HKstars

Dodnes s nostalgií vzpomínám na jednu z nejojetějších videokazet mé porevoluční videotéky (to bylo tenkrát, kdy se roztrhl pytel nejen s levnými videopřehrávači, ale také s hodnými strýčky, kteří mají spoustu hezkých kazet). Skrývaly se na ní hned dva díly potřeštěného asijského filmu Bláznivá mise. To jméno sedělo dokonale, protože to, co tam ti dva vyváděli nemělo obdoby. Uplynulo desetiletí a já jsem se k sérii Aces Go Places dostal znovu. Pamatujete taky na dobrodružství King Konga a Kodyjacka? Myslíte si, že ty staré časy už zapadly v prachu zapomnění? Jen si znovu připomeňte chytlavou znělku, která provází úvodní "bondovskou" sekvenci a jste zase v tom. Stojíte na střeše mrakodrapu spolu s King Kongem (Samuel Hui) a sledujete jak montuje onen hliníkový samostříl. To co následuje už není tak "cool" jako před lety a je vidět, že Eric Tsang (jinak také producent, herec a kaskadér) se k režírování dostal teprve nedávno (mírně neukočírovaná kamera ho prozradí) a spíš než na třeskutou kung-fu akci sází na zajímavou situační komiku a automobilové honičky... King Kongovi se podaří (s mírnou pomocí hongkongského "Q" alias Deana Sheka) uprchnout s kufříkem plným diamantů a na místě činu nechá bílou rukavici, ve snáze zmást své pronásledovatele a hodit tuhle prácičku na slavného chmatáka jménem "Bílá rukavice". Nejen ten mu půjde brzy po krku, protože v Hong Kongu se formuje nejudatnější policejní dvojka všech dob - inspektor Kodyjack, toho času na americké stáži, a snaživá leč poněkud ostrá inspektorka Nancy Ho (Sylvia Chang). Oba mají své mouchy, ale společnými silami se jim podaří donutit King Konga ke spolupráci. Ten bohužel neví, kde diamanty jsou, protože jeho kolega, jediný kdo ví místo úkrytu, byl zlikvidován fanatickým gangsterem. Pár nápověd ale stihl před svou smrtí poskytnout, takže se narychlo zformované trio (které se křížem krážem zamiluje... Kodyjack do Nancy, King Kong do Nancyiny sestry) vydává po stopách ženských zadnic, které skrývají tetování. Cesta za těmito indíciemi není lehká a vede přes šílené divadelní režiséry (cameo Tsuie Harka), kyvadlovou šibenici a bombové atentáty, aby nakonec skončila nebezpečným autoduelem. Ještě že má King Kong poblíž zahrabanou autodráhu... Logiku v Aces go Places nesmíte hledat. Eric Tsang se pohybuje na hraně jemné parodie (přičemž si utahuje nejen z bondovek a hollywoodských archetypů, ale nepřímo i ze seriálu o Kojakovi např.) a solí jeden gag vedle druhého. Fantazie jako by jemu (a scenáristovi Raymondu Wongovi) nedocházela a navíc tu aktéři podávají doslova životní výkony - Samuel Hui je sice poloviční akční hrdina, ale jeho verbální výměny s Karlem Makou jsou vrcholem snímku. Maka jako holohlavé tornádo nešetří nikoho a rozsah jeho xichtů překvapí i zaryté příznivce Jima Carreyho. Opravdovou perličkou jsou však jeho dialogy se Sylvií Chang. Jeden lepší než druhý. Z frenetického popisu filmu jste asi pochopili, že jsem tak trochu fanda ale nemohl jsem si to odpustit, protože vyjma slabšího rozjezdu jsem se brzy dostal do stejné nálady jako tehdy. Nedá se říct, že by Aces go Places zrál jako víno, jen je stejně zábavný jako tenkrát. A to mi k poměrně vysokému hodnocení úplně stačí. 80%

Tak se přiznejte, kolikrát jste tenhle film sjeli na videokazetě s logem Intersonicu? Rychlodabing nasazený ledabyle přes německý "originál" a drsně sestříhaná verze (o pětadvacet minut!), ale komu to vadilo. Gordon Liu byl prostě ultimátní plešoun a o Shaolinu jsme tehdy věděli houby. Na DVD přichází film (opět od Intersonicu a dabing se opět nemůže ničím chlubit, dokonce se do něj zatoulali nějací Tataři... je to na delší povídání, ale určitě se při jeho poslechu pobavíte), v nesestříhané verzi a s remasterovaným obrazem. Řadu z vás jistě potěší, že 36 komnat Shaolinu nezestárlo za těch sedmadvacet let ani o den. V delší verzi je mnohem patrnější, proč se vlastně Liu vydal do kláštera Shaolin. Zastihujeme ho ještě jako idealistického studenta, který zjistí, že jeho učitel spolupracuje s odbojem. Není ale zrovna vhodná doba přidat se k rebelům, protože Chingové všechny podezřelé osoby bez lítosti zatýkají. Liuovi se však podaří o vlásek uniknout a díky pomoci venkovanů se propašuje do kláštera Shaolin, aby se tu naučil kung-fu a mohl pomáhat slabším. To sice nejsou zrovna buddhistické myšlenky, ale opat kláštera svolí, aby mladík zůstal a přijal jméno San Te. Následující pasáže se vryly do paměti snad každému fanouškovi bojových filmů. San Te prochází jednotlivé komnaty Shaolinu a v každé se naučí nějaký ten aspekt bojových umění. Je to velice chytře vymyšlené (Lau Kar-Leunga tehdy musel popadnout záchvat geniality), se spoustou neotřelých nápadů a překvapivě i hodně dobře natočené (co se týče výpravy, Drunken Master vedle toho vypadá jako chudý příbuzný). Rozložení tréninku na jednotlivé komnaty dává Gordonu Liuovi dost prostoru na to, aby předvedl v čem je opravdu dobrý. Nepotrpí si moc na kopy, ale shaolinskou pěst a některé zbraně (tyč k nim ale nepatří) ovládá na jedničku a je skoro škoda, že většina bojových aplikací se omezuje na trénink v klášteře. Po pěti letech San Te svůj výcvik ukončí a úspěšně projde všech pětatřicet komnat, pak ještě stihne vymyslet tyč složenou ze tří článků (Lau Kar-Leungova pýcha, kterou cpe do každého filmu ;) a získá privilegium stát se dozorcem jakékoliv z komnat. A tady přijde řada na onu slavnou šestatřicátou (film se totiž v originále nejmenuje 36 komnat Shaolinu, ale 36. komnata Shaolinu). Liu totiž od začátku trénoval jen proto, aby mohl své znalosti předávat lidem MIMO Shaolin. Když navrhne založit novou komnatu pro civilisty, opat ho za trestuhodnou opovážlivost "vyhodí" - to aby mohl sehnat ty svoje plebejské žáky a ještě při tom nakopat zadek Chingům, kteří ho dožrali v úvodu filmu. Nemusím příliš zapojovat představivost, když o 36 komnatách budu mluvit jako o velkofilmu. Lau Kar-Leungovy ambice byly veliké a nutno dodat, že jako napůl životopisný, napůl smyšlený příběh historie shaolinského kláštera je to zábavná i poučná podívaná. Gordon Liu tu má tzv. "koule", takže mu fandíte od začátku do konce (má takový ten zdravě naštvaný kořínek, čímž se příliš nepodobá nudným pacifistickým mnichům) a systém výuky v jednotlivých komnatách je dnes už nesmrtelnou klasikou. Lau Kar-Leung byl vždycky divný brouk, který na tiskovkách trousil moudra o prapodstatě bojových umění a předváděl nepříliš fotogenické jižní styly, ale v 36 komnatách dokázal svoje myšlenky shrnout do poutavého a dokonale stravitelného celku. I kdyby dál točil už jenom hovadiny, za tenhle majstrštyk má místo v síni slávy předplacené na dlouho dopředu. 90%

Název filmu vám zřejmě cpe do mysli výjevy á la Indiana Jones, jenže v kolonce režie se podepsal Ringo Lam, takže nečekejte nějakou lehkomyslnou výpravu za relikviemi, nebo prvoplánové dovádění s bičem, kloboukem a bouchačkami. Místo toho se podívame do kambodžských luhů a hájů, kde právě bují revoluce a dvojitý agent Ray Lui likviduje rebely, aby si na jejich hrobech mohl postavit budoucí impérium. Efektivita byla bohužel zas jednou klepnuta přes prsty, když jeden z potomků Luiových ex-přátel přežil masakr a dobře si zapamatoval jeho jméno. Wai Lok-Yan vyrostl, stal se z něj vojenský pilot a s potřebným výcvikem i vybavením se rozhodl Luie odprásknout... Další film o pomstě? Ano, ale to co jsem vám v rychlosti odvyprávěl, stihne Ringo v úvodní čtvrthodince, což naznačuje, že v tomhle filmu se toho semele víc, než je zdrávo. Zabít Luie evidentně není taková legrace, drogový magnát a největší překupník v zemi má kolem sebe spoustu lidských štítů (mj. i milenku Monu, která Waie zachrání v nastálém zmatku, zasouloží si s ním a nakonec mu vynadá, že Luie nezabil). První pokus tedy nevyšel a ten druhý se bude muset odehrát jinde, protože Lui nasadil všechny páky, aby atentátníka našel. Wai se tedy za pomoci svého strýčka vydává do Ameriky, kde začíná pracovat pro CIA, která má též na Luie zálusk. Pod jménem Mandy se vydává do podsvětí a jeho cílem je k sobě Luie přilákat (samozřejmě ho nesmí zabít, ale znáte tyhle horkokrevné, pomstychtivé Asiaty). Problémy nastanou, když unese Luiovu dceru a místo, aby jí chladně využil se do ní zamiluje... Ringo Lam proslul tím, že své hrdiny vláčí kalužemi bahna a neustále jim tluče klíny do hlavy. Tentokrát si mučení užívá Andy Lau a představuje nám Waie/Mandyho jako muže tisíce tváří... kambodžský zemědělec, nelítostný gangster, milující manžel, chladný intrikán - stačí si vybrat. Přesto že si Lau po natáčení stěžoval na tvůrčí neshody a lidově řečeno poslal Ringo Lama do hajzlu, na výsledku se to podepsalo minimálně a víc než samotným dějem, je snímek poháněn kupředu výraznými hereckými výkony. Hongkongští veteráni (Paul Chun, David Chiang) tu překvapivě uvolnili místo mladé krvi a tak je většinu času všechno v rukách Andyho Laua a Wu Chien-Lien, která hraje Luiovu dceru. Mezi těmi dvěma přeskakují jiskry a jejich vztah jim věříte od první do poslední minuty, především ve chvíli, kdy do něj vstoupí stará známá Mona, kterou zkušená Rosamund Kwan zahrála jako renesanční mrchu - kdykoliv se objeví na scéně, celou ji ukradne pro sebe už jenom svým vzhledem. Reflektory ale svítí především na Andyho, který si počíná obratně jak v dialogových vrcholech filmu, tak při lamovských akčních scénách, které jsou příjemně brutální. Žádný wooovský taneček v dešti kulek, tady se prostě skočí do místnosti a vystřílí se všechno živé od podlahy ke stropu - jednoduché, drsné a působivé. V akci Ringo neklopýtne nikdy, příběh se mu však rozpadá do jednotlivých epizodek, což je dáno prostě tím, že během takřka dvouhodinové stopáže se děj až příliš zamotává. Přes všechny výtky jde o jednu z lepších lamovek a Andy Lau si tehdy ten milion dolarů (amerických!) honoráře opravdu zasloužil, i když to spolknulo polovinu rozpočtu, což se na některých scénách bezesporu podepsalo (ale Lamův "ušmudlaný" styl je naštěstí něčím, na co si lze rychle zvyknout). Adventurers mají vycházkové tempo a thrillerovou image, která je akční jen, když je to bezpodmínečně potřeba. To není zrovna běžný hongkongský profil, ale své fanoušky si zcela jistě najde. 70%

Seung-wan Ryoo se v roce 2000 blýsknul vynikající depresivní gangsterkou Die Bad, která jemu i jeho bratrovi Seung-beom Ryuovi (jedna z hlavních rolí) otevřela vrátka do světa velkoprodukcí. Ryoo o dva roky později natočil ještě akční No Blood No Tears a pak se vrátil k bratrské spolupráci, když svého sourozence obsadil do hlavní role akční trikové komedie Arahan. Velký rozpočet, velké ambice a v zemi vzniku i velký úspěch. Na čerstvého třicátníka je to slušně rozjetá kariéra. Ale o čem tedy vlastně Arahan je? S trochou nadsázky by se dalo říct, že Arahan je pro milovníky tai-chi totéž co Shaolin Soccer pro milovníky fotbalu. Vyděsil jsem vás nebo potěšil? Pravda je jako obvykle někde mezi. Hlavním hrdinou je Sang-hwan, totální loser a policajt-zelenáč, který zkazí na co sáhne a navíc ho lokální superhrdinka Eui-jin (fakt ty korejský jména nemám rád ;) omylem sejme fireballem, takže ho musí přivést domů. V tu chvíli se Sangovi paradoxně začne dařit, protože rodinka velmistrů v ovládání chi (skrytých proudů energie, kterými disponuje každá lidská bytost a které mohou být uvolňovány prostřednictvím energetických bodů. Pár lidí si na tom udělalo slušnou živnost ;) při léčebné proceduře zjistí, že Sang je sice kopyto k pohledání, ale skrývá se v něm velká síla a při patřičném tréninku by se z něj dokonce mohl vyklubat Jedinečný. A může se to hodit, protože pracovníci kanalizací při svých okopávkách vypustili ze zazděného chrámu tisíce let starého záporáka, který chce otevřít nebeskou bránu a nechat svět pro svoje vlastní potěšení rozdrtit na prášek. A to se přeci nedělá. Sang zprvu nesouhlasí s tím, aby se nechal ohýbat do krve při náročném tréninku, ale Eui se mu líbí (ostatně při jeho štěstí je to jediná ženská, o kterou kdy zakopne), takže to vydrží (s vidinou možného rande a hlavně by chtěl taky umět ten cool fireball ;) a dospěje až k velkému duelu, v němž mu díky zocelení tréninkem padne do klína nejen osud světa, ale i srdce dívky. Jak to takhle píšu, zní to docela fajn, bohužel realita se nám malinko odklonila. Nelze to vytýkat režisérovi a ani na chvilku mě to nenapadlo, protože některé gagy zvládá Ryoo s očividnou lehkostí a jeho bratr hraje "debila" se stejnou grácií. Jenže scenáristicky má film stejný problém jako většina ostatních korejských komedií, co jsem měl tu čest vidět (výjimku tvoří zatím jen Sex is Zero) - absolutně nevyvážená stavba příběhu a nulová gradace. Arahan je poměrně necitlivě rozseknut na dvě části, ta první sestává z výroby onoho mikrovesmíru v němž se budeme pohybovat, převážně prostřednictvím Sungova tréninku. A ta je hodně nudná. Hned úvodní scéna s komercionalizací bojových umění je sice trefná, ale akci tu zajišťují pouze poněkud příliš ambiciózní triky (korejská triková studia na tom nejsou příliš dobře), se kterými si možná Ryoo ještě příliš nepotykal a velmi střídmě rozhozené gagy v průběhu tréninku. Osobně znám spoustu lidí, kteří se nevyznají v hongkongském stylu humoru, kde je spousta přehraných gagů, záležitostí pro insidery a utahování si ze specifických národních záležitostí (namátkou třeba chcací gagy ;), ale korejský minimalistický humor občas zůstává velkým otazníkem i pro mě. První půlka se dá přežít díky některým parodiím a "západním" gagům, ale nečekejte, že vám snímek prořízne hubu od ucha k uchu. Navíc je tu ještě ta druhá půlka, která je lepší, ale také staví koncept filmu trochu na hlavu. Ze začátku to totiž vypadá na sice korejskou (tudíž obtížně pochopitelnou), ale komedii, jenže jakmile je Sungův trénink dokončen a z kanalizace vyleze jeden ze zneuctěných Sedmi mistrů (obrňte se trpělivostí až uvidíte flashback znázorňující historii Sedmi mistrů, za takové CGI by se styděl i Zdeněk Troška), vrhne se film trochu jiným směrem a vy si přestanete být jistí, jestli to je ještě sranda. Jakoby Ryoo v půlce úplně zapomněl na komediální žánr a točí něco hodně podobného Storm Riders nebo Man Called Hero. Jinými slovy snímek se začne brát ukrutně vážně a dokonale přehodí výhybky. Ten skřípot, který poté nastane naštěstí trochu zakryje příval akčních scén, dokonce velmi dobrých scén. Ryoo si vždy potrpěl na dráty při pádech i kopech a bojová umění najdeme ve všech jeho filmech. Při rvačce v restauraci i závěrečném duelu budou možná fandové dobré akce brečet nad tím, proč raději režisér nenatočil nějaký hardcore bojový film, místo aby se patlal s tímhle, ale to je jedno z tajemství vesmíru, která dnes nerozřešíme. Přejděme raději k půlhodinovému finále, které je mile akční, ale stejně protahované jako souboje ve Volcano High, kdy z neustálého čekání na hrdinovo zakčnění začnete filmu nadávat, protože hrdina pořád dokola dostává přes hubu. Totéž v bleděmodrém, díkybohu za pár velice pěkných drátů, které dokazují, že korejská kinematografie má v oblasti čistokrevných akčních filmů velmi světlé vyhlídky. Jenže tohle je úplně jiné kafe, úplně jiný žánr. Neumím ho pojmenovat, protože Arahan není ani dost akční, ani dost komedie, ani akční komedie, kterou zřejmě měl být. Vždycky mám trochu výčitky svědomí, když podobné filmy takhle zarazím do země, možná si pak říkáte, že hodnocení neodpovídá textu. Ale je to jen nemalým smutkem nad spálenou šancí. Tohle označení berte od člověka, který u My Wife is Gangster (narozdíl od jiných recenzentů, kteří film vynášejí do nebes) zažíval solidní křeče, bohužel to nebylo od bránice, ale od srce. Jak už jsem řekl, korejský humor je pro mě velkou neznámou (zatím), ale dovedu ocenit pár skutečně povedených hrátek s kamerou, slušnou práci s dráty a choreografií, a celkově slušnou technickou stránku, kterou místy podpoří dobří herci a vychytané gagy. Toho posledního je ale na můj vkus trochu málo a snímku chybí výraznější tempo, které by hnalo originální myšlenku "tai chi comicsu" dopředu. Arahan tak v mých očích symbolizuje neuvěřitelnou sílu korejské kinematografie, pokaženou přílišnými ambicemi (triková stránka je zvládnutá jen napůl) a ubitou možná až příliš charakteristickým humorem. Třeba do toho časem vklouznu a uznám, že jsem se mýlil, tentokrát je to "jen" za poctivých šedesát, pokud chcete vidět korejský Matrix nebo Harryho Pottera (i k těmto filmů bývá Arahan přirovnáván), sežeňte si raději Volcano High. 60%

Na počátku třetího tisíciletí se podaří vědcům kompletně zmapovat lidský genom a začnou tak fušovat bohu do řemesla. Brzy je na světě projekt zvaný Power Glove a přináší první výsledky - zázračná rukavice dokáže "odemknout" nevyužité oblasti mozku a propůjčuje svému držiteli neobyčejné schopnosti. Každý rub má ale svůj líc a tak si hraní s geny vyžádá i vedlejší účinky. Jednomu z účastníků experimentu, jménem Combat 21, užívání rukavice trochu vleze na mozek a rozhodne se ukrást tenhle magický artefakt a ovládnout s ním svět... Taková myšlenka se líbí i jeho kolegovi Thunderovi (Yuen Biao) a ke všemu odhodlané duo nezastaví ani Dark (Sammo Hung). Oba i s rukavicí mizí v hlubinách vesmíru a nad aférou Power Glove se na dvacet let zavře voda... Nikdo, včetně Darka, netuší, že měl Thunder děti, kterým odkázal speciální soubor bojových technik zvaný "Avenging Fist". Jejich matka se je snaží držet daleko od potíží a zakazuje jim používat bojové umění. Ani Combat 21 ještě nemá o svých budoucích nepřátelích ponětí, protože Thunder, který je okolním světem považován za mrtvého, trpí díky účinkům Power Glove ztrátou paměti. Pořád však ovládá všechna tajemství Power Glove a tak ho Combat 21 používá jako věrného loveckého psa. Děti jsou samozřejmě od přírody nezbedné a tak se Kong a Belle zapletou do jedné rvačky na diskotéce a nepřímo prozradí svůj původ. Jednotlivé dílky skládanky do sebe začínají zapadat a na scéně se pomalu formuje partička superhrdinů, kteří si to ve finále rozdají ve stylu, který jste zaručeně ještě neviděli... "Uff, to zní jako z nějaké počítačové hry", říkáte si a nejste daleko od pravdy. Avenging Fist byl totiž původně projekt, jenž měl za úkol adaptovat pro filmové plátno jednu z nejslavnějších konzolových legend - samotného Tekkena, krále bojových her. Bohužel producenti se neshodli s tvůrci hry na autorských právech a tak se ambiciózní snímek musel na poslední chvíli kompletně celý přepsat (ve filmu jsou však patrné odkazy na Jina a Hwoaranga (ať už vizuální nebo příběhové)). Obávám se, že právě tento fakt mu zasadil smrtelnou ránu, jejíž následky budete ve formě scenáristova "krvácení" pociťovat v průběhu celé stopáže. Z původního konceptu bojového filmu s množstvím charakterů (které fandové hry znají) se totiž stala sci-fi báchorka o ultimátní zbrani, ve které se řeší vládní převraty, božský hněv, geneticky vylepšené spermie, bestiální příšery a samozřejmě láska vítězící nad zlobou a nenávistí. Nejsou to špatné přísady, ale scenář je míchá ve špatném poměru a je na něm znát, že je slátaný horkou jehlou. Najde se tu pár scén, které fungují, ale všechno padá se snahou scenáristy dostat do filmu co nejvíc různých motivů a postav (které jsou příliš sexy než aby potřebovaly nějaké pozadí. Prostě existují a obávám se že jejich charakterizace by se vtěstnala i na barový tácek (v těch lepších případech)). Tenoučký příběh brzy začíná podrážet nohy i těm povedeným scénám (pravda, moc jich není) a z herců dělá neškodné figurky, marně se snažící zalapat po divákově pozornosti. V některých momentech jsou rozpory mezi snahou herců a scenáristy přímo hmatatelné. Věřím, že Stephen Fung a Wang Lee-Hom, ale především Gigi Leung a Kristy Yang, nepředpokládali, že se stanou jen nesvéprávnou dekorací, která čas od času dostane privilegium pronést nějaký ten text... Inu, hlavně že vypadají jako z katalogu... Ani režisér Wai Keung Lau (Storm Riders) nezachrání situaci, protože jeho fascinace počítačovými efekty (které až na několik výjimek vypadají docela "cool") je natolik nestydatá, že zatlačuje všechno ostatní do pozadí. Nemám nic proti vykrádačkám Pátého elementu a dalších západních sci-fi filmů a musím ocenit i několik vydařených experimentů ve stylu "jak by to jednou mohlo být" (asi nejlepší je romantická scéna s Erikou a jejími virtuálními klony), ale Lauova posedlost zpomalováním, trháním a přebarvováním záběrů je nesnesitelná a nejvíc útočí v akčních scénách... Je pak úplně jedno jestli Corey Yuen na place odváděl perfektní práci nebo jen podřimoval, protože veškeré jeho snažení přijde vniveč, když se režisér rozhodne natočit akční scénu inovativně. Na to, že popové hvězdy jen máchají rukama ve vzduchu už jsem si jakž takž zvyknul a nerozhodí mě ani, když se celý souboj navzájem nedotknou a místo toho se věnují střílení fireballů, ale... abych musel trpět naprosto šílenou kameru a střih, který eliminuje víc než půlku technik (provedení, rychlost, reakci - na co si vzpomenete), to už je moc i na mě. Co se týče akčních scén, čeká vás neuvěřitelné peklo. Po prvních patnácti minutách (a to skutečně nepřeháním) jsem se už bál, aby nějaká ta větší scéna nepřišla, protože bych musel opět litovat jako Coreyho, tak všech zúčastněných. Nejvíc mě ale mrzí účast Yuena Biaoa (který je celý film lišácky schovaný pod maskou) a Sammo Hunga (neuvěřitelný počet narážek na jeho váhu. Že by nějaká scenáristova pomsta? ;) - tihle dva si určitě zasloužili víc a vůbec bych se nedivil, kdyby Coreymu a Lauovi dodnes posílali výhružné dopisy. Já bych to na jejich místě udělal ;). Filmům Wai Keung Laua zřejmě nikdy nepřijdu na chuť. Nadužívání superlevných počítačových triků v nich supluje za solidní scenář a akční scény jsou pro Laua asi něčím, co by se mělo vyhubit. Možná nejsem úplně spravedlivý, ale je mi smutno, když vidím, kterak se hongkongská kinematografie bortí pod náporem těchto hloupoučkých trikových podívaných. Tím spíš, že Avenging Fist měla se svým nadějným obsazením (ve kterém figuruje řada nastupujících hvězd) slušné šance na úspěch. Velká očekávání, velký rozpočet a velké zklamání. Hlavním průšvihem filmu zůstává nedotažená dějová linie, která praská ve švech pod náporem příliš brzy utnutých motivů, jenž trhají atmosféru na kusy a doslova divákům brání, aby si nějakou postavu oblíbili. Většina hrdinů je příliš jednoduchá nebo naopak nepřístupná, než aby si získala vaše sympatie... Lau možná dokázal posunout hranice triků o něco dál a vytvořil působivý svět budoucnosti, ale jeho dílo zůstává jen křehkou skořápkou, která při zevrubnějším pohledu praská. A věřte, že tyhle střepy vás budou pěkně bolet... p.s. Ekin Cheng tu má cameo ve kterém hraje "mladší verzi Sammo Hunga". To je rachot ;). 30%

Ačkoliv Versus nebyl úplně to právé ořechové, jasně dokázal, že když má někdo talent, může zajít do lesa a za pár babek tam natočit slušivý experimentální horor. Teď se Kitamura vrací, s podstatně většími ambicemi a filmem, který je adaptací velice úspěšné mangy. Azumi je dívka, kterou Mistr našel v útlém věku, sedící nad tělem své mrtvé matky. Neplakala, jen zaraženě seděla, ponechána svému osudu. Mistr ji vzal pod svá křídla a zařadil ji do skupiny dětí, která ho doprovázela. Těžko říct, zda to byla pro mladou dívku šťastná událost nebo začátek její kletby. Mistr byl totiž vysoce postaveným příslušníkem jednoho klanu a vzhledem k tomu, že se děj odehrává ve feudálním Japonsku, je jasné, že se dostáváme do doby plné úkladných vražd, intrik a boje o nadvládu nad Japonskem. Mistr má tajný úkol a to sice vytrénovat ze svých svěřenců stoje na zabíjení, které nebudou mít slitování s nikým. Z Azumi a jejích kamarádů tak vyrůstá daleko od civilizace elitní jednotka zabijáků, která zajistí, že se žádný zloduch nepokusí sesadit panovníka. Jenže co rozhoduje o tom, kdo je zloduch a kdo ne? A proč zabíjet jen některé zloduchy? Azumi se stane největším mistrem meče široko daleko, ale její otázky nelze zodpovědět bez krveprolití. Už první test Mistra zbaví nevinnosti všechny ve skupině a počet "hrdinů" se smrskne na půlku. Úvozovky u slova hrdina jsou plně na místě, protože notnou chvíli je nám ústřední téma prezentováno takřka bez emocí a Azumi je vykreslena jako produkt poctivého vojenského výcviku. Neví jak by se měla chovat dívka jejího věku, nemá žádnou motivaci, jen poslouchá Mistra a její meč kosí lidské osudy, o nichž nemá mladá dívka ani sebemenší zdání. Je dokonalým vojákem - nad oběťmi nepláče, ale krve přibývá a nelze tomu jen tak přihlížet. I když divák je nakonec po téměř dvouapůlhodinové masáži, při které zhasnou stovky životů, přesvědčen, že existují velcí záporáci a malí záporáci a že Azumi je ve světle této skutečnosti nejkladnější a "nejčistší" postavou celého díla, krev to z jejích rukou nesmyje. A to je koneckonců dobře, protože snad jedině Japonská produkce je schopna čas od času proti téhle hollywoodské černobílosti zabojovat i v mainstreamových vodách. Pro Kitamuru byla určitě adaptace košaté předlohy velkou výzvou, i když si řadu scénářů napsal sám, velkolepému příběhu z Japonska za dob samurajů a ninjů by odolal málokdo. Azumi tu coby středobod příběhu působí jako zjevení z jiného světa - překrásná, a na pohled křehká dívka je andělem smrti a její meč zasahuje rychlostí blesku. Mistrovi zabijáci na své cestě za "splněním mise" potkají řadu vykuků (lídři konkurenčních gangů nejsou padlí na hlavu, takže se brání odpovídajícím způsobem) - vychytralý samuraj Kanbei, psí ninja Saru nebo nejlepší z nejlepších - Mogami Bijomaru, bojovník ve sněhobílém hávu s růží pro soupeře, pro toho který prohrál... Tváří tvář tomuto spektru vychytaných postav nelze nevidět kořeny comicsové poetiky a Ryuhei Kitamura je naštěstí umí zužitkovat a dostává své pověsti vynalézavého tvůrce. Azumi je koncertem barevných filtrů, nabízí netradiční kamerové jízdy (helikoptérové záběry v závěru jsou něčím co jinde těžko uvidíte), je zkrátka vypiplaná od hlavy až k patě, i ta krev na kostýmech pak vypadá neuvěřitelně fotogenicky, protože Kitamura netlačí na pilu a pozvolna vám vnutí svůj neotřelý styl. Malou výjimkou jsou však bojové scény. Ne že by tedy byly něčím, co táhne film dolů, ale sází se v nich spíš na kvantitu než na kvalitu. Výsledkem je, že se tu sice víc mluví mečem než ústy, ale řada soubojů (především rutinní vyhlazovačky bezejmenných skupin bojovníků) se mění v poplácávání mečem. Není v tom žádná emoce a díky tomu, že většina herců nikdy nedržela katanu v ruce, musí Ryuhei maskovat kudy to jde - rychlé střihy, vyhazování snímků, krve sice dost, ale řezných ran pomálu. Ani za vlasy přitažená stylizace ale nepomůže hercům k tomu, aby působili jako velmistři. Ta akce s velkým "a" vás čeká až ke konci, kdy zkříží své cesty důležitější persóny. Nevyváženost akce a některé okamžiky při kterých pozdvihnete obočí v rozpačitém úžasu (souboj ninjů) naštěstí ustupují do pozadí velkého příběhu. Kitamura se nevyvaroval některých chyb, ale od pádu do filmového průměru ho vždy zachrání výborná předloha. Není to jen o síle hlavního charakteru, Azumi, ale o celém prostředí japonských klanů a pozoruhodných bojovníků (bohužel jen na straně zla, parta zabijáků ve které je Azumi je výrazově až moc plochá). Tímhle vás Kitamura určitě chytí za šos a i když mohl film trochu zkrátit (posledních deset minut je tu trochu navíc), zvládl celek ukočírovat mnohem zkušeněji než předchozí Versus. Azumi tak určitě potěší velké zástupy fanoušků (a nemusí vám na stěně zrovna viset kolekce samurajských mečů) a Kitamura nám roste v pozoruhodného režiséra, který se od blairwitchovského řádění v lese dokázal prokopat až k samurajskému eposu. Co asi předvede příště? Japonské Hvězdné války? Budu se těšit... 80%

Žili byli thajští domorodci a v klidu a míru osívali rýži, dokud se v nedaleké Barmě nerozhodli, že jejich zemičku srovnají se zemí. V roce o kterém se toho v českých učebnicích dějepisu příliš nedočtete se tak dvě statisícová vojska vydala na hlavní město Thajska (tehdy to ještě nebyl Bangkok). Jedno severně, druhé jižně. Nikdo tehdy nepočítal s tím, že se statisícový kolos zdrží, kvůli jedné pidivesničce s několika stovkami obyvatel. Zapadákov jménem Bang-Rajan byl poslední pevností thajské svobody. Vesničané odmítli jen tak složit zbraně, dokonce i poté, co jim vláda odmítla poskytnout děla na obranu svých obydlí. Postupně se do vesnice sjížděli další Thajci, kteří chtěli bojovat za svobodu své země a z téhle válečné historky se nakonec stala legenda. Režisér Tanit Jitnukul (jedno z těch vyslovitelných thajských jmen) se v roce 2000 chytil příležitosti, když dostal trochu zajímavější rozpočet, než bývá v Thajsku obvyklé a vyšlápnul si k historickému velkofilmu, vyzbrojen zkušenostmi z hollywoodských eposů. Bang-Rajan je samozřejmě trochu komornější, ale využívá to ke svému vlastnímu prospěchu. V úvodu se "nasytíme" přepadovkou barmské vojenské jednotky a zjistíme dvě věci - všichni představitelé mužských rolí mají muskulaturu jako Tony Jaa a umějí seřezat sto Barmanů (sorry, tenhle vtip jsem si nemohl odpustit) na posezení. Nic jiného jim ostatně nezbývá, protože přesila je obrovská. Nečekejte příliš Muay Thai, v začátku vás naopak překvapí, že Thajci disponují o poznání větší palebnou silou a když už dojdou koule, tasí svoje meče a sekery, díky nimž se akční scény mění v naprosto necenzurovaná jatka a nebýt příliš mihotavých "ručních" záběrů, zřejmě by tenhle film zakázali. Jitnukul se nebojí ničeho - usekané nohy, hlavy rozťaté vejpůl nebo les plný visících dětí a žen. Válka je prostě svině a tahle byla extrémně špinavá, což dokazují krvavé poprašky bojovníků, vracejících se z bitvy. Americká "cenzurovaná" verze filmu má 71 minut, tj. takřka polovinu původní stopáže. Můžete dvakrát hádat, co se vystřihlo. Jitnukul se ale nespokojí jen s vizuálně dokonalými jatky, prostřednictvím několika flashbacků se soustředí především na život ve vesnici a vybrané hrdiny. Máme tu věčně opilého válečníka, který si ve vesnici léčí svou dávnou depresi, nového vůdce, který vylezl z pralesa s pečlivě pěstěným vousem, aby vedl poslední zbytky thajského odporu a pak řadu zajímavých pěšáků, kteří mají většinou starosti se svými ženami. Během četných bitev (většinou útočí Thajci ze zálohy, tak nějak mi není jasné, že barmské vojsko až po pěti měsících obléhání uznalo za vhodné zaútočit plnou silou), se stihnou vyřešit všechna typická válečná klišé, ale ve spartánsky vypadající vesnici a v podání herců-neherců to nepůsobí nijak vlezle nebo agresivně. Občas se budete nudit, protože Jitnukul rozvádí určitý motiv až příliš polopatě, ale náhle useknutá hlava letící přímo proti objektivu vás vždycky vrátí na správnou kolej. Násilí tu možná působí trochu samoúčelně, ale po PG-13 hollywoodských "válečných" filmech, kdy je vše střiženo ještě předtím, než by to teenagerům způsobilo psychickou újmu, je to příjemné osvěžení. Bang-Rajan se v mnohém podobá Válečníkovi (Musa), i když jeho vzdálený korejský bratranec je na tom ve většině ohledů trochu líp. Nelze ale porovnávat neporovnatelné. Bang-Rajan vzniknul s relativně nízkým rozpočtem a Jitnukulovi se musí zatleskat, protože dokázal z toho mála vyrobit poctivě vypadající válečnou podívanou. Pár počítačových explozí v závěru nemůže zkazit tu nádhernou atmosféru, která vás bude filmem provázet. Žádné extrémní přehrávání nebo příliš ambiciózní scénář. Ačkoliv bylo natáčení zcela jistě náročné, všechno působí přirozeně, snad jen vypiplané barevné filtry vám v dialogových scénách důrazněji připomenou, že nekoukáte na hraný dokument - postavy zůstávají uvěřitelné, zřejmě právě proto, že bych k jejich hereckým výkonům mohl mít tisíc připomínek. Během několika minut si prostě zvyknete na úsporné thajské "herectví" a o to víc z mysli vytěsníte, že vám někdo podstrčil motiv nenaplněné lásky... Thajci na to zkrátka jdou od lesa a Bang-Rajan tak zavádí trochu nedefinovatelnou škatulku a já ani nevím, jestli ho chválím za nevinnost a čistotu filmových postupů, nebo dokonalou manipulaci s divákem, při které se nedostatky obrací v klady. Nakonec je to vlastně ale úplně jedno. Celek je v tomhle případě lepší, než součet jeho částí a kdo chce vidět necenzurovanou guerrilovou válku, která si půjčuje odevšad, ale zůstává "svá" a nezdržuje vás sáhodlouhými dialogy, ten by neměl dlouho váhat. 70%

Příběh se odehrává v Paříži 2010, kde sociální krize vyeskalovala, takže je město rozděleno do distriktů, ve kterých žijí lidé s různým společenským postavením. Distrikt 13 je ten nejobávanější, plný zločinců a chudých. Byly tu zrušeny všechny školy i nemocnice, policie se sem bojí. Prostě to není ideální místo na vyrůstání. Leitovi bohužel bylo souzeno a i když se snaží žít slušně, občas přiláká pozornost místních gangů a musí hodně rychle utíkat. Naučil se proskakovat okýnkem, kam byste nestrčili ani ruku, nedělá mu problém zdolat pětimetrovou díru mezi dvěma paneláky a šplhání po nejrůznějších konstrukcích už ani nepovažuje za něco výjimečného. Ostatně hraje ho David Belle, člověk který ve Francii proslavil moderní sport Le Parkour, který by se dal označit za kreativní zdolávání překážek a to především městských. Stojí vám v cestě lavička? Přeskočte jí, potřebujete se dostat ze třetího do druhého patra? Zapomeňte na výtah či schody, použijte balkón. Zní to šíleně, ale vypadá to úžasně, protože žádný přeskok nesmí být nudný a pohyb nesmí nikdy přestat. V Parkouru se hodně vyplatí průprava v bojových umění, popř. gymnastice a až uvidíte Bellea, jak zachází s pařížskou architekturou, zůstanete bez dechu. To ovšem platí jen pro čtenáře, neobeznámeného se snímky Yamakasi a Yamakasi 2: Velká výzva (Sons of the Wind), který už Parkour viděl a troufnu si říct, že v případě druhého dílu Yamakasi možná i v lepší formě. Nic proti Belleovi, je v proklatě dobré formě, stejně jako jeho kamarád Cyril Raffaelli. Ten hraje ve filmu poldu, který se vydává do Distriktu 13 zlikvidovat časovanou bombu. Leito se díky němu dostane z vězení, ale nehodlá mu nějak výrazně pomáhat, až když zjistí, že bombu ukradl jeho odvěký nepřítel Taha, který taktéž "vlastní" jeho sestru, rozhodne se přiložit ruku k dílu. Zde je důležité prozradit, že Taha hraje Bibi Naceri, spoluscenárista tohoto filmu a velký kamarád Luca Bessona, který si zaslouží rozstřílet na cucky (ve filmu se vám tohle zbožné přání díkybohu splní). Rozhodně nehodlám slepě doufat, že by Besson k podobnému projektu napsal scénář, který by byť vzdáleně obsahoval hluboké postavy a invenční dějovou linii (ale ne že by to už neuměl, viz Unleashed). Jenže tohle už je vážně moc. Něco jako kdybyste vzali Útěk z New Yorku (tohle přirovnání jsem si vypůjčil, ale dokonale sedí), ořezali ho na dřeň a nahradili poněkud únavným pobíháním z místa na místo. A ono by to možná i fungovalo, kdyby se debutující Pierre Morel soustředil čistě na akci a nenechal své hrdiny mluvit. Dialogy jsou totiž šílené a inklinují k parodii. Je to škoda, protože zatím všechny Parkour filmy nejen že se soustředily čistě na Parkour a zapomínaly na skutečnou akci, která je tím pravým motorem, ale především měly pocit, že scénář je věc, která je táhne k zemi a ubírá jim prostor. Opak je bohužel pravdou. Dokud se neobjeví podobně laděný film s dějem, který by dával alespoň deset minut v kuse smysl, pak si možná běžní diváci o těhle filmech budou myslet něco serióznějšího. Takhle je to pořád jen "docela pěkné, naprosto bezhlavé a béčkové blbnutí". Opravdu nerad se do tohohle filmu opírám a jistě si vysloužím kritiku za to jak jsem kritický (hmm), jenže ono opravdu nestačí obsadit jen známé "xichty". Když si najedu na Cyrilovy stránky uvidím mnohem větší prasárny, než jakých jsem se dočkal ve filmu, přehledněji sestříhané a mnohdy s lepším timingem. To pro Morela skutečně není moc dobrá vizitka a jakkoliv si v recenzi stěžuji na stupidní scénář, film svým způsobem zabila i rozkolísaná režie, která vám nedovolí si cokoliv vychutnat. Jen v několika zpomalovačkách (Cyrilův nálet s cihlou), které nejsou rozsekány do nervózních střihů, máte šanci, si umění hlavních hrdinů řádně užít. Neváhejte kromě několika skopičinek (vystačily by na dvouminutový sampler) je tenhle film beznadějně prázdný a plochý. Velká škoda, věřil jsem, že do třetice to parkouristům vyjde. Snad bude mít Belle příště větší štěstí na režiséra a Cyril si "dá" svůj slavný backflip z deseti metrů. Nemůžu se dočkat (ano, jsem naivní, prášky nepomáhají ;). 50%

Někteří z vás určitě znají populární japonskou show Takešiho hrad. Je to vlastně velká zábavná soutěž s exotickými disciplínami, která se nám snaží (celkem úspěšně) vštípit, že Japonci jsou veselý národ. Celá show je pojmenována podle herce a režiséra Takeshi Kitana. A to už se pomalu dostáváme k jádru pudla. Takeshi hraje i v novém japonském filmu Battle Royale, který má ovšem k mírumilovné soutěži hodně daleko... Vzhledem k tomu, že dnešní mládež už není, co bývala (a stále častěji se na školách opravdu střílí), rozhodne se ve fiktivní budoucnosti Japonsko řešit problém vcelku originálně. Každý rok v loterii vyhrává jeden školní kolektiv (42 žáků) a ten pak za odměnu pošle na opuštěný ostrov. A není to obyčejný ostrov milé děti, což se naše vyvolená třída brzy dozví. Kompletně vylidněná oblast totiž poslouží jako simulované bojiště. Všem jsou na krk zavěšeny explozivní obojky, které jsou navíc zapojeny do dvojic - když se jeden z dvojice vzdálí na víc jak padesát metrů, následuje hlavotrh. Kdo by snad nechtěl bojovat, skončí s hlavotrhem. Kdo bude campovat (tj. vyčkávat stále na jednom místě a odstřelovat ze zálohy nebohé spolužáky) toho čeká hlavotrh. A kdo všechny vyvraždí a zůstane posledním přeživším, tomu vystavíme diplom a pošleme ho domů. Kruté? Věřte, že některé vysokoškolské zkoušky z fyziky bývají horší. ;) Pravidla netradiční "soutěže" Battle Royale, nového zákona, který má vštípit mládeži úctu k "dospělákům", jsou Takeshim rychle vysvětlena a vy, spolu s partou dvaačtyřiceti patnáctiletých hrdinů, začínáte chápat, že to nebude legrace, i když to tak vypadá z televizní instruktáže, odkříkávané roztomilou Japonkou (režisér Fukasaki má asi anime hodně rád ;). První kapky krve ostatně dopadnou na zem už v briefingové místnosti, takže každý raději v zájmu sebezáchovy popadne přidělený ruksak a vyběhne do venkovní temnoty. Překročením prahu končí veškerá přátelství, city nebo lidská sebeúcta. Většině ze dvačtyřiceti kamarádů se teď honí hlavou jediná myšlenka... Přežít. Battle Royale byl posledním filmem tehdy sedmdesátiletého Kinjiho Fukasaky (zemřel loni v lednu). Za svou kariéru natočil přes šest desítek filmů a přesto zůstane Battle Royale jeho nejslavnějším, možná i nejoriginálnějším a nejzajímavějším. Myšlenka nevinných školaků, vhozených do náruče mimořádně kruté hry, která v podstatě nemá vítěze (abyste zvítězili, musíte jako lidská bytost prohrát a někoho zabít - někteří se této "povinnosti" vyhnou sebevraždou, myšlenky jiných přeruší pípání obojku, ale většina studentů nakonec pochopí, že zábrany musí pryč.), pochází z hlavy spisovatele Koshuna Takamiho a pro stříbrné plátno ji přepsal režisérův syn Kenta Fukasaku. Poté co odhodíte za hlavu sarkastické úvahy o tom, že "takhle by se to tedy mělo řešit v českém školství", nemůžete neocenit neotřelost a zároveň zrůdnost takového projektu - dvaačtyřicet nevinných duší se během boje o život vybarvuje do nejrůznějších odstínů zla, vzteku, nenávisti. Někteří mají své malé tajemství, svá traumata, která působí jako katalyzátor touhy někoho zabít (tedy... když už musím zabíjet, že?). V plné míře se také projevují dobré vlastnosti, ale i nad těmi dovede zvítězit paranoia - scéna v majáku dokáže všechny tyto aspekty vykreslit na ploše několika málo záběrů a sedmdesátiletý Fukasaku dokáže šokovat tím, jak moc je schopen se dostat mladému obsazení pod kůži, jak je schopen z v konkurzu vybraných herců vymačkat maximum. Cítíte jako byste tam opravdu byli a díky hlavnímu hrdinovi celého příběhu - Shuyovi Nanaharovi sledujete vítězství i prohry lidské duše v téhle marné třídenní soutěži. Podrazy, přátelství na život a na smrt, nehody a náhody, to všechno způsobuje řídnutí hráčů a film spěje k nevyhnutelnému konci přeřezáváním jednoho vlákna za druhým, až se pavučina vztahů rozpadne a my konečně vidíme podstatu celého příběhu. Samozřejmě vám nic neprozradím, snad jen doporučím, abyste si sehnal speciální edici, která obsahuje pár scén navíc a hlavně sérii epilogů, které snímku dodávají trochu naléhavější nádech. Někoho jistě potěší, že ve speciální edici jsou vylepšené "krvavé" efekty, ale věřte, že i bez pomoci počítačů vypadají úmrtí jednotlivých aktérů patřičně sugestivně. Ne kvůli množství krve, ale proto, že díky Fukasakově umění a mimořádně šťastné konstelaci všech složek štábu (od výtečné kamery, přes dokonale padnoucí hudbu až po mrazivý výkon ostříleného Takeshiho Kitana), jste je znali a soucítili s nimi jako s lidskými bytostmi. Málokterý film mě dokázal praštit přes nos tak silně, abych o něm ještě dlouho a dlouho po zhlédnutí přemýšlel. Nakonec totiž zjistíte, že ačkoliv námět Battle Royale vypadá jako sci-fi, operuje s obecnými skutečnostmi na takové úrovni, že se až začnete bát, aby vaše třída také nevyhrála v podobné loterii. A začnete přemýšlet nad tím jestli je lidská rasa skutečně tak zvrhlá a jestli byste se pod tlakem zachovali stejně, a nebo to takhle funguje jen v tomhle filmu. Každopádně přemýšlet budete, Fukasaku vás k tomu donutí - i vás, kteří jste si tenhle film půjčili, protože jste od kamarádů slyšeli, že je to pořádná "krvárna" a "teenagerská vyvraždovačka". Pod povrchem se totiž mnohdy skrývá mnohem víc, jen nesmíte být líní kopat... 100%

Na druhý díl Battle Royale jsem se dost těšil... režisér jedničky Kinji Fukasaku sice pár dní po začátku natáčení zemřel, ale hbitě za něho zaskočil jeho syn, scenárista obou dílů, takže to vypadalo, že není nic ohroženo - film se podařilo natočit a 5. července 2003 měl v Japonsku premiéru. Japonci rozhodně nenatáčí sequely hollywoodským způsobem a mohlo se klidně stát, že dvojka bude úplně, ale ÚPLNĚ jiná než první díl... byl jsem na to v koutku duše připraven, ale to co mi Kenta Fukasaku předložil, mi doslova podrazilo nohy. A zas jsem na lopatkách a ti žlutí ďáblové do mě nemilosrdně vrážejí své šílené vize. Děj dvojky se odehrává tři roky po prvním díle a změnilo se mnohé. Ze Shuyi se stal celosvětově hledaný terorista, který vyhazuje do vzduchu výškové budovy (tenhle film v Americe neprojde a nejen kvůli záběrům bortících se mrakodrapů) a po zkušenostech, které načerpal v zemích třetího světa, kde se skrýval, má ve všem jasno a tak se opevní na jednom z opuštěných ostrovů, odkud přes internet vysílá zpravodajství. To se samozřejmě japonské vládě nelíbí a tak vyhlásí další Battle Royale - 42 školáků znovu nasedá do autobusu a znovu odjíždí na ostrov, s novým (nicméně ještě fanatičtějším) učitelem a s novým posláním - zabít Shuyu a všechny jeho přívržence, kteří čekají na ostrovní pevnosti. V první půlhodině film připomíná doslovnou kopii originálu a jakousi neurvalou reminiscenci na první díl - všechno se odehrává takřka identicky, snad aby nás Kenta Fukasaku trochu poškádlil nebo nám zamotal hlavy. Rozdíly se ovšem brzy začnou vybarvovat - jsou tu sice obojky i jejich propojení do páru (aby se kolektiv nerozptyloval po okolí), ale protože cílem je tentokrát vyhladit dobře vyzbrojené teroristy, dostává každý školák moderní útočnou pušku. A běžte bando, ti co na vás čekají venku, zabili vaše rodiče v explodujících mrakodrapech. Zabte nebo buďte zabiti... A teď to přijde - Kenta Fukasaku evidentně vymodlil trochu větší rozpočet a rozhodl se ukojit svou touhu po válečném filmu. V jedničce se bojovalo komorně ve stylu pánvička proti mačetě, úvodní scéna dvojky, kdy se školáci přibližují v člunech k ostrovu víc než připomíná úvod Spielbergova Ryana - školáci zmateně střílí na stíny ve vzdálených budovách a jejich hlavy jsou ustřelovány na stovky metrů s chirurgickou přesností, ve chvíli kdy nohy přeživších došlápnou na pobřeží, nasadí teroristé těžkou techniku a rázem všechno vybuchuje... Tohle je válka po japonsku, je sakra dobře natočená a velice sugestivní (digitální krve je tu mnohem víc než v jedničce a počet mrtvol jde postupně do stovek). Ale je tohle to, co jsme chtěli? Battle Royale 2 je natočen až děsivě podobným stylem jako jeho starší bratříček, ale stojí na úplně jiných základech. Zatímco o první půlce filmu bychom mohli říct, že jde o posun na další úroveň (školáci vraždí přeživší ex-školáky a za všechno mohou dospělí) a snad bychom zapomněli na menší prohřešky proti logice (proč tu nikdo nenabíjí? proč rovnou ostrov nebombardují? jaktože sakra ti studenti umí tak dobře střílet?), jenže pak se oba týmy spojí - Shuya a spol. srdceryvným vyprávěním o utrpení v zemích třetího světa přesvědčí zbytky studentů, aby se přidaly na jeho stranu (a je mezi nimi i Kitanova dcera, tedy dcera učitele, jenž padnul Shuyovou rukou v prvním díle). Načež se japonská vláda odhodlá k poslednímu kroku a vyšle na ostrov opravdu HODNĚ vojáků... Tahle druhá půlka už se v mé mysli ospravedlňuje a vysvětluje velmi těžko a to i přesto, že Fukasaku dělá ve svém příběhu řadu chytrých odboček a kryje svůj cíl řadou osobních vztahů mezi jednotlivými studenty. Myšlenka kritiky americké strategie vůči terorismu byla nakousnuta už v jedničcce a Kinji Fukasaku ji chtěl v sequelu dovést do konce (první díl vznikl před osudnými událostmi 11. září), bohužel to nestihl a Kenta má na celou problematiku trochu jiný, dá se říct svéráznější názor. Shuya je ve filmu vyobrazen jako odhodlaný teroristický fanatik, který je schopen za lepší zítřky bojovat do roztrhání těla, do poslední kulky, posledního dechu. Kenta se bohužel moc nenamáhá vysvětlit, v čem vězí jeho odhodlání - je to jen hromada prázdných slov podpořená uslzenými záběry na smějící se arabské děti. Ano, my diváci víme čím prošel v prvním díle, ale to nemá s jeho současnou motivací nic společného. Zatímco první díl předhazoval poměrně obecnou myšlenku, dvojka jde až do krutě nesmyslných a konkrétních důsledků. Už to nelze aplikovat nijak mnohoznačně - ve chvíli, kdy učitel na tabuli píše jednotlivé státy Osy zla, ve chvíli kdy se bortí mrakodrapy, v momentě kdy Shuya zasvěceně hovoří o svém poslání, drží v ruce AK-47... už nelze hovořit o různých významech, o mnoha pohledech na jednu věc... Kenta Fukasaku nám nabízí ten svůj a ten je jaksepatří subjektivní, i když některé věci analyzuje do hloubky a já se neodvážím ho po jednom zhlédnutí filmu nějak definitivně hodnotit. Nutno však říct, že ideologická masáž je tu nepřehlédnutelná. U Hrdiny můžete nad politickým podtextem mávnout rukou, u Černý jestřáb sestřelen se můžete hrdinství a patosu Američanů zasmát, ale Battle Royale II je především "o tom" a ve chvíli, kdy přemýšlíte jak to vlastně Fukasaku myslí, tuhne vám úsměv na rtech. Jakkoliv ale s jeho pohledem nebudete (nebo budete souhlasit), je jisté, že Battle Royale II není zbytečným filmem - donutí vás k zamyšlení, protože je provokující, nadmíru dobře zahraný, ve svých akčních scénách (pokud pominete, že banda přeučených studentů může zabíjet desítky trénovaných vojáků) nechutně brilantní a v celku kvalitně natočený. Odpovědi nebo rozřešení vám však nedá, jenom vás k nim dokope. 60%