Pafl

Nesmírně svěží a originální film. Příběh je strašné klišé, ale toho si ani nevšimnete. Všimnete si, že představitelka hlavní role vypadá podezřele jako Hana Schygulla, začnete se vážně zajímat o mechanické aspekty cybersexu v budoucnosti a tak trochu si představíte jaký může být život s agorafobií. Služby budoucnosti v sobě nesou pokročilé verze stejné otravnosti, jakou se vyznačují služby dnešní - od opravářů vysavačů po internetové seznamky. Roztomilé.

Že náš život, že svět je řádem. Že láska není jeho rozbitím, a že smrt není jeho koncem. Obojí je rituálem tohoto řádu, rituálem lásky, který vykonávají dva lidé, a rituálem smrti, který vykonáváme sami. Neznal jsem historické souvislosti, když jsem se na Mishimův film díval, ale asi by to nic nezměnilo. Film jako rána do hlavy.

Sotva několik dnů po natočení Nosferatu, Kinskému ani nedorostly vlasy na hlavě, štáb zůstává v Telči a během osmnácti dnů vytvoří další film. Kinski je vyčerpaný, strhaný, pohublý. Slyší, jak je země dutá, vidí tmu, která přijde a my v ní nebudeme moci nahmatat svět. Zpocený, strhaný, ve zběsilém tempu, utíká Woyzeck městem, ponižován a zneužíván kapitánem posádky a mítním osvícenským šarlatánem. Mánie se v jeho tváři střídá s prázdnotou. Jeho svět řídí Werner Herzog a směje se nám do obličeje.

Jak to popsat. Jakoby Guy Maddin dostal za úkol natočit Mistra a Markétku a během natáčení se mu nějak vytratilo hlavní téma. Já mám vždycky hroznou radost, když mě film, o kterém jsem v životě neslyšel, úplně omráčí. Tady je navíc celý antimesianistický příběh, přes svou tvrdou ironii a krutost, podán v podstatě jako komedie, nekompromisní a ohromně zábavná. Éterická dopravní úřednice hlasem sirény hypnotizuje cestující v londýnském metru a my máme velkou radost, protože se díváme na festival tvořivé fantazie.

Ahojky ! Půjdem vyfukovat vajíčka ? Vystřílíme v lese všechny veverky ? Tak trochu dánská verze Sonatine, která suverénně balancuje na hranicích různých žánrů. Několik slabých míst, ale jinak svižné a velice zábavné. Po shlédnutí dvou dílů Pushera a teď tohohle mám vážné pochybnosti, jestli bych někdy chtěl být dánským gangsterem. Teda, možná bych to zkusil, ale před holkama bych se s tím moc nechlubil.

Starý muž leze po kolenou po břehu bezedného jezera, do nějž se propadlo město Kitež. Prorok sesílá vesmírnou energii do PET lahví naplněných vodou. Juri Jurijevič Jurijev, muž bez minulosti, zvoní na své zvony. Pod kopcem je katedrála a v ní čtrnáct tisíc mrtvých dětí z Jeruzaléma. Na ledě jezera leží bez hnutí lidé. Muž který pokácel strom na posvátném pahorku oslepnul a udusil se. Syn boží znovu sestoupil na zem. Rusko, rok 1995.

Jednoho rána se Tetsuo probudil a zjistil, že se proměnil v jakýsi obludný stroj. Anebo se jiného rána potkali Cronenberg a Švankmajer a dali si spolu pořádného tripa. Anebo je to balada o lásce a touze po druhém, která má tu smůlu, že žije v naší době. Naše těla jsou stroje, to už jsme přece slyšeli. A stroje může ovládat každý, tak to přece chceme. A kdo z nás mužů by nechtěl mít mezi nohama obří nadzvukovou vrtačku ?

"Já být Tebou, tak se nestříhám. Všichni holiči pracují pro vládu. Vlasy jsou tvoje antény, přijímají signály z kosmu a přenášejí je přímo do mozku. Proto jsou plešatí lidi pořád tak nervní." Krásně britská konverzační komedie, výlučně postavená na dialogu, což je její silou i slabostí (protože děj samotný je dost bědný). Démon Withnail kolotá v maniodepresivních kruzích po plátně, s nepříčetným výrazem hledá zbytky alkoholu nebo nějaké jiné drogy. Nechybí paranoidně spirituální dealer a obří černoch odněkud zpoza hranic reality.

Příběh z mého milého Kyrgyzstánu, podle knihy Čingize Ajtmatova, namluvený Ajtmatovem samotným. Čekal jsem od něj hodně. A nebylo to dost. A to si myslím, že jsem viděl hodně filmů z dalekých krajů, v hodně podivných kabátech - a přesto jsem měl u Džamily pocit, že to všechno vidím poprvé. "Nejkrásnější romance na světě", jak řekl Louis Aragon, je na plátně přehlídkou pomalosti a zběsilého tempa, záběrů někde experimentálních, někde naivně jednoduchých, ale pořád a pořád krásných, tak jako je celý příběh. Příběh dálek a smutků.

Princip neurčitosti. Myslíme stále v jedné řece, jejíž jedním břehem je být sám sebou, a druhým je sám sebe mít. Ačkoliv jsme si nutkavě jisti, že oba břehy jsou naší součástí, vždy můžeme žít jen na jednom. Jak žít v přítomnosti, když se v momentě, kdy na ni pomyslíme, stává minulostí ? Jak se zbavit paměti ? Oslabit se ... ztratit sebe. Pravda, říká Nietzsche přichází na holubičích nohách. Nečíst knihy. Nechtít je číst. Nedívat se na takové filmy a nevědět, jestli chtít.