Recenzie (386)
Drahý telefone (1976)
Greenawayův styl mi vyhovuje. Obrazová část filmu je perfektní (koneckonců umělecké zázemí udělá své) a absurdní příběhy odvykládané nezůčastněným hlasem autora jakbysmet.
Nové strašidlá (1977)
Perfektní přehlídka cynického černočerného humoru, za který by se nemusel stydět ani ten nejsušší angličan. (Kardinál: Ježíš také říká, skromnost bohatstvím bude odměněna!" Kněz: "A to řekl kdy?" Vazoun za farářem: "Neviděl jste Zeffirelliho?")
Farma zvierat (1954)
Ne. Obludná disnayovská animace a "humorná a roztomilá" intermezza s nemotorným káčátkem v první polovině to totálně sráží.
Vrchárka (1960)
Asi mám v moc velké paměti literární předlohu (kterou mimochodem ve svém osobním žebříčku řadím vysoko). Místo, kde v knize trnete hnusem, film buď vyvaří tak, že jen nezůčastněně pozorujete osudy dvou žen, nebo ho scénárista zrovna vynechá. Nejvíc mě asi rozladila několikanásobná snaha o milostnou zápletku a taky velké zmírnění neveselého konce.
Boccaccio '70 (1962)
Příjemné. Každý příběh je hezky vypointován a má své kouzlo.
Mamma Mia! (2008)
Když člověk nemá rád muzikály a Abbu, těžko ho na filmu něco zaujme. Faktem ale je, že jako oddechovka je film účinný a jeho hlavní klad je ten, že se sám bere s velkým nadhledem.
Okna (1975)
Ano ano, takovou lehce pajtnovskou absurditu můžu.
Sloní muž (1980)
O osudu Johna Merricka jsem se dozvěděla někdy v osmi letech při sledování dokumentu s tatínkem. Nutno dodat, že jsem z toho měla solidní trauma. Pár let na to se ke mně dostal fakt, že existuje film. Film byl hodně dlouho a hodně vysoko v žebříčku "co už sakra musím vidět". Včera jsem se konečně dočkala. A byla lehce zklamaná. Filmu nelze upřít atmosféru (za kterou určitě může mimo režisérova umu i černobílá kamera a samotná temnota viktoriánské Anglie) a děj, který má švih. Atmosféra se ale po tom, co je Merrick vytažen z hnusu, jaksi vytrácí a tím i působivost, kterou jsem očekávala mnohem větší. Stejně jako větší krutost, méně jednoznačnosti postav (od lůzy se tak nějak očekává, že se bude chovat jako lůza) a hlavně sentimentu.
Vrana (1994)
Nemůžu si pomoct, ale nevidím žádný rozdíl mezi opěvovanou Vránou a obyčejnými stylařskými béčky. Všichni hlavní hrdinové mě neuvěřitelným způsobem štvali jednak klišoidností jich samotných (hlavní hrdina: hodný kunďák s kytarou; zloduši-břídilové: nepříliš přitažliví umaštění týpci; dítě: přehnatě zmoudřelé dítě, které má problémy se zázemím; policaj: hodný policajt, který má problémy s autoritami, hlavní záporák: charismatický kunďák s ženskou po boku) a jednak klišoidností scén a jednání. Ani ta všemi zdůrazňovaná atmosféra mě vůbec nechytla. Ne, nepotřebuju to vidět podruhé.
Nuda v Brně (2003)
Líbí se mi styl vyprávění. Představování jednotlivých hrdinů, komentáře, černobílá kamera. Pravdou ale je, že krom příběhu ústřední dvojice vám toho v paměti moc nezůstane.