Láska k vlasti

Minimalistická, ale zároveň perfekcionisticky vypiplaná půlhodinová záležitost, o které sám Mishima prohlašoval, že v ní je vše, co se celý život snaží sdělit. Kontrast velmi klidné hudby s intenzivním obsahem "děje" dává vzpomenout, že v Japonsku je (či spíše donedávna byla) smrt vnímána jako součást života a ne jako jeho vytěsněný protipól. Interiér je stylizován v duchu divadla nó, bílé prostředí (značně náročné pro kameramany či osvětlovače - kterým zde patří nesporné uznání) vytváří vizuálně velmi čistý a působivý účinek. Těžko hodnotit jinak - toto dílo je přesně tím, čím se snaží být, ať už si o tom myslíme cokoli... (28.02.2009)

Veľmi ťažko hodnotiť a ešte ťažie okomentovať. Polhodinový čiernobiely nemý film rozdelený na niekoľko kapitol a začínajúci záberom na ruky, ktoré pomaly odvíjajú zvitok, kde je popísaný dej a ktoré sa vo filme ešte pár krát vrátia v podobe klasických medzititulkov. Hlavné dianie sa odohráva v jednej miestnosti, celé je natočené divadelne, s citom a dôrazom na senzitivitu. Mladý dôstojník sa vráti zo služby z paláca, kde prebehol neúspešný puč s tým, že na druhý deň má viesť popravu pučistov, ktorí sú ale jeho priatelia a túto dilemu sa rozhodne spolu so svojou ženou vyriešiť po samurajsky, čiže rituálom seppuku, ktorý je spracovaný brutálne, detailne, realisticky a poriadne krvavo a pôsobí o to silnejšie, keď si človek pripomenie, ako v realite Mišima dopadol. Milostná scéna pred rituálom smrti je natočená bez explicitných nahých záberov s dôrazom skôr na romantiku a mierne erotickú nežnosť. K samotnému filmu je ťažké zaujať jasné stanovisko. Na jednej strane z neho jasne vyplýva, že Mišima bol fakt magor, ale na druhej strane z tej úchylnej šialenosti plynie niečo morbídne fascinujúce... (03.10.2014)

Mishimova velmi osobní "esej" o absolutních hodnotách. Za ty považoval čest, patriotismus, upřímnost, lásku a smrt. Vše je zde podáno do nejmenšího detailu. Myslím, že z obsedantní pečlivosti bylo zřejmé, jak moc to Mishima myslí vážně, a zde jej už nejspíš nešlo před smrtí zachránit. Chválím kameru, a netradičně, osvětlovače: film má dokonalou estetiku černobílého aktu poloviny 60. let (kdy bylo toto umění na vrcholu), a to i v neerotických scénách. Výborné, pomalé filmové narativní dílo (pokud hledáte něco jako Battleship, budete poněkud zklamáni). (14.11.2012)

Že náš život, že svět je řádem. Že láska není jeho rozbitím, a že smrt není jeho koncem. Obojí je rituálem tohoto řádu, rituálem lásky, který vykonávají dva lidé, a rituálem smrti, který vykonáváme sami. Neznal jsem historické souvislosti, když jsem se na Mishimův film díval, ale asi by to nic nezměnilo. Film jako rána do hlavy. (27.09.2008)

Zde se slovo mění v tělesný akt. Japonská ritualizovaná sebevražda slouží jako východisko ze situací, ze kterých nelze už jiné východisko najít.. Měla by být aktem, který zachovává čest toho, kdo ji podstoupí. Navíc je svázaná přísnými pravidly a její spáchání je důležitým aktem společenským. Tohle dílo je téměř dokonalé a ta dokonalost je podtržena tím, že sám autor a herec svůj život ukončil pokusem o převrat a spácháním rituální sebevraždy. Převrat, který měl znovu oživit tradice předválečné Japonské cti, převrat spáchaný ve jménu idejí, které jsou vyjádřené i v tomto krátkém filmu. Většinou se podobné ideje a myšlenky servírují s velkým nákladem patosu, ne však tady. Zde je velmi čistě podaná celá výpověď, nic zbytečného, příprava, poslední milování a krvavá sebevražda. Ani ta není moc příkrášlena, sepuku je zobrazené v celém svém dokonalém hnusu. Zapomeňte na všechny naivní filmy o samurajské cti a podívejte se na tenhle ... zde dostanete naservírovanou esenci japonských nacionalistických ideálů zabalenou ve vysoce stylizované, velmi strohé ale velmi odpovídající formě. (18.03.2012)