Pafl

Podivné zrcadlo, které drží jedna z postav na obraze bohyně Diany. Až při převedení obrazu do skutečného života vidíme, že odraz slunce ze zrcadla vstupuje do jiného obrazu, na kterém svítí dvěma templářům na partii šachu. Sedm obrazů je svázáno starým příběhem. Čtvrtý obraz byl ukraden a díra po něm hrozí, že v ní zmizí skrytý smysl celého cyklu. Podivný film, který nemá ani děj ani postavy, ale i tak je působivý - i přes zbytečnou upovídanost, která je asi poplatná zemi vzniku. Mystérium sedmi obrazů. Jméno růže bez kláštera a bez knih.

Nálada filmu mi okamžitě připoměla Andersonovo Až na krev. I tady stojí osamělí lidé proti zvůli nehostinného světa, jako kdyby se tu všichni rodili s krutostí ve tváři. Tak jako u Andersona je film nabit ohromujícími záběry a i hudba Nicka Cave je fantastická: chvíli hladí, chvíli řeže. Poměrně jednoduchý příběh je tak povýšen do roviny prožitku, v němž nejsou dobří, zlí ani oškliví, v němž všichni táhnou jedno přetěžké břemeno. Je to krákavý, křičený zpěv pro rodnou zem.

Klasický film, taková Babička pro americké školou povinné děti. Já, který mezi ně nepatřím, jsem hnidopišsky kritický: film je moc rozkročený. Dětský svět na jedné straně a dění u soudu na straně druhé spolu ve scénáři drží jen tak tak a soudní scény to zákonitě odnáší. Možná jsem moc velký fanda 12 rozhněvaných mužů, ale tahle advokátská pře na mě neudělala dojem, ani co by se za televizního Perryho Masona vlezlo. To s Boo Radleyem to je o něčem jiném. Aspoň jsem se konečně dozvěděl, o koho jde.

Michel Piccoli je naprosto neuvěřitelný a taky tomu věřit nebudete. To, co mu chybělo v Themrocovi, který je svou zběsilostí naprosto srovnatelný, to dostává zde. Film je méně hlučný, tedy vlastně není vůbec hlučný, vlastně se většinu času díváte na to, jak si Piccoli sám na obrazovce vaří večeři nebo jak si promítá filmy z dovolené - ale nejde od toho oči odtrhnout. Zneklidňující a vtipné zároveň. Až na konci rozsvítí světla, tak se dívejte na díváky okolo sebe a uvidíte úžas.

Aneb jak ještě vydělat nějaký ten dolar na kultovním filmu. Forbidden zone, geniální dílo bratří Elfmanů a kapely Mystic Knights of the Oingo Boingo, se dočkalo zbytečné exhumace jenom kvůli několika nezajímavým rozhovorům a pár záběrům z živých koncertů skupiny, které jsou sice svou bizarností zajímavé, ale tak trochu od tématu. Stejně jako opilá Susan Tyrrell.

Setkání dvou maniaků: Herzog a Messner spolu vyrazili na hory ! V typicky znervózňujících záběrech se Messner snaží vysvětlit svůj vztah k horám a v jednu chvíli se rozpláče při vzpomínce na svého bratra - to je okamžik, kdy bychom si strašně přáli, aby tu kameru někdo vypnul. Ale nevypne. Maličtí lidé a obrovské hory, k tomu hraje samozřejmě hudba Popol Vuh. Další krásný Herzogův dokument.

Když jdete na film od Warmerdama, tak musíte vědět, do čeho jdete. Nebudou v tom normální lidé, nebude to jednoduchý příběh a nic do sebe nebude pořádně zapadat. A musíte vědět, že když se naskytne možnost naservírovat divákům nějakou bizarní absurditu, tak se jí režisér chytne, i kdyby ho to mělo stát koherenci dějové linie ... protože on to tak prostě dělá. Pozdější Warmerdamovy filmy (třeba Seveřané) jsou vyzrálejší a lepší, ale už tahle sranda má svoje kouzlo - nejenom ve vynikající scéně s domluveným rande.

S Fassbinderem se potkávám často. Strávíme spolu hodinu až dvě, rozejdeme se s úsměvem a dál nevím, protože pak už jsem sám. To si pak říkám: co mi to ten divný chlapík chtěl říct ? Whity vypráví o rasismu, říkám si, ale co přesně, tomu nerozumím. Já se na to chtěl dívat, protože jsem chtěl vidět fassbinderovský western a ne si potom dva dny lámat hlavu nad tím, kdo chce koho zabít a proč. Hana Schygulla v dalším fassbinderovském příběhu o nenávisti. Další divák s pokroucenou hlavou.

Je to vlastně bytostně americký příběh. Jít za svým snem. Nevzdát se. Nehledět na ty, kteří se mi smějí, ignorovat to, jak mě odhánějí z míst, kam nepatřím. Přesvědčený, ambiciózní muž patří tam, kam se mu zachce. Z druhé strany je film dalším Scorseseho příběhem o posedlosti. Nakonec je úplně nejlepší, když se dozvíme, že hlavní hrdina měl vlastně pravdu - že vlastně jenom šel za tím, co mu náleželo. To je společnost, o které vypráví Martina Scorseseho: tak jako my stavíme svět kolem nás, tak si staví ten svůj i egomaniaci, velikáši a šílenci. A tyhle světy jsou rovnocenné.

Odstraňování graffiti je umění - ale umění podvědomé, protože si jeho tvůrci neuvědomují svou uměleckou činnost. Jednobarevné čtverce a obdélníky, které po sobě zanechávají na fasádách se hlásí k tomu nejlepšímu z tradice abstraktního expresionismu, když volně navazují na díla Marka Rothka a dalších. Čtyři hvězdičky za film, deset hvězdiček za nápad.