progression

Asi jeden z nejlepších (ne-li vůbec nejlepší) z životopisných a hudebních filmů všech dob natočený v roce 1984 Milošem Formanem se svými neméně dobrými českými spolupracovníky (Ondříček, Pištěk) a navíc filmovaný v Praze (holt valuty pro stranu byly valuty ...). Strhující příběh jednoho z největších hudebních velikánů všech dob, ve kterém má nádherná hudba významnou roli, zajímavě pojatý konflikt mezi Mozartem a Salierim, který rámuje celý děj i skvělé herecké výkony, obzvláště Tom Hulce a F. Murray Abraham jsou naprosto strhující a nezapomenutelní. Ve filmu zazněla věta "příliš mnoho not ..." resp. "příliš málo not". Co se týče filmových prostředků, těch je díky Miloši Formanovi "úplně přesně akorát" a to těch nejlepších a i díky tomu se tento filmový klenot nesmazatelně zapsal do dějin kinematografie.

Jeden z nejsilnějších válečných filmů. Film jihokorejské provenience na osudech chudé korejské rodiny ukazuje hrůzy korejské války. Na můj vkus sice až přehnaně drsný (co se týče válečných scén), možná i stopáž je až moc dlouhá, na druhou stranu si neuvědomuji, co by tam bylo opravdu přebytečné. Vývoj vztahu obou bratrů je ve filmu znázorněn poutavou a realistickou formou, jejich permanentní střety s hrůzami válečného konfliktu, kterého jsou přímými účastníky, jsou strhující a na některé z nich divák jen tak lehce nezapomene. "Botový" prolog i epilog zajímavě rámuje celý děj a i díky němu na konci významně podtrhuje celé vyznění filmu a současně zarývá divákovi do paměti nejvýznamnější scény z tohoto strhujícího snímku.

Opět hudební snímek od režiséra "Once", kde hudba (trošku slabší než v "Once", ale opravdu jen o trošku) hraje hodně významnou roli. Tentokrát nikoliv s neherci, ale s herci a to ne jen tak ledajakými. Překvapivě pěvecky výborná a přirozená Keira Knightley, hodně zajímavá Hailee Steenfeld, ale především skvělý Mark Ruffalo v roli "zkrachovalého" hudebního producenta, který se pokouší o hodně originální comeback, diváka opravdu zaujmou. Nápad s nahráváním budoucího alba na ulici je velice originální, postupný vývoj vzájemných vztahů ústředních postav vnímavého diváka rychle vtáhnou do děje, mezi ústředními postavami to zajímavě jiskří a i to celkové rozuzlení příběhu je docela povedené. Tak si ten "Love Song" poslechněte, těch zajímavých postav a přátel, kteří v nouzi dokážou opravdu pomoci je tam povícero.

Komorní nízkorozpočtový snímek režiséra a hudebníka Johna Carneyho s neherci (ale o to lepšími hudebníky) Glenem Hansardem a Markétou Irglovou. I když děj je velice jednoduchý - On a Ona se seznámí v Dublinu na ulici a postupně se vyvíjí jejich vztah, hodně závislý na jejich vnímání hudby a o hudbu (opravdu skvělou) jde v tomto snímku především. Přesto, že dva hlavní představitelé jsou neherci, což je samozřejmě poznat, o to více jsou přirození a přesvědčiví. Ohromnou výhodou samozřejmě je, že Glen Hansard i Markéta Irglová se znali a příležitostně spolu vystupovali dlouho před vznikem filmu i autobiografické prvky, které použil Carney ve scénáři. On sám také dříve vystupoval s Hansardem ve skupině Frames. Křehký milostný příběh je natočen střídmými prostředky víceméně na ulici, ale právě v té jednoduchosti, přirozenosti, skvělé hudbě a "jiskření" mezi ústřední dvojicí je ta největší síla pro diváka, který není k hudbě imunní. Velké množství jednoduchých a přitom skvělých scén, které se vám vryjí do paměti. Namátkou : hned první setkání na ulici s úžasnou písní, scéna v prodejně hudebních nástrojů, kde se "spontánně vyvíjí" ústřední píseň "Falling Slowly", hudební večírek, kde si zahrají i zazpívají další hudebníci z "hudební rodiny" včetně Hansardovy maminky, působivá "překladatelská" scéna u jezera i samotný závěr, který se režisérovi opravdu vydařil.

Přiznám se, že až do minulého týdne jsem o existenci Sixta Rodrigueze alias Sugar Mana vůbec nevěděl (nežil jsem v Jižní Africe ...). Ten vynikající dokument se do mne zaryl opravdu hluboce, i když zpočátku jsem ho bral jako trochu "mystifikační". Ale je naprostou pravdou, že sebelepší scénárista nevymyslí to co někdy dokáže skutečný život. Příběh o skvělém hudebníkovi z detroitského předměstí, který neměl to štěstí, aby se svými skvělými písněmi prorazil. Jeho album "Cold Fact" je skutečně výborné a to následující "Coming From Reality" snad ještě lepší. Vzhledem k tomu, že jeho skvělá alba ani v Americe ani v Evropě neuspěla a on musel živit rodinu (pocházel z těch nejchudších vrstev), jeho kariéra i tvůrčí inspirace se bohužel zastavila. Shodou okolností se jeho album dostalo do Jižní Afriky, kde se všemožným kopírováním stalo nesmírně populárním a on (aniž by o tom věděl) se tam stal hudební (a zdaleka ne jen hudební) legendou srovnatelnou s Bob Dylanem či Elvisem Presleym. Po mnoha letech se místním nadšencům podařilo ho vypátrat a o tom všem i jeho bohužel hodně opožděné satisfakci nezapomenutelným způsobem vypráví tento film. Tak mne napadlo, kdyby měl v těch sedmdesátých letech trošku více štěstíčka, tak by se třeba šťastnou shodou okolností dostal např. do Woodstocku, tam vstoupil do povědomí a možná se stal další z hudebních ikon celosvětově a ne jen v Jižní Africe. Anebo by ho hudební průmysl "semlel" a změnil by se i on. Každopádně asi hudební fanoušci po celém světě přišli o hodně skvělé muziky z jeho nejlepších tvůrčích let, kdy se jeho kariéra zastavila.

Pozoruhodný scénáristický i režisérský debut Slávka Horáka. Příběh ze života dává díky skvěle vykresleným ústředním postavám vyniknout i jejich představitelům. Možná životní role obětavé zdravotní sestry pro Alenu Mihulovou, o tom, že Bolek Polívka není zdaleka jen hercem komediálních rolí se ví už zatraceně dlouho, hodně zajímavě napsané role pro Táňu Vilhelmovou i Zuzanu Kronerovou a spousta dalších zajímavých postaviček i jejich osudů a životních peripetií v celkovém součtu dává hodně zajímavý obraz obyčejných lidiček, jejich osudů, životních priorit i osobních vlastností (v dobrém i v tom horším smyslu). Trochu mne překvapuje dost nízké hodnocení, myslím, že se jedná o jeden z nejlepších českých filmů posledních let. Jen jestli to není také trochu tím, že v současné společnosti jsou ty původně samozřejmé vlastnosti (pokora, obětavost, skromnost i vstřícnost, láska k bližním, schopnost naslouchat i nezištně pomáhat) postupně "odsouvány na vedlejší kolej" a na tu "hlavní" se dostávají např. rvavost, bezohlednost a bezcitnost, samostřednost i velkohubost včetně "kecálismu" i "jájínkysmu". Možná, že většina společnosti si opravdu žádá spíše hrdiny akční, mediálně známé i zpráv z kategorie bulvárních. Ale možná ti "největší hrdinové" jsou zrovna ti nejskromnější a v mnoha případech se o nich ani neví. A třeba i o nich pojednává tento film...

Slavný i když trochu netradiční americký western v "Gumpovském" duchu. Jack Crabb v nezapomenutelném podání Dustina Hoffmana (v době jeho největší slávy a tato filmová postava určitě patří k jeho nejúspěšnějším a nejzajímavějším), který hříčkami osudu "bloudí" mezi bílými a rudými a tak díky mnoha neočekávaným zvratům podává opravdu hodně netradiční pohled na obě etnika i obě "strany barikády". Po celý film s poměrně dlouhou stopáží se divák ani na chvíli nenudí a díky vyváženému mixu scén drsných, vážných, humorných i dojemných i díky jedinečnému glosování všech nadálých i nenadálých situací ústředním "hrdinou" celý děj uteče opravdu jako voda a vrcholí legendární bitvou u Little Big Hornu. Knižní předlohu jsem bohužel nečetl, takže nemohu posoudit, co všechno se do filmu "vešlo" a co bylo ze "scénáristických důvodů" upraveno. Každopádně se jedná o nezapomenutelné dílo a současně "poněkud trpký" a dost nezvyklý pohled na americkou historii divokého západu.

Nezapomenutelná filmová pohádka, která při každém shlédnutí krásně pohladí po duši. Nejenom kvůli překrásné a chytré Popelce v podání mladičké Libuši Šafránkové. Asi její nejznámější a nejpopulárnější role (mimo české luhy a háje určitě). Nezapomenutelný příběh o tom, že i outsideři mají šanci, když neztrácejí naději ve své schopnosti. V životě to samozřejmě tak pohádkově nefunguje, ale to neznamená, že by člověk tu naději a pozitivnost měl ztrácet. A speciálně tato pohádka jako "perfektní dobíječka baterií" výtečným způsobem slouží. Ono v tom současném světě je asi hodně nutné se zaměřovat převážně na to pozitivní (i když to někdy není až tak jednoduché) a to negativní, kterým jsme "bombardováni" asi daleko častěji, se snažit "vytěsňovat" co to dá, pokud to ten "němec od A." nevytěsní za nás :-)

Nezapomenutelná předválečná školská komedie, která ani po letech neztrátila nic ze svého kouzla stejně jako podobná "Škola základ života". Jaroslav Žák ty figurky studentů i kantorů popsal naprosto věrohodně a filmové zpracování díky hereckým výkonům nijak nepokulhává. A kdo by si rád nezavzpomínal na to nejlepší z vlastních studentských let ať už opustil školní lavice před pár lety, pár desetiletími, či dokonce pamatuje Žákovy vrstevníky.

Drsné ale nesmírně působivé japonské drama, na které jen tak nezapomenete. Filmové dílo nejenom o životě a smrti, rodinných vztazích i soužití generací a také třeba o tom, že "mládí má zelenou" (i když v poněkud odlišném smyslu, než je to chápáno v současné společnosti). Když jsem film viděl v mládí poprvé i přes odlišnost japonské kultury proti evropské či americké byl to pro mne hodně silný zážitek i spousta podnětů k zamyšlení. Po letech při dalším shlédnutí byly dojmy i hodnocení stále stejně silné. Docela rád bych si film zopáknul i teď ve věku "skoro kmetském", ale přiznám se k tomu, že se tak trošku bojím, že v současnosti mne film více "semele". Připadá mi, že v současnosti některé lidské i morální vlastnosti, rodinné vztahy i dodržování těch původně samozřejmých a přirozených pravidel nenápadně pomalu degenerují. Obávám se, že té lidskosti, skromnosti i přirozenosti ubývá a původní lidské hodnoty jsou nenápadně znásilňovány "diktaturou" peněz, "jájínků", "jánabráchistů", "vychcánků", "slibotechen" apod. Když tento film (vzdáleně) srovnám s mým velice oblíbeným Kurosawovým Rudovousem (rovněž filmem nejenom o životě a smrti), ten přes svou "drsnost" má v sobě i mnoho humánního a nakonec i pozitivní a optimistické vyznění.