteklé kopání do ženských rozkroků, konzumace genitálií nebo sex v bazénu plném krve. Tedy ne že bych tohle ke svému štěstí potřeboval, ale tady není krom závěrečného očistce hlavního záporáka nic nad čím byste vyloženě ustrnuli. Možná je to problém názvu filmu, ale od něčeho pojmenovaného "Naked Killer 2" nebo "Raped by an Angel" (alternativní název) bych čekal trochu víc "vzrůša". Takhle budete jen hodinku a půl marně čekat na to, co se stejně nestane. Nemusíte toho litovat, protože film je docela ok, ale je to stejný podraz jako když jdete na porno a pustí vám Lvího krále. To se prostě nedělá... 50%

Naked Weapon je nepřímým pokračováním (spíš inspirací než čímkoliv jiným) poměrně známého Naked Killera. Od dob, kdy se vraždilo komorním způsobem a bez použití zpomalovaček, se však mnohé změnilo, což nám naznačí nejen úvodní scéna (při které si ovšem svůdná vražedkyně nepočíná příliš obratně a nakonec stejně skončí v exlodujícím Porsche ;), ale i nový systém náboru profesionálních likvidátorek. Kdesi na dobře utajeném místě totiž existuje komplex kam se jednou za čas svezou třináctileté dívky (stačí je někde unést nebo prostě ukecat medvídkem), které mají předpoklady pro tuhle práci. Komu se to nelíbí, ten se může klidně otočit na podpatku a schytat trochu olova do žeber, ti ostatní (resp. ty ostatní) se podrobí tvrdému tréninku. Šest let dřiny, zabíjení, studia anatomie a desítky nastřílených terčů a zabitých domorodců. Holky to skutečně nemají lehké a docela jim to "žerete" až do chvíle, kdy děj poskočí o těch šest let a z třináctiletých obětí se stanou devatenáctileté, těžkotonážně svůdné kočky. V tu chvíli začiná být jasné na co se Wong Jing při psaní scénáře soustředil a v příběhu se začínají objevovat první díry. Nemám nic proti vyřazovacím soubojům (aneb jo holky, je vás tu čtyřicet, makáme na vás šest let, ale teď se musíte navzájem povraždit, kdo zůstane poslední, toho berem do týmu) nebo hromadnému znásilňování (aneb jo holky, tělo je vaše nejdůležitější zbraň. A jak se používá si teď předvedeme), ale právě tyhle momenty jsou prezentovány tím způsobem, že chtě nechtě musíte přestat pohlížet na děj jako na něco seriózního. Ani v dalších minutách to nebude lepší, protože Wong Jing degradoval děj na zápletku krátkometrážního televizního pilotu. Hlavní hrdinka Charlene se v tomhle kempu smrti spřátelí s Kathy, takže poruší pravidla, ale Madam "M" se nad nimi ustrne a nechá je pracovat obě (+ještě jednu trochu drsnější slečnu, která by nejradši zabila kohokoliv, kdykoliv a jakkoliv... hlavně když stříká krev). Ve chvíli, kdy se dívky dostanou do terénu, zamiluje se Charlene do prvního chlapa na kterého natrefí (ten sexuální půst se na ní podepsal), což je shodou okolností Jack Chen (Daniel Wu), který vyšetřuje případy zmizelých teenagerek a Charlene pozná podle D.N.A. záznamu (ano, v tomhle filmu mají sakra inteligentní počítače a ještě důvtipnější detektivy). Do všeho se ještě přimotá Charlenina matka (Cheng Pei-Pei) a před samotným finále dojde i na erotickou scénu, s vydatnou podporou afrodiziak... To už ale rozvádět nebudu. ;) Ching Siu-Tung dostal na Naked Weapon docela slušné peníze, což se projevilo nejen na výběru lokací, ale i na výborné kameře a vysoké úrovni triků. Jak už je u něj zvykem, příběh lze považovat jen za podřadnou záminku k bojům, ale tentokrát Siu-Tunga akční scény příliš nepodržely. Tedy, je jich dost, i přesto že Wong Jing ve scénáři hraje na dvě strany a pořád se snaží uhrát roli akčního dramatu (což zoufale nefunguje, děj je příliš bleskový a povrchní a pokud byste se v něm začali rýpat, bylo by to jenom ke škodě), jenže Siu-Tung se nechal omámit širokou paletou možností a jeho kombinace krásných, ale v bojových uměních nezkušených slečen, digitálních triků (souboj u Charleniny matky doma, finální souboj) a Matrix efektů působí ve výsledku příliš přeplácaně, nehledě na to, že se stále nezbavil svých zlozvyků a tak především finální scéna je plná nenavazujících střihů, které ji degradují na bizarní videoklip. Alespoň Andrew Lin se snaží trochu napravit dojem a i v jiných scénách (vyřazovací bitka) najdeme pár vychytávek, ale to je příliš málo v kontrastu se ztuhlostí hlavních představitelek (Anya a Maggie Q). Mno alespoň jsou holky po čertech pěkné. V tomhle směru film hodně připomíná So Close - pěkné holky, pěkná kamera, pěkné akční scény, ale nulový obsah. Corey se však podle mého mínění s novými podmínkami popral o něco zkušeněji - jako režisér i jako akční choreograf. 50%

V osmdesátých letech točili akční detektivky úplně všichni a doba byla žánru natolik nakloněna, že se v hlavních rolích ohřály i méně profláknuté persóny. Naughty boys byl takovým dárkem Jackieho Chana Marsovi za jeho nedocenitelné služby napříč desetiletími. Sám Jackie si mimochodem hned na začátku filmu střihne malé cameo (jeden krátký záběr), první housle tu však hraje Mars a parta tří jeho kámošů. Všichni si právě odpykávají trest v base, ale propuštění je na dohled a pak si budou moci vyzvednout ulité diamanty. Po rvačce v jídelně si však trojice vykoleduje prodloužení trestu a Mars se tak na svobodu dostává s předstihem. S šokem zjišťuje, že místo diamantů jsou v zakopané truhle jenom kameny. V tu chvíli už ho špicluje soukromá detektivní agentura, kterou si najal původní majitel diamantů. Ty se však doslova vypařily, což Marsovi ale nevěří ani půvabná detektivka (snažící se ho naoko balit, což není s jejími "přednostmi" tak těžké... narážkam na velikost jejího poprsí je věnována podstatná část filmu ;), ani trojice muklů, kteří se mezitím dostanou na svobodu a honí Marse po všech čertech. Hrdina si vypůjčí peníze od sestřenice a chce odletět ze země, smůla se mu však lepí na paty čím dál tím víc - let je zrušen a on se musí bývalým kamarádům postavit tváří v tvář, aby očistil svoje jméno... kolikrát už jste tohle slyšeli? Hodněkrát, ostatně Naughty Boys se ani nesnaží vypadat originálně, mělo jít o odrazový můstek k Marsově sólové kariéře a proto tu všechno vypadá jako jemný odvar z klasických chanovek. Režisér Wellson Chin při svém debutu ale neměl tak úplně jistou ruku, občas nesedí střihy a pár záležitostí je brutálně zrychlených (což pozná i oko hardcore fanouška, navyklého na vyhazované framy v hongkongských bitkách). Že děj není žádný zázrak dávají ještě víc na odiv pouze průměrné herecké výkony, které nedovedou dostatečně vytěžit komediální potenciál snímku. Osvědčené persóny se objevují pouze ve vedlejších, opravdu maličkých rolích. Mars má sice super háro, ale pořád ještě je mnohem lepší kaskadér než herec. Což do jisté míry zachraňuje film, protože je na první pohled zřejmé, že v akčních scénách si všichni chtějí nějak ublížit. Bitka ve vězení leccos naznačí, to jak se nechá několik postav přejet válcem už není normální a finále ve skladu je ódou na to, jak během deseti minut zlámat co nejvíc kostí. Skladiště skutečně nabízí výkladní skříň padacích stuntů, pokud chcete vidět na kolik různých způsobů se člověk může rozsekat, tohle je ultimátní manuál. Škoda jen, že kaskadérské kousky trochu přebíjí choreografii, která je "pouze" průměrná. Naughty Boys mají ten 80s "feel good" faktor a bezesporu se tu najdou geniální okamžiky (scéna v detektivní agentuře), jenže jsou utopené v celku, který je scenáristicky i režijně až příliš chaotický. Wellson Chin vyrobil nevýraznou komedii s výrazným koncem (to skladiště vážně stojí za to). Čekat osmdesát minut na pár vynikajících kaskadérských kousků, ale může někomu připadat jako pěkná otrava. Vyzkoušejte si to sami. 60%

Stěžovali jste si někdy na nedostatek ninjů v hongkongských filmech? Ninja in the Dragon´s den je snímkem, který kvóty v tomhle směru narovnává neobyčejným způsobem... Velká konkurence si žádá šílené nápady a tak když se Corey Yuen na začátku osmdesátých let rozhodoval jakou originalitkou že to zaujme zhýčkané publikum, došla řeč i na japonské bojovníky. Slovo dalo slovo a Corey si z Japonska přivezl talentovaného Hiroyuki Sanadu, který se přidává k hlavnímu hrdinovi filmu v podání debutujícího Conana Leeho. Primitivní příběh o ninjovské pomstě svádí tyhle dva dohromady v ne zrovna dobré náladě - Sanada má jako ultimátní ninja spadeno na Leeova strýčka, který je ninjou žijícím tajně v Číně. Dávné nedorozumění je příčinou Sanadových neodbytných útoků, které Conan Lee vynalézavě odvrací. Už v téhle fázi se plně prokazuje flexibilita Coreyho Yuean a tuny dobrých nápadů, kterými je scénář naplněn - Sanadův útok na Leeovo bydliště plné pastiček je kvalitní bojovou scénou a dokonalou smrští gagů zároveň. Ke komickému vyznění celého příběhu (který je jen tu a tam lemované nějakou useknutou hlavou ;) přispívá i postava Leeova kamaráda (Tai Bo), který má chronickou zálibu v porno časopisech - i tahle skutečnost, hodící se do old schoolu jak hrom do police, přijde ve finále náramně vhod. A když už se bavíme o finále, nemluvíme tady o běžné vysilující deseti či patnáctiminutovce, kterými jsou hongkongské akčňárny pověstné. Ač Sanada ani Lee nikdy nepatřili k úplné špičce mezi filmovými bojovníky, ždíme z nich Corey maximum a jako by nestačilo, že bojů je už první půli požehnaně, poslední půlhodina se zvrhne přímo v trumfovací orgie. Vše začíná vyřizovačkou starých ninjovských účtů, která je rozetnuta ve dva souboje, pak následuje dlouhá bitka mezi Sanadou a Leeem, aby nakonec (když už všechno jakž takž padá do happyendu) přispěchal Hwang Jang Lee a začal znovu všechny mlátit ;). Výsledkem je neskutečných třicet minut nadupané akce, což je skutek, kterým si Corey tehdy v Hong Kongu udělal jméno, stejně jako představitelé hlavních rolí (Conan Lee pak hrál v několika větších akčních filmech, ale nakonec bohužel upadl v zapomnění). Díky dobrým nápadům a svižnému tempu téhle trojici odpustíte i pár nedodělků (např. občas podivně pomalé pohyby) a hlavně, jakmile se naladíte na vlnu svérázného humoru, který prostupuje celým filmem, není cesty zpátky a od filmu už prostě neodběhnete. Málokdo by asi po přečtení náznaku děje uvěřil, že lze ze střetu tak rozdílných kultur uvařit chutný filmový gulášek, ale zázraky se občas dějí a tihle ninjové se zařadí k vašim nejoblíbenějším... Možná je najdete v některých videopůjčovnách pod názvem Ninja Commando, ale nesestřižená verze s psychedelickým popíkovým soundtrackem, ta je k nezaplacení ;). 80%

Takashi Okamura je neuvěřitelně úpěšný japonský komik, jehož bláznivá parodie No Problem v roce 1999 zlomila v jeho rodné zemi řadu rekordů. Takashi se v ní objevuje jako ukázkový loser (vzhledem k tomu, že měří 160 cm a má docela velké uši, nemusí to ani moc hrát, spíš si z těchto darů přírody dělá nepokrytě legraci), který nakonec ke štěstí přijde a protože jeho představitel rád hongkongskou kinematografii, jedná se o parodie náležitě akční. O prvním dílu jsem bohužel jenom slyšel, na stůl se mi však dostala dvojka, která je podle všeho akčnější, zábavnější, no prostě lepší. Alespoň prospekty to tvrdí... U každé parodie jde o to, určit si na začátku nějaké ty mantinely v nichž se bude tvůrce pohybovat. Chin Ka Lok, režisér No Problem 2, vám ale vytře zrak, protože mu stačí pouhých pět minut, aby jakékoliv hranice rozmetal na kusy - film startuje s modlícím se Kitamurou, který prosí boha o odpuštění, protože "zabil pár lidí", načež se objeví parta zabijáků a sestřelí Kitamurova oblíbeného holuba. To samozřejmě hlavního hrdinu naštve, takže v divoké přestřelce začne prohazovat záporáky skrze skleněné výplně, jež na sobě mají narýsovány terč. Naštěstí se z toho vyklube jen fantazírování hlavního hrdiny Kena, který pracuje v jedné suši restauraci, ale divák už má jakousi představu a je mu jasné, že jen u parodování Wooovek nezůstane. Ken se rozhodne seknout s prací a odjede hledat štěstí do Hong Kongu, kde se zamiluje do první (japonské) dívky, kterou zahlédne. Shodou okolností je to adoptivní dcera právě zesnulého magnáta, Yumiko, která má v den svých dvacátých narozenin zdědit ohromné jmění. To se ale nelíbí jejímu strýčkovi, který si na ní najme zabijáka (u gangstera, jehož elegantně ztvárnil Ngai Sing). Komplikace začnou, když Ken omylem v hotelu vyfasuje klíč od jiného pokoje a nevědomky narazí právě na onoho zabijáka (Won Jin). Zvládne ho sice odpravit zavřením do skříně (to se musí vidět) a aplikací spreje na hmyz (to na škorpióny platí ;), ale to už se neodvratně veze na vlně šílených situací, jejichž svědky bude mj. i bláznivý policista (Sam Lee) zamilovaný do Yumiko, kung-fu mistr (Yuen Biao) se svou pomocnicí (Candy Lo), který pátrá po zabijákovi a další postavičky, které tvoří dostatečně vděčné terče pro bláznivé gagy. A je to fajn zábava, i když jenom pro někoho, protože scénář se až na několik výjimek poctivě drží v asijském teritoriu a bude po vás vyžadovat alespoň základní znalosti. Pokud je máte, můžete si labužnicky vychutnat parodie na Police Story, Tygra a Draka, Scorpion Kinga nebo Karate Kid (no dobrá to není Hong Kong, ale Biao tenhle gag fantasticky zahraje ;). Trochu slabší už je japonský příspěvek do mlýna, sestávající většinou z brutálních zrychlovaček, popotahovaných obličejů a fascinace videohrami, ale Chin Ka Lok má díkybohu dost zdravého rozumu, aby Takashi Kitamuru krotil a prezentoval ho jen jako polovičního magora. Tedy ne snad, že by v tomhle filmu byl někdo normální, ale na to už byste měli být z filmů asijské provenience zvyklí. Důležité ale je, že vaše bránice dostane za vyučenou a nebude to jen díky dobře napsaným vtipům (nečekejte zázraky, ale je potěšitelné že některé gagy nestojí jen na přihlouplém pitvoření ;), ale hlavně díky dobrému obsazení. Chin Ka Lok tu nasázel jedno překvapení vedle druhého a krom Biaoa, Won Jina nebo Ngaie Singa se tu objeví i v malých roličkách i Eric Tsang nebo sám režisér. Je potěšitelné, že tihle "staří brachové" mají ještě pořád jiskru v těle a zvlášt trojice Biao-Jin-Sing je zodpovědná za pár vydařených akčních scén (zajímalo by mě čím krmí ruce Won Jin a Ngai Sing, protože jejich paže vypadají stále jak vytesané z oceli), přičemž Won Jin si dokáže úspěšně dělat legraci sám ze sebe (jeho škorpióní etuda nebo driblování v saltech po zábavním centru patří mezi ty nejvydařenější okamžiky). Je kromobyčejně potěšitelné vidět, že i v roce 2002 se najdou tvůrci, kteří zvládnou nenuceně spojit humor a akci do šíleného kolotoče (tady navíc kořeněného japonským importem), který vás vyplivne až po závěrečných titulkách. Nadšení sice vyprchá, když zjistíme, že nám tohle zboží dodaly osvědčené firmy (vidět podobný vztah k akčním klasikám u mladších tvůrců, byl bych ještě radši), ale nic to nemění na faktu, že Chin Ka Lok zabodoval a má u nás velké plus do budoucna, kterému neubírá na lesku ani příliš křečovitá pointa snímku. To co jí předchází vám totiž místy udělá móóc dobře po celém těle. A to je nejdůležitější. ;) 70%