HKstars

Život uprostřed soukolí čínských Triád není žádný med, ale když už jste jednou uvnitř, můžete se snadno vypracovat k pohádkovým ziskům a bezstarostnému životu - tj. přesnému opaku toho, co mají bojovníci na druhé straně barikády. Policejní důstojník Tung (Anthony Wong) všechno tohle ví a tak se snaží hrát na všechny strany a urvat si pro sebe kousek snu o lepším životě. Jeho metody nejsou vždycky čisté a díky bratříčkování s vysoce postavenými členy gangů Tung přehlíží i větší prohřešky, ale díky svým zkušenostem drží místní policejní oddělení pohromadě - moc dobře pozná, kdo je velká a kdo malá ryba a nejnovější klepy z podsvětí se dovídá mezi prvními... To všechno se teď ale změní, protože do vedení přichází sympatický mladík Mike Cheung (Michael Wong), který své bývalé nadřízené už začínal štvát (měl až příliš velkou úspěšnost v eliminaci kriminálních živlů) a tak ho za odměnu poslali přímo do centra dění. Cheungovou smůlou je, že na nové místo přijde zrovna ve chvíli, kdy dochází k zásadním zvratům uvnitř Triád. Velký bratr se totiž po zpackané akci musí ukrýt mimo město a jeho vliv začínají rozkrádat zástupci jednotlivých gangů... Protřelý Tung tuší, že se schyluje k válce gangů a snaží se Cheunga, jednajícího vždy a všude podle předpisů, držet co nejdál, ale osudu se nedá poručit a jedna malá náhoda vše zpečetí - Cheung se totiž zamiluje do bývalé milenky Velkého bratra a to natolik, že s ním dotyčná otěhotní... Během několika okamžiků se formuje milostný mnohoúhelník ve kterém figuruje krom již zmíněných postav i nastupující vůdce gangů (Patrick Tam) a situace se začíná vyostřovat, za tichého souhlasu starších bossů, kteří jednají podle pravidla "když se dva perou, třetí se směje"... Cheung se najednou nestačí divit, jak hluboko až sahá Tungova "svědomitá infiltrace", ale finální zúčtování přesvědčí i tápající diváky o tom, že nic není černobílé... Gordon Chan, Dante Lam a čtyři ceny HK Awards - upřímně vám povím, že tahle kombinace mi zní přinejmenším podezřele, ale po shlédnutí filmu musím připustit, že ceny za nejlepší film, scénář a herecké výkony ústřední dvojice (Anthony a Michael Wongovi) byly rozdány spravedlivě. Beast Cops jsou dramatem, vybudovaným na poměrně ohrané zápletce o tom, že i dobrý policajt se musí trochu ušpinit, aby se dostal na kobylku gangsterům a o tom, že k jednomu cíli vedou vždy minimálně dvě cesty. Zajímavým ho činí především bezchybné herecké výkony (krom již zmiňované dvojice bych chtěl pochválit především Patricka Tama) a lehký závan exotiky (i když v Hong Kongu jsou filmy o Triádách na denním pořádku). Otázkou je jaký podíl má na výsledku ten který režisér, ale vizuální stránka odkazuje hlavně na Gordona Chana - ten se soustředí na pečlivé budování atmosféry a směřuje herce kam je potřeba, ale jakmile se začne střílet, žóngluje se zrychlovačkami a zpomalovačkami, které prokládá šílenými nájezdy kamer a zběsilým střihem. Těhle scén naštěstí ve filmu není moc a samotný děj na nich nestojí. Výjimkou je pouze finální souboj, ale ten je laděn trochu jinak (až hororově) a je dokonalou tečkou za báječně vystavěným příběhem... Na celkovém úspěchu snímku má lví podíl i kvalitně napsaný scénář. Nejprve rozjíždí detailní náhled do Tungova života, aby v pozadí naznačil zásady fungování gangů a ve chvíli, kdy do děje vstoupí Cheung se příběh rozbíhá do dvou souběžných linií, které se v závěru osudově protnou. Jediným úletem jsou krátké prostřihy ve kterých postavy mluví přímo do kamery (je to něco na způsob interview). Zajímavý, ale příliš svérázný pokus o ještě hlubší sondu do duší postav... Beast Cops asi nepotěší fanoušky tradičních hongkongských akciček, protože pěsti a pistole přijdou tentokrát ke slovu jen sporadicky. Gordon Chan se s pomocí začínajícího Dante Lama pokusil o kapku náročnější žánr a vyšlo mu to na všech frontách, především díky hercům a přesvědčivému námětu. Jestli si chcete rozšířit vaše hongkongské obzory, odložte na chvilku Jackieho a Jeta a pojďte si pustit "trochu jiné kafe". 80%

Odhoďte ovladače a ruce vzhůru, budeme tančit, protože Steven Seagal se vrací. Už zase... Tentokrát ale poslal obálku s tučným šekem přímo do Hong Kongu a rozhodl se, že zas jednou všem ukáže zač je toho zlomená ruka. A ono to nemá špatné předpoklady - odehrává se to v Thajsku, režíruje to Ching Siu-Tung a hraje v tom ten maník z Ong-Baku, který jako by vypadl ze sci-fi podle Eda Wooda (ano, ten s tou dírou v krku). Takže? Steven hraje opět klon mezi Rambem a pánem Bohem, nicméně po úvodním flashbacku je neustále zdůrazňováno, že už je "deset let mimo akci", což ostatně kopíruje i hercům stav v reálném světě. Jeho posledním dobrým filmem byl Glimmer Man, pokud nepočítáme nadopovaného Lovce policajtů, který se nesl ve znamení doublů). Při tehdejší akcičce v Thajsku jeho kolega zastřelil nechtíc nějakou civilistku (matku s dítětem) a tak odpádloval do kláštera, zatímco Steven se vrátil k rodině, začal vychovávat dcerku a sem tam si bokem střihnul nějakou infiltraci. Pohoda. Všechno se změní, když se jeho dcera vydá na dovolenou do Thajska (u podobných postav se snížená míra inteligence jaksi očekává) a je zajata radikály (teroristy... no však vy víte), kteří chtějí mír na světě a jsou při tom ochotní jít přes mrtvoly. Spolu s Jessicou je unesena i dcera senátora Thorpa, takže se do celé akce zapojí CIA a speciální jednotky. Nikdo z těch mužů v černém ale nemá lepší výcvik než zavalitý Seagal, který stihne během prvního dne v Thajsku sbalit nejhezčí prostitutku, ukecat kolegu, aby vystoupil z kláštera a ještě získat požehnání od samotného opata. Nestane se to přesně v tomhle pořadí, ale důležité je, že jsme v Asii, což Ching Siu-Tungovi dává dostatečný počet důvodů pro rozpoutání několika akčních bitek, v nichž mají hlavní slovo kung-fisti, meče, zpomalené záběry a Seagalovo Aikido. Těžko říct jestli Siu-Tung dělal nějaký průzkum, ale v jeho podání se ze Seagala znovu stává smrtonosná zbraň první kategorie - není to o zlomeninách (těch je tu bohužel minimum), ale po úderech, které pošlou protivníky na oblet Zeměkoule - těla létají vzduchem jako kousky papíru a protože Seagal je doublován přibližně 80% času, dovolí si Siu-Tung i náročnější wushu legrácky o otočky a podmety nebude nouze a komu by to nestačilo, pro toho je tu supermanské finále v němž Seagal uhýbá šípům líp než Xena, princezna bojovnice. Odhlédněme od faktu, že doubleři jsou narozdíl od samotného mistra (který nás obdaří svou přítomností v záběrech na detail) obrovsky mrštní a ač je vše brilantně sestříháno, jen málokdo by věřil, že to všechno odkopal sám Seagal (jeho nejistý krok je prostě poznat a ve chvíli, kdy v nástřihu udělá otočku o 360 stupňů do podmetu, začne mít pochybnosti i vaše naivní babička. Doublování je nicméně provedeno pečlivě, takže "Steven" proskakuje okny, háže rybičky v přestřelkách a je skutečně akční, možná akčnější než kdy byl). I když překousnu tyhle "nesrovnalosti" (docela mě mrzí, že Siu-Tung a Seagal se nesešli někdy v polovině devadesátých let, to mohlo být něco), je to kromě stáří Seagala ještě jedna podstatná chyba a to stáří scénáře - celý ten příběh o unesené dceři, tajné pomstě, osamělém hrdinovi je vystavěn na klasických prvcích 80. let, které prostě v dnešní době nefungují už ani v béčkových vodách. Publikum chce trochu víc, resp. pokud si dovolíte příjít s něčím takhle naivním, musíte to okořenit humorem nebo diváky zatlouct do země prvotřídní akcí. Humor tu chybí a o akci už jsme mluvili, jakkoliv se Siu-Tung snaží a zasypává díry svými originálními nápady (akrobatická bitka ve skladišti, souboj s transexuálem, voodoo), ze Seagala a scénáře prostě víc nevymáčkne a navíc je vidět, že co se týče přestřelek, místy trochu tápe. Fanoušky Seagala film jistojistě potěší, protože víc už toho Steven zřejmě do smrti nepředvede (rád bych se mýlil, ale to je prostě fyzika ;), skalní fandové režiséra a jeho osobitého stylu naopak odejdou mírně zklamání, stejně jako u předchozího filmu Vyvolené. Siu-Tung kombinuje až příliš mnoho prvků, ve snaze dotáhnout symbiózu mezi východním a západním modelem do dokonalosti, ale přestává se tak soustředit na detaily, které dřív určovaly kvalitu jeho filmů. Belly of the Beast by s delšími akčními scénami (není tu ani žádný trademarkový objezd kamery, ostuda!) a trochu uvěřitelnějším hrdinou mohl pomýšlet i na vyšší příčky hodnocení, takhle je to sotva průměr. Seagalovi prospěl nový venkovní nátěr, ale uvnitř už je přeci jenom zrezlý, je čas uvolnit místo mladším, Stevene, kdy už to pochopíš? 50%

Vzpomínáte na Marka Gora? Postavu, která zajistila Chow Yun-Fatovi nesmrtelnost a jejíž image donutil spoustu lidí (včetně např. Quentina Tarantina) nakoupit rezervní sirky a dlouhý černý plášť? Nevyždímat takový potenciál do poslední kapky by byl hřích a tak se ve druhém díle Lepšího zítřku setkáváme s Markovým jednovaječným dvojčetem a trojka nás naopak zavede o několik let zpět. Do doby, kdy Mark ještě neuměl střílet a teprve sbíral zkušenosti. Děj se odehrává na sklonku vietnamské války, kdy se konflikty mezi americkými jednotkami, partyzány a vietnamským vojskem přiostřují natolik, že v zemi přestává být bezpečno. Mark a jeho bratranec Cheung (Tony Leung Ka-Fai) se tedy rozhodnou dostat svého strýčka (Shieh Kin, jistě si ho pamatujete jako záporáka z Enter the Dragon) do bezpečí Hong Kongu. Na podobnou operaci, ale potřebují peníze a to není taková legrace, protože např. letištní kontroly jsou mimořádně tuhé. Oba mají štěstí v neštěstí, když se náhodou seznámí s půvabnou Kit (Anita Mui), která má styky v místním podsvětí a může jim pomoci. Cesta ze země však vede skrz několik přestřelek (vojáci ve Vietnamu hrají pokud možno na obě strany a čekají, která nabídne víc) a bouřlivě se rozvíjející milostný trojúhelník - Kit se zamiluje do Marka, ale ten neumí její city opětovat, Cheung se pro změnu bezhlavě zakouká do Kit. I když trojice navenek svoje emoce neumí vyjádřit, daří se Harkovi budovat napětí i mimo akční scény. To je ostatně jediné záchytné lano, které nám v první půli příběhu poskytne. Až moc se snaží vykreslit novou situaci a charaktery, takže fandové předchozích Lepších zítřků by mohli skoro začít usínat. Tohle je úplně jiný typ filmu než nabízí John Woo, který ze svých filmů ženy vždy obratně vyšachoval. Jenže ve chvíli, kdy si začnete myslet, že film drží nad vodou jen herecké výkony (všichni jsou skvělí, proč to nepřiznat), přesune Hark děj do Hong Kongu a nechá milostný trojúhelník (který by zřejmě nevyřešil ani Pythagoras) rozetnout Hoem, nenádale se objevivším gangsterem, kterého Kit milovala "kdysi dávno". Jestli jsem si stěžoval na tempo, v druhé půli jako by film režíroval někdo úplně jiný - odevšad vykukují typické Harkovské podhledy a jízdy (po pěti minutách to trochu omrzí, ale dodává to filmu patřičný styl) a začne se dohánět i manko v počtu vyprázdněných zásobníků, protože Ho se chce Kitiných (za tohle by mě sinologové skalpovali ;) nových přátel rychle zbavit, což vyprodukuje slušný počet přestřelek a cestování z Hong Kongu do Saigonu a zase zpět. I když se nedočkáme ohromujícího finále jako v prvních dvou filmech, akce je v posledních dvaceti minutách trojky víc než dost. Možná vás překvapí, že nejlíp si se zbraněmi rozumí právě Anita Mui (dozvíte se dokonce, že právě ona naučila Marka střílet). Na tomto přístupu je jasně vidět Harkův rukopis (kterého vždy fascinovaly ženské akční hrdinky), stejně jako na milostné poloze příběhu. Otázkou je, proč se tedy na tenhle film tak složitě roubovala spojitost s Lepšími zítřky. Komerční důvody jsou víceméně jasné, ale právě díky nesourodosti trilogie si Harkův příspěvek vysloužil neoprávněnou kritiku fanoušků, kteří čekali, že i potřetí dostanou hutnou porci zpomalených přestřelek, holubic a hláškujících superhrdinů v dlouhých kabátech. Nic z tohohle v Harkově filmu nenajdete, tedy alespoň ne v množství v jakém byste to čekali. Přesto si "Steven Spielberg Východu" dokázal s vysoce nasazenou laťkou minulosti poradit a nešel snadnou stezkou kopírování svého kolegy. Natočil film, kterému paradoxně jeho kořeny překážejí v rozletu. Bez oné souvislosti s Wooovými majstrštyky by si ho možná všimlo víc lidí. Určitě by si to zasloužil. 70%

Bichunmoo mi byl čert dlužen. Několik měsíců jsem se na něj těšil, dva dny před samotným shlédnutím jsem byl varován, že je trochu "složitější" a přesto jsem si na něm vylámal zuby. Asi... Děj téhle legendy o tajemném umění meče totiž diváka nenechá vydechnout ani na vteřinu - příběh skáče z minulosti do budoucnosti jako střelený, některé postavy jsou si k nerozeznání podobné (a ty co nejsou se v jistých fázích filmu začnou chovat podivně (tj. úplně jinak než se chovaly předtím)) a scenárista odpírá publiku i základní polopatost a nečiní mu problémy skočit dvanáct let v čase bez jakýchkoliv vysvětlivek - spoustu věcí si budete muset domyslet (značně krkolomně) a některé vás vyloženě překvapí. Nikdy se vám nepovede být o krok před hrdinou, protože vám to lišácky konstruovaný děj nedovolí. Možná měl někdo košatou comicsovou předlohu prosekat, možná měl scenárista dostat párkrát přes prsty od dramaturga... nevím... Bichunmoo tak velice nešikovně balancuje nad propastí dějové bezradnosti a i když se můžete utěšovat tím, že je to takhle správně a že je alespoň divák pořádně napjatý, já osobně jsem byl z téhle skutečnosti dost rozladěný... Jednotlivé linie příběhu jsou totiž napnuté až k prasknutí a aby divák pochytal všechny drobné nuance, musí buď dávat pozor na každý pohyb (což v důsledku znamená, že se u filmu nedokáže pobavit a uvolnit... ať už si pod tím kdo chce představí co chce ;) nebo absolvovat druhé shlédnutí (to byl i můj případ, protože od veškerého soustředění jsem zapomněl kam patří flashbacková scéna z úvodu). Je to věčná škoda, protože nebýt tak zběsile načrtnutého příběhu, který je osudovou lovestory pro všechny generace, nebylo by Bichunmoo co vytknout - technická stránka je bez chybičky, kamera ladně opisuje hrdiny i krajinu a tajuplný svět vykresluje v líbivých barvičkách... v akčních scénách pak způsobně zrychlí a i když nestihne zdaleka pobrat všechno co by měla, bystré oko diváka si zajisté všimne, že mistr choreografie má nakoukány všechny filmy Ching Siu-Tunga a tudíž se nemá za co stydět. Jeho drátové poezii navíc vydatně pomáhají i nádherné kostýmy, lehce metalová hudba (!) a trikový štáb, který elegantně trhá těla nepřátel na různě veliké kusy... Jak vidíte kolem, mým spolurecenzentům nepřipadá kaňka, ukapnuvší ze scenáristova brka na jinak vzorně vyleštěný štít filmu, tak veliká jako mě. Berte tedy mou kritiku s jistou rezervou, ale pokud stanete Bichunmoo tváří v tvář, vzpomeňte si na ní. Možná si ušetříte zbytečné zklamání... 70%

Nejlepší biologické zbraně dělají v Iráku. Ne, to není podněcování k nějakým střetům, ani si tím nezadělávám na kazajku od CIA, to je pouze fakt, ze kterého vychází úvod hongkongského hororu Bio Zombie. Právě iráčtí inženýři totiž zámožnému hongkongskému gangsterovi prodávají nejnovější hit na poli zbraní hromadného ničení - ovladatelnou zombii. Tedy, ovladatelnou do té doby než milý dvoumetrový hromotluk spolkne ovládání a začne zpracovávat milé tvůrce... Co kousnutí, to nová zombie... ze schůzky se podaří uprchnout jen jedinému kravaťákovi, ale ten je posléze sražen autem dvou největších flákačů ve známém vesmíru. Jaká to náhoda... Crazy Bee (Sam Lee) a Woody the Invincible (Jordan Chan) dělají průsery na každém kroku, každého vyzývají na bitku a každému dluží nějaké peníze. Také vlastní obchůdek s nelegálními VCDčky, takže auto i s "mrtvolou" v kufru putuje do garáže obchodního střediska. Jenže... oba výtečníci v záchvatu péče dali umírajícímu maníkovi napít limonády, která je ve skutečnosti onou biologickou zbraní. Takže zatímco Woody a Bee spokojeně prudí majitele krámku s telefony a pálí za místními kočkami, dole v garážích se děje něco velmi nepěkného... Zombie jsou brzy všude a parta neskutečně ujetých charakterů bude muset bojovat o holé životy... Hongkongský remake Romerova Dawn of the Dead? Něco v tom smyslu, až na to, že tentokrát se pod střechou zavřeného střediska schází parta "téměř teenagerů" (všem je tak těsně kolem dvaceti) a celý film pluje na vlně jemné parodie. Režisér Wilson Yip operuje s dobře napsaným "redukčním" (jedna mrtvola na deset minut ;) scénářem a rozhodně má čuch na dobré herce. Jordan Chan a Sam Lee, ačkoliv mají svá "teen" léta už nějaký ten pátek za sebou, podávají výborné výkony a sypou jednu hlášku za druhou. Je to sice to klasické, za vlasy přitažené, hongkongské pojetí, nicméně až uvidíte jak zombie obsluha v baru servíruje kolegům uřezané prstíky, uvědomíte si, že Yip se skutečně nebere vážně a stihne do svých inspirací zahrnout i videohru House of the Dead, která je parodována nejen skrz několik prostřihů, ale i prostřednictvím konkrétních situací. To co nezvládnul Uwe Boll v celovečerní hollywoodské adaptaci, to Wilson stíhá za tři minuty. Rachot... Jinak samozřejmě nemůžete čekat shakespearovské variace ani rozmáchlé akční scény, Bio Zombie je "experimentální", "béčkový" a "cheesy" a je na to hrdý každým coulem. Zapomeňte na to, že byste se snad o postavy báli, to by to nesměla být taková sranda - jak Wilson Yip, tak celý herecký ansámbl si zjevně natáčení užili dosyta a i když make-up zombies není zrovna nejdokonalejší, jejich chůze a vrhání se po kolemjdoucích mi připomnělo jistý připravovaný český film... Choking Hazard Marka Dobeše, jako by Bio Zombie z oka vypadl, stačí vyměnit obchodní středisko za motel a sushi mana za slepého psychologa a máme tu jednovaječná dvojčata. Uvidíme jestli český produkt dopadne tak uspokojivě jako hongkongský bratříček, se kterým mi mile uběhla hodinka a půl a který jistě potěší všechny fandy hororového žánru, kteří si rádi ukousnutou ruku opepří troškou nezávadného humoru... 60%

Cynthia Rothrock nemá v našich končinách zrovna dobré jméno, ale je to především proto, že v průběhu devadesátých let zabředla do béčkových a céčkových titulů, které ji předváděly v tom nejhorším světle. Je věčnou škodou, že její první pokusy se shánějí mnohem hůře. Tenkrát jí objevil Corey Yuen a pokusil se z ní udělat "západní královnu východního filmu". Celkem se to povedlo a z tehdejší slávy žije Cynthia dodnes... Psal se rok 1989 a kdesi v Československu se právě cinkalo klíči, když se v Hong Kongu rozhodl Corey natočit nepřímé pokračování svého trháku Righting Wrongs. Opět si došel pro Cynthii a na sousední režisérskou sesličku posadil svého kolegu, špičkového choreografa a příležitostného komika, Manga Hoie. Děj filmu Coreyho příliš nezajímal a narychlo načrtnutý pašerák a penězokaz je tu jen coby tajemná figurka v pozadí, která vysílá další a další oživlé boxovací pytle, na kterých naši hrdinové prezentují své schopnosti. Hlavní hrdinka se jmenuje Cynthia, Billy Chow se v tomhle filmu jmenuje Billy Chow a v životopisu má napsaný osmý technický stupeň v Taekwon-du, ikdyž na plátně předvádí nefalšovaný thajský box. Tady už vás zkrátka nic nemůže překvapit, včetně epizodních roliček známých herců (Wu Ma, Tae Bo), v nichž si Corey drze utahuje z novinářů a médií. Ale zpátky k věci - Cynthia přijíždí do Hong Kongu vyšetřovat pašování zfalšovaných peněz, které se tisknou v redakci jednoho deníku. Přestrojení za reportérku jí však dlouho nevydrží a navíc zločinci unesou otce její kamarádky, ctihodného soudce, který odmítl brát úplatky. Naštěstí Cynthia sežene pomoc, ať už se jedná o obětavého novináře z konkurenční redakce (Mang Hoi) nebo nadrženého policajta (Chin Siu-Ho), který má pifku na Cynthiinu kamarádku. Pokud jste viděli některé starší Coreyho filmy, víte že právě on se velkou měrou podílel na budování "tváře" hongkongských komedií osmdesátých let. Tentokrát jde ale ještě o krůček dál (zřejmě zaúřadoval Mang Hoi v pozici druhého režiséra) a výsledek nelze brát vážně ani na chvilku, protože z jakékoliv serióznější situace se dřív nebo později vyloupne brutální gag, jenž vás naprosto uzemní. Úroveň některých fórů sice není nikterak vysoká, ale film drží pohromadě a uvolněná atmosféra zaměstná vaše oči i bránici, minimálně do chvíle než se za humny objeví nějaká akční scéna. Ani na těch Corey nešetří a opět dokazuje, že choreografie v moderním prostředí mu sedne. Cynthia je divoká jak název filmu káže a i když se na ní zjevně vystřídalo několik doublů, výsledný dojem je super a nebudu příliš přehánět, když Blonde Fury označím za její nejpovedenější film, minimálně co se fyzických výkonů týče. I ostatní drží krok a zajímavá je především kombinace východ-západ, protože krom již zmíněných borců - Billyho Chowa a Chin Siu-Hoa, potkáte i Vincenta Lyna a Jeffreyho Falcona. A věřte, že tihle kluci vědí jak zapůsobit... Tak a máme to za sebou. Corey si může připsat další čárku na tabuli dobrých skutků (poslední dobou mu to tam utěšeně přibývá), Cynthii se zpětně omlouvám, že jsem ji v letech blahé, Intersonicem způsobené, nevědomosti mylně nazval "neohrabanou čůzou" ;) a vy ostatní můžete vyběhnout shánět tuhle pecku do videopůjčoven. Její český název si nepamatuju (ten film má sakra hodně alternativních názvů), ale určitě ho najdete. Sestavu, která se sešla v obsazení nelze minout a navíc byste do smrti litovali, že jste si nechali ujít jeden z tradičních hongkongských depkovyprošťováků. Tenhle film by totiž rozesmál snad i mrtvolu. Tak už utíkejte. Kdo hledá, najde... 60%

Jsou filmy, které klamou tělem a tenhle to má i v názvu, ale tolik zběsilých žánrových obratů jako v Body Weapon hned tak někde nenajdete. Úvodní scéna, ve které je slibná erotika v autě přerušena trojicí úchyláků, slibuje vše co může zařazení do Category III nabídnout - milenecký pár je zmlácen, zostuzen, znásilněn a nakonec usmrcen. Jak? No brutálně, přátelé... Případ se dostává na stůl místního policejního oddělení a tady se setkáváme s milostným trojúhelníkem, který film na dobrou dvacetiminutovku posunuje do zpomalené love story a nutí nás hledat polštář (u tohohle byste fakt mohli usnout) - v zásadě jde o to, že slušňák Wu (Chiu Man-Cheuk) miluje inspektorku Ling, stejně jako jeho nejlepší kamarád Lee a navíc se to všechno děje na jednom pracovišti, takže jsme svědky trapných situací, domluv od nadřízených a vůbec dosti nezvyklých aktů, které obyčejně romantiku neprovázejí. Naštěstí je tomu brzy konec, když si Ling vybere Leeho za budoucího manžela (dal jí hodinky a Wu na plánovaný rozstřel mezi nápadníky nedorazil, protože musel trénovat na soutěž v kung-fu. Holt kdo dřív přijde, ten dřív mele) a Wuovi sklapne. Jelikož máme za sebou teprve třetinu stopáže, rozhodne se režisér Aman Chang trochu zkomplikovat situaci, když do novomanželské ložnice pošle trio z úvodu, které na volný způsob znásilní Ling a sejme Leeho. Začínáte se ztrácet? Nebojte, z relativně zamotaného příběhu (jenž místy neví kudy kam) se nakonec vyklube realizace jednoduchého motta "všichni bychom si tu chtěli zasouložit, ale nikdo to neumí zorganizovat"... Nedočkáte se obnažených partií (Angie Cheung to sice sluší, ale svoje křivky si před kamerou úzkostlivě hlídá) a ani toho násilí si neužijete, pač je většinou provázeno zběsile trhanou kamerou, jediné co můžete ocenit je sprostá mluva a přemíra soubojů (Chiu Man-Cheuk se musí vybít), které jsou bohužel natočeny mnohem hůře než zbytek filmu (ten sice nadužívá některé umělecké prvky, ale v první půli umí vyrobit sevřenou atmosféru díky chytrému používání záběrů na detail) a ve finále se zvrhávají do nechtěné situační komiky (souboj "přes mrtvolu" nebo rotující kreace záporáka), čímž je žánrový guláš tohoto filmu úspěšně dokončen. A můžeme jít zvracet... Zásadní problém Body Weapon se jmenuje scénář a dal bych za to tři prsty, že se do něj hodně hrabal Wong Jing, protože výsledná míchačka nese všechny znaky jeho stylu. Jsou tu ultrabrutální scény, jež svým hyperaktivním stylem balancují na hraně parodie, je tu děravá pavučina vztahů a naprosto zbytečné bojové scény (s hrozným zvukem navrch). Výsledek sice není slepen na přeskáčku a pointa příběhu alespoň kapku ospravedlní nijakost většiny postav (zkrátka se nesmělo moc prozradit, jinak by divák na identitu pachatele přišel mnohem dřív), ale nikdo už mi nevysvětlí proč se během celého filmu Chiu Man-Cheuk tváří jako kdyby mu uletěly včely a co sakra Wong Jing myslel tou Naked Killer vložkou (s Clarencem Fordem (režisér Naked Killera) v hlavní roli) - na zpestření děje to bylo moc krátké (a atmosférou jako by to vypadlo z jiného filmu), na jemnou narážku zase moc zavádějící. Ostatně tahle nerozhodnost je u Wong Jinga pověstná a velice často díky ní spadnou i nadějné projekty do spodní části hodnotící stupnice. Tyhle hongkongské Frankensteiny, kteří každých deset minut nastavují jinou tvář je těžké hodnotit, ale i když se film většinu stopáže tváří jako drsný thriller, zrazují ho mizerné herecké výkony a příliš experimentální režie (i když tedy Amanu Changovi nezávidím, protože se zřejmě z malého rozpočtu snažil vytlouct maximum. V akčních scénách je bohužel hrozivě křečovitý). Body Weapon mohl vypadat mnohem lépe, jenže to by ho musel natočit někdo úplně jiný, úplně jindy a s úplně jinými herci a pokud možno bez Wong Jinga. Jsem moc náročný? ;) Ale jděte... 50%

Panna Rittikrai je spoluautorem scénáře k Ong-Baku a také spoluautorem choreografie snímku, který v roce 2003 zahýbal fanoušky bojových umění. I když se jejich pozornost nesportovně zaměřuje jen na hvězdu snímku - Tonyho Jaa, který momentálně natáčí v Austrálii, Rittikrai mezitím debutoval filmem Born to Fight a první ukázky naznačovaly, že po kaskadérské a akční stránce to bude přinejmenším stejné maso. A to jsme si nemohli nechat ujít. Born to Fight je mnohem ambicióznější než Ong-Bak, minimálně co se týče dějové stránky - v první sekvenci, kde hlavní hrdina, policista, dopadne známého teroristu a překupníka zbraní vybuchne víc věcí než v celém Ong-Baku dohromady a kaskadéři vám opět předvedou, že nemají pud sebezáchovy. Pak se ale něco porouchá a začne vycházet najevo, že Rittikrai je možná vynikající choreograf, ale hodně slabý režisér a scenárista. I Ong-Bak měl slabý děj, ale tady už nejde o duchovní cestu jednoho vesničana - Rittikrai posílá do jedné malé vesničky partu atletů, aby tu rozdali humanitární pomoc, média to zajisté ocení. Sžití s vesničany (dělíme na roztomilé stařečky a roztomilé holčičky ;) probíhá podle plánu až do chvíle, kdy přijede banda teroristů a vyvraždí dvě třetiny vesnice (to aby se tam nepletlo příliš mnoho postav). Jejich plán je jednoduchý - vyhodit do vzduchu kus města a nechat si pár raket do zálohy, aby mohli výměnou požadovat propuštění svého vůdce, právě toho parchanta, kterého hlavní hrdina na začátku zatknul. Rittikrai zřejmě hodně koukal na hollywoodské akční filmy, ale hodně při tom přetáče - je tu vidět spousta inspirací (hrdinovo dilema pramenící ze smrti kolegy), které však nejsou dotažené do konce, popř. je zahání do rohu hromada patosu. Zpomalené záběry na staříky a děti jsou tu v nebezpečně vysoké míře a když se hrdinové vzbouří, přičemž impulzem je národní hymna, začnete hledat prášky na uklidnění. Born to Fight je zkrátka béčko jako hrom, problém je, že je to béčko s ambicemi. V Ong-Baku chatrnost příběhu víc než dost vynahrazovaly občasný humor a rychlé tempo. Tady nenajdete ani jedno, s tempem má snímek zdaleka největší potíže a tak ho lze poněkud snadno dělit podle tří hlavních akčních scén - úvodní honička s kamióny, přepad vesnice, finále snímku. Všechno to kolem je sice v rámci možností slušně natočená, ale veskrze nekoukatelná vata, která drží pohromadě s jistotou nedbale postaveného domečku s karet. Ale neházejte loket do žita, pořád ještě tu máme tři akční scény. Využítí atletů sice zní lákavěji na papíře než v reálu (když dojde na bojovou aplikaci gymnastiky a fotbalu, není to až na gag z Shaolin Soccera žádný velký zázrak), ale pořád je tu hlavní hrdina a jeho Muay Thai. Nebudu se pouštět do debat o tom jestli je lepší Tony nebo tenhle "nový Tony", protože Tony je prostě lepší a navíc v Ong-Baku používá mnohem pestřejší škálu pohybů. Ong-Bak je totiž o bojovém umění, Born to Fight je o teroristech, kteří dostanou nakládačku. Akce je tu mnohem míň, té bojové pak takřka stopové množství. Ale stačí to - zpomalené záběry neuvěřitelných úderů a BRUTÁLNÍ kaskadérské kousky vás donutí pookřát, i když budete z děje mírně řečeno konsternování. Úvod s kamiony a prakticky jakákoliv scéna z filmu, ve které je náš hrdina v bojovém módu, stojí za to. Jen škoda, že podíl akčních scén je tak malý - bitka s hoříčími klacky je krátká a finální duel by si taky zasloužil víc prostoru. Zřejmě je to dáno i tím, že Rittikraiovi mezi režírováním nezbylo tolik času na choreografii samotné akce - i kdyby se kaskadéři umlátili k smrti, Born to Fight nikdy nedosáhne takového úspěchu a atmosféry jako Ong-Bak. Roztříštění divákovy pozornosti mezi víc (nevýrazných) hrdinů je letenka do pekla, stejně jako obalení příběhu patosem (v ničem jiném to obaleno není... ten děj je trestuhodně primitivní). Z téhle konstelace Rittikraie nemůže vytáhnout jeho čarodějnická choreografie - jeho hrdinům divák nefandí tolik jako Tonymu a dovolím si tvrdit, že Born to Fight se vší tou velkolepou výpravou (neplatí zdaleka ve všem, třeba digitální výbuch metropole je... strašný) přesto technicky na Ong-Bak poněkud ztrácí. Je fajn, že Born to Fight vzniknul. To je bez diskuze - už jen kvůli akčním scénám by ho měl vidět každý, při druhém zhlédnutí ale budu osobně hodně přetáčet. ;) Když si ukousnete příliš velké sousto, zákonitě se musíte zakuckat. A přesně to se stalo. Testovaný subjekt se sice neudusil, ale doporučujeme přistupovat k němu s obezřetností. 50%

Děj filmu se točí kolem dvou bratrů, dvojčat - Tana (Louis Koo) a Tidea (Daniel Wu). Povaha příběhu umožnila do hlavních rolí obsadit dva rozdílné herce a vyprávět o lidech, kteří na první pohled nemají nic společného, ale na konci jsou všichni navzájem spojeni. Tide se po osmi letech, co bratr opustil domov, dozvídá, že jeho dvojče bylo umláceno k smrti při nelegálních boxerských zápasech a vydá se odhalit pozadí Tanovy smrti. Pomáhá mu přítelkyně jeho bratra a bratrův nejlepší kamarád. S postavou Daniela Wu se nakonec vydáme na cestu pomsty, kdy je odhalen vrah jeho bratra. Že je to zápasník o dvě hlavy vyšší a o cca 50 kg těžší, to je předem určeno, stejně jako fakt, že i kdyby šlo o slona, Tide by se nezastavil. Zajímavá může být pro diváka skutečnost, že navzdory právě nastíněnému ději nesledujeme boxerský zápas. V tomto směru film případné fanoušky sportovních klání zklame. Ze samotných soubojů bez pravidel je vidět minimum, jsou rychle střiženy a herci jsou zabíráni častěji zepředu, tak aby museli "jenom" máchnout rukou a protivník pak v detailu dostal rukavicí. Ale ani ty krátké úseky filmové pásky, která ukazují boje z větší vzdálenosti, nejsou moc dynamická. Údery, jakkoli podpořené řádným hutným zvukem, jsou jakoby bez síly. Pokud bych měla hodnotit, kdo byl na tom pohybově lépe (jedná-li se o box), pak se musím přiklonit k sympatickému Danielu Wuovi, který zřejmě mohl, díky znalosti wushu, ukázat víc, než jeho filmový bratr Louis Koo. Naopak, Louis Koo zase prokazuje větší razanci byť fiktivních úderů, což ostatně k jeho charakteru dobře sedne. Protiváhou jeho divokého chování je kupodivu romantické soužití s jeho dívkou (Jo Koo). Osobně mi nedostatek skutečné akce ani tolik nevadil z prostého důvodu, že jestliže nejde o box, jde o něco jiného. A na neakční půdě tvůrci určitě zabodovali. Příjemným překvapením je přesvědčivě zahrané bratrství. Filmu se povedlo na jedničku skloubit jednotlivé partie, které se věnují každému z bratrů. Ačkoliv je scénář postaven na tom, že ti dva se mají k sobě hodit jako jablka k moruši, herci na plátně tvoří povahový celek. Rovnováha mezi scénami tak vlastně vytváří jedinečný základ pro možnost vidět odlišnosti obou bratrů. Ve filmu nejde ani tak o to zdůraznit rozdílnost jejich charakterových rysů, ale o to, že ať už se díváme na kohokoli z nich, ani pro jednoho není život jednoduchý. Možná překvapivě je nejvíce prostoru věnováno jejich vzájemným vztahům až na samém konci filmu. Po závěrečném zúčtování přichází usmíření. Není to usmíření v pravém slova smyslu, jak bychom to mohli chápat my s velkým nosem, ale druh odpuštění. Tečku za celým příběhem potom představuje naděje na nový začátek, vlastně spíše na nové začátky. Takže... jako celek působí film vyváženým dojmem, který zbytečně nevyzdvihuje ani násilí, ani romantiku. Nesnaží se být přímo realistický, ale má v sobě jiskru magie, která vás udrží v křeslech. Ale Born Wild není jen o dvou hlavních postavách. Byla by velká škoda přehlédnout herce Patricka Tama, který oběma - Koovi i Wuovi - skvěle sekunduje. Jeho výkon je přesvědčivý, nenucený a dokazuje, že není malých rolí. Naproti tomu herečka Jo Koo je jistě hezká, ale roli osudové ženy zvládá jen při přimhouření obou očí. Přitažlivost mezi ní a oběma hrdiny sice funguje, nicméně nedokáže působit zároveň jako sex-symbol a křehká kráska se zlomeným srdcem. Smutek jí bohužel není v očích vidět ani jednou. A ještě krátce k hudbě. Součástí snímku je i španělská hudba, která k němu, světe div se, perfektně pasuje. Možná byl pro hudebního skladatele inspirací samotný Patrick Tam, který v jednom okamžiku opravdu připomíná ležérního Španěla :-). Skladba předcházející finálním titulkům je také podařená, zdůrazňuje předchozí zármutek, ale dává pocítit i budoucí radost. Perlička vyloženě pro nás Čechy: rekvizitáři dali do filmu staré československé bankovky :-) (zřejmě to pro ně bylo to nejexotičtější, co našli). Jsou tam pěkně vidět stokorunová a desetikorunová. 70%

Hongkongská policie je zas jednou po uši v problémech (ostatně co může být zábavnějšího a divácky přitažlivějšího než sledovat neschopné policajty? ;) - gangsteři po nocích sjíždějí Counterstrike, takže neváhají rozpoutat v centru města přestřelku bazukami, což jsou přeci jenom ráže na které policejní osmatřicítky nestačí. Na straně spravedlnosti je bohužel jen pár odvážlivců, např. inspektor Heng, který s odhodlaností dobrmana pronásleduje záporáky doslova do posledního dechu. I on je ale vhozen do mlýnku na maso, když se po náhodných záběrech v televizi dotkne popularita policie bodu mrazu a vedení se rozhodne udělat z policejních zásahů velkolepou show - stačí najmout reportéry, podplatit novináře a sestříhat z akce působivý trailer, ona už se veřejnost chytne a policisté budou opět za hrdiny. Nový model se musí vyzkoušet v reálu a v jednom činžáku se zrovna zabarikádovala naše čtveřice z úvodu filmu (ano, ti s těmi bazukami), která se od běžných zlodějíčků trochu liší. Jejich vůdce Yuan brzy pochopí jakou hru zkouší policie hrát a pomocí internetu uvádí optimistické policejní reporty na správnou míru. Média tak balancují na hraně mezi oběma barikádami a veřejnost se střídavě naklání na stranu policistů a gangsterů. Uznávaný režisér Johnnie To celkem rád rýpe do hongkongských poměrů a žádné téma mu není cizí, takže zápletky jeho thrillerů lze často chápat jako víc než jen nudnou akční vatu. Breaking News (označení pro žhavou televizní reportáž, většinou vysílanou live) je v první řadě o vlivu médií a ohýbání pravdy v očích diváků. Až v druhém plánu sledujeme akční trojúhelník zahrnující gangstera Yuana, sveřepého policistu Henga a policejní šéfku Rebeccu, která celou show vymyslela. Díky jejímu návrhu se před činžákem postupně sjede všechno co má Hong Kong k dispozici - PTU (Police Tactical Unit), SDU (Special Duties Unit), desítky policistů, prostě peklo na zemi. Ještě než se tohle všechno seřadí, vnikne do budovy Heng s hrstkou věrných kolegů a podle filmových pravidel to bude právě on, kdo se stane Yuanovou nemesis. V tomhle bodě Toův film trochu skřípe, protože ačkoliv je činžák vysoký "jako kráva", stovky příslušníků speciálních jednotek v něm pobíhají jako splašené husy a i když policie přesně ví (díky Hengovi), kde se gangsteři nacházejí, není schopna je při jejich přesunech zatlačit ke zdi. Je to škoda, protože na všem ostatním si dal režisér záležet, akce je natočená v obyčejně vypadajících, ale chytře volených dlouhých záběrech, takže vám skutečně nic neunikne. A je na co koukat, protože se tu střílí často, bohužel, jak už bylo naznačeno, většinou zbůhdarma. Na tom, že logiku policejního postupu nebudete nemilosrdně pitvat, má největší zásluhu samotné téma (Johnnie To se soustředí především na onu mediální propagandu, hrdinové jsou vedlejší) a především herecké obsazení - Nicka Cheunga a Richieho Jena jsem měl zafixované jen jako solidní komiky, ale oba zvládají s přehledem i vážnější polohy, zvlášť Cheung je nadějným prototypem akční hvězdy (a je až nebezpečně podobný Donniemu Yenovi), jediný kdo trochu zaostává je Kelly Chen, ale té to promineme, protože je po čertech hezká. Herce překvapivě neshodí ani veliká míra anglických frází (ty zní při přechodech z kantonštiny přeci jen trochu prkenně), kterých je tu požehnaně (je ho holt policejní thriller a v těchto složkách se angličtina používá hojně). Breaking News asi neposbírá festivalové ceny a upřímně pochybuji, že by vám něčím výrazně utkvěl v paměti, ale Toovi se zas jednou podařilo natočit řemeslně bezchybný thriller s ne úplně obyčejným tématem a dobře zahranými postavami. Je to celé kapku vypočítavé, místy hodně přitažené za vlasy, ale slupnete to jako lehký dezert po vydařeném nedělním obědě. Víc takových... 70%