DJ_bart

LoLko nehraju, steampunková stylizace a sofistikovaná animace je bezpochyby uměleckej unikát, motiv třídního boje je víc než zajímavej, ale příběh je relativně monotónní až primitivní, a ten toxickej hype mi k 'Arcane' vybudoval jistou averzi, ač videoherní předloha nemá k seriálový adaptaci prakticky žádný předpoklady a predispozice, takže je nutno studio Riot pochválit za tu tvůrčí snahu...... Příště s tématikou WoWka, prosím - už jen z toho důvodu, že MOBA hry doslova žánrově vykradly Warcraft.

LoLko nehraju, steampunková stylizace a sofistikovaná animace je bezpochyby uměleckej unikát, motiv třídního boje je víc než zajímavej, ale příběh je relativně monotónní až primitivní, a ten toxickej hype mi k 'Arcane' vybudoval jistou averzi, ač videoherní předloha nemá k seriálový adaptaci prakticky žádný předpoklady a predispozice, takže je nutno studio Riot pochválit za tu tvůrčí snahu...... Příště s tématikou WoWka, prosím - už jen z toho důvodu, že MOBA hry doslova žánrově vykradly Warcraft.

Naomi proč?

aneb jak Peter Parker zabíjel čas mezi lety 2014 - 2021: tvořil muzikál.

Jedna velká reklama na antivaxxera Janečka. Nic víc či míň. Řezníkova slova vytesat jako epitaf na hrob český hudební scény, prosím.... alespoň za tu snahu Kuby Horáka uděluju 1*

"Zajímavá freska." "Co že jste to kurva řekla? No to si snad ze mě dělá prdel. Ten hajzl tu píčovinu namaloval na zeď!" ________ Kdo si hraje, nezlobí - a u pana hračičky Wese Andersona to platí nejmíň trojnásob. Andersonův nejnovější celovečerní příspěvek, tedy poetická mozaika malebného městečka Ennui, kde sídlí pobočka magazínu 'Francouzská depeše' - po níž nese snímek i svůj název - je inspirován historií ikonického kulturního časopisu New Yorker, a stejně jako onen časopis je i příběh samotného filmu v podstatě leporelo novinových reportáží s anekdotickým charakterem...... Zdání ovšem klame, jelikož 'Francouzská depeše' skutečně není standardní povídkový film – jde o dílo, který je naprosto stvořeno k hlubší cinefilní analýze. Je totiž nesmírně mnohovrstevnatý, disponuje několika podzápletkami, fragmenty, a zprvu obtížně rozpoznatelnými detaily. Všeobecně vzato, to pojetí neskutečně rozmanitý fabule a struktury syžetu je ze scenáristickýho hlediska naprosto odzbrojující. Proto může kdekoho překvapit, jak moc je narativní kadence, jejímž prostřednictvím jsou divákovi poskytovány dané informace, neskutečně hektická. Nemluvě o extravagantní koncepci mizanscény, kde se neustále něco děje, nehledě na dvojrozměrnost či trojrozměrnost časoprostoru – proto je záhodno některé esteticky vypiplané scény, potažmo celej film, nutno vidět ihned několikrát po sobě, páč divák mnohdy nedokáže vše percepčně zaznamenat a následně vstřebat. Na tom - krom oné excentrické narace - má samozřejmě lví podíl i Wesův typicky manýristický vizuální perfekcionismus a inovativní experimentování s formou a stylem celkově. Divák si tak užije formát 4:3, širokoúhlé záběry, kombinaci vizuálně podmanivých černobílých i pastelově barevných scén, anebo animovanou pasáž ve formě komiksového stripu. Další unikátní devizou je bezesporu nespočet karikaturních postaviček, které si okamžitě zamilujete, a jichž se chopila pestrá plejáda hereckých hvězd - ať už v menších, větších, či zdánlivě nepostřehnutelných epizodních rolích (Waltz a Dafoe!). Z nich nejvíc září Léa Seydoux jako múza Simone, Benicio del Toro jako nihilistický malíř Moses Rosenthaler, Timothée Chalamet jako energický revolucionář Zeffirelli, a nehorázně sprostý Adrien Brody jako mazaný kupec Cadazio. Každý si zde jednoduše najde to své...... Jedinou vadou na kráse je tak jistá nekonzistence oněch groteskních povídek – první příběh o umělci cáklé školy se mi zdaleka líbil nejvíc, potom druhý příběh o revoltě studentů za sloučení chlapeckých a dívčích kolejí pro účel sexuálního uspokojení, přičemž nejméně poutavý je poslední příběh - kulinářská reportáž na pozadí únosu komisařova syna. To však nemění nic na tom, že 'Francouzská depeše' je brilantní pocta žurnalistice, esence arteterapie, a pro mě společně s francouzským trashovým body-horrorem 'Titane' zcela subjektivně nejlepší kinozážitek roku. Sledovat Wesovy filmy a objevovat půvab jejich originální fikční poetiky je čirá radost. Opojná to záležitost...... // VERDIKT: nejvíc wesandersonovský opus Wese Andersona. 9,4 redaktorů z 10 //

Už mě unavuje, když normies z ČSFD bombardujou nějakej novej film odpady jen proto, že má černošskej casting - a pohlaváři z ČSFD by se měli chytnout za koule a tenhle problém konečně řešit. Ne proto, že češi jsou zkurvený hovada, ale proto, že Rebecca Hall si zaslouží alespoň špetku respektu za natočení tak formálně a stylisticky ambiciózního snímku. Rebecca Hall si samozřejmě za svůj režijní debut 'Passing' vzniklý pod hlavičkou Netflixu - a který netradičním způsobem akcentuje téma rasismu - zaslouží uznání, ale takhle příběhově sterilní kýč nemá sebemenší šanci mít velkej tah na branku......

to je ale ritchovina....

Ve jménu otce, syna, a moči svaté, 'Šarlatán' Agnieszky Holland je zcela beze srandy esteticky opojný cinefilní žeraso, který je čistější než panenská blána báby kořenářky, u který se Mikolášek tehdá učil.... A není to tím, že režisérka Holland iniciovala velkoformátovou mezinárodní produkci jen tak pro nic za nic. 'Šarlatán' je totiž počin, který na poli tuzemský kinematografie žalostně chybí – a lze hojně polemizovat, jestli je to tím, že jde o silně prozaicky pojatý příběh, který rámuje velmi sugestivní vývoj charakteru Jana Mikoláška - člověka, který dokázal léčit jen za pomoci bylin a lahviček na moč, jehož ztvárnění se ctižádostivě chopili otec a syn Trojanovi, kteří zde předvádí naprosto nevídaný herecký koncert, a působí jako velký ryby v malým rybníce. Anebo je to kupříkladu tím, že Agnieszka Holland využila širokou škálu svých režijních kompetencí - protože přesně tohle dělá z 'Šarlatána' poctivý nekonvenční řemeslo. Čímž samozřejmě nechci bagatelizovat herecký vlohy dua Trojan & Trojan, byť na jejich výkonech jistá tvůrčí meta taky stojí, ale určitě ne celá výjimečnost snímku. Ať už vezmu v potaz takový stylistický prvky jako kontinuální jízdy či mnohdy kinetický pohyb kamery pod taktovkou Martina Štrby, jímavý vizuální styl který disponuje podmanivou kompozicí barev, monotonní hudební doprovod jenž umocňují ony gradační tenze příběhu, nedokážu dostatečně vynachválit, jak moc je 'Šarlatán' formálně sofistikovaným dílem. Krom oněch zmíněných hereckých výkonů jsou ale echt devízou zejména příběhové retrospekce, které se s dvěma paralelními liniemi pod vzájemnou syntézou efektivně prolínají a - jak už je u žánru historických filmů zvykem - jsou zajímavě lemované různými dějinnými událostmi, specificky prvorepublikovými reáliemi. A ač je příběh fragmentován převážně řetězově, nikterak neztrácí na jedinečným puncu poutavosti...... Nějaký ty neduhy by se ale taky našly. Snímek např. implicitně koketuje s queer tématikou, kterou avšak využije velice sporadicky a nezkoumá ji do hLoUBkY. To samý víceméně platí i o tajích alternativní medicíny, o nichž se nedozvíme krom pár náznaků zhola nic, což se chtě nechtě týká i jiných paralelních narativních distinkcí. Agnieszka totiž stoicky lamentuje na povrchu a nepokouší se rozvíjet vnitřní komplexitu fikčního mikrosvěta, což zamrzí. A právě proto mý finální hodnocení na pětikvalt prostě nevytáhnu, páč těch vypravěčských disproporcí a konfabulací bylo hafo...... To ale nic nemění na faktu, že 'Šarlatán' je velice nadstandardní událostí nejen v rámci žánru fiktivních biografických dramat. O to víc mě sere, že těsně nezískal nominaci na cenu Akademie v kategorii cizojazyčných snímků. A tohle doopravdy neberte na lehkou váhu – Agnieszka Holland bezpochyby zažehla plamínek naděje, který symbolizuje a předvídá lepší zítřky pro československou kinematografii - krom 'Nabarveného ptáčete' zde za dvě dekády skutečně nevznikl počin, který by s takovou vervou boural veškerá tabu českého filmu...... // VERDIKT: 8,4 močoměřičů z 10 //

Tenhle film je Mimořádně Xtrémní Pizdovina, ale moje oblíbená Mimořádně Xtrémní Pizdovina.