Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Akčný
  • Komédia
  • Dráma
  • Fantasy
  • Dobrodružný

Recenzie (327)

plagát

Päsť plná hnevu (1972) 

Kdo má navrčenou Fist of Legend s Jetem, tomu nemusím vykládat, o co ve Fist of Fury jde. Příběh čínského patriota Chen Zhena, který přijíždí do rodné školy, vypátrat a pomstít smrt svého mistra, v níž jsou zapleteni okupující Japonci, to je legenda, kterou si obyvatelstvo šušká už pár desetiletí a také se dočkala desítek adaptací. Za všechny jmenujme právě Fist of Legend, televizní seriál Fist of Fury s Donnie Yenem nebo parodii zasazenou do moderní doby - Fist of Fury 1991 Stephena Chowa. Byla to ale právě Brucova verze, která tohle všechno odstartovala, navzdory tomu, že většina dnešních fandů jí možná ani neviděla. Všechny další verze si od téhle půjčují (Fist of Legend si dokonce půjčuje globálně od všech Brucových filmů, nejvěrnější "originálu" zůstává paradoxně Yenův seriál, v němž je děj filmu rozkouskován do šestadvaceti dílů a promíchán s dalšími událostmi). A že je co si půjčovat - máme tu legendární souboj v dojo (jeden proti všem), přepadení školy Jing Wu nebo finální souboj (ten se však v původní verzi liší oproti Fist of Legend poměrně značně). Fist of Fury byl druhý Brucův hongkongský film a zároveň i druhá spolupráce s režisérem Lo Weiem. Ti dva se nikdy neměli moc rádi, ale po úspěchu Big Bosse si Bruce vydupal tvůrčí svobodu alespoň u akčních scén a vyjma několika soubojů udělal i celou choreografii. Akční scény se tak ve Fist of Fury radikálně liší od těch dialogových a je to rozdíl několika tříd. A ve filmu se bohužel mluví hodně, takže zíráte na papírem šustící zbožné repliky a přehrávající herce v papundeklových kulisách (i když např. interiéry japonské školy vypadají velice pěkně), což může dost lidí otrávit, nehledě na silný příběh, který se v tomto filmu ukrývá. Akce je na tom o poznání líp, i když je vidět, že dny slávy Bruce ještě čekají a i když se např. při souboji v dojo objeví řada známých tváří (např. Yuen Wah, mj. i doubl Bruce pro akrobatické prvky) a lze se kochat mnohem dynamičtější kamerou než ve zbytku filmu, nedá se říct, že by šlo o nějaký zázrak, před kterým fanoušci padají na kolena. Akce je ale různorodá - souboje muž proti muži, hromadné bitky i útoky v přesile, své si najde každý a oproti tehdejší hongkongské produkci byl Bruce opět o krok napřed, snažil se vnést do filmu i prvky dramatu a dokonce romantiky (je to snad jediný film, kdy Bruce někoho (Noru Miao samozřejmě) políbí). Škoda, že mu to Lo Wei tak vytrvale kazil. Hardcore fandové Fist of Legend asi Fist of Fury neocení, protože ten více než dvacetiletý rozdíl je v některých scénách propastný a pokud si nepřipustíte, že jde o remake a bez FoF by nebylo FoL, pak budete zřejmě raději koukat na dynamickou 90s choreografii Yuena Woo Pinga se supercool Jetem než na spíše spartánskou verzi s Brucem, které však nelze neuznat pár trumfových es, krom toho, že byla první, je to taky finální souboj s Robertem Bakerem, který má dodnes velice působivou atmosféru. Právě díky takovým scénám přetrpí relativně krátký film i skeptik a nakonec možná uzná, že Bruce Lee si právem zaslouží být nazýván legendou. 60%

plagát

Hra smrti (1978) 

Stačí jeden článek na to, abych popsal neuvěřitelné neštěstí, které se Brucovi přihodilo po jeho smrti? Zřejmě ne a to nejsem ani super hardcore fanoušek, takže v této recenzi nepadnou nevybíravá slova. Bruce Lee tenhle projekt plánoval dlouhá léta. Základním konceptem bylo, že hlavní hrdina (on), vysloužilý mistr bojových umění, je donucen korejským gangem vyloupit tajemnou pagodu, která prý skrývá velké poklady. Vstupuje do věže a v každém patře na něj čeká mistr určitého bojového stylu, musí porazit všechny a vystoupat až na vrchol věže, aby získal poklad a zachránil svou rodinu, kterou Korejci drží jako rukojmí. Bruce chtěl tuhle myšlenku dotáhnout do konce a skutečně sehnal kvalitní bojovníky - Dana Inosanta, Whang Ing-Sika, mistra v hapkido Ji Han Jaeho (učitel Whang Ing-Sika) a Kareema Abdula-Jabara, který byl nejen nadšeným studentem Brucova Jeet Kude Do, ale hlavně byl opravdu "velký". Ten měl být finálním bossem a jeho stylem bylo právě Jeet Kune Do. Bruce však našel jeho achillovu patu, byl citlivý na prudké sluneční světlo. V závěru souboje měl Bruce rozseknout papírovou stěnu pagody a získat tak rozhodující výhodu. Bruce natočil asi čtyřicet minut materiálu (patnáct minut použitelných záběrů, které ve filmu uvidíte), včetně bitky s Jabarem, ale musel práci přerušit kvůli natáčení Enter the Dragon. Ke Game of Death už se nevrátil, protože nečekaně zemřel. A tady to celé mohlo skončit, z filmu by zbylo jen čtyřicet minut syrového materiálu, který by si fanoušci promítali na srazech. Komerce je ale svině, takže o pár let později se zrodil "fantastický" nápad Game of Death dokončit, rozuměj přidat jí vlastní příběh a roztáhnout ji na celovečerní délku. Úkol hodný boha vzal na svá bedra Robert Clouse, kterému všichni věřili snad proto, že Enter the Dragon byl tak dobrý film. Velká chyba. A nebyla zdaleka jediná. Jak dotočit film bez Bruce? Použijeme doubly! Tak se objevil Bruce Le a Bruce Li, kteří nejen že nebyli Brucovi vůbec (ale vůbec) podobní, ale navíc neuměli ani bojovat. Sammo Hung jako přizvaný choreograf se mohl snažit jak chtěl, ale nevytřískal z nich ani jednu podařenou kombinaci. Celé peklo ale nakonec má příběh (i když filmaři zcela ignorovali Brucovy poznámky, podle nichž šlo film dokončit v duchu již natočeného materiálu), i když to chtělo vzít obrázek Bruce, vystřihnout z něj tvář a přilepit jí doublům na obličej (to ve filmu opravdu je!), popř. spojovat naprosto nesouvisející záběry a ordinovat doublům velké tmavé brýle, popř. opatrné postoje v místech kam reflektory nesvítí. Ufff... Hlavním hrdinou filmu je slavný herec Billy Lo, kterého obtěžuje mafie. V první hodině filmu Billy dostává neustále přes hubu a navíc gangsteři zastrašují jeho dívku. Nezastaví je ani pár modřin, takže Billy pomalu (velice pomalu) dospěje k rozhodnutí, že půjde do té věže, kam ho pořád lákají a všechny tam vymasí. Původně mělo být v pagodě pět bojovníků, ale Bruce natočil je části tří soubojů, dotočen byl ještě souboj doubl vs. "jeden blbej přehrávající hollywoodskej herec" a pak je tu plešatý boss jako třešnička na dortu (Bruce se ho ani nedotkne, sám spadne ze střechy a stihne při tom zlikvidovat neónový nápis, tady se Sammo nečekaně blýsknul). Koukatelných by mělo být právě těch posledních dvacet minut, v nichž se Bruce objevil a rozdal si to (narážky si strčte za klobouk) s většinou svých žáků (Dan Inosanto, Kareem Abdul-Jabar). Problém je v tom, že z Brucovy strany nešlo o hotové scény, kdyby nezemřel, zřejmě by ještě dotočil pár záběrů, vylepšil nějaké detaily. Clouse v celém filmu pracuje se surovým materiálem, tu a tam si vypomůže záběrem z úplně jiného Brucova filmu, neštítí se použít ani záběry z Brucova pohřbu! Celé to vypadá hrozně amatérsky, např. ze záběru uvnitř místnosti se stříhá na záběr Bruce, který evidentně stojí někde na ulici apod. Není tedy divu, že i ona nezfalšovaná dvacetiminutovka (možná je to i míň) působí velice rozpačitým dojmem. Souboj na nunčaky s Danem Inosantem je solidní a odehrávat se v tomhle duchu celý film, možná bylo zaděláno na klasiku (takhle si budeme pamatovat jen typickou žlutočernou motorkářskou kombinézu), ale souboj s Kareemem těží jen z fyzických rozdílů mezi bojovníky. Kareem se možná u Bruce něco naučil, ale při svých 2.20 metrech neumí zvlášť kopy provést nijak fotogenicky, opět narážíme na nutnost určitých předpokladů, pokud film vysloveně nechcete vidět a nevíte o pozadí jeho přípravy, neukoukáte ani prvních deset minut. Tak MOC je tenhle film špatný a klidně ho nazvu urážkou Brucovy památky. Bylo by fajn vymazat kus historie, zapomenout, že tenhle film existuje a nechat na základě Leeových původních návrhů natočit remake. Je to nesplnitelný sen, dnes už je komercionalizace i hongkongské filmové branže natolik pokročilá, že víc jak dvě hvězdy do filmu nenacpete, navíc všichni bojovníci, kteří za něco stáli, už pokojně zestárli a vyklidili plátna mladším, bohužel už ne tak zručným. Game of Death není filmem v pravém slova smyslu a výsledek určitě neodpovídá Brucovým vizím, takže ve vašem vlastním zájmu vám radím, abyste ho z jeho filmografie nemilosrdně vyřadili a prostě ho ignorovali. Jenže vy se na něj stejně podíváte, protože lidi jsou od přírody zvědaví. Ale já vás varoval. Pamatujte má slova! Dvacku za souboj s Bobem Wallem (doubl) a Danem Inosantem (Bruce) a kvalitní hudební téma Johna Barryho (i když se opakuje do zemdlení). Na DVD od Hong Kong Legends je k dispozici 39 minutová verze, sestříhaná podle původních Brucových poznámek z dosud nezveřejněných záběrů, které Bey Logan vyhrabal v archivech Golden Harvest. Zjistíte, že původně mělo být všechno ÚPLNĚ jinak a ty tři bojové scény najednou v kontextu vyznívají o dost líp. Hned si uvědomíte, že kdyby to celé natočil Bruce, mohla to být klasika, souboj s Inosantem je v téhle verzi výborný, na napětí získá i duel s Kareemem, je to prostě "úplně jiné kafe", jestli máte šanci si tuhle verzi pustit, pak neváhejte. 20%

plagát

The Green Hornet (1966) (seriál) 

Let´s roll, Kato Legendární comics, radiová show a nakonec i televizní seriál, který inspiroval mnohé - Quentin Tarantino si vypůjčil jeho znělku do Kill Bill, hlavní hrdina Black Mask ukradl kostým jednomu z hrdinů a pro Kevina Smithe (který teď pracuje na scénáři k remaku) se stal comicsový Green Hornet branou do světa barevně potištěných stránek a za vlasy přitažených stylizací. A konečně... pro Bruce Leeho znamenal televizní seriál Green Hornet vstup do amerických domácností. I když se show vysílala jen dva roky, Bruce měl veliký úspěch, hostoval i v dalších seriálech (Marlowe, Longstreet) a dokonce protlačil několika producentům i své vlastní nápady (ale to už zabíháme dost daleko, o sérii Kung-Fu a rasových předsudcích, které Bruce stály hlavní roli si povíme jindy). Hlavním hrdinou seriálu je přirozeně sám Green Hornet (Van Williams), ve dne je to milionář a vydavatel novin Daily Sentinel, Britt Reid, ale v noci se svým speciálně upraveným Chryslerem Imperial (ve filmu se vůz jmenuje Black Beauty - Černá kráska) a věrným poskokem (no ano, je to tak) Katem křižuje ulice, hledá senzace pro své noviny a řeší zapeklité zločiny. Pro tyto účely je kromě "batmobilu" vybaven i řadou vynálezů - speciální "žihadlí" šipky, přiruční žihadlo (taková futuristická hůl), žihadlí sprej, prostě všechno co takový "zelený sršeň" potřebuje, včetně zeleného ohozu a škrabošky, aby protivníci nezponali jeho civilní já. Občas ale dojdou vynálezy i dobré nápady. Reid má slušný pravý hák, ale proti přesile je opravdovou jedničkou Kato, je to Asiat a proto je logické, že umí kung-fu! Bruce Lee byl snad prvním, kdo tohle klišé uvedl v život a právě díky tomu, co před kamerami předváděl si v Hollywoodu vyšlapal cestičku (a dodnes po ní všichni chodí, včetně Jeta Liho nebo Jackieho Chana). Bylo natočeno 26 epizod, ale pokud nežijete v USA, zřejmě Green Horneta nikdy neuvidíte v akci. V Anglii na to mysleli a proto vydali DVD s výběrem tří "nejakčnějších" epizod, v této podobě byl také seriál prezentován v roce 1974 (po Brucově smrti) v hongkongských kinech. První epizoda pojednává o podezřelých praktikách v jednom loveckém klubu, ve druhé se naše duo střetne s pomateným vědcem, který využije veřejného pobláznění mimozemšťany k ukradení vodíkové pumy a nakonec se Kato bude muset postavit vyděračům v čínské čtvrti, které vede obávaný mistr ovládající styl kudlanky. Bohužel je až příliš jednoduché seriál odstřelit. Hlášky tu šustí čtyřicet let starým papírem, celé je to neuvěřitelně cheesy (hlášky jako "žihadlí puška. zkontrolována. žihadlí kopí. zkontrolováno" vás nenechají v klidu) - auta smykují v zatáčkách při rychlosti deseti kilometrů za hodinu, zadní projekce a stop-motion triky jsou všudypřítomné a souboj s mistrem stylu kudlanky je k smíchu, protože trvá slabých pět vteřin. To co předvádí Bruce muselo tehdy Ameriku řádně zaujmout, ostatně nikdy nic podobného neviděla, dnes však potěší jen s obdivuhodnou jistotou naskakovaný side kick. V televizním Green Hornetovi je trocha pověstné comicsové esence, stejně jako i v televizním Batmanovi z roku 1966, ale musíte být opravdu VELKÝ fanoušek předlohy, abyste se při jejím hledání neumlátili smíchy (zvlášť ona prostřední "sci-fi" epizoda je velice úsměvná). Přelomové akční scény tu však nehledejte ani náhodou, kdo bude shánět Horneta za tímto účelem, ten dostane pořádné žihadlo. 40%

plagát

Cesta draka (1972) 

Ze všech Brucových filmů je Way of the Dragon bezkonkurenčně nejcennější, protože je na ní vidět jeho vliv nejen coby bojovníka a herce, ale také producenta, scenáristy a režiséra. Bruce na tomhle projektu dělal dnem i nocí, sehnal Chucka Norrise a Boba Walla do rolí záporáků a dokonce zařídil i natáčení v Římě, což bylo na tehdejší dobu nevídané (všechny hongkongské produkce se tenkrát točily výhradně v Asii). Draka z názvu představuje v příběhu Tang Lung, kterého vyšle strýček na zkušenou do Evropy, když se mu v dopise ozvou jeho příbuzní z Itálie "že by potřebovali vyřešit malý problém". Lung má velký problém už na letišti, když si chce v restauraci objednat něco k jídlu a vám pozvolna dochází, že tenhle snímek se bude zásadně lišit od jeho dosavadní tvorby. Ze spárů italského pohostinství ho naštěstí zachrání příbuzná, půvabná Chen Ching Hua (Nora Miao). Ta ve vesnickém balíkovi zpočátku vidí spíš přítěž než pomoc, ale když do její restaurace napochodují gangsteři a chtějí výpalné, popř. rovnou celý barák, ukáže poprvé Tang Lung tesáky, když se po charakteristickém Brucově zakvílení spustí bojová mašina, kdesi hluboko uvnitř a jeho ocelové končetiny začnou protivníky porcovat do úhledných komínků. Akční hvězda si první půlhodinku s divákem pohrává a napíná jeho očekávání, což z dnešního pohledu mládežníků, kteří Bruce pamatují jen z fotek může vyznívat jako příliš rozvleklý úvod, na filmu se také podepsaly jiné tesáky, ty časové, takže herecké výkony a bojovou choreografii musíte brát s nadhledem a pochopením, nicméně jakmile Bruce vytáhne nunčaky nebo vlastnoručně zhotovené dřevěné šipky, je na co koukat i po těch třiceti letech. Je to i zásluhou vychytralé gradace, prvku, který tolik chyběl v Lo Weiových filmech, jako předzvěst Game of Death tu Bruce likviduje protivníky po vlnách - nejdřív řadové gangstery, pak poskoky, silnější bojovníky a nakonec najatého zabijáka Chucka Norrise, který ze slávy této role žije dodnes - tehdy neměl vousy ani svůj slavný TotalGym, ale dařilo se mu s Brucem držet krok, aby se stal nesmrtelným, musel však logicky zemřít. ;) Way of the Dragon má nezpochybnitelné kouzlo a patinu, ať už jde o gangsterského bosse Jona T. Benna, který se vzteká pokaždé, když mu do kanceláře napochodují zmlácení pohůnci, Bruce odkopávajícího své příbuzné při tréninku desítky metrů daleko nebo již zmiňovaný závěrečný souboj s Chuckem, odehrávající se v samotném římském Koloseu. V Brucově kariéře šlo o velký skok kupředu a můžeme jen litovat, že jeho náhlý skon nás připravil o další porci jeho talentu, který byl dost nemilosrdně pošlapán v Game of Death (podrobnosti v recenzi). Hned vedle amerického Enter the Dragon je Way of the Dragon nejslavnějším Brucovým filmem, zřejmě i díky umístění děje do Evropy a anglicky mluveným pasážím (ty jsou skutečně "okouzlující" ;). Pokud vám připadá, že kolem Bruce byl a je až příliš velký humbuk, možná jste zatím viděli jen Loweioviny jako Fist of Fury nebo Big Boss. Tenhle film je úplně jiný a kdo chce poznat Bruce z té (nej)lepší stránky, tomu by neměl uniknout, jedná se o klasiku, která položila základy rodícího se žánru. I díky Way of the Dragon se hongkongská kinematografie začala přesouvat k novým trendům (souboje holýma rukama, filmy zasazené do současnosti), Bruce měl na tyto přeměny stejný vliv jako později Sammo Hung nebo Jackie Chan. Pamatujme na to. 80%

plagát

Hrdina (2002) 

Director's cut: Je skutečně jen pár filmů na které jsem se v životě těšil tak jako na Hero. Netrpělivé odpočítávání každé minuty se kterou jsem byl blíž premiéře, nezbedné hltání každé nové informace a třesoucí se ruce, když jsem ho konečně "měl"... Možná vám to připadá jako případ pro psychiatra, ale čínská ofenzíva vyvolaná úspěchem Tygra a Draka si nebrala servítky a rozhodla se kontrovat filmem, který všechny srazí na kolena. Největší rozpočet, nejlepší štáb, povolení natáčet kdekoli. To jsou slušná esa v rukávu a Zhang Yimou je zkusil využít do poslední kapky. Na nekonečném celuloidovém plátně tak začíná před divákem črtat příběh o prvním císaři Číny (Chen Daoming), o čtyřech bojovnících, kteří se rozhodnou připravit ho lstí o život, o různých podobách hrdinství, pravdy a lásky... v zářivých barvách způsobujících artové opojení pak vyniká netradiční způsob vyprávění, který z diváků doslova rve emoce a vede je podivuhodným bludištěm až k závěrečnému rozuzlení. Originální (pokud tedy pomineme např. Rashomona, který je vyprávěn podobně) stavba scénáře však zakrývá jeho temnou stránku, která nezapře komunistický podtext (je to patrné zvláště v závěrečné pointě), těžko říct jestli to byl záměr či tlak ze strany čínské vlády, nutno říct, že tento politický krok necitelné posunul poselství filmu trochu jinam než by bylo záhodno... Přenést se přes tuhle drobnou nerovnost by vám ale nemělo činit problémy, protože Hero nabízí ve svých devadesáti minutách takovou smršť vizuálních orgií až se vám z toho zamotají duhovky. Zhang Yimou svojí "uměleckou režii" dotahuje do extrému a z filmových scén dělá, za vydatné pomoci kamerového mága Chrise Doylea a pečlivé postprodukce, nádherné malby (souboj v listí, souboj na jezeře, úvodní souboj Nameless vs Sky), které bych si bez váhání nechal zarámovat. Díky relativně krátké délce má film i příjemný spád, protože mezi klíčové artefakty příběhu patří hlavně bojové scény, které nejsou jen bezcílným mácháním rukou a tvarovaného železa, právě v nich se vybarvují charaktery hrdinů (jejichž emoce jsou rafinovaně znázorněny barvou jejich oděvů, která se v průběhu filmu několikrát změní) a právě na ně, proč si to nepřiznat, jsme se těšili. Když totiž do filmu obsadíte hvězdy jako Jet Li, Donnie Yen, Maggie Cheung, Tony Leung chiu-Wai nebo Zhang Ziyi, automaticky se od vás očekává to nejlepší... Zhang Yimou to věděl, ale bojové scény nepoužil jako berličku, chytrými tahy dosáhl toho, že akční scény jsou rovnocenným partnerem dialogům a působí spíš jako mlčenlivé nápovědy. Jeden pohled, jeden pohyb, jedno máchnutí mečem... to vše dokáže prozradit víc než tisíc slov. To bylo možné zejména díky hereckým výkonům. Kromě Donnieho Yena (který má ve filmu spíš takové větší cameo a všeho všudy promluví dvě věty) se všichni herci předvedli v tom nejlepším světle. U ostřílených festivalových harcovníků jako Maggie Cheung a Tonyho Leunga, je to standardem, od Chen Daominga se také čekaly velké věci (a dá se říct, že svým způsobem všechny přehrál), ovšem Jet Li byl v minulosti považován spíš za bezduchou mlátičku béčkových akčních filmů. Hero je důkazem, že tomu tak není. Ale abychom akční scény jen tak nezakecali... Choreografie se chopilo relativně známé (v Hong Kongu) duo Ching Siu-Tung a Tung Wei (Siu-Tung dělal první půlku filmu, Tung Wei tu druhou. Dost nestandardní postup, ale zřejmě měl své opodstatnění). Jak už bylo řečeno, díky střízlivé stopáži je film ověšen bojovými scénami asi jako vánoční stromeček žárovkami. A tyhle žárovky svítí proklatě jasně, i když trochu ustupují mírně uměleckému nádechu, který jde čas od času až za hranice známého světa... Na straně jedné to akční scény posiluje (úvodní Nameless vs Sky) nebo je to dokonce posunuje do jiných sfér (bitva nad jezerem), ve většině případů to však bude těžkým zklamáním pro fanoušky hongkongských filmů, kteří čekali pětihvězdičkové hongkongské řeže. Tenhle druh akčních scén Hero nabízí v ještě menší formě než Tygr a Drak a nelze mu to vyčítat, protože to měl napsané už ve svém rodokmenu. Zhang Yimou není génius akce, je to víceméně artový režisér a tak se nemůžeme divit, že mezi chirurgicky přesnými zásahy, je tu víc místa pro dlouhé záběry detailů, zpomalené lety nad vodou i souší (ano, pokud jste se smáli u Tygra a Draka, tentokrát se zasmějete taky) a souboje jsou hlavně relativně krátké, pokud se jim povede vyjádřit co režisér potřebuje, není již důvod pokračovat. Střih a jede se dál. I přes drobné výtky ale Hero naplnil mé očekávání beze zbytku. Vizuálně nádherný epos natlučený do devadesáti minut plných kouzelného příběhu, originálních akčních scén a velkých činů, které jsou hodny jen hrdinů. Hero vás na chvíli unese do filmového nebe a nechá vás vznášet se ve vlastních představách a možná, kdyby nebylo těch pár chybiček, byste díky Hero totálně uletěli... Takhle se ještě dokážete vrátit zpátky na Zem a prohlásit "All under heaven". 100%

plagát

Utrhnutý z reťaze (2005) 

Fanouškům Jeta Liho mohu před následující recenzí poradit jen jediné. Zhluboka se nadechněte, posaďte se a náležitě si to užijte. Váš oblíbený akční hrdina se totiž vrátil s plnou parádou a dokázal, že nepatří do starého železa. Říká se, že starého psa novým kouskům nenaučíš, ale v Jetově případě to bylo trochu jinak. V roce 1979 prostě přišel, natočil v Číně trilogii Shaolin Temple (neplést s shaolinskými filmy, které kolují u nás) a stal se uznávanou asijskou celebritou. Akční celebritou. Nikdo od něj nevyžadoval herecké vlohy, dokud uměl s milimetrovou přesností ukopnout cigáro dvoumetrovému černochovi. Jenže i akční hvězdy stárnou a ke sklonku svých kariér si vydupou nějakou tu charakterní roli. Jetův kolega Jackie Chan se o přerod mezi neuvěřitelným a uvěřitelným hrdinou pokusil v nejnovějším snímku New Police Story, kterého se snad u nás dočkáme na videu (je nepřímým pokračováním jedné z Chanových nejslavnějších sérií - Police Story), Jet charakterní herectví ochutnal už v Hrdinovi, ale až Unleashed/Danny the Dog mu poskytl dramatickou roli v intencích, po kterých vždycky toužil. Připravte se na nového Jeta, právě přichází. Danny je statný čtyřicátník. Na první pohled zanedbaný a trochu přihlouplý, ale když mu jeho "strýček" Bart sundá obojek a řekne "trhej" (nebo, a to častěji, rovnou zabij), přepnou se všechny jeho neurony do bojového módu a všechno živé v místnosti se má na co těšit. Zatím funguje pouze jako bodyguard, ale když Bart potká ty správné lidi, zařídí Dannymu gladiátorské zápasy na život a na smrt. Čas mezi masakry nebohý Danny s duší desetiletého dítěte tráví v zamřížovaném suterénu, s vypelichaným plyšovým medvídkem, starým slabikářem a boxovacím pytlem. Umí sotva mluvit, nechápe tisíce věcí, ale s obojkem na krku pokorně poslouchá svého páníčka a láduje se psími konzervami... To vše se od základu změní, když při jedné z Bartových pochůzek potká slepého ladiče pián, Sama. Někde hluboko v Dannyho duši je totiž ukryta záliba v hudbě a Sam se navíc rád kamarádí s lidmi, takže nechá Dannyho zahrát pár tónů. Nejhezčí okamžik Dannyho života je naneštěstí přerušen Bartem, na kterého si poslední dobou až příliš dovoluje konkurence. Kdyby Danny nepřiběhnul v čas, bylo by po Bartovi. Jsou ale věci, od kterých ho ani hbité Dannyho pěsti nedovedou zachránit. Zinscenovaná autonehoda odsune Barta na hranici mezi životem a smrtí. Jen lehce zraněný Danny pak ze zdemolovaného auta uteče na nejhezčí místo, které poznal. Vetešárnu, v níž potkal Sama. Ten se zraněného mladíka ujme a ubytuje ho u sebe doma, kde s ním žije i jeho nevlastní dcera Victorie... Zbytek už asi nemá smysl vyprávět, nebudeme plácat celou recenzi na okecávání děje, který je beztak velmi jednoduchý (od Luca Bessona už vážně nemá cenu čekat zázraky), ale zároveň velmi úderný. Mladý francouzský talent Louis Leterrier si evidentně chtěl odpočinout od rozevlátých popcornů á la Kurýr (jeden z nejakčnějších filmů posledních let) a natočil víceméně komorní drama, jemně proložené akčními scénami. Nemusíte se bát, že by se z toho stal trend, Kurýr 2 vypadá podle prvních ukázek opět pěkně nabroušeně, a nemusíte se bát, že by Jet nedostal příležitost předvést svoje akční umění. Jen si ho neužijete tolik, kolik byste chtěli. Ale znáte to - dobrého pomálu. Hlavním motorem Unleashed je způsob, jakým divák projde příběhem a především herci, kteří hrají komorně, až divadelně, takže dělají z výsledku skutečně neokázalou, nicméně dokonale fungující podívanou. Měl bych začít u Jeta, protože jeho temné oči jsou zdrojem mnoha silných emocí a různými fyzickými fintami a nuancemi vás tahle asijská stíhačka přesvědčí o tom, že Danny je na tom vážně mizerně a je třeba ho politovat. Tahle přesvědčivost je jedním z klíčových prvků filmu, bez které byste to prostě nezbaštili. Ale vyšlo to skvěle a Jet nezůstal nic dlužen čistokrevným charakterním hercům, kteří ho obklopují, včetně typově naprosto přesně obsazeného Morgana Freemana (Sam). Leterrier věděl, že potřebuje moudrého mentora, který Dannyho uvede do skutečného života, takového, který už nikdy nebude chtít opustit a vzdá se kvůli němu poslední věci, která ho pojí s minulostí. Svého obojku. Když mu ho Samova dcera Vicky (v podání Kerry Condon) sundavá, je to jedna z nejvypjatějších scén. Pořád tak nějak čekáte, že jí Jet roztrhá na kusy a dlouhé záběry na jeho oči jsou až nesnesitelné. Leterrier zkrátka umí hrát na emoce a navzdory jednoduchosti (chatrnosti) celé zápletky mu to vychází. Abychom ještě nezapomněli na čtvrtého důležitého hráče. Bob Hoskins je stejně "zlostný" jako v traileru a jeho huhňavá angličtina neomylně geograficky lokalizuje dějiště filmu, nicméně moje obavy z přehrávání rozptýlil už po pár minutách. Čímž nechci říct, že nepřehrává, ale prostě to k téhle postavě sedí. Je to maličký, obtloustlý démon, někdo koho snadno začnete nenávidět. Zkrátka další dílek puzzle, který přesně zapadne do Leterrierovy skládačky. Úmyslně až na konec jsem si nechal rozbor akčních scén. Znovu bych chtěl zopakovat, že jsou pouhou třešničkou na dortu, jakýmsi nezbytným akcelerátorem děje a prostředkem, skrz který lze ukázat Dannyho zvířecí sílu. Film by dost dobře šel natočit i bez nich a neztratil by nic na své síle. Jenže máme v hlavní roli Jeta a byl by hřích, neukázat ho v životní formě, ne? Nejde tu o nějaké bojovky z povinnosti, Leterrier a Besson zasadili akci do děje velmi vkusně a psa si přeci pořizujete, kvůli obraně a trhání konkurence na kusy. Danny je pes a v tomhle je opravdu dobrý. Nejlepší. Při natáčení se po několika letech (naposledy tuším v roce 1996 u Black Mask) sešli staří známí Jet a Yuen Woo-Ping, přičemž výsledek se nepodobá ničemu, co jste v jejich podání doposud viděli. Leterrier si vyžádal opravdu brutální, tak trochu nekontrolovatelný bojový projev a to, k čemu štáb došel postupným experimentováním, se nedá dost dobře popsat. Zatímco Jet odešel do zoo studovat zvířátka (bez legrace), Yuen Woo-Ping zhlédnul několikrát za sebou Ong-Bak (legrace) a bylo vymalováno. Hned úvodní akční scéna v Dannym vás přesvědčí o tom, že Jet je pořád ještě "krutej" a Ping se po dvou průměrných hongkongských legráckách (Kung-Fu Hustle, House of Fury... průměr v Pingově měřítku znamená pořád ještě "skoro nejlíp na světě" ;) opět přináší naprostou špičku. V brutálních bitvách jsou zřetelné Jetovy wushu kořeny, ale jinak by z něj měl Tony Jaa velkou radost - lokty a kolena létají ostošest, údery do krku, lámačky a valchování obličeje, to všechno je na denním pořádku. Výsledkem je filmová brutalita, kterou zažijete jen málokdy. I samotný Ong-Bak byl v tomhle dost "čisťounký", při akčních scénách v Unleashed se tváříte, jako byste ty rány inkasovali vy. Opravdu to bolí. A při vší té nádheře si Ping ještě najde čas na kreativní choreografii. Danny v závěru soupeří s velmi silným protivníkem a Ping si neodpustil ani bitku jeden na čtyři, se zbraněmi (od středověké sekery až po bourací kladivo). Najdeme tu i takové lahůdky jako souboj ve stísněném prostoru (záchod), které připomenou zlaté časy hongkongské akční školy (zejména Yuen Biao zamáčkne nejednu slzu). V posledních řádcích bych rád ještě jednou připomněl, že tohle není akční film, ale čistokrevné drama. A ne proto, že by Jet Li už neuměl roztočit panenky příznivců akčních filmů. Prostě se chtěl odtrhnout od stereotypu drsného hrdiny, který každých pět minut provede nějaký šílený kaskadérský kousek. Zahoďte předsudky a nahoďte úsměv. Tenhle film vám ho sice trochu zmrazí (je depresivní, což je fajn, protože to znamená, že funguje ;), ale z kina budete odcházet s příjemným tetelením v duši. Hollywoodská lekce byla pro Jeta i jeho fanoušky tvrdá, ale teď se ukazuje, že Jet nestárne. Zraje jako dobré víno a já věřím, že to může být ještě lepší. Stačí chvilku počkat... nový film, který natáčí v Číně, opět s Pingem, a o kterém se šušká, že by měl po akční stránce trumfnout dokonce i geniální Fist of Legend, naznačuje, že budoucnost je růžová. 80%

plagát

Obávaný bojovník (2006) 

Před sebou mám prázdný papír a v hlavě mi vibruje tisíc myšlenek. Jak tuhle recenzi napsat a přitom vzkázat tomu chlapíkovi v kimonu všechno, co bych chtěl. Jak na nic nezapomenout, když ho možná vidím naposledy v podobné žánrovce? Fearless je snadný na pochopení, ale o to hůř se o něm píše bez zbytečného sentimentu. Mám nakoukanou celou Jetovu filmografii a hongkongské akční škole jsem věnoval pěkných pár let svého života. Fearless může být návratem, tečkou, ale i novým odstavcem tohoto specifického subžánru čínské kinematografie. Společnou rukou ho napsali zástupci tří generací - režijně "mladý" Ronny Yu, ve správný čas dozrálý Jet Li a veterán Yuen Woo-Ping, který se úcty za svoje zásluhy dočkal opravdu až na stará kolena (ale znáte to, lepší pozdě než nikdy). Fearless je příběhem mistra Hua Yian Jia (existuje víc přepisů toho jména), který žil v letech 1869 až 1910 a dokázal pozvednout čínskou národní hrdost do nečekaných výšin v dobách nejhorších, když ji začali oblézat Japonci a dokonce i západní národy, snažící se do čínských srdcí zasít nejen víru v Krista, ale i v hodnoty kapitalismu. Těmto nešvarům se však Fearless věnuje jen okrajově, v jádru se jedná o příběh jednoho člověka, jeho vývoj od nezkušeného mladíka po moudrého mistra. Žebříček životních hodnot je to, o co ve filmu kráčí. Hua si zpočátku myslí, že čest jeho rodiny se dá vybojovat v ringu, ale nakonec ho tvrdá životní lekce přesvědčí o tom, že ty pravé hodnoty leží úplně jinde. Fearless není klasická bezmozková akce, v rukou Ronnyho Yua se pozvolna odhaluje tklivé drama, ve kterém Jet Li vystřídá řadu hereckých poloh. Mnozí sice budou opět kritizovat povrchní herecké výkony a elementárnost celého snímku, ale o tom je celá čínská kinematografie, včetně oslavovaných wuxia filmů. Jednoduchost a čistota emocí je pro tyto filmy příznačná a tak se nelze divit, že Hua ve filmu projede po klasické smyčce osudu, kterou jsme už tolikrát viděli v jiných, žánrově příbuzných filmech. Hrdina se zkrátka musí zrodit z křivdy nebo tragédie, velké činy jsou podmíněny velkými oběťmi. Jakmile překonáte tahle klišé a najdete správnou cestu skrze flashbackovou strukturu filmu (Ronny Yu se do toho pustil s vervou, snad aby trochu zakryl elementární poselství, které film nabízí), objevíte nejedno překvapení. Zvlášť fanoušci Fist of Legend si přijdou na své i co se děje týče, protože Fearless působí nejen jako učebnicový příklad prequelu, ale i jako komentář, naznačující, že tehdejší verze s Chen Zhenem, ve které jde prvoplánově o krvavou pomstu, není vždycky tím nejideálnějším řešením. Jako by se mistr Hua omlouval za chování svého žáka, který rozpoutal ve Fist of Fury / Fist of Legend skutečné peklo na zemi. Katarze snímku tak do puntíku naplňuje Jetovo prohlášení o tom, že tenhle film by měl být poselstvím pro mladou čínskou generaci. Vás to zcela jistě nebude rušit, protože se jedná o poselství univerzální, ale přiznejme si to na rovinu, bez pádných argumentů a ostrých akčních scén by to bylo jako číst Svitky od Mrtvého moře... i vy na to čekáte už čtyři odstavce, takže... jaký je mistr Hua jako bojovník? Nejlepší z nejlepších. Nebudu teď vykřikovat, že Fearless má nejlepší kung-fu scény všech dob (mluvím o kung-fu, takže mi s Tonym vlezte na záda, nikdo ho nepomlouvá ;), ale na vítěze uplynulé dekády ho klidně pasuji. V úvodu vás Ronny Yu namlsá záběrem jako z Once upon a Time in China a v rychlém sledu (možná až příliš rychlém) následuje sestřih z onoho osudného turnaje v roce 1910, na kterém si to Hua rozdal s nejlepšími bojovníky celého světa. Jet Li je opět ve skvělé formě a Ronny Yu mu to kazí snad jen občasnými zrychlovačko-zpomalovačkami, které jasně odkazují k nedávnému datu výroby. O tom že už to není jako za starých časů vás také přesvědčí občas nepřesné dráty (příliš rychlé reakce na údery, nebo "trhnutá" letová fáze), ale to jsou jen drobná smítka na Pingově veledíle. Krom Jeta excelují i všichni ostatní bojovníci - Nathan Jones je tu opět za torpédoborce, kterého musí porazit malý Číňan, ale rozhodně předvede, že se umí hýbat. Svojí porci akční slávy si užije i Collin Chou (Ngai Sing), který ve flashbackových scénách ztvárnil Huova otce. Zdaleka nejlepší scénou filmu a momentem, ve kterém se celý snímek láme, je ultimátní souboj v restauraci, kde se Hua postaví tváří v tvář poslednímu neporaženému mistrovi ve městě. Emoce a atmosféra téhle sekvence vás vezmou o patnáct let zpátky, kdy byla hongkongská kinematografie na vrcholu svých schopností a dokázala fascinovat svět. Je příjemné, že všechno se dá, byť na krátký okamžik, přivolat zpět... už kvůli těm pěti minutám se vyplatí na Fearless zajít a připomenout si, jak opojné to tehdy bylo. Samozřejmě nechci celý snímek redukovat na pár okamžiků extáze, ale nemůžeme si nalhávat, že snímek je bez chyb. Jsem docela zvědavý na avízovanou 150 minutovou verzi, ale obávám se, že by Ronny Yu musel kouzlit, aby jí dokázal vdechnout rozumné tempo. Už při Huově dobrovolném exilu, někdy ve dvou třetinách stopáže, se film dostává do stavu, který si nebezpečně zahrává s divákovou trpělivostí. A nejde o to, že by se v tu chvíli na plátně nebojovalo, ono se tam v podstatě neděje nic a divák musí počkat, až se hrdina psychicky zocelí prací na rýžovém políčku. Trochu laciného popotahování však lze bohorovně prominout, protože snímek nakonec nabízí důvod k zamyšlení i náročnějším divákům, kteří obyčejně jakkoliv vypiplané akční scény přehlížejí se zoufalým odfrknutím a čekají na sebemenší záminku, jak podobnému filmu srazit vaz. Fearless sice není Tygr a Drak, ale rozhodně není hloupý a snaží se. Osmička v tomhle případě může znamenat, tváří v tvář velkému hypeu, mírné zklamání, ale nenechte se zmást řečí čísel a rozhodněte se podle toho, jak na vás působí text. Osobně si Fearless zařadím do poličky hned vedle Fist of Legend a až budu mít zas jednou chuť na nějakou pecku s čínským lidovým hrdinou, budu přesně vědět, kam sáhnout. U Jeta je výběr hodně široký - Wong Fei-Hung, Fong Sai-Yuk, Chen Zhen, Hung Hei-Kwun... Hua Yuan Yia se mezi nimi rozhodně neztratí. 80%

plagát

Meč proti meči (1993) 

"Překročíme plán o stodvacet procent", ozvalo se zřejmě jednoho dne mimořádně plodného roku 1993 z hongkongských filmových dílen a Michael Mak (Sex a zen) se rozjel do širých čínských lesů natočit, jako všichni tenkrát, svou vlastní vidinu wuxia filmů. V jeho Butterfly Sword se jede skutečně nadoraz a za celý film jsem nezaznamenal jedinou postavu, která by neuměla létat. V tomhle světě bojových umění, kdy mezi sebou bojují týmy Šťastného lesa a Sídla elit už nestačí jen zvládat pár forem s mečem a jedním skokem dosáhnout na kokosák. Ti nejlepší maníci píší kilometrové dopisy, během minuty dovedou srovnat se zemí hektar lesa a když na to přijde jsou ochotní i nechat se prostřelit skrz člověka. Michael Mak je sice dost velký úchyl, ale bojové scény jsou jednoznačně v zajetí Ching Siu-Tunga a přímo to z nich pryští. Ten člověk nikdy nedostane rozum a to je dobře... Ale zpátky na začátek, tedy k příběhu - na pozadí již zmíněného boje dvou týmů těch nejlepších bojovníků se odehrává osudový milostný čtyřúhelník. Meng Sing Wan (Tony Leung Chiu-Wai) je až po uši zamilovaný do Butterfly (totálně sexy Joey Wong), která je dcerou zesnulého velmistra mistrů a nechce bojová umění ani cítit. Proto se musí Meng Sing Wan maskovat jako prostáček neznalý čehokoliv, aby mohl jednou za čas se svojí kamarádkou Ko (Michelle Yeoh) vyrazit na přísně tajnou misi. A tady začínají problémy - Meng totiž s Ko vyrůstal a bere ji spíš jako sestru, zatímco ona je do něj beznadějně zamilovaná a ignoruje veškeré snahy dalšího bojovníka Yipa (Donnie Yen), který je pro změnu zabouchnutý do ní. Není to moc komplikované a i když Mak dělá v úvodu klasickou chybu a zahltí diváka postavami, díky známým tvářím se poměrně rychle zorientujete. Jenže děj se ne a ne nakopnout, Meng odjíždí, aby se tajně infiltroval do konkurenčního gangu, který vede mistr Suen (Elvis Tsui nosící celý film slušivé S/M helmy ;) a Ko mezitím rozjíždí svou hru na všechny strany. Do Suenova gangu nastrčí Mengovu kamarádku z dětství a na druhé straně se snaží tiše uklidit Butterfly z cesty. Její plány se bortí nejen díky hordám nepřátel nedbale roztroušených po filmu (ovšem díky za ně, protože co předvádí Siu-Tung v hromadných bitkách, např. v lese, popírá všechno co jste kdy viděli a to i přesto, že někteří z herců zas tak často meč v ruce nedrží), ale především kvůli Yipovi. Toho Donnie zahrál jako totálního smolaře a věčně opilého naivku, který sice většinou v bitvě utrží nějakou tu ránu, ale z jeho pohybů je nejvíc znát zkušenost a schopnosti profesionální bojové mašiny. Především díky němu a Joey Wong se vyplatí vydržet vlažnou první půlku, protože pak se film zhoupne do jakési předehry k finále (která je zejména díky této herecké dvojici a jejím dialogům snesitelná) a posléze už do samotného finále, opět dokazujícímu, že kdyby Siu-Tung natočil někdy film, v němž by ty svoje závěrečné 15-20 minutové orgie protáhnul na celovečerní stopáž, možná by to bylo i na Oscara. Poslední okamžiky Butterfly Sword kombinující rukavice Freddyho Kruegera, multifunkční rouno, míčové hry a lidské šípy, jsou z těch na které se vyplatí počkat, tím spíš že film má velmi přijatelných 86 minut. Takže výsledné skóre je nakonec kladné. Je tu sice spousta "kdyby" (vztahujících se především k postavám Menga a Ko a koneckonců i k hereckým výkonům Tonyho Leunga a Michelle Yeoh) a atmosféru tu drží pohromadě spíše náhlé akční exploze než propracovaný příběh, ale kolem dokola je to příjemný hongkongský nadprůměr, který minimálně zachrání deštivé odpoledne. 60%

plagát

Xiao tai ji (1984) 

V roce 1984 byly klasické old-school filmy na ústupu a jejich kříšení už se věnovalo jen pár statečných režisérů. Patřil mezi ně i Yuen Woo-Ping a jeho početná rodina, která je dodnes rozprášena po mnoha filmových profesích (od choreografů přes kaskadéry až po herce). Právě pod jejich rukama vznikl v polovině osmdesátých let jeden z nejúchylnějších old-school filmů všech dob. Není moc "old school" a ačkoliv se jmenuje Drunken Tai-Chi, žádný opilý styl v něm neuvidíte. Přesto, troufám si říct, nevyjdete z údivu ani na chvilku... V hlavní roli debutuje mladičký (bylo mu jedenadvacet) Donnie Yen, jako prominentní synek obchodníka se solí a látkami. Zatímco jeho starší bratr tvrdě dře, Donnie se bezstarostně fláká a provádí alotria, je to zkrátka takový ten modelový frajírek (Donnie to se svým zevnějškem ani nemusí moc hrát ;). Při jedné lumpárně ale zajdou s bratrem příliš daleko a zmlátí syna vlivného obchodníka. Ten přísahá pomstu a zaplatí obávanému superzabijákovi za smrt celé rodiny. Cheng Do (Donnie) se po nočním flámu vrací domů a nachází už jen spáleniště a mrtvá těla. Přísahá pomstu, ale ještě než se bude moci utkat s vrahem svých blízkých, bude muset prodělat pořádný trénink... Kostra klasických "příkoří-trénink-pomsta" filmů se nám tu odhaluje v celé své kráse, ale zatímco v Drunken Masterovi a Snake in Eagle´s Shadow všechno probíhá víceméně "standardně" a my můžeme obdivovat výkony hlavních zúčastněných i "jednoduchý, leč působivý" příběh, tentokrát se Ping trochu odvázal a film zamořil dávkou svérázného humoru, který pobije bezpočet buněk dobrého vkusu. Co byste ostatně chtěli od scenáristů, kteří vystupují pod značkou "The Peace People"? ;) Trocha podezření se vynoří hned ze začátku, když šílený cyklista (na moderním kole s přehazovačkou a vzorkem pro horský terén ;) přejíždí na ulici občany, aby se vzápětí objevil Donnie (na snad ještě novějším kole) a vyzval ho na freestyle exhibici... řeknete si budiž, ale tenhle šílený humor prorůstá celým filmem a dělá z něj zábavu jen pro ty maximálně otrlé. Ping jako by na chvíli ztratil soudnost a balancuje na tenké hranici mezi genialitou (scéna s nakládním pytlů, přechod lávky) a šílenstvím (robot dance na jevišti, nadržený mistr)... naštěstí pro něho z každé scény vyjdete s úsměvem (protože i ty nejujetější jsou minimálně originální). Čistý štít ale Drunken Tai-Chi neudrží, protože Pingova režie je až překvapivě syrová - divné úhly kamer, špatný střih, příliš zrychlovaček (a to i během akčních scén, což možná škodí, protože Donnie Yen je v nejlepší formě a některé triky v jeho podání jsou neuvěřitelné - plynulé a náročné techniky zrychlením akorát trpí, nehledě na nešetrné střihy, které občas potopí veškerou snahu aktérů i choreografů). Je věčná škoda, že Ping nevtisknul tomuto filmu kapku serióznější tvář. Byl bych ochoten přehlédnout klišovitý příběh i ušmudlanou režii, ale šílenství, které na vás skrze obrazovku vychrstne Yuenovic rodina (počkejte až uvidíte hlavního záporáka sestavovat houpacího koně nebo souboj lidi vs loutky) je místy až neúnosné... Drunken Tai-Chi tak zůstává "skoroklasikou", která zaslouží váš pohled především díky Donniemu Yenovi a nebezpečně šíleným gagům. 70%

plagát

Su qi er (1993) 

Žerete Once upon a Time in China a sjíždíte hlavní hudební téma? Visí vám plakáty Wong Fei-Hunga po celém pokoji? Yuen Woo-Ping se vrací, aby vám zničil všechny idoly. Hero among Heroes ukazuje Wong Fei-Hunga trochu méně romanticky než v podání Tsui Harka. Nečekejte šílenou parodii ala Last Hero in China, spíš trochu realističtější přístup, ve kterém se Ping snaží vysvětlit hned několik čínských legend trochu vědeckým způsobem. Zní to děsivě? Ze začátku to tak i vypadá, navzdory vynikajícímu obsazení (Donnie Yen, Xin Xin Xiong), i přesto že Wong Fei-Hunga hraje poměrně neznámý Wong Yuk (ovšem kopat umí). Ping boří všechny Harkovy mýty a dějově snímek vypadá jako alternativní verze Once upon a Time in China 2. S tetičkou Yi (Třináctá tetička) se Wong Fei-Hung vůbec nezná, po městě běhají členky Bílého Lotosu, které kooperují s princem Baracem (Dvanáctým princem, strýčkem Yi), který následně pašuje opium do Číny, hnán těmi nejlepšími úmysly (pomocí peněz od cizinců chce postavit skomírající Čínu znovu na nohy). A uprostřed toho je žebrák So (Donnie Yen), který je parafrází na postavu mistra v Drunken Masterovi. Máte z toho v hlavě bordel, že? A to jsme teprve na začátku. Berte to tak, že u Fei-Hunga je relativně všechno při starém (Yi se mimochodem nezamiluje během filmu do něj, ale do Soa ;) - má svojí kliniku, Foona a stará se o všechny. Na paty mu ale šlape jak Barac, nesnášející jakoukoliv konkurenci a snažící se udržet titul největšího bijce (co se týče technik, je Xin Xin rozhodně nejlepší, ve filmu ale hraje záporáka, takže zůstane poražen), tak Bílý Lotos, který nesnáší vměšování do svých záležitostí. Neřízený chaos začíná u postavy Soa, kterému říkají žebrák úmyslně, protože patří k nejbohatší rodině ve městě. Často se schází s tuláky v jeskyni, kteří ovládají drunken styl a tady už se začínají linie pozvolna spojovat. Ping ale nedokáže s takhle bohatými možnostmi efektivně pracovat a plýtvá jak tématy (rozhodně vás nepřesvědčí o tom, že jeho verze je správnější. Možná je uvěřitelnější, ale neustálým driblováním mezi vážně míněným dramatem a přihlouplou komedií (kdykoliv se objeví Ng Man Tat jako otec Soa) totálně likviduje atmosféru snímku), tak herci. Wong Yuk je až příliš nevýrazný, což docela vadí, protože i když nejvíc pozornosti na sebe strhává Donnie Yen jako So, Fei-Hung je až příliš v pozadí a přehrává ho i Xin Xinův Barac. V bojových scénách je to ještě markantnější - Donnie si ordinuje své klasické bleskurychlé kombinace (je to docela slabota, ale čas od času se objeví pěkné kombo, popř. ukázkový drátovaný HK Spin), Xin Xin se probíjí vpřed navrčenými technikami a Wong Yuk... ten zůstává pozadu, zazáří jen ve chvíli, kdy bojuje s vlastníkem ženšenu, mistrem v taekwondu (!). Jakmile se postaví tváří v tvář slavnějším kolegům, bledne jeho herectví i údery (Donnie Yen má dokonce "fei-hungovštější" pózy než on!). Ani solidní akční scény (platí o duelech, masové bitky vojáků s rebely jsou spíš k smíchu) ale nezachrání rozháraný příběh, který by toho chtěl během devadesáti minut stihnout až příliš moc. Bez infantilních vtípků (Ng Man Tat a jeho sestra pizizubka) a celé linie se Soem (ten drunken styl je tu opravdu "navíc" a Donnieho verze je navíc poněkud nevýrazná), mohl být příběh mnohem hlubší a důraznější, takhle je to skákání od scény ke scéně, přičemž koncept opravdu až příliš připomíná OUTC 2, která měla premiéru rok předtím. Možná bych leccos prominul nebo přehlédnul v případě bezchybných akčních scén a vizuální vymazlenosti, ale v tomhle ohledu zjevně už úřadoval Donnie. Akční scény nesou jeho trademarky (rychle výměny kopů, záběry na detaily, dynamičtější střih) a bohužel jsou hodně krátké. Ty tam jsou doby tří a víceminutových duelů, v Hero among Heroes je hodně soubojů, ale žádný z nich netrvá déle než dvě minuty a nenavazující techniky jsou tu až příliš častým jevem. V rámci běžných měřítek je snímek solidním průměrem, v kontextu s obsazením a štábem se ale jedná o hořké zklamání, mj. dokazující, že i hvězdy mají své slabší dny. 60%