DJ_bart

Už mě unavuje, když normies z ČSFD bombardujou nějakej novej film odpady jen proto, že má černošskej casting - a pohlaváři z ČSFD by se měli chytnout za koule a tenhle problém konečně řešit. Ne proto, že češi jsou zkurvený hovada, ale proto, že Rebecca Hall si zaslouží alespoň špetku respektu za natočení tak formálně a stylisticky ambiciózního snímku. Rebecca Hall si samozřejmě za svůj režijní debut 'Passing' vzniklý pod hlavičkou Netflixu - a který netradičním způsobem akcentuje téma rasismu - zaslouží uznání, ale takhle příběhově sterilní kýč nemá sebemenší šanci mít velkej tah na branku......

to je ale ritchovina....

Ve jménu otce, syna, a moči svaté, 'Šarlatán' Agnieszky Holland je zcela beze srandy esteticky opojný cinefilní žeraso, který je čistější než panenská blána báby kořenářky, u který se Mikolášek tehdá učil.... A není to tím, že režisérka Holland iniciovala velkoformátovou mezinárodní produkci jen tak pro nic za nic. 'Šarlatán' je totiž počin, který na poli tuzemský kinematografie žalostně chybí – a lze hojně polemizovat, jestli je to tím, že jde o silně prozaicky pojatý příběh, který rámuje velmi sugestivní vývoj charakteru Jana Mikoláška - člověka, který dokázal léčit jen za pomoci bylin a lahviček na moč, jehož ztvárnění se ctižádostivě chopili otec a syn Trojanovi, kteří zde předvádí naprosto nevídaný herecký koncert, a působí jako velký ryby v malým rybníce. Anebo je to kupříkladu tím, že Agnieszka Holland využila širokou škálu svých režijních kompetencí - protože přesně tohle dělá z 'Šarlatána' poctivý nekonvenční řemeslo. Čímž samozřejmě nechci bagatelizovat herecký vlohy dua Trojan & Trojan, byť na jejich výkonech jistá tvůrčí meta taky stojí, ale určitě ne celá výjimečnost snímku. Ať už vezmu v potaz takový stylistický prvky jako kontinuální jízdy či mnohdy kinetický pohyb kamery pod taktovkou Martina Štrby, jímavý vizuální styl který disponuje podmanivou kompozicí barev, monotonní hudební doprovod jenž umocňují ony gradační tenze příběhu, nedokážu dostatečně vynachválit, jak moc je 'Šarlatán' formálně sofistikovaným dílem. Krom oněch zmíněných hereckých výkonů jsou ale echt devízou zejména příběhové retrospekce, které se s dvěma paralelními liniemi pod vzájemnou syntézou efektivně prolínají a - jak už je u žánru historických filmů zvykem - jsou zajímavě lemované různými dějinnými událostmi, specificky prvorepublikovými reáliemi. A ač je příběh fragmentován převážně řetězově, nikterak neztrácí na jedinečným puncu poutavosti...... Nějaký ty neduhy by se ale taky našly. Snímek např. implicitně koketuje s queer tématikou, kterou avšak využije velice sporadicky a nezkoumá ji do hLoUBkY. To samý víceméně platí i o tajích alternativní medicíny, o nichž se nedozvíme krom pár náznaků zhola nic, což se chtě nechtě týká i jiných paralelních narativních distinkcí. Agnieszka totiž stoicky lamentuje na povrchu a nepokouší se rozvíjet vnitřní komplexitu fikčního mikrosvěta, což zamrzí. A právě proto mý finální hodnocení na pětikvalt prostě nevytáhnu, páč těch vypravěčských disproporcí a konfabulací bylo hafo...... To ale nic nemění na faktu, že 'Šarlatán' je velice nadstandardní událostí nejen v rámci žánru fiktivních biografických dramat. O to víc mě sere, že těsně nezískal nominaci na cenu Akademie v kategorii cizojazyčných snímků. A tohle doopravdy neberte na lehkou váhu – Agnieszka Holland bezpochyby zažehla plamínek naděje, který symbolizuje a předvídá lepší zítřky pro československou kinematografii - krom 'Nabarveného ptáčete' zde za dvě dekády skutečně nevznikl počin, který by s takovou vervou boural veškerá tabu českého filmu...... // VERDIKT: 8,4 močoměřičů z 10 //

Tenhle film je Mimořádně Xtrémní Pizdovina, ale moje oblíbená Mimořádně Xtrémní Pizdovina.

Nikdy jsem nepochopil oblíbenost filmů s Jasonem Bournem. A nepomáhá tomu ani freneticky překombinovaná forma, natožpak chaoticky agresivní střihová skladba, která je neskutečně bolestivou osinou v prdeli......

"I know what you did." "I've done a lot of things, Eloise. You're gonna have to be more specific luv." ________ Ať už jde o kultovní Cornetto trilogii, hudební akčňák 'Baby Driver', šílenou komiksovou komedii 'Scott Pilgrim proti zbytku světa', či absurdní britcom 'Spaced', Edgar Wright si za méně než dvacet let vybudoval renomé legendy svého oboru a přízvisko 'britského Tarantina' – tedy pověst inovativního tvůrce, který získal popularitu napříč kontinenty díky svému ojedinělému originálnímu vizuálnímu stylu a žánrovému experimentování. Na staromladá kolena si ovšem přeorientoval priority a začal točit filmy určené ne pro diváka, nýbrž pro sebe. A jeho poslední celovečerní příspěvek, mysteriózní drama 'Last Night in Soho', jež je jakousi poctou subžánru giallo, určitě není výjimkou. Dalo by se na něj také bez váhání aplikovat přirovnání s Tarantinovo 'Tenkrát v Hollywoodu'. 'Last Night in Soho' je totiž takový Edgarův milostný dopis Londýnu let šedesátých, specificky kulturní čtvrti Soho která nikdy nespí, a kterou jsem jednou dokonce i osobně navštívil...... Kdybych měl přeci jen snímek shrnout polopaticky v několika málo primárních bodech, lze shledat následující: 1) Premisa by se dala jednoduše shrnout slovy "Ženy, které nenávidí muže". 2) Thomasin McKenzie si zde vydláždila svůj pomyslný chodník slávy, a femme fatale Anya Taylor-Joy, jež zde září víc než kdykoliv předtím, sama sebe pasovala na Audrey Hepburn naší generace - poněvadž pokaždý, když je na scéně, dává snímku neuvěřitelný šarm a kouzlo - a kupříkladu scéna kdy zpívá 'Downtown' (v tuzemském podání jako Pátá od Heleny Vondráčkové, bruh), nahání husí kůži. 3) Pro Edgara jde možná o nejvíc osobní projekt za dlouhou dobu, jenže pro jeho přední fanoušky může 'Last Night in Soho' eventuelně vyznít jako velký otazník. Onen nezaměnitelný Wrightův rukopis zde oproti předchozím snímkům naprosto nečekaně stojí v kontrapunktu, a namísto toho, aby se klasicky utrhl ze řetězu (pokud neberu v potaz finále), je nečekaně umírněný jak v humoru, akci, napětí a celkový poutavosti i ujetosti - je to jako kdybyste žrali svíčkovou, ale bez svíček..... Z hlediska řemesla a technickýho zpracování není o čem. Jak oku lahodící pestrobarevná neonová audiovizuální stylizace tak boží melodicky dobový soundtrack jsou extravagantně dávány na odiv, aby dokázaly ve specifický synergický kombinaci zformovat snivou atmosféru šedesátek. Avšak Wright protentokrát vodí diváka za nos tak tajuplně, až se vám z toho všeho motá palice. Wright oživil Londýn let šedesátých jen proto, aby paradoxně dekonstruoval entitu, na níž stojí značná část jeho tvůrčího úspěchu: motiv pozlátka nostalgie z let dávno minulých. Dokázal tak sice umně rozbourat naivitu ideálů, které na nás dýchají z retro obalů vinylových desek či filmových plakátů, ale v naprosto překombinovaným finále překračuje nejen mez divácký trpělivosti, ale i zbytečně přehání jak manipulaci s diváckým očekáváním, tak katarzi celý fabule, kvůli čemuž během pár minut doslova pohřbívá satisfakci, která je po celou stopáž tak pečlivě budována. Kolem a kolem je 'Last Night in Soho' - ač z mýho zcela subjektivního pohledu prozatím nejslabší Wrightův projekt - víc než zajímavou metaforou o misogynii, privilegiích patriarchátu, sexploataci, a negativním vlivu ruchu velkoměsta..... A jaký z toho všeho vlastně plyne závěr? Edgar stárne, kluci a holky, Edgar stárne. To však nemění nic na tom, že je pořád cinefilní sigma muž.... [VERDIKT: 7,5 pasáků z 10]

Na první pohled to možná nevypadá, ale pokud pojmete tuhle rozlučku s Danielem Craigem v roli legendárního agenta jejího veličenstva více kriticky a analyticky, zjistíte, že jde o klasickou a ničím výjimečnou bondovku / obyčejný špionážní akčňák. A protože tenhle žánr není můj oblíbený šálek čaje o páté, nedokázal jsem navíc s 'No time to die' navázat adekvátní sympatie.... Samozřejmě, úvodní půlhodinu, příběhovou pasáž s Annou de Armas a tu řemeslně vyšperkovanou stylizaci jsem si užil, leč režisér Cary Fukunaga si prostě ukous až moc velký sousto, který ani sám divák nemůže strávit. Kdyby celková interpretace a koncepce byla o řád komornější a osobnější, neměl bych moc co namítat. Jenže těch scenáristickejch děr a překombinovanejch animozit je tolik, až je to k posrání. Fakt, že novým agentem 007 je černá žena, je zcela to nejmenší, co by mi zde vadilo. Ovšem na Danielu Craigovi jde očividně znát, že se che svý role konečně zbavit, a potenciál Ramiho Maleka jakožto záporáka je bezprecedentně spláchnut do hajzlu (ne, těch 6 minut na place mi fakt nestačí)...... Z 'No time to die' mám tak neuvěřitelně ambivalentní dojmy, a je mi to upřímně líto, páč Daniela Craiga považuju za nejlepšího Bonda. O to víc mě pobavilo finální "James Bond will return". 'Skyfall' je nepřekonaná.

Velké F pro tohoto slovenského Johna Lennona.

Not great; not terrible. Toho digitálního bordelu je tam víc než je zdrávo, takže největším superlativem jsou takový marginálie jako souboje tělo na tělo, Ben Kingsley, a titulkový teasy na nadcházející etapu MCU - tedy Multiversum. To, že Disney a celkově Hollywood leze kvůli profitu za každou cenu Číně do prdele, radši ani neberu v potaz......

Experimentální snímek 'Last and First Men' je velmi netradičním meditativním zážitkem, který je strukturován ze tří prostých složek: 1) abstraktní černobílé záběry jugoslávské brutalistní architektury; 2) prorocký žalm o konci lidské civilizace předčítaný Tildou Swinton; 3) nadpozemský hudební podkres ikonického islandského skladatele Jóhanna Jóhannssona, který celou tvůrčí agendu inicioval...... Jóhannsson želbohu roku 2018 zemřel, tudíž musela být tahle elegie dokončena až posmrtně. Je tedy s podivem, jestli sám předem věděl o svém skonu a tak se chtěl tímto jedinečným prostřednictvím, tedy humanistickými symfoniemi, symbolicky rozloučit s matičkou Zemí. Ať už je odpovědí ano či ne, budiž mu vesmír lehký.