Pafl

Mám hodně sentimentální vztah k Pachelbelovu kánonu v D dur (ne, nejsem ženatý) a nechci ho slyšet jako doprovod k incestním scénám, to zaprvé. Zadruhé, Seul contre tous je kruté, surové, pravdivé a vyrazí vám dech.

Hostina, co zahřeje u srdce. Nebo, "zahřeje" možná není to slovo. Spíš ukáže přívětivější tvář zimy.

Pod zásobárnu s kukuřicí se zakutálí odjištěný granát, bouchne to, a na celou vesnici se jako velké sněhové vločky začnou snášet kousky popcornu. Jenom z téhle scény si lze udělat představu jak je ten film (ne)realistický. Na válečné drama je to dobrý úlet, ale místy přece jenom trochu moc omalovánka.

Příběh o velké lásce mezi sluncem a měsícem a o lovci, který je oba zabil.

V 60.letech, kdy v Holywoodu frčely korektní komedie Blake Edwardse a natáčely se první bondovky, vzniknul v Indii Jewel Thief, který tyto dva žánry bravurně spojuje a k tomu přidá rozjuchaná hudební čísla (na IMDB je někdo označil jako "haunting", což může v překladu znamenat "chytlavý" stejně jako "přízračný". Nemohl to trefit lépe). Věci se mají tak, že hlavní hrdina a hlavní padouch jsou si k nerozeznání podobní, čehož využívají k tomu, aby se v průběhu děje vydávali jeden za druhého. Daří se jim to výborně a divák místy nemá tušení, kdo je kdo. Nepomáhá ani skupinka "bond-girl" krasavic, které jsou taky všechny stejné (ač je hrají různé herečky) a objevují se jednotlivě v různých neočekávaných situacích, zrovna ve chvílích, kdy už si myslíme, že jsme rozluštitli identitu hrdiny, který je zrovna na scéně. Většina filmu se natáčela v Gangtoku, hlavním městě tehdy ještě samostatného Sikkimu, takže děj je lemován krásnými záběry hor, do kterých se ovšem, aby to bylo dost buržoazní, tu a tam střihne pár shotů z bazénu luxusního hotelu. V závěru do děje vstupuje hypnóza (postavy se domnívají, že jsou někým jiným) a slepé náboje (postavy, které měly být mrtvé, mrtvé nejsou) a nakonec se ukáže, že je všechno úplně jinak. Ale ruku na srdce, to jsme mohli tak trochu čekat. Prostě psina.

"Vím jenom, že musím běžet dál, aniž bych věděl proč, přes pole a lesy. A nezastavit se ani v cíli, i kdyby se diváci ukřičeli k smrti." Přirozeně, protože v cíli se zastaví jenom ten, kdo běží za něčím. Ten, kdo před něčím utíká, se nezastaví nikdy.

Nevím, co přesně si z tohohle filmu odnést. Ačkoliv rozumím tomu, že celkové vyznění má být pozitivní, můj pocit teď po doběhnutí titulků je spíš takový, že je někde něco v nepořádku - a nedovedu říct co. Možná to občas byla legrace, ale jinak, spíš než smutný (i když to taky), byl ten film temný a znepokojující. Na IMDB ho někdo přirovnal k Fight Clubu, což je příhodné, protože ty filmy jsou určitým způsobem myšlenkově spřízněny, ale Fight Club v tomhle srovnání vyznívá trošku jako obrázková knížka proti románu. V Tichém pokoji všechno přichází daleko víc skrytě, až plíživě. Možná tím je tenhle film tak neuvěřitelně působivý. A ještě něco: způsob, jakým Yû Aoi zahrála vedlejší postavu Miki, bulimičky "která ví", to je něco, co jsem snad ve filmu ještě neviděl.

První půlka filmu je trochu k prospání, ve druhé půli mě to naprosto sebralo. Hrozně se mi líbí samozřejmost, s jakou se ukazuje svět těchhle bláznů - tak to přece chodí i v životě: není tu žádný režisér, žádý kameraman, který by nám různými střihy a triky ukazoval "tohle je normální" a "tohle už ne". A k čemu to taky je, důležité je přece jak tyhle věci cítíme ... Hlavní hrdinka - holka, která si o sobě myslí, že je kyborg - měla moc ráda svou babičku a ve filmu je scéna, kdy se za ní mrtvá babička vrací z nebe, přivázaná na dlouhém gumovém laně, které ji nakonec stáhne zpátky. A není vůbec potřeba vysvětlovat "to byl jenom sen" nebo "to viděla, protože je blázen". Vždyť naše denní sny taky nedávají smysl - aspoň ty moje ne - a jak je máme rádi. A není je potřeba ani ospravedlňovat ani "vysvětlovat" nějakými racionálními řečmi. Velkorysost, s jakou "I'm a cyborg" tyhle věci přehlíží, je jednou částí jeho kouzla a tou druhou je ta love story. Komu u tohohle neukápla slza, ten musí být asi taky kyborg.

"Thajská Amélie z Montmartru", tomu tenhle film neunikne, protože ta podobnost je velká, i když možná neúmyslná. Podobné jsou i pocity, které ve mně ten film zanechal. A rozdíly: místo romantických uliček staré Paříže je tady Bangkok, exktatická megalopole barev a rychlosti. A hlavně, Občan pes pevně věří, že čím víc člověk hledá, tím obtížněji nachází. To, co hledáme, najdeme teprve až to hledat přestaneme. Možná.

Buddhistický klášter v horách. Starý mistr krátce před smrtí dá svému žáku koan. "Musíš jej držet mezi zuby, i kdybys spadnul doprostřed ohniště. Kdo se jednou rozhodnul vyřešit koan, ten musí vytrvat až do konce." To je asi všechen děj, který film skýtá. Ostatní je pomalá meditace o přírodě, o smrti a o vybírání si vlastního osudu.