Deverant

Oproti novějšímu Punk's Not Dead má Attitude historičtější vědomí a obecně širší záběr. Přiznává punku kořeny, ať už v New York Dolls, MC5 nebo The Velvet Underground, všímá se paralel i rozdílů v jeho genezi na obou stranách Atlantiku, zmiňuje to jak z něj vznikla new wave a jak ovlivnil další žánry. A tak se objeví jak New Yorkská hard-corová straight edge scéna, tak se mluví o tom jak se punk promítl do Nirvany. Letts se vyhýbá nějaké čistě adorační poloze, objevují se spíš úvahy o tom co je punk a jak může ještě nějak působit nebo fungovat. Je prostě vidět, že Letts punk zná, má k němu vztah a, což je asi nejdůležitější a ve výše zmíněném Punk's Not Dead mi opravdu chybělo, má nejen svojí vlastní představu o tom, co punk je a prožil s ním část života, ale dokáže i pojmout ten žánr celý, od Patti Smith až k Black Flag, od Siouxsie & the Banshees po Green Day .

Chev Chelios se probouzí. Tluče nějaké lidi, bere pistoli, jde, vybíhají zlí hoši, zastřelí je, bere si brokovnici a – strčí ji tlustýmu samojcovi do prdele. Druhý Crank je videohra. Tohle už není film, ze všeho nejvíc to vypadá jako gameplay video, které kdosi z nějakého zvráceného důvodu natočil s živými (většinou) lidmi. Je dementní, perverzní, občas zcela záměrně nesmyslně odporný a nechutný („a teď tu druhou“). Opiový sen retardovaného milovníka GTA. Přesto je po většinu stopáže absurdním a úchylným způsobem zábavný. To Shadwell: to co píšeš o „novátorském relativizování kartesiánství“ jsou nesmyslný a nabubřelý kecy. A v klasické době se člověk ani omylem nepovažoval za duši obdařenou tělem, to tak možná u Platóna.

Spielbergův Mnichov je na jednu stranu výtečně odvedená práce (zvlášť po Válce světů, která mě nechala zcela chladným a naprosto idiotském Terminálu): precizně buduje atmosféru povinnosti, která je ústředním motivem první půle filmu, evokuje sedmdesátky, nechává dokonce trhaviny opravdu trhat, a je to první film kde se opravdu zamlouval Daniel Craig, ale - Spielberg prostě nedokáže myslet ani dost politicky ani dost teroristicky, aby se byl schopen vypořádat s látkou natolik spletitou jako je konflikt na Blízkém východě. Symptomatická je scéna s přelaďováním rádia, která není ani důmyslnou zkratkou nebo metonymií, ale jen zjednodušením na nejnižší práh pochopitelnosti a důkazem neschopnosti vyjádřit základní rozepře, z kterých celá situace vzešlá z mnichovského útoku a útok sám vyrůstají. Zásadní problém pak nastává v poslední třetině, kdy Spielberg (tradičně) troskotá na tom, že si není sto uvědomit, že by mohli existovat i jiné hodnoty než rodinné. Mnichov tak tíží spielbergovská nejapnost v řešení problémů přesahujících rámec rodinných vztahů a stahuje ho jakémusi finálnímu (osobnímu) smíření. A závěrečné titulky opomínají zmínit, že při bombovém útoku, při němž Mossad konečně zlikvidoval Salameha, zahynuli i čtyři nevinní kolemjdoucí.

Jak by se mi mohl nelíbit film, jehož zásadním morálním poučením je "Nikdy neuhoď ležícího muže. Mohl by se zvednout."

Tak nevím proč v komentech kdekdo zmiňuje existencialismu, Camuse, dokonce Heideggera. Mě by napadl spíš Deleuze. Z jeho (a Guattariho) Kafky se objevuje rizoma, kořenový systém prorůstající nejen celým hřbitovem, ale i šourajícími se revenanty, a i samotná nejednoznačná povaha zombies, kdy některé se jen plouží, skauti a jeptišky se divoce sápou a další bez problémů konverzují; motiv kořenového bludiště se objevuje i v byrokracii Buffalory. A Nietzschovský věčný návrat (z kterého právě Deleuze udělal takřka zásádní motiv Nietzcheho myšlení), jedna a táž žena vracející se v mnoha podobách, uzavřenost (kruhovost) Buffalory a závěrečné prohození rolí, nejednoznačnost jíž Soavi dokáže podmanivě a až básnicky (ano, Rupert Everett opravdu vypadá jako dandy v úpadku) podávat, např. záběr na zemský glób, pak se na pozadí objeví měsíc a ve chvíli kdy se kamera pohybuje dál zjišťujeme že jde o odraz měsíce na vodní hladině, a úprk na opačnou stranu racionality, jako když smrt radí Dellamortovi aby, když nechce aby se mu mrtví vraceli, je střílel do hlav už živé. Zombie jsou, už od Romerovi Noci, průlomem Reálna do Symbolična, v Dellamorte Dellamore je význačný rozdíl v tom, že Dellamorte sám funguje víc v Reálnu světa za hřbitovní zdí i s jeho revenanty, než v Symboličnu obce Buffalora, jako by se vše spolu se vzdáleností od hřbitova stávalo neskutečnější až k neskutečnosti ostatního světa vůbec. Kdepak existencialismus, schizoanalýza!

Punk není mrtvý. Punk je zombie. Punk's Not Dead se mi nelíbil. A to nejen proto, že o zombie říká, že je živá a má se k světu. Problém je v celém přístupu k tématu. Celé dění, které vyvrcholilo v roce 1977, se jen mihne v titulcích a dál se na všechno to, co v té době vznikalo na obou stranách Atlantiku zvysoka kašle. Jako definice toho co byl punk se objevují kapely druhé vlny, tedy ty co vznikaly od (a pod vlivem) roku 1977, hlavně pak streetpunkové a hardcore punkové kapely z 80. let (proto se mohou objevit směšné a nesmyslné výroky jako že Suffer od Bad Religion bylo „first melodic punk album“ - ale jen jestli před ním znám jen hardcore punk). Ty většinou hrají od té doby pořád to samé: jednoduchou, hlasitou, rychlou a tvrdou hudbu. A s nimi v konfrontaci pop-punkové kapely z MTV jako Good Charlotte nebo My Chemical Romance. Punk se ale nejen petrifikoval v streetpunku nebo nezmutoval do MTV-friedly variace. Punk se vyvíjel po roce 1977 už u kapel první vlny (právě komplikovanější a „umělecky ambicióznější“ skladby, jež se začaly objevovat na jejich albech vedly ke streetpunkové reakci): the Clash na albu "London Calling" vstřebávají prvky reggae, ska, rockabilly a rock’n’rollu 50. let, Johnny Rotten zakládá Public Image Ltd., Howard Devoto z Buzzcocks Magazine, skupiny jako The Stranglers, Siouxsie & the Banshees, Echo & the Bunnymen nebo Joy Division na jedné a Devo, Talking Heads, Blondie a Television na druhé straně Atlantiku začínají hrát punk jinak a vzniká post-punk a new wave. Tímto směrem pak pokračuje vývoj. Sandinista! od the Clash je skoro až přehlídkou různých žánrů, Blondie zběsile kombinuje vše možné včetně rapu, New Order, vzniklí po smrti Iana Curtise ze zbylých tří členů Joy Division, se stanou průkopníky elektronické hudby. Tak punk žije v tom jak ovlivnil a ovlivňuje tvář pop music, ne v tom, že některé kapely hrají už dvacet, třicet let pořád to samé (to je pak stejně živý i dixieland). Jeho (nejen) politické a sociální postoje a názory, které v mnohém přejal od hippies (a ti od beat generation a ti od...ad infinitum) pokračují třeba v hip hopu._______________Co se týče té konfrontace nekomerčního, undergroundového a starého punku a vysoce komerčního, MTV-friedly a nového pop-punku, tak komerční úspěch není něco, co by punk nikdy neznal. První album Sex Pistols „Never mind the bollocks, here’s the Sex Pistols“ bylo na prvním místě britského žebříčku a během prvního měsíce mělo zlatou desku, a vysoko se umísťovali i the Clash, The Damned, Buzzcocks etc. A komerční využití punku...kvůli tomu ty Sex Pistols snad přece Malcom McLaren jako jejich manažer už tehdy proslavil, ne?________________Kde v tom lze vidět život? Na jednu stranu Punk's Not Dead ukazuje několik mužů středního věku hrajících pořád to samé - „underground“, co už třicet let stagnuje; a na druhou mladíky tvrdící, že jim jde jen o to, aby je poslouchalo co nejvíc lidí - komerčně úspěšné věci co jsou spotřební zboží bez obsahu. Živoucí punk ani v jednom nějak nevidím (no dobrá, párkrát se tam mihnou Rancid, což je asi nejzajímavější americká punková kapela od Dead Kennedys, ale protože na rozdíl od takových Green Day nepodepsali smlouvu s velkou firmou, tak se o nich moc nemluví).

Nudně adorační, minimálně informativní a hnusně reakcionářské. Reagan má rád The Beach Boys a The Beach Boys mají rádi Reagana, hrajeme ty pěkné písničky pro povzbuzení vlastenectví, drogy jsou špatné, album Pet Sounds se ostatním členům kapely hned děsně líbilo, Smile byla jen taková ujetá toxická hloupost, kamarádění s Mansonem? ne jistě ne, atd.

The People vs. Larry Flynt se mi spíš nelíbil. Je až příliš tezovitý a černobílý.__________Násilí a sex potažmo sexualita, které se dávají do kontrastu jako něco co ukazovat lze a co nelze, jsou dvě různé věci – hromady mrtvol v Osvětimi se ukazují z jiného důvodu než mechanizovaná lidská těla v pornografii. Právě protiklad mezi iluzí pornografie a autenticitou násilí je ten zásadní rozdíl: porno neukazuje lidskou sexualitu ale prodává její simulakrum, hypertrofovanou pornoverzi sexu. Oproti tomu fotografie násilí jen ukazují, řečeno s Barthesem, „toto bylo“ (a násilí na filmovém plátně je vždy falešné, sex v pornu je vždy falešný i pravý zároveň).__________ Problém amerického pojetí svobody slova je, že stojí na WASP základech a tak je možné popírat šoa, nosit nacistické symboly atp. a „boj za svobodu slova“ se může odehrávat primárně v poli ekonomickém a do politického se pomítat až následně a ne naopak.__________Flyntův boj není bojem proti pokrytectví, není ani bojem za sexuální otevřenost, protože pornografie není synonymem sexuality. A to ani proto, že hájí jen své obchodní zájmy, ale právě pro desexualizaci a ekonomizaci sexu který provádí pornografie.

Když jsem zhlédl Zacka a Miri, přišlo mi to slabé a řídké (na Smithe), vlastně dost nesmithovské, a jaksi fádní. Abych si mohl ujasnit, co si o tom mám vlastně myslet, rozhodl jsem se zkouknout první smithovskou variaci na žánr romantické komedie, Chasing Amy (ony tedy skoro všechny Smithovy filmy jsou romantické, nebo spíš vztahové komedie, ale Amy s tím žánrem pracuje zcela explicitně). A v jejím světle vypadá Zack a Miri ještě o poznání neduživěji. Jestli Smith je asi jediný kdo kdy dokázal vytáhnout z Afflecka nějaké herectví, z Rogena vychází jen chrochtavé "Let's fuck!" a v půlce scén mě právě Rogen hrozně iritoval. Jestli Amy kombinuje geniální dialogy se spoustou narážek (výčet zranění přivozených při sexu á la Čelisti, přednáška o rasovém aspektu Star Wars - "What's a Nubian?" - atd.) se vztahovou linií, která prostě funguje a je uvěřitelná i ujetá (nebo spíš polymorfně pervezní, zvlášť Holdenově návrhu na závěr) zároveň, Zack a Miri mají jen Star Whores a zjištění "no jó, dyk já ji vlasně miluju, no né, co teď s tim?". A hlavně, jestli Chasing Amy má právě po té romantické stránce tu naprosto uzemňující vlastnost, že důvody kolize, to proč mají "ti dva" problém, jsou něco reálného (teda resp. symbolického, že), psychologicky relevantního, prostě lidského, kdežto u Zacka a Miri (A a B milují jeden druhého, jen musí dojít k události "X" aby jim to došlo, kolize, krize, katarze, happy end) jde jen o banální tuctovou vyprávěnku, jež pod vlajkou klišé už kráčela stovkami knih a filmů. Clerks 2 pod souloží s oslem apod. skrývali v podstatě předměstské hodnoty rodiny, svobodného podnikání atd., ale za pornem v Zackovi a Miri je jen banalita červené knihovny. A když už jsem zmínil Clerks 2, napadá mě i to, že v jejich případě jsem je chtěl hned další den vidět znova, kdežto v případě Zacka a Miri si po měsíci nevybavím ani jednu scénu, která by mě vyvolala úsměv na tváři a mám problém si vybavit i jakoukoli jinou. To vše zní poměrně příkře. Nechci ale tvrdit že Zack and Miri Make a Porno je špatný film, jen že jsem od Smithe čekal prostě víc. Nebo spíš něco jiného. A dočkal jsem se něčeho stejného, což je právě ve Smithově případě zklamání...

Film poměrně věrně sleduje dráhu Neda Kellyho (až na závěrečné "He was 25 years old." Kelly se narodil 3. června 1854 a pověšen byl 11. listopadu 1880, bylo mu tedy už šestadvacet), bohužel ji podává pateticky a ve snaze vykreslit jednoduše a neproblematicky kladného a tím udržitelného hrdinu (jako hrdinu - což působí občas až komicky: Ned někoho zastřelí a vzápětí se mu omlouvá), díky čemuž jsou veškeré motivace nakonec nejasné a postavy většinou nevěrohodné. Škoda že Ned Kelly nevznikl v peckinpehovském duchu.