Pafl

Když něco napíše Anders Thomas Jensen, tak je to prostě pecka. V současném dánském filmu se točí úzká skupinka lidí (včetně dvou hlavních protagonistů "Bomby"), kteří ale stále přichází s něčím novým a to je paráda. Všichni sice víme, že lidé od filmu jsou egomaniaci a realitní agenti, že jsou pošuci, kteří to nemají v hlavě v pořádku, ale v Sprængfarlig bombe se tomu můžeme znovu a znovu smát. "Fucking fuck. Našli nás." "Fuck. Musíme uniknout francouzským oknem na jižně orientovanou verandu."

Ó Bernardo. Podobně jako v 1900, i zde sledujeme epický příběh muže v rozbouřené době. Bertolucci je filmařem revoluce a kdyby revoluce nebyly a kdyby nebyly války, musely by se pro něj inscenovat, aby mohl vůbec tvořit. Co na tom, že rozpočet neumožňuje natáčet davové scény a ty potom působí jako SNP na vesnici. Bertolucci je jedna krev se Sergiem Leonem, jeho zaujetí pro hrdinství a slabost tváří v tvář době, jeho mužní muži a ženské ženy, na to se budu dívat kdykoliv znovu.

Další lekce ze severu, o tom jak natočit mainstreamový film, aniž by bylo třeba klesnout tři metry pod hladinu jakéhokoliv vkusu. Film je svým humorem, atmosférou a vyzněním hodně podobný Amélii z Montmartru, chybí mu ale její proslulost (pochopitelně: krásná dívka z romantické Paříže to vždycky vyhraje nad nějakým norským neurastenikem). Na spravení nálady ta nejlepší volba.

Film připomíná novozélandskou klasiku Kdysi byli bojovníky, ale ve své nepředvídatelnosti je ještě více znepokojivý. Jako kdyby Bechis ani nechtěl natočit film, jakokdyby to byly nějaké dokumentární výňatky ze života skupiny Indiánů kterým - a teď je otázka: Kterým běloši ukradli půdu ? Kterým byla odepřena lidská práva ? Nebo indiánů, kteří vyměnili svou svobodu za pohodlný život s lahví v ruce ? Film nenabízí jednoznačnou odpověď a to je sympatické a zároveň nepříjemné, protože ten, kdo se na dívá, si musí odpovědět sám.

Černá komedie budiž, ale filmům, které si podle svých scénářů natáčí sám Jensen, se to nevyrovná - a tím méně srovnatelným skutečně černým komediím jako je třeba Ex Drummer. Důvodem je z velké části to, že si pořád nejsme jisti, jak moc to tvůrci myslí vážně. Na realistický film je tam příliš mnoho nelogického, na poměry filmů fantastických a bizarních je tam zase příliš mnoho snahy o realističnost. Zkrátka se měl režisér rozhodnout na začátku a ne až v poslední scéně, která je sice výborná, ale přichází pozdě.

Dva pocity, které jsem při sledování zažíval. Zaprvé, údiv nad tím, jak dokonale stereotypní a klišéovitý ten film je. Ono fakt nedojde k žádnému zvratu ? Žádná originální zápletka, nic ? Představte si, nedojde. A druhý pocit byla závist hrdinům filmu: já vím, že ten scénář bylo úplně nereálný mýdlo. Ale stejně, dívat se na tohle, uprostřed české zimy ... no, nechme toho. Závist je má špatná vlastnost a to ostatní jsou špatné vlastnosti toho filmu. Nebrat.

Styl snímku je každému Anderssonovu fanouškovi dobře známý, tady mi ale nějak chybí to filmové vyprávění. Jako když malíři udělají několik skic uhlem, než se pustí do celého díla, takový mi připadá vztah Härlig är jorden k Anderssonovým pozdějším slavným filmům. Nebo jsem možná po tom příšerném prvním záběru ztratil chuť nechat si něco vyprávět, to je taky možný.

Během psaní scénáře ke Grimmu se něco stalo. Alex si psal svůj scénář, už měl tak 20 minutek napsaných, když někdo přišel, sebral mu propisku a řekl: "Tak dost. Už nás ty tvoje kraviny nebaví. Všichni ti tvoji exoti, co mají úchylné vztahy s rodiči, všichni ti maloměšťáci, chlípnici, mafiáni, s tím je konec ! Konec surrealistických výmyslů. Tohle bude normální film. Kriminálka, drama, to si nějak zařiď, a bude se to odehrávat ve Španělsku, aby tam holky mohly chodit v plavkách, protože to maj diváci rádi. Jasný?" Jasný. Protože tak to taky dopadlo.

Tak hlavně, když ve westernu hraje Sean Connery a Brigitte Bardot, tak se do sebe rozhodně nezamilují. Ona v žádném případě není aristokratická blondýna s příšerným přízvukem, která ale v pravou chvíli ukáže cit pro divočinu a také přesnou mušku. On určitě není romantický hrdina divokého západu s vrásčitým čelem, který ji zachrání z rukou krvežíznivých divochů. Ve filmu také samozřejmě chybí slabošský baron odněkud z Anglie, kterého si ona měla vzít. Nic z toho tady rozhodně není. Jako fakt.

Tak dobrý, že byste nevěřili, že je to český film. Štindlův scénář suverénně ignoruje hloupá klišé a zároveň se mu daří výborná věc: film není a priori o totalitě (na to je příliš soustředěný na jednotlivé postavy, které jsou promyšlené a věrohodné), ale právě tím vydává o minulém režimu velmi silné svědectví. Herecké výkony jsou famózní (kampak se poděla současná česká koncepce "osvědené tváře do každé hlavní role" ?), hudba Tomáše Vtípila je moc zajímavá. Jenom ten závěr se trochu přetáhl a celá ta věc mohla skončit o 15 minut dřív (někdy ve chvíli kdy Klára otevírá dveře Pavlova domu).