DJ_bart

Finále antologie 'What if?' je perfektní katarzí, která spojuje náměty všech dříve neslučitelných epizod dohromady do jednoho megalomanskýho celku. A ač jde o závěr příliš zkratkovitý a překombinovaný, celovečerák s Guardians of the Multiverse bych uvítal.

Netradičně brzký mid-season finále 'TWD' je esence nejen toho, co může nabídnout samotný seriál, ale i zombie subžánr jako takový.

Aneb láska prochází termokamerou...... Ukrajinský snímek 'Atlantis' od režiséra Valentyna Vasjanovyče může působit jako minimalistická sbírka zdánlivě nesouvisejících statických záběrů – ač nepopiratelně vizuálně úchvatných. Jde však o velice sofistikovanou dystopickou alegorii, která se pokouší na pozadí poválečného marasmu vyobrazit vzplanutí té nejvzácnější lidské emoce – lásky. Skutečně dokonalá filmová definice abstraktního dramatu.

Sice mám radši Studentskou pečeť, ale tahle maďarská čabajka taky ušla. Jen by mě zajímalo, co tam ksakru dělal Vladimír Čech....

Jordan Peele očividně zavolal pár černým bratrům s hákem a cukrovinkama pro děti pana domácího – a perfektně zde demonstruje, jak má vypadat objektivně kvalitní moderní horor. Závěrečný titulky prostřednictvím stínohry, které v podstatě parafrázují historii rasově motivovaného lynčování v USA, jsou geniální. Motiv rasismu je zřejmě i důvod, proč většině uživatelů ČSFD u sledování evidentně praskla žilka, a mě to actually těší...... [#HORROR'SNOTDEAD]

Mám slabost pro dokumenty a knihy, který víceméně hledí na film a kinematografii z teoretického hlediska. Přičemž 'Attack of the Hollywood clichés' je pozoruhodný pohled na zoubek kulturního fenoménu jménem klišé – pojmu, který je v příbězích stár takřka jako lidstvo samo. Divák tak prostřednictvím tohoto netflixovského pořadu pozná stručnou historii a sumarizaci nejznámějších filmových stereotypů – jde sice o pořad silně nekonzistentní, a až debilně polopatický, ale to je víceméně putna....

Předehra ke čtvrtý sérii – nic víc či míň....

[VIDĚNO 28.9.2021] "Víš co má společného boháč s žebrákem? Žít pro ně není zábava. Život je pro ně nuda." ________ Určitě si pamatujete na hry, které jste častokrát hráli v dětství: Cukr, káva, limonáda, přetahovaná, kuličky, apod. - akorát nyní si představte, že vaše vítězství či prohra v těchto relativně nevinných dětských hříčkách rozhoduje o vašem životě, anebo smrti – a zároveň o tom, jak moc jste blízko multimiliardové finanční výhře. "Všichni v této místnosti žijete z ruky do úst, s dluhy, které nemůžete splatit." hlásají pořadatelé oné soutěžní hry, jejíž cílem je vybrat šťastlivce, který se bude na samotném konci topit jak v penězích, tak v krvi. A hra začíná...... Pro jedny bude jihokorejský seriál 'Hra na oliheň' lacinou levicovou agitkou – pro druhé půjde však o komplexní kritiku/sociologickou alegorii současného ekonomického systému, který za účelem zisku vykořisťuje obyčejné lidi, kteří se ať už svým přičiněním, anebo nešťastnou náhodou, ocitli na samotném dně. Celé dění na obrazovce je totiž takový sofistikovaný sociální experiment – jednotliví hráči do her jsou velmi pečlivě vybrání mezi lidmi, kteří se ocitli v hluboké dluhové pasti, a pro něž je každodenní život nekončícím despotismem, ne-li přímo hotovým peklem na Zemi. Dostanou tak ještě jednu unikátní šanci udělat něco se svým životem a dát mu smysl. A většina z nich po krátkém váhání přijme všechna rizika, a her se benevolentně zúčastní..... Takhle by se dala laicky popsat premisa celého seriálu. Již delší dobu jsem však neviděl v televizním formátu něco tak fascinujícího, jmenovitě tak komplexní anatomii lidské morálky – natožpak jsem nějakej ten pátek nezažil, aby mě seriál dokázal díky perfektnímu fázování napětí instantně posadit na prdel, pohltit svou bezprecedentní poutavostí, a potažmo nekompromisně emocionálně vyždímat. Jenže tvůrci seriálu 'Hra na oliheň' chtějí primárně provokovat a proto jdou ještě dál až za hranici extrému a vyobrazují mizérii lidskosti tak komplexně a tak nepřikrášleně, až z toho zrak přechází – divák tak chtě nechtě sleduje, jak se vzájemná spojenectví a blízká přátelství mezi postavami - jež si bezprostředně zamilujete - hroutí jako hrady z písku a následně mění v krvelačnou zradu kvůli vidině pohádkové výhry..... Jak již bylo řečeno, 'Hra na oliheň' svým způsobem sleduje osudy lidí, jež semlel systém, a kteří se nedokáží z nepříznivé finanční situace ne a ne dostat – a nabízí zcela ojedinělou cestu do duše a mentality lidí na tajuplném místě, kde se smývají jakékoliv rozdíly v bohatství, náboženství, rase a dalších segregačních měřítkách, a kde jsou si dle psaných i nepsaných pravidel všichni hráči rovni. Divák tak sleduje naprosto šílenou psychologickou sondu do etiky a mravnosti lidí, kteří nemají co ztratit, a jejichž jedinou živočišnou/instinktivní motivací je výhra oné peněžní částky, která by vás zajistila na několik životů dopředu. Seriál tak inovativně akcentuje motiv konfliktu mezi individualismem a kolektivismem, a v neposlední řadě odpovídá na zdánlivě banální, a přesto nezodpověditelnou filozofickou otázku: Čeho všeho jsou lidé schopni, a co vše jsou ochotni obětovat pro to, aby získali tučnou peněžní odměnu? A aby toho nebylo málo, seriál nabízí i druhou dějovou linii, v níž divák odhaluje mystérium ostrova, na kterém se ony vražedné hry odehrávají, a nahlédne i pod pokličku jejich samotných organizátorů..... 'Hra na oliheň' je ve výsledku (neironicky) nejlepší kritikou kapitalismu od dob vydání Komunistickýho manifestu a zcela nezapomenutelným nervydrásajícím zážitkem, který přes svou stopáž cca 8 hodin rapidně uteče jak voda, a byť jedinou minutu nedokáže diváka nudit – každá z epizod mě tak extrémně bavila, že jsem celej seriál sjel téměř na jeden binge-watch zátah, což se mi u seriálů zas tak často nestává. O to víc mě těší, že se z 'Hry na oliheň' okamžitě stal celosvětový megahit – nemluvě o tom, že finále nechává dveře otevřené potenciální druhé řadě a všem otázkám, jež prozatím nebyly zodpovězeny. Tahle parafráze o tom, že boháč a žebrák mají více společného, než by se na první dobrou mohlo zdát, si ten enormní úspěch prostě zaslouží, přestože právě ona popularita a hype všehovšudy tomuto ojedinělýmu dílku tak extrémně škodí. Inu, v jednoduchosti přeci tkví krása. Jižní Korea rules! ...... // VERDIKT: SERIÁL ROKU. 9,2 miliard wonů z 10 // 🦑

"Musíš bojovat sám za sebe. Nikdo tě nezachrání. Ale o tom je život, že?" ________ 'Battle Royale' je bezpochyby jedním z nejoriginálnějších filmů z počátku nového tisíciletí, který definoval svůj samostatný subžánr, a dnes se již právoplatně řadí na piedestal japonských filmů s kultovním statusem – jó, a jen tak mimochodem, měl (nečekaně) zásadní vliv na tvorbu Quentina Tarantina...... 'Battle Royale' totiž koncepčně determinovalo jak filmový, tak primárně stejnojmenný herní žánr – tedy battle royale – moderní gladiátorské hry, jež jsou ve skutečnosti krvavou reality show, v nichž vítězem, přesněji řečeno přeživším, může být pouze jeden. Přitom nejde o kdovíjak prvoplánovou glorifikaci násilí – tahle filmová řežba o partě studentů kteří se snaží navzájem zabít, protože jim to nařídila vláda v rámci školní reformy, totiž vychytrale mísí adrenalinovou akci, gore horor, černohumornou sociální satiru, a orwellovsky laděnou vizi dystopického fikčního světa, kde se státní autority snaží získat zpět svou ztracenou reputaci – režisér Fukusaku zde taky v Kubrickovském stylu geniálně využívá klasické hudby, čímž perfektně umocňuje drastickou bizarnost celé synopse...... Oddělují se však v oné hře snad zrna od plev? Ne. Je to vlastně jen hra – a vyhraje v ní ten, kdo si vytáhl nejdelší stéblo. Ostatně, když během devadesátých let spisovatel Kóšun Takami napsal stejnojmennou knižní předlohu, reflektoval v ní tehdejší krizi japonské společnosti spjatou s prohloubením propasti mezi mladou a starou generací. Jenže v souvislosti s prasknutím ekonomické bubliny se rozplynula klasická linie životopisu "střední škola - univerzita - dobře placené zaměstnání - pozice jistá na celý život", a mládež se tak ocitla bez jistot, sebevědomí, a ideálů...... Což jsou zároveň důvody, proč se Fukusaku rozhodl knížku s tak společensko-kritickým rozměrem filmově zadaptovat. O to víc deprimující je, že se za těch třicet let v aktuálním globálním měřítku takřka nic nezměnilo, a generační příkopy i sociální nejistoty, na které snímek upozorňoval, eskalují neustále dál. Ale bylo by naivní si myslet, že nějaký film něco vyřeší. Sayonara, budoucnosti!

Krásná alegorie na misogynii a anti-feminismus.