DJ_bart

Temný fantasy ze starý školy, rotoskopie, morbidní fetišizace násilí, a Jitka Čvančarová – báječná to kombinace.

|| Aneb farmář hledá kozu. || ________ V poslední době mám štěstí na to, že neustále narážím na kvalitní režijní debuty. Mezi ně nově patří i islandský snímek 'Ada' Valdimara Jóhannssona, který letos dokonce vyhrál v sekci Un Certain Regard (cena originality) na festivalu v Cannes – což již o něčem svědčí. Kdo se ale nepočítá mezi fajnšmekry, toho budu muset zklamat – 'Ada' je totiž čistokrevná skandinávská festivalovka, a je to ukrutně znát na každém jejím 'chloupku'. Ať už vezmete v potaz komorní atmosféru, perfektní využití jinotaje, velice pomale gradující příběh, rozjímavé záběry na ostrovní krásy zamlženého Islandu, či černý humor, 'Ada' rozhodně není pro každého, byť samotná zápletka je víc než originální, a má potenciál zaujmout snad každého. Ovšem ti, co snímku půjdou naproti a naleznou v něm zalíbení budou odměněni tím, jak si symboliku filmu interpretovat k obrazu svému. Pro jedny bude 'Ada' hrát úlohu lidové pohádky s rustikálními motivy islandského folklóru, pro druhé zase půjde o melancholickou alegorii o síle mateřské lásky, vyrovnávání se se ztrátou blízkých, a roli smutku v průběhu života. Ve mně osobně zanechala 'Ada' dojem dechberoucí poetické balady až Erbenovského stylu, která si pokládá relativně plytkou otázku: co vše jste ochotni udělat a obětovat pro bezpečí, štěstí a blaho svého (ne)vlastního dítěte? Jóhannsson se společně s tvůrci však nenechává nijak omezovat pomyslnými žánrovými hranicemi a s diváckým očekáváním si hrají jako kočka s myší........ 'Ada' je totiž velmi subtilní snímek, který naprosto očividně klade zřetel na pravidlo "vědět více znamená méně". Nehledě na fragmentaci příběhu na tři různorodé kapitoly, divák v ději musí bedlivě číst mezi řádky, aby se v jeho skrytých kauzalitách dokázal alespoň sporadicky orientovat. Tvůrci doslova nutí publikum přemýšlet, nedávájí mu jasné a do očí bijící odpovědi, a nijak nevysvětlují - právě naopak - vše je skryto v jednotlivých náznacích, distinkcích, a drobných nuancích. Což je nejspíš hlavní důvod, proč mnoho lidí snímek může lehce odradit. Nenechte se ale zastrašit - každý, kdo není Chocholouškem diagnostikován jako totální retard, relativně snadno rozporná dílčí aspekty lyrický symboliky...... Ač lze zde obdivovat jak precizní kameru Eliho Arensona, tak zádumčivý soundtrack, na čem 'Ada' nejenže prakticky stojí a padá jsou charismatické a temperamentně komplexní postavy - Ingvar, Maria, tak strejda Pétur vám okamžitě přirostou k srdci. Zejména pokaždý, když se právě jehňátko Ada, hlavní postava, zjeví se svým roztomilým kukučem na scéně, žerete tvůrcům doslova vše aj s navijákem, byť emoce jako takové jsou zde chladnější jak islandský počasí. Každopádně scénky s Adou jsou natolik poutavý, že máte posléze přání, aby s ní Netflix natočil rovnou celej seriál. Intenzivní zážitek tak víceméně kazí naprosto antiklimatický závěr – i já sám musím přiznat, že jde o jeden z nejmíň sympatických, potažmo nejsmutnějších konců, co jsem kdy viděl. Doopravdy nečekejte žádnou satisfakci, ale nefalšovanej zármutek, melancholii, a žal, jak je obecně pro balady naprosto typický. Tenhle film si jednoduše zasloužil happyend a basta, poněvadž Ady (jakožto nevinného dítěte, které si zaslouží rodičovskou lásku) je vám v závěru neskutečně líto, nicméně to nemění nic na tom, že 'Ada' (jakožto snímek) je poctivý filmový řemeslo s jasným vypravěčským ponaučením: nešoustejte a netýrejte zvířata. Matka příroda si dříve nebo později vše vezme zpět. Jeden z nejsmutnějších filmů co jsem kdy viděl..... PS: Není divu, že se za tenhle originální projekt produkčně zaručil i samotný velikán, baladik, a génius v důchodu, Béla Tarr – kéž by ve svý tvorbě pokračoval dál, ale produkční záštita bude muset jeho fanouškům včetně mě stačit. || [#A24RULES]

"Většinou na tebe choděj starý báby." "No jo. Jenže ty jejich úsměvy, to je k nezaplacení. Největší radost jim dělá, když mi ty, co na mě chodí opakovaně, říkají, jestli si na ně pamatuju z minulých koncertů. A já jim odpovídám 'Samozřejmě, že ano!" "Leda hovno si pamatuješ." ________ Když božský Kája 1. října 2019 zemřel, byl to šok, který zacloumal prakticky s každým, nehledě na to, jestli jeho šlágry měl rád, anebo ne. Muziku tohoto několikanásobného Zlatého Slavíka jsem sice vyloženě nemusel, osobně jsem od něj preferoval vždy starší evergreeny z jeho ranný tvorby, ale jeho kulturní impakt je prostě nepopiratelný. Ať už jde o estrády, vánoční koledy, hitový singly, či obyčejná televizní vystoupení, Karel Gott byl, je, a s největší pravděpodobností nadále bude bezesporu národní fenomén, který nemá sebemenší obdoby...... Nadaná dokumentaristka Olga Malířová Špátová, která s mapováním Gottovy kariéry má již zkušenosti díky snímku 'Fenomén Gott', se rozhodla natočit biografický portrét k jeho jubilejním 80. narozeninám - dokument získal i jednoduchý a přesto zapamatovatelný název, 'KAREL'. Pořizování materiálu se však výrazně protáhlo, a na Karlovo přání se dokument natáčel až do jeho posledních dnů. A je nutno si uvědomit, že dokument je to velmi osobní. Navíc vzhledem k tomu, že původní střih měl neuvěřitelných 7 hodin, bylo obtížný okleštit všechen materiál na stravitelných 133 minut. Špátová ovšem vynaložila veškerý svý úsilí, a natočila intimní sondu do sklonku Karlova života, kdy nevěřícně zíráte, že stěží popadá dech, a i přes svůj vážný zdravotní stav si neustále udržuje úsměv, šarm, nadhled a specifický entuziasmus při koncentrování napříč republikou. 'KAREL' samozřejmě nezapomíná na věrné fanoušky, takže velmi polopaticky rámuje jak autentické archivní záběry, jež rekapitulují Gottovu hektickou kariéru, tak zároveň obsahuje dosud nezveřejněné záběry z jeho každodenního rodinného života, z nichž má divák při sledování téměř na krajíčku. Dokument je to přesto prostý, neklade si vysoký nároky a ambice, takže zamrzí, že je v mnoha okamžicích příliš idylický, kýčovitý, a nikterak konfrontační. To ale vůbec nemění nic na tom, že jde o důstojnou rozlučku s Goťákem. Mějte na něj jakýkoliv názor, ale jedno je jasný: Karlovy kultovní šlágry budou znít v rádiích navždy. Doufejme tedy, že jeho dcery snad půjdou v jeho šlépějích – ten umělecký potenciál a talent tam prostě je. ________ "Áh, nese se večeře. Prášky. S brejlema vypadá, že jich je ještě víc."

[VIDĚNO 27.10.] Tenhle přes 8 let připravovaný projekt pod hlavičkou Denisy Grimmové a Jana Bubeníčka jsem měl v hledáčku již dlouho, respektive od chvíle, kdy se skrze šeptandu dostal do veřejného povědomí – a poté, co se setkal s nadšenými ohlasy a byl ověnčen několika oceněními, mezitímco získal pověst 'nejlepšího tuzemského animáku od Fimfára', jsem se nemohl dočkat, až se dostane do širší kinodistribuce. No a po těch několika letech netrpělivýho čekání a samotném zhlédnutí snímku mohu zcela bez sebemenšího váhání prohlásit toto: 'Myši patří do nebe' jsou instantní žánrová klasika...... Pro animáky, zejména stylizované prostřednictvím stop-motion animace, jsem měl vždycky nehoráznou slabost, choval k nim určitou láskyplnost, a považoval jej za žánr, na který nikdy nedám dopustit, páč ve mně vždy dokázal nostalgicky probudit ono vnitřní dítě a vzpomínky na éru, kdy jsem byl jednoduše víc šťastný - a všeobecně příběhy, jejichž hlavními protagonisty jsou antropomorfizovaná zvířata, mi byly odjakživa velice sympatické. Takže tahle unikátní kombinace dělá z loutkové rozprávky 'Myši patří do nebe' – shodou náhod filmovou adaptaci stejnojmenné a neméně populární knižní předlohy od Ivy Procházkové – půvabnou filozofickou bajku, která je ve své podstatě alegorií o překonávání strachu i životních překážek, důležitosti přátelství, a relativně tabuizovaném tématu smrti a celkového smíření se s ní. Kdo mě osobně zná, ví, že jsem povahou měkkota, tudíž není překvapením, že ta kanonáda existenciálních pravd, jimiž je celý příběh protkaný - a z nichž jsem v reálu častokrát 'pobobkován strachy' - mě zde i jako čerstvýho dospěláka dokázala zasáhnout přímo do srdíčka...... 'Myši patří do nebe' jsou totiž plnohodnotným animákem ze starý školy, který nespolíhá na impulsy mainstreamového konzumenta a zvysoka kašle na moderní trendy, takže ony zmíněné motivy jsou zde prezentované velmi citlivě, nenuceně, s pokorou, něhou, a zcela přirozeně, a samozřejmě s notnou dávkou pitoreskního humoru. Divák zde může obdivovat ihned několik elementárních distinkcí – ať už jde o napínavou zápletku která vás okamžitě chytne a nepustí, charismatické postavičky (Bělobřich rules!), prvotřídní český dabing, originální koncepci Nebe, či dramaturgii celkově, to vše nelze označit jinak než jako kvalitu první třídy. Jsou zde však dvě specifické složky, díky kterým si jejich tvůrci zaslouží zasypat cenami až po jejich geniální hlavu, Českým lvem počínaje. Prvním trnem v oku a hotovou pastvou pro oči je naprosto fenomenální výtvarná stylizace, která všem loutkám a fikčním kulisám dává náležitou personifikaci, a propůjčuje život – ta precizní práce animátorů je hmatatelně znát na každém záběru a dílčím detailu, no a jistá umělecká inspirace Karlem Zemanem či Jiřím Trnkou je víc než evidentní. Druhým takovým pozlátkem je famózní symfonický hudební doprovod pod taktovkou Krzyzstofa Janczaka, který tvoří nezanedbatelnou část celkového zážitku, a zároveň může i za to, že finále je takovej neskutečnej doják a emocionálně drtivá, avšak uspokojivá katarze - takže mít tahací kapesníčky u sebe v inventáři je bezpochyby výhodou...... Dá tedy rozum, že těch 8 let pečlivé mravenčí práce nejenže musí nést ovoce, ale taky haldy financí, jež je nutno zaplatit - přesněji řečeno, na naše poměry gigantických 90 milionů korun. Kolem a kolem, za cílovou formou snímku stojí finančně, výtvarně a produkčně neuvěřitelně náročný a nesmírně komplexní tvůrčí proces - vzhledem k narvanýmu sálu při naší projekci si však troufám tvrdit, že tohle bude dozajista trhák, který nejenže zaplatí svůj obří rozpočet, zároveň svým důvtipem lehce strčí do kapsy i vysokorozpočtový animáky ze zámoří. Samozřejmě nejde zapomenout ani na tvůrčí spolupráci z Francie a Polska, jenže ne nadarmo existuje rčení 'Zlaté české ručičky'. 'Myši patří do nebe' v rezoluci potvrzují fakt, že Česko má jedinečný potenciál se opět stát velmocí v produkci animovaných stop-motion filmů, jelikož Denise Grimmové a Janu Bubeníčkovi se podařilo nemožné: povznést český animovaný film opět na výsluní – jen je nutné doufat, že se někdo této zažehnuté pochodně chopí, a předá ji dál...... Já vím, a sám uznávám, že animák je to těžce patetický, klišovitý, v jádru naprosto pochopitelně dětinský, a těch úliteb menším divákům je tam víc než dost – ale je to animák setsakra poutavý, emocionálně subtilní, náramně groteskní, vizuálně jímavý, a umělecky fascinující. Nebýt tak toho, že je to animák převážně pro dětský publikum (za což nechtěně může spíš ona literární předloha), kvůli čemuž je naprosto zbytečně infantilní, jelikož necílí víc na starší generace/širší masu, bezprecedentně bych pálil 10 liščích ocasů z 10. Takhle je to "jen" za 9 myších ocásků z 10. Uvítal bych sice delší stopáž, ale i těch 87 minut esence krásy animovaného filmu letos žánrově nic jinýho nepřekoná. Prostě nádhera. A už se nemůžu upřímně dočkat, až tuhle esteticky nápaditou nádheru uvidím znova. Zvěsti fakt nelhaly – 'Myši patří do nebe' jsou nejlepším animovaným dílem od vydání 'Fimfára'. Oskara, nebo alespoň nominaci, prosím...... takže až někdy při jízdě autem uvidíte, že vám do cesty omylem vběhlo zvíře, prostě zastavte, nic za to nedáte, a ten malej tvoreček vám za to bude nadosmrti vděčnej. 🐭🦊

"Ty jseš nemocnej?" "Ne, jsem jenom starej." ________ Režisérka Julie Docornau, která divákům zvedla žaludky před pěti lety svým fascinujícím celovečerním debutem, kanibalským coming of age hororem 'Raw', se záhy - ač jako zelenáč - okamžitě zařadila nejen mezi výrazné filmové provokatéry, ale také mezi významné představitele nové vlny tzv. francouzské extremistické kinematografie – kam např. patří i můj nejoblíbenější režisér, Gaspar Noé. No a letos opět zabodovala jak u diváků tak kritiků rovnou na mezinárodním festivalu v Cannes svým nejnovějším projektem – intenzivním festivalovým slowburnerem s enigmatickým názvem 'Titane' – který nejenže nemá žádné formální mantinely a neštítí se narušit vaši komfortní zónu, ale v neposlední řadě naprosto klame svým tělem. A klame tělem ihned z několika důvodů: samotná zápletka příběhu je sice neuvěřitelně klišovitá a stupidní, ale tu nekonvenční, experimentální a extrémně perverzní formu, jíž je příběh vyprávěn, jsem si jistým zvráceným způsobem naprosto zamiloval...... Příběh zachycuje životní dilema psychopatické sériové vražedkyně a antihrdinky Alexie - kterou famózně ztvárnila debutující herečka Agatha Rousselle - ta se živí jako tanečnice a trpí obsesí pro soulož s auty (tohle není ani špička ledovce celkový bizarnosti snímku), a posléze se po sérii brutálních událostí ocitne v nečekané spirále bezvýchodných situací, z níž není lehkého úniku, a nakonec se dostane do láskyplné náruče stárnoucího hasiče, který si každý večer do prdele píchá steroidy, jehož role se chopil veterán Vincent Lindon. To vše má samozřejmě obří háček, jenže dál vám nejenže nic říct nemůžu, ale taky ani nechcu. 'Titane' je totiž v jádru silně autorský, nepředvídatelný, ambivalentní, nejednoznačný a skandální počin, o kterém je před projekcí radno nevědět zhola nic...... Sama Julie Docornau 'Titane' popisuje jako pomyslnou variaci na řeckou mytologii, respektive na zrození bohů Titánů - a zároveň vychází z jejích osobních nočních můr, kdy se jí několikrát nezávisle na sobě zdálo, že porodila automobilové součástky. Tyto atypický diegetický aspekty Docornau prezentuje skrze nekompromisní brutalitu, černý humor a nekonvenční formální stylizaci takovým masochistickým způsobem, že oproti tomu novější snímky Quentina Tarantina působí jako nevinná selanka pro předškoláky. 'Titane' je však unikátní tím, že má ihned několik specifických interpretačních rovin a způsobů, jak si symboliku snímku vyložit k obrazu svému – žádný z nich však není zcela správný, či zcela špatný. Kupříkladu v mých očích je 'Titane' fenomenální extravagantní ódou na fetišismus a filmový exhibicionismus – je-li vám libo, nefalšovaná trashová jízda, která nespoutaně kombinuje prvky brakového body horroru, rodinného melodramatu, kriminálního thrilleru, černé komedie, a autoerotiky/soft-porna - to vše s příchutí motorového oleje a důrazem na fyzično a intimnost. Jde totiž o snímek senzuální, tělesný, až metafyzický, a přesto plný zjevných i skrytých kontrastů, které si musí divák buď najít sám, anebo popřípadě domyslet. Docornau je totiž povahou provokatérka, a záměrně nechce nechat diváka jen tak v klidu, chce jej dráždit za jakoukoliv cenu či úsilí. A zároveň, jakožto hrdá feministka, do toho všeho navíc velmi nenásilně a hravě akcentuje aktuální a neméně kontroverzní téma dekonstrukce genderu a pohlavních stereotypů skrze béčkové meta-žánrové prvky zmíněného body horroru' kdy zjevně vychází z ranné tvorby Davida Cronenberga. Divák tak nemá sebemenší tušení, jestli má film brát zcela vážně, anebo si má užívat jeho těžko uvěřitelnou absurditu a temný humor. Nemluvě o emocionálním hledisku snímku, které dbá na motiv odpuštění, samoty, boje s vnitřními démony a hledáním vlastní identity jenž je zhmotněn v skutečně intimním vývoji turbulentního vztahu ústřední dvojice - což je v podstatě stěžejní středobod a katalyzátor gradace celého filmu. Vše je následně nasnímané mnohdy surreálnou kamerou pod taktovkou Rubena Impensa, s níž podniká hotový divy a estetické čáry máry, snaží se synchronizovat s pohybem postav, díky čemuž dává mizanscéně nepopsatelný tělesný rozměr. Nejde opomenout ani perfektně využitý písničkový soundtrack plný návykové old-schoolové muziky, který umocňuje vizuálně podmanivé taneční scény...... Já vím, že to vše, co jsem právě popsal, působí a vyznívá jako přebubřelý chaotický mišmaš všeho možnýho a rádoby artový honění ega režisérky - ale světě div se, ono to všecko kupodivu naprosto mistrovsky funguje. 'Titane' je tak ve výsledku opojnou audiovizuální symfonií, kde synergie zvuku a obrazu nemá jakékoliv chyby či nedostatky. Jde o zážitek tak provokativní, rozporuplný, úchylný, a cynický, že naprosto zaslouženě získal Zlatou palmu, tedy nejprestižnější ocenění, na festivalu v Cannes – což je kontroverze, vzhledem ke kontroverznímu filmu, sama o sobě. Dokud neuvidím 'Vortex' Gaspara Noého, je pro mě 'Titane' zatím nejen bizár roku, ale rovnou i film roku – jelikož těžce pochybuju, že do tý doby uvidím něco lepšího, něco, co by mě dokázalo tak odvázat a vypálit ze sedačky. Možná přeháním, a možná jsem se jenom nechal až moc unést. Julie Docornau jednoduše řečeno natočila esenci toho, proč existuje kinematografie, a proč právě evropský artovky jsou jejím pomyslným vrcholem – a já ji za to líbám nohy. Už nyní se nemůžu dočkat, co za šílenost natočí příště..... // VERDIKT: vlhký sen pro cinefily a fanoušky spalovacích motorů. 9,3 karburátorů z 10 🔥🚒 //

Aneb láska prochází žaludkem...... Režijní debut francouzské režisérky Julie Docornau, Raw, je relativně netradiční alternativa k žánru coming-of-age filmů, kde je motiv dospívání a ztráty nevinnosti až druhořadou složkou. Prvotní je zde totiž byť jednoduchá, zato nechutná premisa: mladá vegetariánka Justine začíná studovat na veterinární škole, kde shodou okolností studuje i její sestra – a jakožto nováček musí povinně podstoupit krvavý 'přijímací rituál', při němž je zároveň donucena sníst syrovou králičí ledvinu – důsledkem toho se v ní probudí nečekané a dosud nepoznané pudy: neutuchající hlad po syrovém mase. To může vyznít lehce absurdně, jenže Julie Docornau se navíc snaží Raw autenticky vybalancovat na pomezí psychologického dramatu o dospívání, což se jí daří na výbornou. Snímek tak uvažuje o krvežíznivé touze po mase/kanibalismu na úrovni jakési analogie či metafory k motivu dospívání, kde se zlomové životní momenty (první sex, nástup na vejšku, hledání vlastní identity) řeší výhradně skrze tělesné zážitky, a to častokrát velice extrémní a emočně destruktivní...... Nelze se taky moc čemu divit – Raw je již z principu koncipován jako neuvěřitelný sadomaso a silně živočišný film, který své protagonisty obnažuje až na kost (DOSLOVA) díky čemuž získal pověst filmu, u něhož diváci při projekci mnohdy buď utíkají ze sálu, anebo je popadají mdloby. Já sám musím uznat, že mám celkem dost nakoukáno, a viděl jsem všelicos – nicméně tady jsou častokrát vyobrazeny tak neskutečně explicitní scény, při jejichž sledování jsem buď odvracel zrak, anebo se mi chtělo upřímně zvracet – a naopak jsou zde i primárně na efekt dělané scény, které jakoby Julie Docornau točila na truc, jen aby dodržela tradice a obyčeje francouzské extremistické kinematografie – a tou je šokovat za každou cenu. Raw je tak ve výsledku extrémně provokativní a silně nekomfortní zážitek, který vám nejenom nebude po chuti, ale rovnou vám obrátí žaludek naruby. Jinak jde o delikátní žánrovou lahůdku, kterou si žádný filmový fajnšmekr nesmí zapomenout přidat na své menu. HLAD JE STOPRO ZARUČEN. Slabším povahám však radím si na filmovým jídelníčku objednat jiný pokrm. Garance Marillier je mimochodem doslova k sežrání...... [VERDIKT: 8,5 syrových flákot z 10. Nejlepší reklama na vegetariánství, co jsem za poslední dobu viděl. Hannibal Lecter může závidět 🥩]

Deštěm nasáklá jihokorejská atmoška je ta tam, a ani démonický rituály to nezachrání. Takhle k posrání zdlouhavej horror jsem neviděl...... čert to vem. 👹

Studio Asylum moc dobře ví jak natočit prvotřídní shitpost.

"Kdo se nedokáže poučit z historie, je odsouzen k tomu ji opakovat." – tímto významným citátem od George Santayana otvírá režisér Peter Bebjak rekonstrukci (ne)slavného útěku Rudolfa Vrby a Alfréda Wetzlera z Osvětimi, a následném vzniku zprávy, jež se stala zcela prvním zveřejněným svědectvím o existenci koncentračních táborů. Přestože jde o příběh, který zásadně ovlivnil tehdejší válečné dění, jde o jeden z několika tisíců historických střípků, jež jsou zcela neprávem zapomenuty...... 'Správa' je sice adaptací velmi věrohodnou a autentickou, ale zbytečně oddramatizovanou, prakticky bez gradace, či napětí – což je však z odlišného úhlu pohledu tvůrčí záměr, kterým se Bebjak pokoušel umocnit ztělesnění utrpení, a v divácích navodit pocit beznaděje a subjektivní emoce protagonistů. Z hlediska řemesla a formálního zpracování jde však o nadstandardní a nesmírně zručnou práci, byť celkový potenciál se dal využít víc lukrativněji. A ač jde o dílo se slovenskými kořeny, je 'Správa' ve všech měřítkách skutečně plnohodnotný mezinárodní film se vším všudy. Na závěr nelze opomenout ani finální titulky, které podkresluje audiokoláž sestavená z projevů popíračů holokaustu anebo výroků populistických, nacionalistických či extremistických politiků (Trump, Le Pen, Kotleba, Salvini, apod.), kteří vědomě útočí na současné terče moderní společnosti, jimiž v tehdejších dobách byli právě židé: na uprchlíky, migranty, homosexuály, romy, a celkově menšiny – čímž snímek akcentuje velmi jasné poselství: "Strach vede k hněvu. Hněv vede k nenávisti. Nenávist vede k utrpení." .... uživatelský hodnocení je totálně mimo mísu. A pak že na ČSFD nejsou náckové.

Nemám šajna, co tvůrci při natáčení týhle bizarní céčkový zvrhlosti brali za matroš, ale chci to taky, a to s gramáží minimálně čtyř lopat. Děkuji.