DJ_bart

Jordan Peele očividně zavolal pár černým bratrům s hákem a cukrovinkama pro děti pana domácího – a perfektně zde demonstruje, jak má vypadat objektivně kvalitní moderní horor. Závěrečný titulky prostřednictvím stínohry, které v podstatě parafrázují historii rasově motivovaného lynčování v USA, jsou geniální. Motiv rasismu je zřejmě i důvod, proč většině uživatelů ČSFD u sledování evidentně praskla žilka, a mě to actually těší...... [#HORROR'SNOTDEAD]

Mám slabost pro dokumenty a knihy, který víceméně hledí na film a kinematografii z teoretického hlediska. Přičemž 'Attack of the Hollywood clichés' je pozoruhodný pohled na zoubek kulturního fenoménu jménem klišé – pojmu, který je v příbězích stár takřka jako lidstvo samo. Divák tak prostřednictvím tohoto netflixovského pořadu pozná stručnou historii a sumarizaci nejznámějších filmových stereotypů – jde sice o pořad silně nekonzistentní, a až debilně polopatický, ale to je víceméně putna....

Předehra ke čtvrtý sérii – nic víc či míň....

[VIDĚNO 28.9.2021] "Víš co má společného boháč s žebrákem? Žít pro ně není zábava. Život je pro ně nuda." ________ Určitě si pamatujete na hry, které jste častokrát hráli v dětství: Cukr, káva, limonáda, přetahovaná, kuličky, apod. - akorát nyní si představte, že vaše vítězství či prohra v těchto relativně nevinných dětských hříčkách rozhoduje o vašem životě, anebo smrti – a zároveň o tom, jak moc jste blízko multimiliardové finanční výhře. "Všichni v této místnosti žijete z ruky do úst, s dluhy, které nemůžete splatit." hlásají pořadatelé oné soutěžní hry, jejíž cílem je vybrat šťastlivce, který se bude na samotném konci topit jak v penězích, tak v krvi. A hra začíná...... Pro jedny bude jihokorejský seriál 'Hra na oliheň' lacinou levicovou agitkou – pro druhé půjde však o komplexní kritiku/sociologickou alegorii současného ekonomického systému, který za účelem zisku vykořisťuje obyčejné lidi, kteří se ať už svým přičiněním, anebo nešťastnou náhodou, ocitli na samotném dně. Celé dění na obrazovce je totiž takový sofistikovaný sociální experiment – jednotliví hráči do her jsou velmi pečlivě vybrání mezi lidmi, kteří se ocitli v hluboké dluhové pasti, a pro něž je každodenní život nekončícím despotismem, ne-li přímo hotovým peklem na Zemi. Dostanou tak ještě jednu unikátní šanci udělat něco se svým životem a dát mu smysl. A většina z nich po krátkém váhání přijme všechna rizika, a her se benevolentně zúčastní..... Takhle by se dala laicky popsat premisa celého seriálu. Již delší dobu jsem však neviděl v televizním formátu něco tak fascinujícího, jmenovitě tak komplexní anatomii lidské morálky – natožpak jsem nějakej ten pátek nezažil, aby mě seriál dokázal díky perfektnímu fázování napětí instantně posadit na prdel, pohltit svou bezprecedentní poutavostí, a potažmo nekompromisně emocionálně vyždímat. Jenže tvůrci seriálu 'Hra na oliheň' chtějí primárně provokovat a proto jdou ještě dál až za hranici extrému a vyobrazují mizérii lidskosti tak komplexně a tak nepřikrášleně, až z toho zrak přechází – divák tak chtě nechtě sleduje, jak se vzájemná spojenectví a blízká přátelství mezi postavami - jež si bezprostředně zamilujete - hroutí jako hrady z písku a následně mění v krvelačnou zradu kvůli vidině pohádkové výhry..... Jak již bylo řečeno, 'Hra na oliheň' svým způsobem sleduje osudy lidí, jež semlel systém, a kteří se nedokáží z nepříznivé finanční situace ne a ne dostat – a nabízí zcela ojedinělou cestu do duše a mentality lidí na tajuplném místě, kde se smývají jakékoliv rozdíly v bohatství, náboženství, rase a dalších segregačních měřítkách, a kde jsou si dle psaných i nepsaných pravidel všichni hráči rovni. Divák tak sleduje naprosto šílenou psychologickou sondu do etiky a mravnosti lidí, kteří nemají co ztratit, a jejichž jedinou živočišnou/instinktivní motivací je výhra oné peněžní částky, která by vás zajistila na několik životů dopředu. Seriál tak inovativně akcentuje motiv konfliktu mezi individualismem a kolektivismem, a v neposlední řadě odpovídá na zdánlivě banální, a přesto nezodpověditelnou filozofickou otázku: Čeho všeho jsou lidé schopni, a co vše jsou ochotni obětovat pro to, aby získali tučnou peněžní odměnu? A aby toho nebylo málo, seriál nabízí i druhou dějovou linii, v níž divák odhaluje mystérium ostrova, na kterém se ony vražedné hry odehrávají, a nahlédne i pod pokličku jejich samotných organizátorů..... 'Hra na oliheň' je ve výsledku (neironicky) nejlepší kritikou kapitalismu od dob vydání Komunistickýho manifestu a zcela nezapomenutelným nervydrásajícím zážitkem, který přes svou stopáž cca 8 hodin rapidně uteče jak voda, a byť jedinou minutu nedokáže diváka nudit – každá z epizod mě tak extrémně bavila, že jsem celej seriál sjel téměř na jeden binge-watch zátah, což se mi u seriálů zas tak často nestává. O to víc mě těší, že se z 'Hry na oliheň' okamžitě stal celosvětový megahit – nemluvě o tom, že finále nechává dveře otevřené potenciální druhé řadě a všem otázkám, jež prozatím nebyly zodpovězeny. Tahle parafráze o tom, že boháč a žebrák mají více společného, než by se na první dobrou mohlo zdát, si ten enormní úspěch prostě zaslouží, přestože právě ona popularita a hype všehovšudy tomuto ojedinělýmu dílku tak extrémně škodí. Inu, v jednoduchosti přeci tkví krása. Jižní Korea rules! ...... // VERDIKT: SERIÁL ROKU. 9,2 miliard wonů z 10 // 🦑

"Musíš bojovat sám za sebe. Nikdo tě nezachrání. Ale o tom je život, že?" ________ 'Battle Royale' je bezpochyby jedním z nejoriginálnějších filmů z počátku nového tisíciletí, který definoval svůj samostatný subžánr, a dnes se již právoplatně řadí na piedestal japonských filmů s kultovním statusem – jó, a jen tak mimochodem, měl (nečekaně) zásadní vliv na tvorbu Quentina Tarantina...... 'Battle Royale' totiž koncepčně determinovalo jak filmový, tak primárně stejnojmenný herní žánr – tedy battle royale – moderní gladiátorské hry, jež jsou ve skutečnosti krvavou reality show, v nichž vítězem, přesněji řečeno přeživším, může být pouze jeden. Přitom nejde o kdovíjak prvoplánovou glorifikaci násilí – tahle filmová řežba o partě studentů kteří se snaží navzájem zabít, protože jim to nařídila vláda v rámci školní reformy, totiž vychytrale mísí adrenalinovou akci, gore horor, černohumornou sociální satiru, a orwellovsky laděnou vizi dystopického fikčního světa, kde se státní autority snaží získat zpět svou ztracenou reputaci – režisér Fukusaku zde taky v Kubrickovském stylu geniálně využívá klasické hudby, čímž perfektně umocňuje drastickou bizarnost celé synopse...... Oddělují se však v oné hře snad zrna od plev? Ne. Je to vlastně jen hra – a vyhraje v ní ten, kdo si vytáhl nejdelší stéblo. Ostatně, když během devadesátých let spisovatel Kóšun Takami napsal stejnojmennou knižní předlohu, reflektoval v ní tehdejší krizi japonské společnosti spjatou s prohloubením propasti mezi mladou a starou generací. Jenže v souvislosti s prasknutím ekonomické bubliny se rozplynula klasická linie životopisu "střední škola - univerzita - dobře placené zaměstnání - pozice jistá na celý život", a mládež se tak ocitla bez jistot, sebevědomí, a ideálů...... Což jsou zároveň důvody, proč se Fukusaku rozhodl knížku s tak společensko-kritickým rozměrem filmově zadaptovat. O to víc deprimující je, že se za těch třicet let v aktuálním globálním měřítku takřka nic nezměnilo, a generační příkopy i sociální nejistoty, na které snímek upozorňoval, eskalují neustále dál. Ale bylo by naivní si myslet, že nějaký film něco vyřeší. Sayonara, budoucnosti!

Krásná alegorie na misogynii a anti-feminismus.

"Hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere" – tohle rčení si nejspíš uvědomili pohlaváři v Disney, když je někdo mrdnul cihlou po hlavě za to, jak moc zprznili Skywalker ságu. Poté sedmi renomovaným japonským animačním studiím poskytli nabídku, která se jen tak neodmítá – stvořit antologii devíti unikátních a zcela odlišných příběhů založených na mytologii Hvězdných válek, avšak výtvarně i dramaturgicky koncipovaných do japonský stylizace – a předaleká galaxie div se, tahle kombinace až překvapivě dobře funguje. 'Star Wars: Visions' totiž není pouze kompletní reinterpretací mýtu o rytířích Jedi – je to jako kdyby se univerza Hvězdných válek scenáristicky chopil Kurosawa, a režíroval to Miyazaki. Výsledkem je však mírně nekonzistentní, ale zato vizuálně rozmanitá experimentální mozaika, kterou slupnete jako písečný červ Boba Fetta.

'Free Guy' je taková ta klasická Reynoldsovina – relativně průměrný blockbuster, u něhož se ale nemáte pod permanentní palbou bizarnosti šanci nudit. Je to sice stupidní vykrádačka námětu 'Ready Player One', ale koho to sere....

Pisálci v Marvelu si konečně uvědomili, že mají neomezenou kreativní volnost....

"Víš co má společného boháč s žebrákem? Žít pro ně není zábava. Život je pro ně nuda." ________ Finále víceméně slouží jako pomyslný epilog, potažmo i dovětek, a nechává dveře otevřené potenciální druhé řadě a všem otázkám, které nebyly zodpovězeny. Ve výsledku tedy hodnotím seriál 'Hra na oliheň' jako nejlepší kritiku kapitalismu/třídní společnosti od dob vydání Komunistickýho manifestu (neironicky), strhující sociologickou anatomii o lidské morálce, a bezpochyby nejkvalitnější seriálový projekt letoška. Jižní Korea rules.... // VERDIKT: 9,1 chapadel z 10 🇰🇷🦑 //