Pafl

Dívat se na Don't look now je jako kdybyste se účastnili nějakého podivného bojového sportu. Každou chvíli tušíte, že odněkud padne rána, každou chvíli se instinktivně krčíte a lekáte se pěsti, která se mihla někde na kraji vašeho zorného pole, ale když se otočíte, tak zase nic. Roeg se v téhle hře vyžívá, ostatně pro jeho filmy je takový ten trhaný, těkavý střih typický. Atmosféra od začátku slibuje hrůzu a děs, ale ty se schovávají, občas vystrčí pařát nebo jím poklepou o koberec pod postelí. Všechno spěje k nezvratně děsivému závěru, ve kterém se ..... nechte překvapit.

Pro fandy dvojice Kinský-Herzog (jako jsem já) je tohle povinná četba, pro ostatní je to možná až moc dlouhé. Historky o tom, jak se mladý Kinski zavřel v koupelně a během dvou dní ji rozbil na malé kousíčky, jak proletěl zavřenými dveřmi, protože mu dostatečně nevyžehlili košili anebo jak Indáni nabízeli Herzogovi, že Kinského na konci natáčení zavraždí, to je výborný materiál na vyprávění do hospody stejně jako do dokumentárního filmu, ale nesmí se to moc opakovat.

Spaghetti western je původně béčkový žánr, co si budeme povídat (píšu "původně" ve smyslu "bez filmů od Leoneho"). Takže bychom měli být připraveni na dramatické proklamace typu "Jednou mi manžel říkal o muži, který nás pomstí", občasný polopatismus a na to, že dva bratři - slavní pistolníci divokého západu - se jmenují Klaus a Bode Schulzovi. No aspoň, že hlavní hrdina se nejmenuje Helmut. Pokud jste ochotni všechno tohle přehlédnout, tak vás za odměnu čeká drsný zasněžený western s němým hrdinou, ukrutným padouchem a pohnutým koncem. Což je za tuhle cenu nabídka, která se nedá odmítnout.

"Včely mi vyprávěly o novém světě, kde se usadily a vytvořily nový národ. Byla to země mrtvých. Včelí televize mi ukázala to místo, kde se zářící duše živých rozpadaly na nekonečné množství kousků a utvářely nádherné vzorce, které se stávaly jejich novými těly - a zároveň jazykem. Byl to jazyk Kainův, jazyk, který si s sebou přinesl, když opustil rajskou zahradu." Jestli se po přečtení tohohle cítíte připraveni, tak vstupte. Jestli ne, nenamáhejte se.

Příběh rodiny Katakuri je béčko jako z udělání a hrdě se k tomu hlásí: herectví místy prkenné, postavy parodické, zpěv (u muzikálu docela důležitá věc) je mizerný, i když zrovna tohle je věc, na které se zas tolik peněz neušetří. Ale Miike je důsledný. Buď jste ochotni přijmout zpívající zombie a skutečnost, že každá rozsáhlejší scéna je udělaná z plastelíny, anebo se běžte dívat na Den nezávislosti nebo něco takovýho. Mezi řádky čti: abyste nakonec zjistili, že ty zombie jsou zábavnější.

Mám rád filmy podle pravidel Dogme - mimo jiné - proto, že jsou věrohodné. Ostatně si myslím, že je to jeden z cílů hnutí - vrátit filmu realističnost, zobrazovat skutečné postavy s jejich skutečnými emocemi. Ve výsledku to pak může být působivé. O Se til venstre... se bohužel nic takového říci nedá. Slibný začátek postupně ztrácí na síle a nakonec je z toho příběh stejně neskutečný jako nějaké holywoodské slátaniny, s hlavní hrdinkou, která má našlápnuto na přední umístění v anketě o nejnesympatičtější postavu všech dob. Vtipný nápad s kapelou (zdroj hudby ve filmu) to nezachrání.

Velké překvapení. Nenápadná historka o dvou chlapících, kteří přijeli do Liverpoolu a hledají kam by se šli najíst, se krásně zvrhne. Začne to takovými těmi známými vtípky - hledání taxíka, pokoje v hotelu, otevřené restaurace ... potom se objeví stín podezření a nakonec vás to vysype úplně někam jinam a je na vás, abyste si domýšleli, jestli to celé byla nějaká rafinovaná alegorie. Co víc si přát ?

Scénárista: Hele, mám nápad na výbornou fantasy. Bude to o královským synovi, kterej bojuje proti nepřátelskýmu národu a do války ho žene jeho podlej strejda. Režisér: Hm. Scénárista: A on se pak zamiluje do holky z toho nepřátelskýho národa. Režisér: Hm. Scénárista: A ten padouch se bude jmenovat Ghrak, aby tam bylo to G a H a R ... Režisér: Hm. A nechtělo by to něco aspoň trochu originálního ? Neuděláme to celý třeba loutkový ? Scénárista: To je mi fuk, hlavně aby tam bylo to G a H a R ...

Ulrich Thomsen jako chlapík, který udělal ústupek své rodině, pak ještě jeden, pak ještě jeden a pak už mohl jenom sledovat, jak se mu život rozpadá na kousky. Smutný příběh v sobě ukrývá mrazivé tóny, které zazní v závěru (proč to dopadlo takhle ?) nebo v jednotlivých scénách: Když Niels "dobrovolně" odchází z podniku, připomíná to politické procesy 50.let, když za sebe Beneditke posílá svou malou dcerku ... to vše je působivé, ale ve výsledku film působí takovým nějakým telenovelním dojmem. Možná to téma, možná ta předvídatelnost, možná ta kamera, možná je to jenom můj dojem. Stojí za shlédnutí, ale Festen to nejsou.

Vinterberg, aby mohl sám sobě udělit pečeť Dogmatu, musel napsat písemné přiznání, že v jedné ze scén nechal kvůli osvětlení zakrýt okno, čímž se zpronevěřil pravidlům manifestu. Jestli je to chyba, tak je to jediná, kterou ten film má. Ne, vážně. Festen je opravdu úžasný film, který na vás zanechá mocný dojem - a přitom se naprosto obejde bez citové agresivity Trierových Idiotů, se kterými je často srovnáván. Velký zážitek.